Čís. 2937.

Ustanovení § 144 tr. zák. chrání nerušený vývin lidského plodu ve všech obdobích jeho interuterálního života, t. j. od početí až do doby, kdy se odloučí přirozeným pochodem od těla matčina, takže pod ustanovení prvé věty § 144 tr. zák. spadá i umělé přivodění předčasného porodu v užším smyslu slova, umělé uspíšení odloučení se zárodku od těla matčina v době, kdy zárodek jest již schopen samostatného života a po vybavení z lůna matčina skutečně žije.
I zločin vyhnání plodu v užším smyslu slova, t. j. podle prvé eventuality § 144 tr. zák., jest dokonán teprve usmrcením plodu, nastavším právě odloučením ho od těla matčina.
(Rozh. ze dne 20. října 1927, Zm I 330/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 4. března 1927, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem spoluviny na vyhnání vlastního plodu podle §§ 5, 144 tr. zák. a přečinem podle § 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu první stolice, by o ní znovu jednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatkem čís. 5 § 281 tr. ř. jest rozsudek — arciť jen v části, k zločinu podle §§ 5, 144 tr. zák. se vztahující — stižen, pokud ponechává stranou výsledky hlavního přelíčení, poukazující ke skutečnostem, že dítě D-ové bylo v době souzeného skutku již samostatného života schopné, že se narodilo živé a že bylo usmrcena teprve po porodu násilným činem D-ové. Tato neúplnost je stížností vytýkána tím, že zdůrazňuje tyto skutečnosti v námitce, že šlo jen o beztrestné uspíšení porodu. Zjištění těchto skutečností nemohlo ovšem — jak stížnost neprávem předpokládá — vésti ke zproštění stěžovatelky z obžaloby ani pro zločin podle §§ 5, 144 tr. zák. Názor stížnosti, že předmětem vyhnání plodu, t. j. zločinu podle prvé eventuality § 144 tr. zák. není plod, který dospěl již tak dalece, že jest schopen samostatného života mimo lůno mateřské, lze odkázati na opačný názor v literatuře a i v judikatuře (viz obzvláště rozhodnutí sb. n. s. čís. 842) ustálený, že ustanovení § 144 tr. zák. chrání nerušený vývin lidského plodu ve všech obdobích jeho intrauterálního života, t. j. od početí až do doby, kdy se odloučí přirozeným pochodem od těla matčina, takže pod ustanovení prvé věty § 144 tr. zák. spadá i umělé přivodění předčasného porodu v užším smyslu slova, umělé uspíšení odloučení se zárodku od těla matčina v době, kdy zárodek jest již schopen samostatného života a po vybavení z lůna matčina skutečně žije. Avšak uvedené skutečnosti mají význam pro posouzení, které z obou trestních sazeb § 145 tr. zák. jest na souzený skutek použíti. I zločin vyhnání plodu v užším smyslu slova, t. j. podle prvé eventuality § 144, jest — jak dovozuje rozhodnutí bývalého zrušovacího soudu ve Vídni čís. 1412 úř. sb. — dokonán teprve usmrcením plodu, nastavším právě odloučením ho od těle matčina. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje — mimo dějinný vývoj tohoto ustanovení, který líčí poznámka k uvedenému; rozhodnutí z vývodů zástupce generální prokuratury — i doslov a smysl § 145 tr. zák., který mluví povšechně o pokusu vyhnání a o způsobeném, uskutečněném vyhnání, ač se vztahuje i k druhé eventualitě § 144, t. j. k usmrcení rodícího se dítěte před nastávajícím jeho odchodem z těla matky. Má-li takto nastati při obou eventualitách stejný trest, dlužno žádati pro obě eventuality také stejný protiprávní výsledek, tedy i pro zločin spáchaný vyhnáním plodu v užším slova smyslu smrt zárodku, takže jest i na tento zločin použíti toliko trestní sazby stanovené na pokus vyhnání, přišlo-li dítě při uměle uspíšeném porodu na svět živé a zůstalo-li by na životě, kdyby nebylo bývalo zemřelo z příčiny jiné, zejména následkem dodatečného jednání jiné osoby, zvláště matky. Při zjištění uvedených skutečností propadla by tedy stěžovatelka jen prvé mírnější sazbě § 145 tr. zák., kdežto rozsudek jí vyměřil trest podle přísnější sazby druhé. Pro vylíčené zmatky byl — aniž třeba zabývati se ostatními formálními výtkami stížnosti — rozsudek prvé stolice zrušen z důvodu čís. 5 §u 281 tr. ř. Jelikož jest podle povahy shledaných zmatků vrátiti věc nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí (§ 288 čís. 1 tr. ř.), bylo stížnosti vyhověno ihned v zasedání neveřejném podle § 5 zákona z 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. na rok 1878.

Citace:

č. 2937. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 760-761.