Čís. 2754.

Předpisy druhého odstavce § 46 o zmírnění rychlosti na 6 km a § 48 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. o výstražných znameních vztahují se i na jízdu mimo uzavřené osady, na př. brání-li záhyb a část vyčnívající budovy v přehledu silnice (§§ 335, 337 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 25. dubna 1927, Zm I 653/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 22. září 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Povinnost jednak zmírniti jízdu jednak dávali signálovou trubkou znamení ukládají rozsudkové důvody obžalovanému vzhledem k tomu, že podle jejich zjištění jsou v oněch místech silnice, široké tam jen 9 m, dva záhyby, z nichž jeden před místem nehody je velký a silný, rychle se zatáčí a do silnice vybíhající část kaple činí tam výhled do předu dosti nesnadným. Výslovně dovolává se při tom rozsudek pouze §u 45 minist. nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., v němž arci stejně jako, v bezprostředně následujícím §u 46 uvedeny jsou jen předpisy, týkající se rychlosti, kterou jest voliti řidiči vozidla k tomu cíli, by nebyla ohrožována bezpečnost osob a majetku. Nelze důvodně říci, že nalézací soud pochybil po stránce právní, podřadiv jednání obžalovaného skutkové podstatě přečinu podle §u 335 tr. zák. ve směru objektivním i subjektivním již proto, že nezmírnil rychlost auta v oněch místech na pouhých 6 km. Již v §u 45 ukládá se řidiči všeobecně, že jest mu voliti rychlost jízdy za všech okolností tak, by byl pánem rychlosti, zmírniti zejména rychlost (a třeba-li také zůstati státi a zaraziti motor), kdyby vozidlem mohly býti způsobeny nehody (nebo poruchy dopravy), podle předpisu druhého odstavce §u 46 pak nesmí jeti rychleji než 6 km za hodinu mimo jiné také na místech, kde silnice při silných záhybech nemůže býti přehlédnuta. Podle §u 48 nutno výstražné znamení, třeba-li toho, dáti vždy včas. Povinnou znalost těchto bezpečnostních předpisů pro jízdu silostroji (oddílu VII. ministr. nař.) právem předpokládá rozsudek u obžalovaného vzhledem k jeho povolání jako řidiče auta. Opíraje se o ony skutečnosti, zjištěné v rozsudku jednak ve příčině místní situace, jednak co do jednotlivostí příběhu, s jedné strany a o ony bezpečnostní předpisy se strany druhé, dospěl nalézací soud nikoli neprávem k přesvědčení, že, kdyby byl obžalovaný jel v rozhodném úseku silnice rychlostí pouhých 6 km, na kterou ji zmírniti bylo jeho povinností podle druhého odstavce §u 46 minist. nař. vzhledem k silnému záhybu a nepřehlednosti silnice, byl by měl možnost auto, když hoch běžel přes silnici, rychle zastavili. Okolnost, zdůrazňovaná v tom směru zmateční stížností, že obžalovaný auto skutečně ihned zastavil, nemá významu, neboť podle zodpovídání se samotného obžalovaného i podle ostatních výsledků hlavního přelíčení stalo se tak teprve tehdy, když již hoch byl autem zachycen a usmrcen. Nalézací soud shledal však právem trestní zavinění obžalovaného zejména v tom, že nedával znamení přes to, že toho vzhledem k místní situaci, zjištěné rozsudkem, bylo ve smyslu §u 48 minist. nař. třeba. Rozsudek vychází při tom zřejmě z úvahy, danou situací plně opodstatněné, že by hoch, který chtěl podle rozsudkového zjištění přeběhnouti a také běžel přes silnici ke své na druhé straně silnice vpředu stojící matce, toho byl neučinil, kdyby byl výstražným znamením na blížící se auto včas upozorněn. Připomenouti sluší, že, jak patrno z náčrtku, na němž rozsudek buduje svá skutková zjištění, hoch, přebíhaje takto silnici šikmo, běžel ve směru, tvořícím ostrý úhel se směrem jízdy auta. Veškerá ona skutková zjištění a na ně, navázané, jak shora dovoděno, věcně případné a právně bezvadné úvahy rozsudkové opravňovaly však nalézací soud i ke konečnému závěru rozsudkovému, podle něhož smrt hocha Jaroslava K-y zavinil obžalovaný. Takto zjišťuje rozsudek zároveň též příčinnou souvislost mezi jednáním pokud se týče opomenutím obžalovaného s jedné strany a smrtí hochovou se strany druhé a zmateční stížnost není v právu ani, pokud, vytýkajíc onen nedostatek zjištění (zjišťování) způsobu, jakým se srazil hoch s autem obžalovaného a jím byl zasažen, namítá, že nalézací soud oné příčinné souvislosti vůbec nezkoumal a že tato souvislost dána není. Je pak příznačno, že zmateční stížnost ve svých vývodech, jimiž provádí námitku důvodu zmatečnosti hmotněprávní, napadá rozsudek výhradně jen potud, pokud spatřuje trestné zavinění obžalovaného v nepřípustné rychlosti jízdy, kdežto rozsudkový závěr, podle něhož zavinil obžalovaný smrt hochovu také tím, že nedával výstražného znamení, zůstává v ní nepovšimnutým, ačkoli rozsudkem bylo zejména toto jeho opomenutí podřaděno skutkové podstatě přečinu podle §u 335 tr. zák. vším právem. Ani okolnost, zmateční stížností posléze zdůrazňovaná, že totiž obžalovaný neprojížděl autem souvislou obcí, nýbrž jen kolem samoty, kde nebyly umístěny tabule, nařizující pomalou jízdu, nemá významu; stačí rozsudkové zjištění, jež zmateční stížnost ani nenapadá, že šlo o takové místo silnice, kde tato nemohla pro silný záhyb a pro vbíhajíící do ní část kaple býti přehlédnuta, kde tedy jednak podle druhého odstavce §u 46 minist. nař. bylo zmírniti rychlost na pouhých 6 km, jednak podle §u 48 bylo třeba dáti včas výstražné znamení. Předpisy tyto, zejména i předpis prve uvedený vztahují se, jak patrno, z jeho doslovu (zejména ze slova »nikdy«) a z jeho srovnání s prvým odstavcem §u 46 zcela nepochybně i na jízdu mimo uzavřené osady.

Citace:

č. 2754. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 341-343.