Čís. 2701.

»Veřejnými« ve smyslu § 105 tr. zák. jsou věci, které se dotýkají přímo zájmů státního celku neb alespoň veřejným právem chráněných zájmů nějakého kruhu státních občanů a nejsou přikázány soudům, by o nich právoplatně rozhodly; spadají sem smlouvy mezi vojenskou správou a občany o vojenských dodávkách.
»Rozhodováním« jest nejen činnost úředníka, který sám věc přímo vyřizuje, nýbrž i činnost úředníka, který věcně připravuje konečné vyřízení, nebo při něm spolupůsobí, zjednávaje podklady, potřebné k takovému vyřízení.
Dar poskytnutý (nikoliv pouze nabízený) propadá ve prospěch státu (§ 9 zákona o úplatkářství ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n.).
(Rozh. ze dne 17. března 1927, Zm II 475/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 27. srpna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem svádění ke zneužití moci úřední podle §u 105 tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost patrně si neuvědomila, že by bylo o souzeném skutku uvažovati s hlediska §u 2 zákona ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., kdyby v něm nebylo shledati zločin §u 105 tr. zák., kdyby tedy bylo přisvědčiti námitkám stížnosti, že v úkonu štábního kapitána K-y, k němuž se skutek obžalovaného vztahoval, nešlo o rozhodování ve věci veřejné, protože nebyl k rozhodování oprávněn, nýbrž byl oprávněn a legitimován pouze k převzetí dodávky a k podání zprávy, a protože ve smlouvě mezi dodateli a vojenskou správou byla stanovena výlučná příslušnost soudů pro všechny spory ze smlouvy a jejího plnění mezi smluvními stranami. Uplatňujíc důvody zmatečnosti §u 281 čís. 9 písm. a) a 11 tr. ř., navrhuje naprosté sproštění obžalovaného z obžaloby a pro případ, že tomuto návrhu vyhověno nebude, zrušení výroku o propadnutí částky 130 Kč, který prý nemá opory v platných zákonech. Zmatku podle čís. 5 §u 281 tr. ř. se stížnost výslovně nedovolává a též věcně nepoukazují vývody stížnosti k žádné z formálních vad, jaké činí podle toho místa zákona rozsudek zmatečným. Netřeba proto rozsudkem po stránce té blíže se zabývati. Po stránce hmotněprávní dovozuje stížnost správně, že veřejnými po rozumu §u 105 tr. zák. jsou ony věci, které se dotýkají přímo zájmů státního celku neb alespoň veřejným právem chráněných zájmů nějakého kruhu státních občanů a nejsou přikázány soudům, by o nich právoplatně rozhodly. Zájmem státního celku a veškerého občanstva jest obzvláště naprostá pohotovost vojska a jest zájmem občanstva, jež kryje daněmi a veřejnými dávkami též výlohy vojenské správy, jakož i státního celku, který z výtěžku daní a dávek musí krýti i náklady jiných svých úkolů, obzvláště, by potřeby pro vojsko byly opatřeny nákladem co nejmenším, by tedy zejména za ceny, jaké byly smlouvami ujednány za výrobky a práce bezvadné, byly správě vojenské dodány po případě jí převzaty jen výrobky a práce ve smluvené, bezvadné jakosti. Proto nemůže býti sporu o tom, že povahy v prvé části onoho výkladu pojmu veřejných věcí zdůrazněné jsou otázky, zda vyhovují výrobky a jiné věci (v souzeném případě kalhoty) vojenské správě dodávané smluveným podmínkám, anebo zda vykazují vady, zda mají býti vojenskou správou převzaty beze vší výhrady nebo jen s výhradou slevy na smluvené ceně a zda má býti dodatelům vyplacena cena (mzda) celou částkou s nimi ujednanou nebo jen se srážkou a po. případě s jakou srážkou (srovnej rozhodnutí sb. n. s. č. 1980). To není vlastně ani stížností popřeno. Naopak opodstatňuje stížnost námitku, že nešlo o věc veřejnou, jedině poukazem na ono ustanovení arrendační smlouvy. K vývodům těm nelze se přidati. Možno ponechati stranou, že obsah smlouvy není ani v části, které se stížnost dovolává, rozsudkem zjištěn; vždyť se samo sebou rozumí, že smlouvy mezi státem (vojenskou správou) a občany o dodání zboží nebo konání prací nelze ani co do přípustnosti uplatňování nároků, odvozených z nesplnění nebo nedostatečného plnění jich cestou soudní posuzovati jinak než smlouvy ujednané mezi osobami soukromými. Avšak na tom nezáleží Řečený výklad zákona vylučuje z pojmu veřejných věcí věci k právomoci soudu přikázané jedině proto, že ryzost rozhodování soudů i v těchto věcech jest beztak zabezpečena zákazem svádění soudců dary v témže §u tr. zák. obsaženým. Nehledě k tomu přehlíží stížnost, že k uplatňování nároků tou kterou stranou před soudy může dojiti výhradně tehdy, vznikl-li v příčině takové smlouvy nějaký spor mezi státem (vojenskou správou) a druhou smluvní stranou a že přezkoumání právních vztahů smluvních stran k takové smlouvě se vztahujících soudem jest zbytečné, není-li mezi oběma nesouhlas vůle a názorů. Ono ustanovení smlouvy pozbývá, pokud jde o otázku řádného plnění smlouvy dodatelem, významu a stane se bezpředmětným, jakmile správní orgán k tomu povolaný převezme dodávku bez výhrady nebo s výhradou, k níž dodavatel přistoupí. Přes ono ustanovení po případě přes zásadní přípustnost soudní cesty přísluší a náleží tudíž rozhodování o řádném splnění smlouvy dodatelem po případě o výhradách k tomu se vztahujících v prvé řadě orgánu správnímu, jehož rozhodování dodateli příznivé zbavuje stát (vojenskou správu) možnosti, vymáhati řádné plnění smlouvy nebo nároky z nedostatečného plnění plynoucí pořadem práva, i dotýká se takto přímo a nezměnitelně oněch veřejných zájmů, takže jeho naprostá ryzost musí býti ustanovením §u 105 tr. zák. zajištěna proti svodům rázu tam naznačeného.
V rozsudku není zjištěno, že konečný výrok o tom, zda a po případě s kterou srážkou na smluvené odměně převezme se dodávka, k níž se souzený skutek vztahoval, příslušel samotnému ministerstvu Národní Obrany. Ani ve spisech není poukazu na takovou výhradu rozhodování ministerstva. Naopak udal — (co rozsudek arciť opomíjí) — svědek K., že bylo až do doby, kdy následkem pokusu o podplacení požádal o ustanovení komise, podle platných předpisů vyřízení dodávky úplně v rukou jeho jakožto správce sekce a že byl oprávněn převzíti dodávku podle toho, jakou ji shledal. Avšak na výhradě onoho rázu by vůbec nezáleželo. Rozhodováním ve smyslu §u 105 tr. zák. jest podle ustálené judikatury (srovnej obzvláště rozhodnutí sb. n. s. č. 399, 1556, 2314) netoliko činnost úředníka, který věc sám přímo vyřizuje, nýbrž i činnost úředníka, který věcně připravuje konečné vyřízení nebo při něm spolupůsobí, zjednávaje podklady, potřebné k takovému vyřízení. Že činnost svědka K-y ve věci, o niž jde, byla onoho druhu, sama stížnost připouští, uvádějíc, že K. byl oprávněn a legitimován ku převzetí dodávky a k podání zprávy (na ministerstvo Národní Obrany), a, přihlížejíc patrně ku rozsudečnému zjištění, že obžalovaný žádal K-u, by podal na M. N. O. příznivou pro něho zprávu. Proto nelze výroku o vině vytýkati právní omyl ani ve směrech dotčených vývody stížnosti, jež nenapadá předpoklad dalšího zákonného znaku sváděni k porušení služebních povinností (a ku stranictví) jinak než oním nepřípustným brojením proti jeho skutkovému podkladu. Také výrok o propadnutí daru vyhovuje správnému výkladu zákona. Poslední věta §u 104 tr. zák. byla sice zrušena §em 11 zákona o úplatkářství ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., byla však nahrazena povšechným předpisem §u 9 téhož zákona, že, byl-li poskytnut majetkový prospěch, vysloví soud a to i v případech odsouzení pro trestné činy uvedené v §u 1, rozsudkem. Že propadá ve prospěch státu. V §u 1 jsou zvláště uvedeny činy podle desáté hlavy prvního dílu trestního zákona ze dne 27. května 1852, čís. 117 ř. zák. a do hlavy té jest zařaděn i zločin §u 105 tr. zák., jímž byl obžalovaný uznán vinným. Nastavší změna omezila se na to, že nadále při zločinu §u 105 tr. zák. propadne jen dar poskytnutý, nikoliv i dar pouze nabízený, a že se propadlý dar přikáže státu, nikoliv ústavu chudých (srovnej rozhodnutí sb. n. s. č. 2314 a rozhodnutí č. j. Zm II 52/26).

Citace:

č. 2701. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 220-223.