Čís. 2925.

Porušení zákona (§ 33 tr. ř.) může záležeti buď v nesprávném výkladu zákona, nebo v tom, že zákona správně vyloženého bylo nesprávně použito na ten který případ.
Posouditi otázku, zda a pokud lze určiti účast toho kterého činu na úkonech společného trestního řízení a zda podle toho lze stanoviti onu část nákladů, zvláště útrat právního zastoupení, jež vznikla stiháním jednotlivého činu, jest věcí uvážení soudu; dospěl-li soud v otázce té k zápornému závěru, nelze výsledek těchto úvah napadati s hlediska § 33 tr. ř. (Rozh. ze dne 13. října 1927, Zm I 311/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku okresního soudu na Kladně ze dne 25. října 1926, pokud jím byl zamítnut návrh obžalované na přisouzení útrat vzešlých jí obhajobou proti soukromé obžalobě pro přestupek proti bezpečnosti cti, jakož i do potvrzujícího usnesení zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího pro přestupky ze dne 21. prosince 1926.
Důvody:
Podle spisů okresního soudu na Kladně byla obžalovaná podezřelou z přestupku podle § 411 tr. zák., jehož prý se dopustila tím, že dne 29. srpna 1926 v K. bez příčiny napadla a stloukla Annu V-ovou se slovy: »Ty krávo, já ti dám, co máš v mém bytě hledati,« způsobivši jí tak úmyslné lehké poškození na těle. Při hlavním přelíčení dne 25. října 1925 učinil zástupce, soukromé účastnice též návrh, by byla obžalovaná potrestána pro urážku na cti, spáchanou oním výrokem, a po skončení průvodního řízení připojil se k návrhu veřejného obžalobce na potrestání a navrhl případné potrestání pro urážku na cti, účtuje útraty; naproti tomu obhájce obžalované žádal za přisouzení útrat vzniklých podáním soukromé obžaloby a sproštění obžalované. Okresní soud na Kladně rozsudkem ze dne 25. října 1926 sprostil obžalovanou z obžaloby pro přestupky §§ 411 a 496 tr. zák. a zamítl přisouzení útrat obžalované obhajobou proti soukromé obžalobě pro urážku na cti, odůvodniv zamítnutí to tím, že se trestní řízení konalo k návrhu veřejného obžalobce pro přestupek § 411 tr. zák. a že návrh na potrestání obžalované pro urážku na cti učiněný dne 25. října 1926, tedy po projití šestinedělní lhůty neměl za následek vzejití zvláštních útrat. Proti tomuto rozhodnutí o útratách provedl obhájce obžalované včas stížnost, která byla rozhodnutím zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího pro přestupky ze dne 21. prosince 1926 zamítnuta z důvodů okresním soudem uvedených. Generální prokuratura má za to, že tím i oním usnesením byl porušen zákon v ustanovení §§ 389, 390 tr. ř. a to z těchto důvodů: Ustanovení § 389 tr. ř., jehož zásad dlužno obdobně použíti pro výklad druhé věty prvého odstavce § 390 tr. ř., má v druhém odstavci na zřeteli případy subjektivní spojitosti podle prvé dílčí věty prvního odstavce § 56 tr. ř., stanoví pro případ subjektivní spojitosti věcí trestních vyloučení útrat, vzniklých stiháním trestných činů, jimiž obžalovaný nebyl uznán vinným. Přihlíží-li se ve spojení s tímto předpisem k ustanovení druhé věty prvého odst. § 390 tr. ř., jest zřejmá vůdčí zásada, že otázku náhrady útrat dlužno posuzovati ohledně každého jednotlivého z několika činů v témže řízení projednávaných zvláště. Bylo-li tedy trestní řízení konáno pro několik trestných činů, dlužno zjistiti, která část celkových nákladů vypadá na ten který čin, pokud nebyly všem skutkům společné. Pokud se dá určití účast toho kterého činu na úkonech trestního řízení, dlužno upraviti závazek k náhradě útrat takovým způsobem, že se zvítězivšímu přisoudí ona část nákladů, zvláště útrat právního zastoupení, která vznikne tím, že dotyčný čin stihal — pokud se týče skončí-li trestní řízení jiným způsobem než odsuzujícím nálezem, a konalo-li se řízení k žádosti soukromého obžalobce (nebo podle § 48 tr. ř. jen k návrhu soukromého účastníka), že se jim usnesením soudu uloží náhrada oné části nákladů, jež obžalovanému vznikly následkem jejich zakročení ohledně toho kterého činu (čís. 2380 sb. n. s.). V souzeném případě šlo o dva různé delikty při téže příležitosti spáchané, jichž zjištění sice nevyžadovalo zvláštního průvodního řízení, přece však doba trvání hlavního přelíčení ze dne 25. října 1926, při němž bylo nutno vzíti zřetel i na soukromou obžalobu Anny V-ové, se prodloužila a tím prý se podstatně útraty trestního řízení zvýšily. Oč se tak stalo, bylo prý možno trestnímu soudci podle zásad §§ 389, 390 tr. ř. určiti a přiměřenou náhradu nezvítězivší soukromé obžalobkyni uložiti. Názor prvého soudu, že obviněné nepřísluší nárok na náhradu útrat proto, že se řízení (původně) konalo k návrhu veřejného obžalobce pro přestupek § 411 tr. zák., že návrh na potrestání obžalované pro urážku na cti byl učiněn (při konečněm hlavním přelíčení) již po projití šestinedělní lhůty žalobní a že neměl v zápětí zvláštní útraty, pokládá generální prokuratura za právně mylný a odporující zásadám §§ 389 a 390 tr. ř. Neboť dlužno prý uvážiti, že, jakmile je učiněn návrh na potrestání k soukromé obžalobě, ať odůvodněný nebo neodůvodněný, ať včasný, nebo promlčený, musí býti o něm jednáno, tu tím spíše, že soud prvé stolice, jak je ze spisů patrno, ještě si nebyl sám jist, jak rozhodne o této soukromé obžalobě, a také nevydal usnesení, že rozšíření nepřipouští (jedině v tom případě prý by nevznikly útraty), nýbrž jednal také o soukromé obžalobě a teprve v rozsudku vynesl výrok sprošťující. Z těchto úvah generální prokuratura navrhuje, by bylo podle §§ 33, 292 a 479 tr. ř. uznáno právem, že jak rozsudkem okresního soudu na Kladně ze dne 25. října 1926, pokud jím byl zamítnut návrh na přisouzení útrat vzešlých obviněné obhajobou, tak i usnesením zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího pro přestupky ze dne 21. prosince 1926, potvrzujícím toto rozhodnutí o útratách, byl porušen zákon v ustanovení § 389 odst. druhý a § 390 odst. prvý tr. ř.
Zmateční stížnosti nelze přisvědčiti, že napadenými výroky byl porušen zákon. Porušení zákona může záležeti buď v nesprávném výkladu zákona nebo v tom, že zákona správně vyloženého bylo nesprávně použito na ten který případ. V souzeném případě soud prvé stolice, zamítnut návrh obžalované na přisouzení útrat obhajoby, nevycházel z právního názoru, příčícího se zásadám hájeným zmateční stížnosti, nýbrž zamítl návrh v podstatě z toho důvodu, že jednáním o soukromé obžalobě nevznikly zvláštní útraty. Tomu nelze rozuměti tak, že zakročením soukromé obžalobkyně nevznikly značnější útraty, nýbrž že tím vůbec nevznikly útraty, jež by se daly odděliti od celkových nákladů na trestní řízení, konané k návrhu veřejného obžalobce pro přestupek § 411 tr. zák., pokud se týče od nákladů hájení se obžalované v tomto směru. Posouditi otázku, zda a pokud se dá určiti účast toho kterého činu na úkonech společného trestního řízení a zda podle toho lze stanoviti onu část nákladů, zvláště útrat právního zastoupení, jež vznikla stiháním jednotlivého činu, jest věcí uvážení soudu. Když soudy v otázce, o niž tu jde, dospěly k závěru zápornému, nelze výsledky těchto úvah napadati s hlediska § 33 tr. ř. Zmateční stížnost na záštitu zákona bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 2925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 728-731.