Čís. 2753.

Ke skutkové podstatě zločinu utrháni na cti podle § 209 tr. zák. náleží, by ve spojení s určitou osobou byly uvedeny vědomě za okolností v § 209 tr. zák. vytčených vymýšlené skutečnosti, zakládající skutkovou podstatu zločinu způsobem, že jimi osoba ta je křivě označována jako pachatel zločinu, jehož ve skutečnosti nespáchala.
I obviněný může se dopustiti zločinu podle § 209 tr. zák., označuje-li při svém výslechu před vrchností křivě nějakou osobu jako pachatele určitého zločinu, při čemž je lhostejno, zda tak činí ze své vůle a dobrovolně, či jen k dotazu vrchnosti.
V subjektivním směru se předpokládá aspoň vědomí pachatelovo, že skutková tvrzení, zakládající křivé udáni neb obvinění, jsou nepravdivými (nesprávnými).
Vědomost nepravdivosti udání je rozlišujícím znakem zločinu podle § 209 tr. zák. od přestupku podle § 487 tr. zák.
(Rozh. ze dne 23. dubna 1927, Zm II 516/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 25. listopadu 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem utrhání na cti podle §u 209 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud uznal obžalovaného vinným ve smyslu obžaloby pro zločin utrhání na cti podle § 209 tr. zák. Shledal křivé udání ve třech bodech: jednak v tom, že v písemném trestním oznámení učiněném dne 3. srpna 1925 u okresního soudu na Vsetíně udal svého strýce Karla Ch-ého st., 1. že podvedl dědice, 2, že chtěl obžalovanému tajně vyplatili jeho dědický podíl, by věřitelé udavatelovi byli zkráceni, jednak v tom, že 3. dne 23. července 1926 vinil u krajského soudu v Novém Jičíně notáře Antonína N-a z vymýšleného zločinu zneužití moci úřední, jehož se prý dopustil tím, že při sdělání notářské listiny (trhové smlouvy ze dne 3. prosince 1924) osvědčil nepravdu ohledně pravosti podpisu prodávajícího Josefa Ch-ého. Zmateční stížnosti obžalovaného, dovolávající se důvodů zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. a vytýkající, že nalézací soud dospěl k odsuzujícímu výroku způsobem vadným, neodůvodniv náležitě tohoto výroku a nepřihlédnuv k různým okolnostem pro posouzení subjektivní viny obžalovaného velmi závažným, nelze upříti oprávnění. Ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák. náleží, by ve spojení s určitou osobou uvedeny byly vědomě za okolností v § 209 tr. zák. vytčených, vymýšlené skutečnosti, zakládající skutkovou podstatu zločinu způsobem, že jimi osoba ta je křivě označována jako pachatel zločinu, jehož ve skutečnosti nespáchala. Po subjektivní stránce předpokládá zločin podle § 209 tr. zák. alespoň vědomí pachatelovo, že skutková tvrzení, zakládající křivé udání neb obvinění, jsou nepravdivými (nesprávnými). I obviněný může se dopustiti zločinu podle §u 209 tr. zák., označuje-li při svém výslechu před vrchností křivě nějakou osobu jako pachatele určitého zločinu, při čemž je lhostejno, zda tak činí ze své vůle a dobrovolně, či jen k dotazu vrchnosti. Vědomost nepravdivosti udání je pak rozlišujícím znakem zločinu podle §u 209 tr. zák. od přestupku neodůvodněného obvinění ze zločinu podle § 487 tr. zák. Pokud jde o obviňování notáře Antonína N-a ze zločinu zneužití moci úřední, neuvádějí rozhodovací důvody napadeného rozsudku skutečností, opodstatňujících skutkovou podstatu tohoto zločinu, která předpokládá po stránce objektivní, že veřejný úředník zneužívá ve svém úřadě nebo ve své službě moci úřední nebo služební jemu svěřené a po stránce subjektivní, že tak činí v úmyslu, by někomu způsobil škodu. V té příčině zjistil nalézací soud toliko, že po stránce objektivní nemohlo býti dokázáno, že se Antonín N. jako notář dopustil trestného činu, a po subjektivní stránce, že obžalovaný po upozornění předsedy při hlavním přelíčení ze dne 23. července 1926, že kupní smlouva ze dne 3. prosince 1924 je notářsky ověřena, udal proti svému přesvědčení, že podpis jeho otce je na této smlouvě padělán.
Nalézací soud nezjistil vůbec po subjektivní stránce, zda byl si obžalovaný — prostý to člověk — vědom toho, že obviňuje skutečně osobu notářovu křivě před vrchností, na tož že měl úmysl udati nebo viniti notáře ze zločinu zneužití moci úřední, nehledíc k tomu, že ani po subjektivní stránce není věc jasně vysvětlena a zjištěno, že obžalovaný udával vůbec notáře a k tomu ještě ze zločinu zneužití moci úřední, zejména uváží-li se, že teprve při onom hlavním přelíčení vlastně poukazem předsedovým přivedena byla osoba notářova v souvislost s tvrzením obžalovaného. Co se týče vinění Karla Ch-ého st. obžalovaným ze zločinu podvodu spáchaného prý tím, že Karel Ch. st. chtěl obžalovanému tajně vyplatiti jeho dědický podíl, by tím jeho věřitelé byli zkráceni, došel nalézací soud na základě přísežné výpovědi Karla Ch-ého st. a spisů okresního soudu na Vsetíně ku přesvědčení, že Ch. právě za účelem, by věřitelé obžalovaného mohli býti po právu uspokojeni, složil podíl připadající na obžalovaného k soudu, o čemž věděl též obžalovaný, a má nalézací soud za toi, že obžalovaný, udav strýce z onoho trestného činu, si tento čin, totiž zločin podvodů, na strýce vymyslil. Právem vytýká zmateční stížnost, že pro tento předpoklad nalézacího soudu chybí potřebné odůvodnění. Povinností nalézacího soudu bylo,, by podle § 270 čís. 5 tr. ř. loto tvrzení odůvodnil v rozsudkových důvodech a zejména uvedl, z čeho usuzuje, že šlo tu skutečně o dokonaný zločin podvodu nebo pokus svádění ke zločinu podvodu a ne snad jen o svádění k jinému trestnému činu. Dosavadní zjištění není dostatečné, ježto to, co zjistil nalézací soud jako zločin podvodu, může býti také pouhým sváděním ku přečinu maření exekuce podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. Není tudíž zjištěno, že obžalovaný vinil svého strýce z vymýšleného zločinu. Že obvinění, podle něhož Karel Ch. st. podvedl dědice, spočívá obvinění (»předhůzka) z podvodu, stížnost připouští, namítá však správně, že řešení otázky, zda šlo o obvinění ze zločinu podvodu, je závislým na výši škody, kterou podle udání obviněného Karel Ch. st. obmýšlel nebo způsobil, a vytýká právem, že také v tomto směru není v rozsudku potřebných zjištění. Výše škody, kterou měl obžalovaný na mysli, čině na Karla Ch. ono udání pro podvod, není totiž v rozsudku vůbec zjištěna. Důležito je však, zda škoda ta přesahovala 200 Kč, ve kterémžto případě stává se zločinem podle § 200 tr. zák. i podvod, který není zločinem již z povahy skutku samotného (§ 199 tr. zák.). Ze souvislosti rozsudkových důvodů dá se sice dovoditi, že obžalovaný udal svého strýce pro podvedení dědiců neboli, jak se v oznámení tom praví, »pro odcizení jejich majetku«, kterýžto podvod ukazoval by podle trestního oznámení na částku 200 Kč daleko převyšující (6000 Kč), tedy úplně stačící pro zločin podvodu. Než povinností nalézacího soudu bylo zjistiti a odůvodniti též v rozsudku, zda a proč škoda ta činila přes 200 Kč, což nalézací soud opomenul učiniti. Ježto nalézací soud těchto okolností nezjistil a neodůvodnil, je stanovisko nalézacího soudu jak po hmotněprávní, tak i po formální stránce pochybeným. Neníť vyloučeno, že, kdyby nalézací soud přihlédl ku zmíněným okolnostem s onoho právního stanoviska závažným, dospěl by k jinému úsudku o vině obžalovaného, pročež stižen jest napadený rozsudek uplatněnými zmatky podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Poněvadž rozsudek neobsahuje zjištění při správném výkladu zákona potřebných, bylo zmateční stížnosti podle §u 288 čís. 1 a 3 tr. ř. vyhověti, napadený rozsudek zrušiti jako zmatečný a věc odkázali na soud prvé stolice, by ji znovu projednal a o ní rozhodl.

Citace:

č. 2753. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 339-341.