Čís. 2702.

»Trapným stavem« ve smyslu druhého odstavce §u 100 tr. zák. jest tělesná nebo duševní trýzeň, která jednak svou silou, jednak délkou svého trvání přesahuje při zločinu §u 98 a) tr. zák. onu míru újmy na tělesné neporušenosti napadeno, při zločinech §u 98 b) a §u 99 tr. zák. pak onen stupeň obavy nebo strachu a nepokoje ohroženo, které, i když trestným činem skutečně byly způsobeny, mají jako pojmový znak té které skutkové podstaty v zápětí potrestání pachatele pouze podle mírnější sazby prvého odstavce §u 100 tr. zák.; onen pojem není omezen pouze na újmy na tělesné neporušenosti (zdraví) napadeného, nýbrž odpovídají mu zjevy rázu psychického (mimořádný stupeň strachu, vnitřní hrůza a úzkost, duševní muka vůbec).
(Rozh. ze dne 18. března 1927, Zm I 652/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 1. října 1926, jimž byl stěžovatel Uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 98 a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Shlediska důvodu zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř. napadá zmateční stížnost rozsudkový výrok, že byla Marie Ková učiněným jí násilím uvedena po delší čas v trapný stav, kterýžto výrok měl v zápětí, že byl obžalovanému uložen trest podle vyšší sazby druhého odstavce §u 100 tr. zák. Zmateční stížnost jednak vyslovuje názor, že do trapného stavu ve smyslu onoho zákonného ustanovení dostává se ten, u něhož se objeví nějaké následky zlého činu, na př. vážná choroba nebo zvýšený stav nervosy, záchvaty a pod., jednak vytýká, že se rozsudek nezmiňuje v důvodech blíže o tom, v čem spatřuje uvedení Marie K-ové v trapný stav, ba že tuto okolnost vůbec opomíjí. Bezdůvodnou je především výtka posléz uvedená. V rozsudkových důvodech praví se sice jen zcela povšechně, že K-ová byla podle své svědecké výpovědi učiněným jí násilím uvedena po delší čas v trapný stav. Jest však zřejmo, že rozsudek má tu na zřeteli veškeré okolnosti, potvrzené řečenou svědkyní, které nalézací soud plně uvěřil, pokud mají význam pro řešení otázky, o niž jde.
Onen názor, uplatňovaný zmateční stížností, dlužno však označiti za právně mylný. Nic, zejména ani doslov zákona nenasvědčuje domněnce. že by zákonnému pojmu trapného stavu odpovídaly pouze následky zločinu podle §u 98 nebo 99 tr. zák., dokonce jen takové následky, které se objevily teprve později, jak patrně za to má zmateční stížnost. Již doslov i smysl předpisu samotného dovoluji naopak souditi, že tu v úvahu přichází také, a to především, trapný stav, který, byv přivoděn učiněným násilím nebo nebezpečnou pohrůžkou, trvá u napadeného neb ohroženého právě v době, kdy s ním tím neb oním způsobem bylo zle nakládáno, po případě v době na to bezprostředně následovavší. Pojmu samotného zákon ani neurčuje, ani ho blíže nevysvětluje, je však jím zřejmě míněna tělesná nebo duševní trýzeň, která jednak svou silou, jednak délkou svého trvání přesahuje při zločinu podle §u 98 a) tr. zák. onu míru újmy na tělesné neporušenosti napadeného, při zločinech podle §u 98 b) a 99 tr. zák. pak onen stupeň obavy nebo strachu a nepokoje ohroženého, které, i když trestným činem skutečně byly způsobeny, mají jako pojmový znak té které skutkové podstaty v zápětí potrestání pachatele pouze podle mírnější sazby prvého odstavce §u 100 tr. zák. Je tomu tak zejména í při trestných činech, zakládajících skutkovou podstatu zločinu podle §u 98 a) tr. zák., o jaký jde v souzeném případě. Ani tu není pojem trapného stavu omezen pouze na následky, jimiž zmateční stížnost míní především újmy na tělesné neporušenosti nebo zdraví napadeného, nýbrž odpovídají mu i zjevy rázu psychického, mimořádný stupeň strachu, vnitřní hrůza a úzkost, duševní muka vůbec.
S hlediska těchto právních úvah nelze rozsudkovému výroku, napadenému zmateční stížností, vytýkati důvodně ani, že jím nalézací soud překročil při výměře trestu, trestní pravomoc (§ 281 čís. 11 tr. ř.), jak namítá zmateční stížnost, ani že jím, byl čin obžalovaného mylným výkladem zákona podřaděn trestnímu předpisu zákonnému, který se naň nevztahuje (§ 281 čís. 10 tr. ř.).
Nejen podle svědecké výpovědi Marie K-ové, na níž je výrok ten zbudován, nýbrž i podle výslovných zjištění rozsudkových spočívalo skutečné násilí, učiněné jí obžalovaným v tom, že ji již při prvém výstupu chytil jednou rukou za krk, druhou za pravé rameno a snažil se ji poraziti, což se mu po chvíli také podařilo, a že, padnuv na ni, sahal jí přes blůzu na prsa a přes kalhoty, které se jí snažil sundati, na přirození, při čemž měl pohlavní úd venku, že přes prosby K-ové, by ji pustil, snažil se jí zmocniti, a že jí, když křičela o pomoc, zacpával rukou ústa. Když se jí podařilo shoditi obžalovaného se sebe a utíkala dále, obžalovaný ji znovu chytil za krk a za pravé rameno, při čemž jí způsobil modřiny a poškrabal ji v obličeji, když pak K-ová, která se stále bránila, zemdlela, podařilo se obžalovanému povaliti ji znovu na zem, načež lehnuv si na ni, odkryl jí sukně, roztahoval jí násilím nohy, snažil se í tu opět sundati jí reformní kalhoty a sahal jí opět rukou přes blůzu na prsa a přes kalhoty na přirození; posléze že Marie K-ová po celou noc nemohla spáti, viděla všude samý oheň a měla horečku. Dlužno dále uvážiti, že skutek byl spáchán podle rozsudkového zjištění na Marií K-ové, dívce dvacetileté, v době noční v lese, jímž se ubírala zcela sama, že obžalovaný vyskočil na ni po obojikráte z houští z nenadání, po druhé dokonce zezadu, a že útok na K-ovou podnikl opětně. Vnější zjev, nasvědčující trapnému stavu napadené, shledal nalézací soud právem v tom, že se nejen útokům obžalovaného až do zemdlení bránila, nýbrž také zejména při druhém výstupu hrozně křičela. Po prvé podařilo se jí obžalovaného se sebe shoditi, podle rozsudkového zjištění teprve po pěti minutách, a také pozdější výstup, tedy i násilí, vykonané při něm obžalovaným na K-ové, důsledně tudíž i trapný stav, v nějž ostatně byla uvedena již násilím, učiněným jí při prvém výstupu, nebyl podle toho, jak výstup vylíčen v rozsudku, rázu pomíjejícího. Právem uznal tudíž nalézací sond, že její trapný stav trval po delší dobu.

Citace:

č. 2702. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 223-225.