Čís. 2843.

Bezbrannost ve smyslu § 128 tr. zák. stejně jako ve smyslu § 127 tr. zák. znamená naprostou nezpůsobilost klásti odpor; v případech, kde pachatel musel přemoci odpor napadené osoby, se vyžaduje, by užil takového násilí, že svobodná vůle napadené byla úplně potlačena, že byla neschopnou, by mu činila odpor a že jí nezbylo, než podrobiti se vůli útočníkově.
(Rozh. ze dne 2. července 1927, Zm II 106/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 31. ledna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zprznění podle §u 128 tr. zák. a přestupkem proti veřejné mravopočestnosti podle §u 516 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a o ní rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost, že tu chybí zákonná známka zločinu podle §u 128 tr. zák., totiž pohlavní zneužití osoby bezbranné; soud prý nesprávně posoudil otázku bezbrannosti, přehlédnuv, že Š-ová nebyla bezbrannou, dokud jí zbývala možnost pustiti krávu a uvolněné ruky použiti k účinnější obraně proti útočníkovi. Námitka jest odůvodněná. Nalézací soud dospěl k úsudku, že Š-ová byla ve stavu bezbrannosti na základě skutkových zjištění, že obžalovaný ji tak pevně držel, že měla od použitého násilí na obou pažích modřiny, obě ruce oteklé, ruce i záda bolestivá, že se mu nemohla ubrániti, ač se bránila jak mohla, přes to že byla v obraně omezena tím, že držela pravou rukou krávu na provaze, by jí neutekla, a že od ní upustil teprve, až ona, vidouc že by se neubránila, počala křičeti o pomoc. Bezbrannost ve smyslu §u 128 tr. zák. stejně jako ve smyslu §u 127 tr. zák. znamená naprostou nezpůsobilost klásti odpor. Vyžaduje se tudíž, jak správně uvádí stížnost, k pojmu bezbrannosti v případech, kde pachatel musel přemoci odpor napadené osoby, že užil takového násilí, že svobodná vůle napadené byla úplně potlačena, že byla neschopnou, by mu činila odpor a že jí nezbylo, než podrobiti se vůli útočníkově. Rozsudek zjišťuje, že se Š-ová obžalovanému bránila, jak mohla. Tím vylučuje skutkovou podstatu §u 128 tr. zák., neboť dokud se Š-ová mohla brániti, nebyla bezbrannou. Byla by tu ovšem skutková podstata tohoto zločinu, kdyby se obžalovanému bylo podařilo použitým násilím zlomiti její odpor, učiniti ji nezpůsobilou k obraně a kdyby jí v tom stavu byl pohlavně zneužil způsobem v §u 128 tr. zák. naznačeným. Že Š-ová byla obžalovaným násilím uvedena do takového stavu, že byla neschopna, by mu kladla odpor a že v tomto stavu byla jím zneužita, rozsudek nezjišťuje. Nezjišťuje tedy podstatný znak zločinu, jímž obžalovaného uznává vinným a jest proto zmatečným podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 2843. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 537-538.