Čís. 20 dis.

Jde o záludné jednání proti poctivosti a čestnosti (§ 10 adv. ř.), zavázal-li se advokát, že zaplatí úplatu za přenechání bytu a že se nebude domáhati snížení nájemného, namítal však potom neplatnost onoho závazku a zakročil o soudní úpravu nájemného.
(Rozh. ze dne 16. února 1927, Ds I 11/26.)
Nejvyšší soud jako odvolací soud v kárných věcech pro advokáty a kandidáty advokacie nevyhověl odvolání obviněného z nálezu disciplinární rady advokátní komory v Praze ze dne 3. května 1926, jímž byl odvolatel uznán vinným přečinem proti cti a vážnosti stavu, mimo jiné z těchto
důvodů:
Odvolání není v žádném směru odůvodněno. Nejde, jak mylně za to má odvolatel, jen o to, že se odvolatel zdráhal zaplatili firmě H. ujednaný s ní peníz 3 500 Kč jako konvenční pokutu, ani pouze o to, že se obviněný domáhal snížení nájemného na pronajímateli Františku W-ovi, nýbrž jde o to, jak se obviněný ve věci konvenční pokuty k firmě H. a ve věci nájemného k Františku W-ovi vůbec zachoval. Shledala-li disciplinární rada v dotyčném chování obviněného hrubé prohřešení se proti cti a vážnosti advokátního stavu, jest jí v tom přisvědčiti. Jak ve svém vyjádření ze dne 12. září 1923 sám uvádí, považoval obviněný požadavek firmy H., by jí zaplatil s Františkem W-em ujednanou konvenční pokutu za to, že W. přenechává byt ve svém domě obviněnému a nikoli jí, za požadavek úplaty za přenechání bytu, t. j. za požadavek podle zákona o ochraně nájemníků (§ 20) zapovězený a nežalovatelný. Jestliže se obviněný přes to, by bytu od W-e, pokud se týče od firmy H. dosáhl, zavázal konvenční pokutu firmě H. zaplatiti, když však měl konvenční pokutu platiti, placení odepřel a vytasil se s námitkou neplatnosti závazku podle ustanovení zákona o ochraně nájemníků, bylo toto jednání, nesoucí známky záludnosti, proti poctivosti a čestnosti, kterou advokátní řád v § 10 advokátům v jich jednání ukládá a jednání obviněného příčilo se cti a vážnosti stavu, pročež disciplinární rada právem uznala obviněného vinným pro dotyčné jednání jako jednání proti cti a vážnosti stavu. Neméně bylo proti cti a vážnosti stavu i to, jak se obviněný zachoval ohledně nájemného k Františku W-ovi. Po delším jednání přistoupil obviněný na požadované W-em nájemné 4 000 Kč za pronajatý byt a, jak jest přísežnou výpovědí Františka W-e a jeho manželky Antonie prokázáno, zavázal se při tom rukou dáním, že se na W-ovi nebude domáhati snížení nájemného a že nepodnikne proti W-ovi žádných soudních kroků. Hned však, když obviněný měl platiti W-ovi činži za druhé čtvrtletí, zaslal obviněný W-ovi dopis ze dne 12. června 1924, v němž ho žádal, by mu na nájemném slevil, jinak že zakročí u soudu o úpravu nájemného. V dopise tom upozorňuje obviněný Františka W-e, že má ještě i jiné prostředky a cesty, jak se slevy na nájemném domoci. Když W. na žádost obviněného o slevu činže nepřistoupil, obviněný netoliko že zakročil o soudní úpravu nájemného, nýbrž dne 16. října 1923 oznámil W-e pro přečin lichvy, učiniv při tom dokonce i návrh, by W., protože se jen přechodně zdržuje v tuzemsku, byl vzat do prozatímní vazby (§ 175 čís. 2 tr. ř.). Také toto jednání obviněného nese známky záludnosti, ale přistupuje k tomu ještě i to, že obviněný porušil dané slovo. Netřeba blíže doličovati, že toto jednání obviněného jest proti cti a že snižuje vážnost stavu, jemuž přináleží. Nepříznivý dojem jednání obviněného byl zvýšen ještě tím, že v trestním řízení zavedeném proti W-ovi vydal obviněný prohlášení ze dne 4. března 1925, v němž označil svoje oznámení na W-e pro lichvu jako krok unáhlený. Není pochybnosti, že obviněný, takto jednaje proti W-ovi, jednal, jak cti a vážnosti stavu dbalý advokát jednati nesmí. Právem v tom spatřovala disciplinární rada těžké prohřešení se proti cti a vážnosti stavu a uznala odvolatele vinným tímto přečinem.

Citace:

č. 20 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 983-984.