Čís. 2735.

I soukromý obžalobce musí si ve smyslu posledního odstavce § 281 tr. ř. ihned po vyhlášení rozhodnutí, jímž nevyhověno jeho návrhu (§ 281 čís. 4 tr. ř.), vyhraditi zmateční stížnost.
Tisková novela (zákon ze dne 30. květná 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
K beztrestnosti ve smyslu § 4 zákona nestačí souběžný úmysl pachatelův chrániti také veřejný zájem, bylo-li jeho hlavním cílem útočiti na osobu napadeného.
Zmatek čís. 9 b) § 281 tr. ř. předpokládá, že nesprávné použití předpisu § 4 zákona týká se skutečností pro posouzení otázky viny v souzeném případě rozhodující.
Nejen zjištěni doslovu výroku, nýbrž i výklad jeho vnitřního smyslu a účelu jím sledovaného jest skutkovým zjištěním (§ 258 tr. ř.).
Pojem vydávání někoho u veřejný posměch (§ 491 tr. zák.) předpokládá, že závadný výrok ať již obsahem, ať formou, všeobecně neb uváděje určité okolnosti, sesměšňuje protiprávně osobu, proti níž čelí, způsobem ve veřejném mínění ji snižujícím a staví její povahu, vlastností, smýšlení, do světla po mravní stránce znevažujícího (snižuje mravní hodnotu napadeného).
Dobírání si není trestno, je-li pouze karikaturou, nebo záleží-li v sarkastickém (ironickém) výrazu nebo v satirických šlezích (označení »bratr« příslušníka strany nebo církve, jejíž příslušníci se vzájemně tak oslovují).
(Rozk ze dne 7. dubna 1927, Zm I 807/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. října 1925, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn ze soukromé obžaloby pro přečin proti bezpečností cti podle 491, 488 a 493 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost soukromého obžalobce uplatňuje proti osvobozujícímu výroku první stolice zmatky §u 281 čís. 4, 5, 9 b) tr. ř. Zmatek čís. 4 §u 281 tr. ř. odvozuje z usnesení soudu prvé stolice, jímž byly zamítnuty návrhy obžalobcovy při hlavním přelíčení na slyšení soukromého obžalobce jako svědka o tom, že sepsání hlášení o případu R-ové a P-ové bylo soukromému obžalobci zatím zemřelým S-em nařízeno, pak o tom, že F-ová byla ze služby propuštěna pro nedodržování čistoty v kasárnách zřízeneckých a pro nedbání rozkazu soukromého obžalobce. Než nehledě k tomu, zda zamítnutí návrhu mohlo působiti na rozhodnutí způsobem obžalobu zkracujícím, nemůže obžalobce zmatek, jehož se dovolává, podle posl. odst. §u 281 tr. í. vůbec na újmu obžalovaného uplatňovati, poněvadž pokud vidno z protokolu o hlavním přelíčení, proti jehož správnosti po stránce té stěžovatel nijaké výtky nečinil, soukromý obžalobce opomenul ihned po vyhlášení rozhodnutí, jímž jeho návrhu nevyhověno, vyhraditi si zmateční stížnost, a spokojil se tím, že teprve po řečech stran, poradě soudu a prohlášení rozsudku proti tomuto zcela všeobecně zmateční stížnost opověděl, čímž nebylo předpisu posl. odst. §u 281 tr. ř. vyhověno. Bylo proto v tomto směru zmateční stížnost zavrhnouti bez dalšího zkoumání její věcné oprávněnosti.
S hlediska §u 281 čís. 9 b) tr. ř. napadá zmateční stížnost především rozsudek, pokud soud ve příčině tvrzení článku o propuštění vdovy F-ové a dalšího dotazu o agitování pro politickou stranu ve služebních hodinách uznává danými předpoklady §u 4 tisk. nov. čís. 124 a prohlašuje tudíž v příčině obou t. zv. důkaz pravděpodobnosti ve smyslu téhož §u pro vyvinění obžalovaného postačitelným. Jednak jest prý nelogickým, prohlašuje-li soud článek v ostatním jeho obsahu za napsaný pouze ve vlastním zájmu obžalovaného, prohlašuje současně o dvou jeho větách, že obžalovaný jednal ve zřejmém úmyslu chrániti veřejný zájem, jednak vyplývá prý nepochybně z doslovu celého článku, že obžalovaný neměl úmyslu posléze řečeného, nýbrž že při celém článku šlo o osobní útok na příslušníka jiné politické strany a jiné církve ve snaze osobně ho poškoditi. Tu ovšem sluší připustiti, že výhody §u 4 zákona jest obviněný účasten jen tehdy, je-li zřejmým, jeho úmysl chrániti především veřejný zájem, a že soud, zkoumaje článek jen podle jeho jednotlivých závadných vět, opomenul zjistiti vzhledem ke směru celého článku, zdá, když i podle jeho přesvědčení při oněch dvou větách jednalo se (zda právě též obžalovanému či jen objektivně, z důvodů jasně nevyplývá) o chránění zájmu veřejného, byl tu zřejmý úmysl obžalovaného, chrániti především zájem veřejný. Neboť ani takový souběžný úmysl obžalovaného nemohl by mu ještě podle jasného doslovu (»především«) a smyslu §u 4, odst. prvý zákona zabezpečiti výhodu toho §u, bylo-li přece jen hlavním jeho cílem, by útočil na osobu soukromého obžalobce. Než v souzeném případě jest tato vada nerozhodnou a nezpůsobilou přivoditi zrušení rozsudku. Neboť, třebaže soud o obou oněch větách prohlásil postačitelným i pouhý důkaz ve smyslu prvého odstavce §u 4 zákona, sprostil v obou případech obžalovaného nejen snad proto, že se mu důkaz ve smyslu §u 4 zákona podařil, nýbrž í proto, že v dotyčných dvou větách vůbec urážky obžalobce na cti neshledal; v odstavci týkajícím se agitování pro politickou stranu v služebních hodinách shledal kromě toho i plný důkaz pravdy provedeným. Jest proto zřejmo, že se ani případné nesprávné použití předpisu §u 4 zákona v souzeném případě netýkalo skutečnosti pro posouzení otázky viny rozhodující, jak by to předpokládal uplatňovaný důvod zmatečnosti.
Stížnost dovozuje (§ 281 čís. 9 a) tr. ř.), že nalézací soud neměl uznati zdařeným důkaz pravdy, ježto není důkazu, že se obžalovaný podpisoval jinak za představeného F-a, by se tomu zalíbil, zakrývaje své češství, kdyžtě si přece vedl a vystupoval vždy jako Čech, jsa členem českých spolků a posílaje své děti do české školy. Podstatou těchto vývodů nedrží se však stížnost v mezích §u 288 čís. 3 tr. ř., přehlížejíc zjištění nalézacího soudu. Ten totiž došel, zjistiv obsah a smysl věty závadného článku, ku přesvědčení, že smyslem statí té bylo toliko, že se soukromý obžalobce za F-a až do převratu podepisoval skutečně jinak, než po převratu. Poněvadž pak nejen zjištění doslovu výrobu, nýbrž i výklad jeho vnitřního smyslu a účelu jím sledovaného je zjištěním rázu skutkového, k němu dospívá soud volnou úvahou výsledků hlavního přelíčení ve smyslu §u 258 tr. ř., je podle zákona nepřípustno proti němu jinak brojiti než uplatňováním některého z důvodů zmatečnosti formálně právní, zejména z důvodů zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř. Zmateční stížnost nevytýká však onomu zjištění žádné formální vady, nýbrž vychází po této stránce pouze ze skutkových předpokladů, jež si sama tvoří, a podkládá stati článku jiný smysl, než který jí přikládá napadený rozsudek. Vychází-li se ze zjištěného smyslu stati článku, není důvodu, by shledáno bylo právně mylným to, k čemu dospívá v té příčině nalézací soud, porovnávaje smysl oné stati se zákonem a s výsledky provedeného trestního řízení, a stížnost sama ani nedovozuje právní mylnosti dotyčného rozsudkového výroku na podkladě jeho zjištění.
Stížnost není oprávněna ani pokud napadá rozsudkový výrok, jímž nalézací soud vyloučil urážku na cti vydáváním u veřejný posměch podle §u 491 tr. zák. a proto též ve směru tom sprostil obžalovaného z obžaloby. Obžaloba spatřuje skutkovou podstatu v označení soukromého obžalobce »bratrem« a ve srovnávání ve článku vylíčeného chování se obžalobcova s jeho členstvím v jednotě železničních zaměstnanců a jeho čestnými funkcemi v jeho politické straně a v československé církvi. Rozsudek odůvodňuje svoje právní stanovisko ve příčině označování soukromého obžalobce slovem »bratr« poukazem na to, že jest všeobecně známo, že příslušníci strany čsl. socialistů — k níž se hlásí soukromý obžalobce — oslovují se vzájemně slovem »bratr«, že název ten je všeobecně užívaný a podobné označování jako »bratr« nebo »soudruh« uvádí se dnes všeobecně i v případech, kde se mluví nebo píše i o příslušnících jiné strany, aniž lze v tom spatřovati sesměšňování určité takto nazývané osoby. V uvedení funkcí soukromým obžalobcem ve veřejném životě skutečně zastávaných, třebas bylo učiněno ve spojení s jistými tvrzeními o. soukromém obžalobci v závadném článku obsaženými, shledává soud pouhé konstatování skutečností, které ani ve spojení s jinými tvrzeními nemůže jako sesměšňování zakládati skutkovou podstatu urážky na cti. Sluší především vytknouti, že bezpředmětnou jest výtka zmateční stížností, že urážka na cti, spáchaná podle §u 491 tr. zák. sesměšňováním, důkazu pravdy vůbec nepřipouští, poněvadž rozsudek nesprošťuje v té příčině obviněného z obžaloby z důvodu provedení takového důkazu, nýbrž proto, že v závadném článku z úvah výše uvedených vůbec neshledává skutkové podstaty sesměšňování podle §u 491 tr. zák. Pokud zmateční stížnost uplatňuje třebas ne číselně, alespoň věcně zmatek podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. výtkou, že jest nesprávným stanovisko rozsudku, Upírající označení soukromého obžalobce »bratrem« způsobilost ho sesměšňovati, nelze jí přisvědčí ti.
Soukromý obžalobce udává sám, že je příslušníkem strany českých socialistů, jejíž příslušníci se navzájem označují slovem bratr. Mimo úvahu zůstává stanovisko, že byl příslušnost k této straně znamenala něco na cti snižujícího nebo sesměšňujícího. Použití slova »bratr«, jež není zajisté o sobě sesměšňujícím a urážlivým, může ovšem za okolností býti míněno jako dobírání si, ve smyslu lehce posměšném jako náznak nevalné osobní vážnosti k označenému, zejména užito-li osobou, jež není k označenému v poměru odůvodňujícím, označení »bratrem«. Než ani každé sesměšňování není soudně trestno. Sanderův »Worterbuch der deutschen Sprache« klade pojem »u veřejný posměch vydává« na roven pojmu »uvésti v hanbu«. Stejně žádá Hye, das österreichische Strafrecht, str. 744 a s ním shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu čís. sb. 1911, 1674, 2340, 2359, dále rozhodnutí bývalého vídeňského zrušovacího soudu čís. sb. 2112, 2926, 3716 k pojmu vydávání u veřejný posměch, by osoba v posměch vydávaného byla snižována ve vážnosti a úctě, nebo, by její vlastnosti byly haněny. Finger, Strafrecht 1914, str. 315 sice nesouhlasí plně s definicí Hyeovou, ale sám uvádí pak při výkladu §u 491 tr. zák.: »pod vydáváním u veřejný posměch« nelze tu rozuměti jíž každé sesměšňování někoho, nýbrž, jak dokazuje nadpis »hanění« k §u 491 tr. zák. a užití slova »v hanlivých spisech« v kontextu, pouze ono sesměšňování, jímž někdo má býti na vážnosti snížen. Podobně vyslovují se Stoos »Lehrbuch des österreichischen Strafrechtes« 1909, str. 305, Milota »Učebnice obojího práva trestního platného v Československé republice« str. 303 a j. Dobírání si není tedy trestno, je-li pouze karikaturou, nebo záleží v sarkastickém nebo ironickém výrazu nebo v satirických slezích; soudně trestným: je teprve sesměšňování toho rázu, jaké vyžaduje § 401 tr. zák. Pojem vydávání někoho u veřejný posměch podle tohoto místa zákonného však předpokládá, že závadný výrok ať již obsahem, ať formou, všeobecně nebo uváděje určité okolnosti, sesměšňuje protiprávně osobu, proti níž čelí, způsobem ve veřejném mínění ji snižujícím a staví její povahu, vlastnosti, smýšlení, do světla po právní stránce znevažujícího. Pojmenování soukromého obžalobce bratrem (zkratkou br.) na třech místech článku i ve spojení s ostatním jeho obsahem: poukazuje toliko k tomu, že soukromý obžalobce je českým socialistou, a může proto býti leda jeho dobíráním si trochu attické soli štiplavosti, ironie, sarkasmu, jak ve mluvě tak i ve psaní, musí však býti dovoleno a musí každý snášeti, pokud to nejde ovšem tak daleko, že by tím trpěl na své cti, na úsudku jiných o jeho hodnotě jako člověka. Přisvědčiti dlužno konečně rozsudku i v tom, že uvedením různých čestných funkcí, soukromým obžalobcem skutečně zastávaných, třebas ve spojení s jistým tvrzením o soukromém obžalobci v článku tom obsaženým, nebylo se cti soukromého obžalobce dotčeno. Nebýloť o soukromém obžalobci řečeno nic hanlivého, bylo-li poukázáno na jeho čestné funkce a postavení ve straně neb církvi českoslov. Mělo-li však býti naznačeno, že není oněm útvarům ke ctí, zaujímá-li v nich významné postavení soukromý obžalobce, jak je ve článku líčen, nebyl by to soukromý obžalobce, jenž by se tím mohl cítiti dotčeným. Ježto podle řečeného urážkou na cti podle §u 491 tr. zák. může býti toliko útok snižující způsobem v tomto §u blíže vytčeným mravní hodnotu poškozeného v očích jeho spoluobčanů, této složky tu však není, kdyžtě pozastavená místa neobsahují vlastně žádného ostnu proti cti soukromého obžalobce, nelze o podstatě přečinu podle druhého případu §u 491 tr. zák. vůbec mluviti. Bylo proto zmateční stížnost zavrhnouti jako bezdůvodnou, z části i po zákonu vůbec neprovedenou.

Citace:

č. 2735. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 298-302.