Čís. 2767.

»Nepřiměřeným« (§ 486 čís. 1 tr. zák.) jest užívání úvěru, když vypůjčené částky nejsou v náležitém poměru k hospodářské síle dlužníkově, takže příhody, s nimiž nutno každému řádnému hospodáři čítali (na př. dočasná stagnace v obchodě), mohou způsobiti neschopnost placení; »lehkomyslným« jest takový způsob užívání: úvěru, který nedovozuje uvážiti s náležitou péčí, zda bude lze včas zaplatiti.
V případech § 265 tr. ř. nevylučuje dřívější trest podmíněného odkladu výkonu trestu, dodatečně přisouzeného, ani když byl uloženi za čin povahy vytčené v § 2 zákona; nerozhodl-li soud proti předpisu čtvrté věty § 6 odstavec čtvrtý zákona též o tom, zda má býti vykonán i první podmíněný trest, a státní zastupitelství si proti tomu nestěžováno, míze onu závadu odstraniti z moci úřední a jest omezili zrušení výroku jen na druhý trest.
(Rozh. ze dne 7 května 1927, Zm II 443/26.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 30. června 1926, č. j. Tk VII.2773/24, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem úpadku z nedbalosti podle §u 486 čís. 1 a 2 tr. zák. a přečinem maření exekuce podle §u 1 zákona ze dne 25. května, 1883 čís. 78 ř. zák.; naproti tomu vyhověl v neveřejném zasedání odvolání obžalovaného co do odepření podmíněného odkladu výkonu trestu, zrušil výrok o odepření podmíněného odkladu výkonu trestu a nalézacímu soudu uložil, by o podmíněném odsouzení obžalovaného znova rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost uplatňuje proti oběma odsuzujícím výrokům pouze důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Namítá, že obžalovaný byl neprávem odsouzen pro přečin zaviněného úpadku podle §u 486 čís. 1 a 2 tr. zák., poněvadž prý jeho úpadek zavinily osoby třetí (objednatelé zboží) tím, že nedodrželi smluv, nikoliv on sám; soud prý nesprávně vykládá okolnost, že obžalovaný měl akreditiv u banky v Š., (který mu ve skutečnosti poskytli objednatelé za dodané zboží) tak, jakoby šlo o jeho úvěr, nepřiměřený rozsahu obchodu. K úpadku obžalovaného přispěla prý mimo to stagnace obchodu dřívím, která měla za následek stornování obchodů z obou stran a četné spory, jichž obžalovaný nemohl dokončiti pro nedostatek peněz. Kdyby toho nebylo, byl by schopným platiti. Vyrovnání ohlásil jen na radu právního zástupce a poškodil se tím. Vésti obchodní knihy nebyl povinen. Než zmateční stížnost, provádějíc hmotněprávní zmatek, byla povinna vycházeti ze skutkových předpokladů napadeného rozsudku a na tomto podkladě dovoditi, že soud nesprávně použil zákona. Toho z valné části nečiní. První soud zjišťuje, že obžalovaný si zřídil v roce 1919 obchod dřívím s malým poměrně kapitálem 34000 Kč, že se s ním pustil do velkých obchodů statisícových, nepřiměřených jeho jmění, a že po vyčerpání kapitálů používal ve velkém rozsahu, a vzhledem k vlastním prostředkům v nepřiměřené výši úvěru, provozuje z velké části vývozní obchod do ciziny, že tento způsob obchodování (a užívání úvěru) vedl k tomu, že si obžalovaný — byv již od počátku roku 1923 stíhán žalobami a exekucemi — nejpozději v polovici roku 1923 musil uvědomiti svou neschopnost platiti,. Rozsudek uvádí jako doklad, že obžalovaný užíval úvěru nepřiměřeně, okolnost, že mu D. Bank fil. v Š. povolila akreditiv do výše 870000 Kč. I kdyby bylo pravda, co uvádí zmateční stížnost v souhlase s obhajobou obžalovaného, že tento akreditiv byl dán ve prospěch obžalovaného jeho objednateli k úhradě kupních cen za dodané dříví, přece je i tak dokladem o nepřiměřeném užívání úvěru se strany obžalovaného, uváží-li se, že jeho aktivním obchodům, v nichž vystupuje jako dodavatel a věřitel, odpovídají i obchody t. zv. pasivní, kde je objednatelem a dlužníkem, a při nichž používal úvěru, takže výše poskytnutých platů dopouští správný úsudek na výši kontrahovaných úvěrů. Uváží-li se, že nepřiměřeným jest užívání úvěru, když vypůjčené částky nejsou v náležitém poměru k hospodářské síle dlužníkově, takže příhody, s nimiž nutno každému řádnému hospodáři čítati (a takovými jsou i dočasná stagnace v obchodě se všemi nepříznivými důsledky), mohou způsobiti neschopnost placení, dlužno říci, že první soud posoudil věc správně, uznav, že obžalovaný užíval stotisícového úvěru vzhledem ku své vlastní nepatrné hospodářské síle nepřiměřeně a že tím přivodil svou neschopnost platiti. Soud poukazuje na okolnost, že obžalovaný nevedl žádné knihy (ani o svých úvěrech a platech) ačkoli neměl po zákonu povinnosti, vésti knihy a proto také nebyl stíhán ani odsouzen pro přečin podle §u 486 a) tr. zák., zřejmě k odůvodnění svého přesvědčení, že užíval úvěru nejen nepřiměřeně, nýbrž i lehkomyslně, poněvadž takovýto způsob jednání mu ani nedovoluje uvážiti s náležitou péčí, zda mu bude lze včas zaplatili, a v tom právě spočívá podstata lehkomyslnosti. K dalším námitkám zmateční stížnosti budiž podotčeno pouze, že zákon v §u 486 čís. 2 tr. zák. prohlašuje trestným každého, kdo poškodí věřitele tím, že, ač ví, že je neschopen platiti, nový dluh činí, starý splatí nebo vyrovnací řízení v čas nenavrhne, a že napadený rozsudek zjistil formálně bezvadně, že obžalovaný proti tomuto zákazu jednal v době od polovice 1923, kdy si musel býti vědom své neschopnosti platiti, až do 24. února 1924, kdy teprve navrhl zahájení vyrovnacího řízení. Bylo tudíž zmateční stížnost z části jako neodůvodněnou, z části jako po zákonu neprovedenou zavrhnouti.
Nalézací soud odepřel obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu, vysloviv, že »vzhledem k dřívějším trestům obžalovaného a vzhledem k tomu, že kdyby při rozsudku Tk VII. 2862/24 byl soud o předmětných činech věděl, nebyl by obžalovaného podmíněně odsoudil, jest tedy podmíněné odsouzení podle §u 2 zákona čís. 562/1919 sb. z. a n. vyloučenov« Odvolání obžalovaného, směřující proti tomuto rozhodnutí, jest odůvodněno, neboť názor nalézacího soudu, že podmíněné odsouzení obžalovaného jest podle § 2 zákona vyloučeno, jest zřejmě nesprávným. Dřívější tresty obžalovaného, které tu přicházejí podle správného výkladu zákona v úvahu, nemohou býti důvodem pro vyloučení podmíněného odsouzení; nešloť o odsouzení pro pouhé přestupky, které zřejmě nebyly spáchány z pohnutek nízkých a nečestných (§ 32 zbroj. pat., § 320 e) tr. zák. a § 491 tr. zák.). Ovšem byl obžalovaný odsouzen kromě toho rozsudkem ze dne 21. ledna 1925 č. j. Tk X 2682/24 pro zločin zpronevěry podle §u 183 tr. zák. do žaláře na dva měsíce, při čemž vysloveno, že spáchal čin z pohnutek nízkých a nečestných, leč toto odsouzení stalo se po spáchání souzených trestných činů; jde tedy o případ, který jest upraven v §u 265 tr. ř. a — pokud jde o podmíněné odsouzení — v §u 6 čís. 4 čtvrtá věta zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., kde se stanoví, že byl-li vinník odsouzen pro skutek, spáchaný před dřívějším rozsudkem, rozhodne soud, vynášející pozdější rozsudek v mezích §§ 1 a 2 cit. zákona o tom, zda mají býti vykonány oba tresty, nebo zda má býti podmíněně odložen také trest dodatečně přisouzený. Z tohoto ustanovení plyne nepochybně, že v případech §u 265 tr. ř. dřívější trest sám o sobě nijak nevylučuje podmíněného odkladu výkonu trestu, dodatečně přisouzeného, ani když byl uložen za čin povahy vytknuté v §u 2 zákona o podmíněném odsouzení. To se shoduje i s předpisem §u 265 tr. ř., který pokládá pozdější rozsudek za pouhý doplněk rozsudku dřívějšího, tvořící s ním jeden celek (srov. rozh. čís. 1017 sh. n. s.). Těchto zásad nalézací soud nedbal, vysloviv, že jest podmíněné odsouzení podle §u 2 zák. vyloučeno, pročež bylo odvolání obžalovaného vyhověno a nalézacímu soudu uloženo, by o podmíněném odsouzení obžalovaného v souzeném případě s hlediska §u 1 zákona znova rozhodl. Podotýká se, že, ježto soud proti předpisu čtvrté věty §u 6 odst. čtvrtý zákona o podmíněném odsouzení nerozhodl o tom, zda má býti vykonán též první podmíněný trest, uložený rozsudkem Tk X 2682/24, a ježto si státní zastupitelství proti tomu nestěžovalo, nelze tuto závadu odstraniti z moci úřední a jest omeziti zrušení výroku jen na druhý trest, poněvadž by to jinak mohlo býti v neprospěch obžalovaného.

Citace:

č. 2767. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 370-373.