Č. 9427.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení správní: K otázce vnitrostátní působnosti t. zv. Vídeňské úmluvy č. 195/26 Sb. stran úpravy různých skupin odpočivných požitků býv. rak. stát. zaměstnanců.
(Nález ze dne 17. října 1931 č. 13900).
Věc: Josef J. v Ch. (aldv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu zemědělství o odpočivné požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 2. ledna 1926 odepřelo min. zeměd. st-li, bývalému lesníku na státním velkostatku N., nárok na odpočivné požitky proti čsl. republice. Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná byla nál. nss-u z 18. října 1927 č. 17924 zamítnuta jako bezdůvodná. Podáním z 28. března 1928 žádal pak st-l o přiznání pensijních požitků ve smyslu mezistátní úmluvy, publikované pod č. 195/26 Sb. Žádosti té nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodů meritorních, opírajících se o ustanovení zmíněné úmluvy. O stížnosti do tohoto rozhodnuti podané uvážil nss takto:
Nss může nař. rozhodnutí zkoumati jen s hlediska zákonitosti, a to na základě právního stavu, který tu byl v době vydání nař. rozhodnutí. Za tím účelem musil nss nejprve z moci úřední zjistiti, zda nař. rozhodnutí je opřeno o platnou a účinnou právní normu.
Nař. rozhodnutí se opírá výhradně o mezistátní úmluvu, sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 o úpravě různých skupin odpočivných požitků, publikovanou ve Sbírce zák. a nař. z roku 1926 pod č. 195. Ve smyslu ustálené judikatury nss-u nejsou mezistátní smlouvy samy o sobě základem práv a nároků jednotlivých státních občanů a nenabývají již svým uzavřením platnosti a účinnosti vnitrostátní, naopak je k tomu třeba, aby vnitrostátním aktem byly prohlášeny za platnou součást právního řádu vnitrostátního.
Stran mezistátní úmluvy č. 195/26 byla sice takováto inkorporace provedena zákonem z 1. července 1926 č. 159 Sb., podle jehož § 1 přiznávají se odpočivné a zaopatřovací požitky osobám, jichž se týkají mezistátní úmluvy sjednané v Římě dne 6. dubna 1922 a ve Vídni dne 30. listopadu 1923; avšak podle § 3 nabývá zákon ten účinnosti teprve, jakmile a pokud úmluvy uvedené v § 1. stanou se účinnými. Vídeňská úmluva z 30. listopadu 1923 byla ovšem vyhlášena ve sbírce zák. a nař. již roku 1926 pod č. 195, avšak podle svého čl. 22, odst. 4 a podle vyhlašovací doložky min. zahr. stala se účinnou až po ratifikaci všemi smluvními stranami v den složení poslední ratifikace. Podle vyhlášky min. zahr. ze 17. června 1930 č. 82 Sb. byla poslední ratifikace zmíněné úmluvy složena dne 12. května 1930 a nabyla úmluva ta tímto dnem mezinárodní účinnosti. Proto nabyl také zákon č. 159/26 účinnosti teprve 12. května 1930.
V době vydání nař. rozhodnutí (roku 1929) nebyla tudíž mezistátní úmluva vídeňská ještě platnou součástí vnitrostátního právního řádu v Čsl. republice a nemohla býti ani právním základem věcného rozhodování žal. úřadu o nároku st-lově; postrádá proto nař. rozhodnutí podkladu v platném zákoně a bylo je tudíž zrušiti podle § 7 zák. o ss., aniž měl nss možnost zabývati se námitkami, jež stížnost formuluje proti meritu rozhodnutí.

Citace:

Č. 9427. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 157-158.