Č. 9481.

Občanství státní. — Řízení správní: Může min. vnitra opětovanou žádost strany za udělení čsl. stát. občanství podle úst. zák. č. 152/26, neopřenou o důvody pro obnovu řízení, odmítnouti s pouhým odkazem na dřívější zamítavé vyřízení, vydané v téže věci?
(Nález ze dne 14. listopadu 1931 č. 16276.)
Věc: Ondřej S. ve V. (adv. Dr. Jul. Braščajko z Užhorodu) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1 podal v roce 1926 žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26. Rozhodnutím z 28. března 1928 min. vnitra této žádosti nevyhovělo, poněvadž, nehledíc k tomu, že st-l neprokázal, že je státním občanem býv. Uherska, bydlí na území Podk. Rusi jako zletilá osoba teprve od 1. října 1919 a tudíž nejsou splněny podmínky § 1 odst. 1 zák. č. 152/26, podle něhož pojem bydliště dlužno i pokud jde o počáteční čtyřletí posuzovati po rozumu zák. čl. 22:1886, jenž podle svých ustanovení §§ 6 a 10 pro účinnost pobytu v obci předpokládá zletilost osob. St-l také neprokázal, že by si mohl započítati pobyt svých rodičů, ježto oni, jak sám doznal dne 19. července 1927 u hlavnoslužnovského úřadu ve V., bydlí od roku 1915 až posud v Z. v Rumunsku.
V roce 1929 podal st-1 novou žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26. V této žádosti poukázal k tomu, že jeho původní žádost za udělení čsl. státního občanství byla cit. rozhodnutím zamítnuta, předložil prohlášení maďarského min. vnitra z 11. prosince 1928 na důkaz, že je státním občanem býv. Uherska a uvedl, že již v roce 1915, kdy jeho otec přesídlil mimo dnešní území Čsl. republiky, byl zaměstnán u uher. státních drah a jest jej proto jako samostatně výdělečně činného zaměstnance pokládati za zletilého, takže od té doby jest pro jeho nárok podle úst. zák. č. 152/26 počítati jeho vlastní pobyt na. dnešním území Čsl. republiky.
Nař. rozhodnutím vyslovilo min. vnitra, že opětnou žádost st-lovu za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26 odmítá jako nepřípustnou a odkazuje st-le ke svému pravoplatnému rozhodnutí z 28. března 1928.
Stížnost namítá, že úst. zák. č. 152/26 nemá ustanovení, jež by zakazovalo podávati opětovné žádosti za udělení státního občanství podle tohoto zákona, naopak v § 4 stanoví, že žádost řádně nedoložená má býti vrácena a může býti zase opětována a není též ustanovení, že by v takové věci byla res judicata. Prvá žádost st-lova nebyla řádně doložena, žádost však, o kterou dnes jde, byla doložena všemi doklady ve smyslu § 1 úst. zák. č. 152/26 a proto nemohla býti jako nepřípustná odmítnuta.
Nss shledal stížnost bezdůvodnou.
Jest ovšem pravda, že úst. zák. č. 152/26 nemá ustanovení, jež by novou žádost strany, jejíž první žádost byla min. vnitra zamítnuta, prohlašovalo za nepřípustnou, leč z ostatního současného právního řádu jde, že úřad, jenž rozhodl již jednou zamítavě o nároku, jehož uznání nebo přiznání se strana domáhala, není již povinen k nové žádosti, jež se domáhá téhož nároku, vydávati nové věcné rozhodnutí, pokud nárok takový nezávisí na měnlivých poměrech (na př. místní potřeba při koncesi) a pokud nejde o obnovu řízení za podmínek, jak je stanoví § 86 vl. nař. č. 8/28. Nárok podle úst. zák. č. 152/26 nezávisí na měnlivých poměrech a ani o případ obnovy řízení v daném sporu nešlo, jak ostatně st-1 ani sám netvrdí.
Pro svůj názor, že žal. úřad nebyl oprávněn nové rozhodnutí odmítat a poukazovati na své již dříve vydané rozhodnutí, nemůže se stížnost právem dovolávati ani ustanovení § 4 zák. č. 152/26 již z toho prostého důvodu, že při žádosti, o níž bylo vydáno nař. rozhodnutí, nešlo o reprodukci původní žádosti, doplněné náležitostmi, jak je tento předpis stanoví, a nešlo také o případ, kde novou žádost je pokládati za přípustnou proto, že o první žádosti, jež nebyvši v dané lhůtě znovu reprodukována, byla prohlášena za odvolanou, nebylo věcně vůbec rozhodováno. V přítomném sporu rozhodl žal. úřad výnosem z 28. března 1928 o st-lově nároku na udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26 věcně, popřev nárok ten z důvodu, že st-1 nemá od roku 1915 do roku 1919 bydliště na dnešním území Čsl. republiky ani ze své osoby, ani z osoby svého otce. Měl-li pak st-l za to, že mylné jest buďsi právní nazírání žal. úřadu na pojem bydliště podle uved. úst. zák., nebo že mylné jsou předpoklady, z nichž vycházel, posuzuje otázku st-lovy zletilosti, mohl se proti onomu rozhodnutí žal. úřadu brániti stížností k nss, nemůže však, jestliže tak neučinil, právem žádati, aby o nové jeho žádosti, v níž otázka posléze uvedená jest uvedena na přetřes, bylo znovu věcně rozhodováno, když ani netvrdí, že pro novou jeho žádost dány jsou podmínky, za nichž právní řád obnovu řízení dovoluje a nárok na nové věcné rozhodnutí straně přiznává.
Jestliže proto žal. úřad za stavu, jaký je dán, novou žádost st-lovu jako nepřípustnou odmítl, nové věcné rozhodnutí odepřev, nemohl tímto postupem porušiti nějaké subjektivní právo st-lovo.

Citace:

Č. 9481. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 299-301.