Č. 9584.

Církevní věci (Slovensko): Rozhodovati o povinnosti býv. urbárské obce k dodávce dříví pro řím.-kat. faráře a kantora náleží úřadům správním.
(Nález ze dne 29. prosince 1931 č. 18991.)
Prejudikatura: Boh. A 6614/27.
Věc: Jakub P. v H. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o dodávku dříví řím.-katolickému faráři.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 6614/27 vydal žal. úřad rozhodnutí nyní naříkané, jímž rozhodnutí župního úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši z 11. května 1923 potvrdil v tom smyslu, že býv. urbarialisté v H. jsou povinni, počínajíc rokem 1922, dodávati řím.-kat. faráři a kantorovi v H., dříví ve množství a způsobem označeným v kanonické visitaci z roku 1832. Zároveň pozměnil žal. úřad tu část zmíněného rozhodnutí župního úřadu, kterou urbarialisté byli zavázáni k plnění této povinnosti jen na rok 1922. V důvodech bylo uvedeno: »Jest nesporné, že urbarialisté jsou povinni k plnění uvedené povinnosti, jak to bylo dokázáno rozhodnutím služnovského úřadu v Kežmarku ze 7. července 1922, pokud se týče župního úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši z 11. května 1923; bylo však třeba pozměniti tu část rozhodnutí župního úřadu, jíž tato povinnost byla stanovena jen pro rok 1922. Změna tato jest odůvodněna věcně, ježto povinnost tato neváže jen pro rok 1922, ale pokud lesy zatížené touto povinností budou v držení urbarialistů, formálně však tím, že potvrzením stanoviska župního úřadu dávala by se možnost ke každoročním sporům v téže záležitosti. Toto stanovisko muselo býti zaujato a současně muselo býti zamítnuto odvolání urbarialní obce z toho důvodu, že příčiny, pro které odmítá tato obec vydati příslušné dříví, neobstojí. Není věcí urbarialní obce zejména zjišťovati, zda a jakým způsobem jest postaráno o duchovní správu a vykonávání kantorské povinnosti, což spadá pod kompetenci církevní vrchnosti, na druhé straně však podle příslušných předpisů interkářární důchodky uprázdněného farního obročí náležejí zástupci (býv. král. uh. nař. z 26. ledna 1813, z 15. září 1815). Neobstojí však ani ta námitka urbarialistů, kterou žádají o zrušení uvedeného rozhodnutí župního úřadu z toho titulu, že jím bylo určeno množství příslušnosti sáhy, kdežto jejich povinností je vydati dříví na kmenu. Směrodatnou normou při posuzování této otázky jest předpis kanonické visitace, která množství příslušného dřeva udává sáhy. Župní úřad stanově povinnost dodání, schválil rozhodnutí služnovského úřadu v Kežmarku, které výslovně uvádí, že dodání se má díti způsobem v kanonické visitaci určeným, aniž zavedlo jiný způsob dodání dříví, nežli který byl před tím uveden.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí Jakubem P. v zastoupení býv. urbarské obce v H. uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí vychází z právního názoru, že řešení předmětného sporu náleží úřadům správním; toto stanovisko shoduje se s právním názorem vysloveným již v cit. nálezu nss-u Boh. A 6614/27, kterým bylo již rozhodnuto ve prospěch příslušnosti úřadů správních. Námitce dnešní stížnosti, že předmětný spor náleží řešiti řádným soudům a nikoliv správním úřadům, poněvadž se prý sporná dávka nezakládá na kanonické visitaci z r. 1832, nýbrž na dohodě urbarské z r. 1862, stojí tudíž v cestě obrana věci rozsouzené (§ 21 zák. o ss) a jeví se proto uvedená námitka stížnosti nepřípustnou.
Rovněž jsou nepřípustnými námitky, jež se snaží brojiti proti zjištění uvedeného nálezu nss-u, že ve správním řízení nebyla platnost kanonické visitace z r. 1832 popřena, a jež dovozují teprve nyní, že pouhý výtah této kanonické visitace nemůže sloužiti jako důkaz závazku býv. urbárské obce v H., dále že z kanonické visitace nelze dovoditi nijakého právního poměru mezi býv. urbárskou obcí a církevní obcí (příp. řím.-kat. farářem a kantorem), dále že pro existenci, rozsah, způsob a možnost uplatňování závazku je jedině směrodatnou urbárská dohoda z r. 1862 (§§ 5, 6 a 21 zák. o ss). Konečně přípustnosti nadhozené námitky promlčení stojí v cestě § 18 zák. o ss (Boh. A 6656/27), jelikož není námitka tato dostatečně konkretisována; neboť povšechné tvrzení, že zaniká závazek, na který oprávněný po jistou dobu svého nároku nepozdvihne, tu nestačí, nýbrž bylo by nutno tvrditi, že určitá promlčecí lhůta již uplynula. Takového tvrzení stížnost však neobsahuje. Tím odpadá ovšem potřeba zabývati se i příslušnými vývody odvodního spisu, pokud se právě uvedených námitek dotýkají.
Všechny ostatní námitky stížnosti dlužno pak za daného stavu, jak je utvořen jednak obsahem prvého nálezu nss-u z r. 1927, jednak přípustnými námitkami stížnosti, posuzovati s hlediska kanonické visitace z r. 1832. Smysl těchto námitek stížnosti, nepopírající zásadně povinnost urbarské obce k plnění příslušných dávek h.-ckému řím.-kat. faráři a řím.-kat. kantorovi, je pak ten, že dávky tyto slouží pouze k otopu obydlí fáráře a kantora v H., jsouce pouhým naturálním plněním, nikoliv platem, že týkají se pouze osob, jež v H. skutečně bydlí a službu vykonávají a že proto nelze důvodně nutiti bývalé urbarialisty k plnění ve prospěch osob, které v H. nebydlí a službu tam nekonají. Námitky tyto neshledal nss důvodnými.
V daném případě jde o závazek, přispívati k důchodům řím.-kat. faráře a řím.-kat. kantora, kterýžto závazek je podle konstantní judikatury nss-u (srov. Boh. A 6614/27) svou povahou závazkem k plnění dávky veřejné, i když je plnění to poskytováno in natura. Příspěvek ten měl sloužiti spolu s jinými příslušnostmi k zabezpečení slušného zaopatření zmíněných dočasných funkcionářů ustanovených církevní vrchností za případného souhlasu státní správy, a stal se — jsa jako každoročně poskytovaná dávka zaručen veřejnoprávním titulem — vlastně součástkou jejich požitků (resp. částí místních příjmů beneficia), s kterouž jako takovou nejen v praxi, ale i v zákonech — byť i někdy nepřímo — bylo vždy počítáno. Tak byly resp. jsou dosud příspěvky takové pojímány do důchodkového soupisu ve smyslu §§ 8 a 10 zák. čl. 27: 1907, do požitků směrodatných pro výměru pense učitele — kantora podle § 11 téhož zák., do započítatelných příjmů při fassích, směrodatných pro poukaz kongruálního doplňku podle zák. čl. 14: 1898 ve znění zák. čl. 13: 1909 (srov. též § 145 bod 3 vl. nař. č. 124/28) a pod.
Za tohoto stavu je pak nerozhodno, jsou-li nazývány »důchodkem« dočasného funkcionáře, jak to činí rozhodnutí 1. a 3. instance, po případě »požitky« podle rozhodnutí 2. instance, nebo »naturálním plněním«, jak to činí stížnost. Rovněž je pak nerozhodno, použije-li se této dávky skutečně k otopu či je-li jinak konsumována, o čemž ostatně svědčí i ta skutečnost, že namnoze dochází k výměně tohoto naturálního plnění za roční plnění peněžité. Kanonická visitace z r. 1832 stanoví pouze, že má býti poskytnuto dříví palivové a je pak věcí příslušného funkcionáře řím. kat. církve v H., k čemu dříví toho použije. Tím ovšem stává se bezpředmětným i další, patrně v této souvislosti činěné tvrzení stížnosti — ostatně konkrétněji v relaci ke kanonické visitaci z r. 1832 neprovedené —, že urbárská obec je oprávněna zkoumati, k jakému účelu se dříví požaduje.
Pokud pak stížnost svůj názor o tom, že není povinna dávkou řím. kat. funkcionáři v obci nebydlícímu, vybudovala na předpokladu podle toho, co bylo právě dokázáno, mylném, že dávka ta jest určena a musí býti použita pouze pro otop, padá její námitka zároveň s tímto předpokladem; zbývalo by pak pouze posouditi, je-li st-lka povinna dávkou i církevnímu funkcionáři, který podle jejího tvrzení v H. služby nekoná. Leč stížnost tu přehlíží, že žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí 2. stolice, vychází z toho, že podle úředního osvědčení ze Spišského biskupství z 18. dubna 1922 je Josef F., dnešní zúčastněná strana, i když v H. nebydlí, přece správcem h.-cké fary. Stížnost pak netvrdí, že by jmenovaný správcem h.-cké fary nebyl; v otázce pak, je-li Josef F. jako správce fary h.-cké uživatelem místního beneficia a tím i jeho příjmů, jak ji relevuje nař. rozhodnutí, není stížnost dostatečně provedena a jeví se proto ve smyslu § 18 zák. o ss po té stránce nepřípustnou.. Podle toho je však stížnost také na omylu, domnívá-li se, že v daném případě biskup neprávem stanovil, že závazek urbarské obce má býti nadále plněn vůči Josefu F.; neboť biskup pouze dosvědčil, kdo je správcem h.-cké fary, a žal. úřad pak stanovil, že tomuto správci má býti dávka plněna. Pokud ovšem celá tato námitka byla snad míněna pouze v souvislosti s nadhozenou otázkou promlčení, bylo by ji odmítnouti — jak zpředu uvedeno u námitky promlčení — rovněž jako nepřípustnou.
Konečně poukazuje stížnost — odvolávajíc se na právní zásadu, podle níž není soudce, není-li žalobce — na to, že v daném případě vystupuje »jako žalobce řím. kat. farář Josef F.« a že »aby zvětšil své příjmy, vystupuje i jménem neexistujícího kantora«; k tomu připíná stížnost tvrzení, že Josef F. není farářem h.-ckým a že proto není oprávněn dříví požadovati, a urbárská obec že není povinna dříví mu vydati. Ani tato námitka není dostatečně formulována ve smyslu § 18 zák. o ss. Ostatně pokud by se dala i vyložiti tak, že není-li řím. kat. farář Josef F. oprávněn požadovati dávku sám, pak že nemůže ji požadovati ani za neexistujícího kantora, pak byla by bezdůvodnou vzhledem k tomu, že jednak výrok žal. úřadu, jímž požadavek farářův shledán oprávněným, zůstal neotřesen, jednak nař. rozhodnutí nařizuje, aby urbárská obec poskytovala ve smyslu kanonické visitace z r. 1832 dávky »řím. kat. faráři a kantorovi v H.« a nikoliv řím. kat. faráři dávky za oba funkcionáře, čehož se tento ostatně ani nedomáhal. Míří tedy stížnost v tom směru proti něčemu, co není obsahem nař. rozhodnutí.

Citace:

Č. 9584. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 559-562.