Č. 9581.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Pojistné příspěvky podle zák. č. 221/24 předepisují se individuelně za každého zaměstnance zvlášť, a to i v případě podle § 16, nesplnil-li zaměstnavatel povinnost, vésti a uschovati mzdové seznamy.
(Nález ze dne 23. prosince 1931 č. 18452.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Užhorodě proti zemskému úřadu v Užhorodě o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry ze 7. června 1928 předepsala stěžující si pokladna Vasilu D. doplatek nemocenských a starobních pojistných příspěvků za zaměstnance zaměstnané v r. 1927 a v době od 1. ledna do 30. června 1928 v lesní manipulaci jím provozované. Na odvolání Vasila D. zrušil městský úřad v Užhorodě rozhodnutím z 21. prosince 1928 tyto výměry z těchto důvodů: »St-l mzdové záznamy předepsané § 14 shora cit. zák. vedl a tudíž nebylo mu možno předepsati 10% celkového obnosu, který za práce od příslušné lesní správy obdržel a nemocenské příspěvky požadované okr. nemoc, pojišťovnou v Užhorodě byly jmenovaným řádně placeny.«
Nař. rozhodnutím zamítl žal. zemský úřad v Užhorodě odvolán: okr. nemoc, pojišťovny v Užhorodě z těchto důvodů: »Výměr pojišťovny ze 7. června 1928 založen jest na domněnce, že D. vedle dělníků k nemoc, pojištění přihlášených zaměstnával ještě dělníky, které k nemoc, pojištění nepřihlásil. K domněnce té svedena byla pojišťovna diferencí vzniklou při kalkulování nemocenských a starobních pojistných příspěvků z obnosu 462210 Kč 70 hal., domnělého to obnosu mezd vyplacených Vasilem D. roku 1927 jeho dělníkům. Pojišťovna však jmenovitě žádných Vasilem D. zaměstnaných a k nemoc, pojištění nepřihlášených dělníků neuvedla, nýbrž spokojila se prostě dodatečným předpisem diference mezi obnosem 462210 Kč 70 hal., desetiprocentním výpočtem pojistných příspěvků a obnosem pojistných příspěvků za přihlášené dělníky skutečně zaplacených. Tato diference předepsána byla jako nemocenské příspěvky za domněle zaměstnané, avšak nepřihlášené dělníky, tedy individua naprosto neurčitá. Při tom opírala se pojišťovna o ustanovení § 16 zák. č. 221/24. Šetřením bylo však zjištěno, že obnos 462210 Kč neobsahoval pouze mzdy pro dělníky zaměstnané Vasilem D., nýbrž že v něm jsou zahrnuty i mzdy povozníků dřeva, kteří nemoc, pojištění nepodléhali, dále výlohy za dopravu dělníků po dráze, za opatřování dělníků, za dovoz potravin a také manipulační zisk Vasila D. samého. Tím zmenšil se podstatně paušálně vyplacený obnos 462.21070 Kč a obnos vyplacený na mzdách dělníkům nemoc, pojištění podléhajících a přihlášených musel býti přirozeně menší. Kalkulace diference 11614 Kč 55 hal. zakládá se tedy na nesprávných předpokladech. Použití ustanovení § 16 zák. č. 221/24 pro dodatečný předpis v této formě stalo se rovněž nesprávně, neboť ustanovení toho lze použiti pouze tam, kde bylo nesporně zjištěno, že byly zaměstnány zcela určitě jmenovitě uvedené osoby, jejichž mzdy není možno pro nedostatek mzdových záznamů ustanoviti. Zde však pojišťovna žádá pojistné za osoby naprosto neurčité, neznámé, jimž by za dané potřeby nebylo také možno poskytnouti pojistné dávky. Postup tento příčí se tudíž vůbec duchu celého zákona, neboť tento zná jen pojištění určitých osob a pojistné lze tudíž požadovati rovněž jen za určité jmenovitě známé osoby.«
O stížnosti na rozhodnutí to podané uvážil nss toto:
Pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří podle zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb. jest pojištěním individuálním, nikoli pojištěním podniku;proto i příspěvky předpisují se individuelně za každého zaměstnance zvlášť (arg. §§ 2, 17 159 a násl. cit. zák.). Stížnost ovšem dovozuje, že tento princip nemůže platiti do krajnosti tak, aby byl na úkor materielnímu právu pojišťovny, za skutečně zaměstnané osoby, pojištění podléhající, příspěvky předpisovati, a že zejména nemůže do důsledků býti ho použito tam, kde zaměstnavatel nesplní § 14 cit. zák. mu uloženou povinnost vésti a uschovávati mzdové seznamy. Poukazuje k tomu, že § 16 cit. zák., podle něhož je pojišťovna oprávněna — nevyhoví-li zaměstnavatel zúmyslně neb z hrubé nedbalosti povinnosti vésti a uschovati mzdové seznamy — pojistné předepsati z úřední povinnosti, nenařizuje individuelní předpis pojistného. Poukazuje dále k tomu, že často nebude moci dodatečně býti zjištěno jméno zaměstnance, zejména tam, kde šlo o krátkodobá zaměstnání.
Avšak skutečnost, že v § 16 není výslovně uvedeno, že i v tom případě je příspěvky předepsati zvlášť za každého zaměstnance, neplyne, že by svrchu uvedený princip pro předpisy, učiněné podle § 16 cit. zák., neplatil. Jdeť o princip všeobecný ze znění §§ 2, 17, 159 a násl. vyplývající, jehož platnost musela by v § 16 cit. zák. býti způsobem jasným vyloučena. Tomu však tak není a nutno tedy míti za to, že platí i tehdy, když pojišťovna z úřední moci na základě svého vyšetření příspěvky podle § 16 předepsala. S principem tím jsou v rozporu výměry stěžující si pokladny, zrušené v pořadí instancí nař. rozhodnutím, které zcela paušálně za dlouhé období předpisují na příspěvcích 11614 Kč 55 h a 3057 Kč 42 h, neuvádějíce ani počet zaměstnanců, ani dobu, po kterou ten který z nich pracoval.
Ani § 16 nedává pojišťovně oprávnění, aby určila pojistné podle své úvahy nebo dokonce libovolně, nýbrž musí si vždy pro předpis opatřiti potřebný skutkový podklad. Proti takovému předpisu může si zaměstnavatel ovšem stěžovati podle výslovného ustanovení § 16 odst. 2 jen potud, pokud může prokázati, že předpis odporuje zákonu nebo spočívá na zřejmě nesprávných předpokladech skutkových nebo na řízení podstatně vadném.
V daném případě st-lka, vycházejíc ze zjištění, že zaměstnavatel nevedl, resp. neuschoval záznamy řádně vedené, vyšetřila jedině, kolik dostal vyplaceno od státní správy. Vycházejíc z předpokladu, že vše to, co dostal vyplaceno od státní správy, vyplatil na mzdě svým zaměstnancům, vypočetla z celého obnosu příspěvky a objevivší se diferenci pak zaměstnavateli dodatečně předepsala. Zaměstnavatel D. se dodatečnému předpisu bránil námitkou, že obnos jemu státní správou vyplacený nebyl jím vyplacen jeho zaměstnancům jako mzda, nýbrž že určité jeho části, z níž právě příspěvky dodatečně byly předepsány, bylo použito k účelům zcela jiným, a vedl o tom důkazy. Namítl tedy D., že předpis spočívá na zřejmě nesprávných skutkových předpokladech a že odporuje zákonu. Nabídl o tom také důkazy a splnil tím to, co mu § 16 odst. 2 ukládá. Mylné je tedy tvrzení stížnosti, že to, co D. v řízení tvrdil, nelze považovati za důkaz v § 16 odst. 2 uvedený. V řízení bylo po té vyžádáno vyjádření státní správy o tvrzení D.-ově, které správnost tvrzení toho potvrdilo.
Stěžující si pojišťovna dodatečné předpisy příspěvků opírala jedině o své vyšetření, že obnosy D.-ovi státní správou vyplacené byly vyšší než obnosy, které byly tímto jako mzdy zaměstnanců v dotyčných obdobích k pojištění přihlášeny. Jedině z toho usoudila, že zaměstnával i zaměstnance jiné, než které přihlásil. Ale vyšetření pojišťovny objevilo se nesprávným, ježto zjištěno, že obnosů D.-ovi vyplacených použito bylo podle jejich určení i k účelům jiným, než k placení mezd zaměstnanců pojištění podléhajících. Proto potvrdil žal. úřad výnos notářského úřadu, zrušivší platební rozkazy právem i z důvodu věcného. Shledal ovšem platební rozkazy vadnými i z důvodu formelního, ježto předepisují pojistné zcela paušálně.
Z toho, co svrchu řečeno, plyne, že ve výroku žal. úřadu ani po té či druhé stránce (kde potvrzuje zrušení platebních rozkazů i proto, že pokladna vycházela z nesprávných skutkových předpokladů), není ani nezákonnosti ani vady.
Neprávem tvrdí stížnost, že D. neprokázal své tvrzení, že obnosy státní správou mu vyplacené nebyly celé jako mzda zaměstnancům jeho vyplaceny. Správnost jeho tvrzení byla prokázána, jak svrchu uvedeno, vyjádřením správy státních lesů. Neprávem tvrdí stížnost konečně, že žal. úřad rozhodl na podkladě neúplné skutkové podstaty a že bylo jeho povinností ex officio dalším vhodným šetřením skutkovou podstatu doplniti. Jak plyne z § 16 odst. 1 zák. č. 221/24, je věcí pojišťovny, předpisující z úřední moci pojistné, vyšetřiti si pro ně podklad. Věcí úřadu je pak jen rozhodnouti, zda stížnost zaměstnavatelem proti předpisu takovému podaná pohybuje se v mezích podle druhého odstavce tohoto paragrafu přípustných a jsou-li tvrzení její pravdivá. Pravdivost tvrzení těch úřad vyšetřil a splnil tak svoji povinnost. Je tedy i posléz uvedená výtka stížnosti bezdůvodná.

Citace:

Č. 9581. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 551-554.