Č. 9453.

Pozemková reforma: 1. Přírodní park ve smyslu § 20 zák. příd. není výtvorem přírody samotné, třeba že přírodní živel jest převládajícím činitelem, nýbrž jest potřebí ještě určitých úprav prací lidskou, jíž se část přírody přeměňuje na přírodní park. Není však nutno, aby tato úprava byla výronem subjektivních okrašlovacích snah vlastníka, nýbrž stačí, že objektivně jest s to, dodati určité ploše ráz přírodního parku. — 2. Lesní hospodaření, třeba i podle hospodářského plánu předem stanoveného, jest v přírodním parku (§20 příď. zák.) přípustno potud, pokud se jím neruší ráz přírodního parku. — 3. Otázka, zda určitá úprava je způsobilou, aby dodala samorostlé části přírody ráz přírodního parku ve smyslu § 20 zák. příd., není otázkou právní, nýbrž skutkovou, již, ježto k jejímu zodpovědění jest zapotřebí zvláštních odborných znalostí, lze řešiti toliko na podkladě posudku znalce z tohoto oboru.

(Nález ze dne 31. října 1931 č. 13121.)
Prejudikatura: Boh. A 5981/26, 6011/26, 7029/28.
Věc: Marie Kristýna Sch. v K. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (min. r. Dr. Boh. Zamouřil o ponechání nemovitostí podle § 20 přídělového zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo odepřeno ponechání prvých a druhých pásem č. - ských a h.-ských podle § 20 zák. příděl., se zrušuje pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 7029/28 a po komisionelním jednání z 18. až 21. května 1928 nevyhověl stp-ú opětně nař. rozhodnutím žádostem st-lky za propuštění určitých ploch ze záboru podle § 20 příděl, zák., pokud plochy označené jako »pohoří Č.-ské a pásmo h.-ské s přiléhajícím okolím« byly požadovány jako přírodní park nebo k ochraně přírodního parku.
O stížnosti nss uvážil:
V důvodech svého rozhodnutí konstatuje nejprve stp-ú, že podle prohlášení právního zástupce st-lčina v protokolu z 1. června 1928 a ve vyjádření o posudku reklamuje žadatelka z požadované plochy jako přírodní park: první a druhé pásmo č.-ské (výměra 124 ha a 197 ha) a první a druhé pásmo h.-ské (výměra 447 ha a 1091 ha), tedy nikoli třetí pásmo č.-ské (výměra 711 ha); vedle toho reklamuje obě druhá pásma i třetí pásmo č.-ské jako ochranné plochy prvých pásem. V dalším pak dospěl stpú k závěru, že ani první ani druhé pásmo č.-ské, ani první a druhé pásmo h.-ské nelze uznati za »přírodní park« ve smyslu § 20 zák. příd.; není-li však první pásmo č.-ské a h.-ské přírodním parkem, odpadá důvod rozhodovati o tom, jsou-li druhá pásma ochrannými plochami pro prvá a je-li třetí pásmo č.-ské ochrannou plochou pro prvé a druhé pásmo č.-ské, neboť odpadá jakýkoliv důvod pro ponechání těchto ploch, když neexistují plochy, které by vyžadovaly ochrany. Dále bylo však poznamenáno, že nároku na ponechání okolí přírodních krás vůbec podle zákona není, poněvadž druhá věta § 20 zák. příd. takový nárok nezná. Rozhoduje o tom, možno-li prvá a druhá pásma č.-ská a h.-ská pokládali za »přírodní park« ve smyslu § 20 zák. příd. zabýval se stpú pojmem přírodního parku. Podrobným rozborem ustanovení § 20 příd. zák. a úvahami v rozhodnutí uvedenými dospěl k této definici pojmu přírodního parku ve smyslu § 20 příd. zák.: Je to samorostlá část přírody vůlí vlastníkovou okrasným účelům určená i ve skutečnosti na prvém místě okrasnému účelu sloužící, která okrasné poslání splňuje tím, že zakladatel jeho přizpůsobil dílo přírody estetickým potřebám lidí, původní ráz v podstatě zachovávaje.
Vycházeje z takto definovaného pojmu »přírodního parku, zkoumal stpú, zdali jsou tyto znaky u reklamovaných ploch dány a uvedl ještě různé konkrétní momenty, vylučující po jeho soudu existenci tvrzeného charakteru přírodního parku. Tak se mezi jiným v důvodech nař. rozhodnutí praví, že o subsumpci zjevu krajinné krásy pod pojem přírodního parku nemůže rozhodovati turistický ruch, poněvadž zákon nezná takového kriteria pro žádnou z ploch jmenovaných ve druhé větě § 20 zák. příd., ani z definice přírodního parku shora podané nevyplývá, že by turistický ruch měl nějaký význam pro existenci přírodního parku.
Reagujíc na poukaz st-lčin na parkovité cesty v požadovaných pásmech uvádí nař. rozhodnutí, že zřizování a udržování těchto cest nevycházelo a nevychází ze snah okrasných, nýbrž ze snahy podporovati turistický ruch a že proto nejde o cesty parkové; je pak lhostejno, jsou-li některé z uvedených cest a stezek upraveny na způsob parkových cest, neboť nezáleží na úpravě, nýbrž na účelu úpravy.
Co se týče náseků, neuznal je žal. úřad za znak přírodního parku, poněvadž nebyly vyvolány snahou proměniti požadovaná pásma v přírodní park, ani jakoukoli jinou snahou estetickou, nýbrž čistě praktickou snahou lesního hospodáře podporovati lesní těžbu. Náseky tyto uvolňují sice krásné výhledy do kraje a vnášejí změnu do jednotvárnosti velkých souvislých ploch starých jehličnatých porostů, takže v obou směrech přispívají ke zvýšení estetického dojmu; avšak aby tyto výsledky lidské činnosti byly způsobilé proměniti samorostlou část domoviny v přírodní park, k tomu je třeba, aby byly projevem plánovité, cílevědomé činnosti okrasné; hospodářské nutnosti nejsou však takovým projevem.
K tvrzení žadatelčinu, že prvá pásma jsou spravována bez ohledu na lesní výtěž a hospodářský plán jen po stránce čistě estetické, podotkl stpú, že tvrzený způsob spravování by mohl rozhodovati o charakteru přírodního parku jen potud, pokud se domnělé spravování po stránce čistě estetické projevuje okrasnými úpravami cílevědomě směřujícími ku přeměně samorostlé části domoviny na přírodní park. Dále se praví tam, kde je řeč o skalních útvarech v prvém pásmu h.-ském, že důvodem pro vyloučení jich z hospodářského plánu byla přirozená neplodnost této plochy a nikoliv okrasné snahy; ostatně pouhé vyloučení z hospodaření pro existenci přírodního parku nestačí, je třeba positivních úprav.
Na poukaz st-lčin, že v prvých pásmech se vyskytuje mnoho stromů význačných tvarem a že tyto stromy svými bizarními tvary dodávají prvým pásmům zvláštní charakteristický ráz, odpovídá stpú tím, že tyto zjevy, byť byly sebe mimořádnější a vzácnější, nemohou dodati požadované ploše charakteru přírodního parku. Samorostlá část zemského povrchu nestává se přírodním parkem přírodou samou, nýbrž teprve přičiněním lidským, jímž je přizpůsobena estetickým, okrasným potřebám bez porušení původního rázu. Zákon dal tomu výraz slovy »jsou věnovány« a zařazením přírodního parku do skupiny ploch, jejichž společným účelem jest »sloužiti k okrase krajiny«. K pojmu přírodního parku náleží určitá činnost kulturní a naproti této činnosti je přírodní živel úplně bez významu. Z téhož hlediska nepokládal žal. úřad existenci vzácných starých bučin za znak přírodního parku, protože jsou dílem přírody. Také snaha, tyto porosty udržeti, není rozhodna, poněvadž pouhým zachováním dosavadního rázu se nevytvoří přírodní park, nýbrž teprve zvláštní positivní činností lidskou. Od ploch, jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného, liší se přírodní park tím, že byl lidskou činností upraven na okrasu krajiny. Právě z poukazu na staré bukové porosty a z toho, že žadatelka bezprostředně před tím mluví o naprosto neobvyklém rázu následkem bizarních forem stromů, nutno souditi že onen vtírající se a silný dojem spatřuje v přírodním elementu prvých pásem. Ten však neurčuje pojem přírodního parku. Má-li však žadatelka při tom na mysli i projevy kulturní činnosti lidské jako projevy snahy, aby se plochy prvých pásem staly okrasou krajiny ve formě přírodního parku, nemůže o existenci přírodního parku rozhodovati dojem, nýbrž jen positivní úpravy původního přírodního stavu, vyvěrající ze snah okrasných. Zajisté může i les i jiná část zemského povrchu působiti dojmem přírodního parku, slouží-li však takové plochy výhradně nebo převážně hospodářskému těžení, je tím vyloučena kvalifikace oné plochy jako přírodního parku.
Čte-li se nař. rozhodnutí jako celek, vyplývá z něho právní názor stpú, že samorostlá část přírody se stává přírodním parkem ve smyslu druhé věty § 20 zák. příd. toliko positivní činností lidskou, která jest diktována okrasnou tendencí, a že vůči této lidské činnosti ustupuje dílo přírody zcela do pozadí; nezáleží také na objektivním výsledku této činnosti, zdali totiž jí byla de facto vytvořena přírodní krása, nýbrž toliko na tom, zda lidská činnost měla za cíl vytvořiti plochu, sloužící okrase krajiny, takže v případě, když takováto okrasná snaha není prokazatelná, nýbrž jest zjištěno, že vlastník byl veden v prvé řadě motivy hospodářskými, byť i snad touto činností diktovanou hospodářskými zájmy byla objektivně vytvořena přírodní krása, resp. plocha sloužící k okrase krajiny, o přírodním parku ve smyslu § 20 příd. zák. mluviti nelze. Klade tudíž žal. úřad důraz na subjektivní moment, zdali totiž úpravy lidskou rukou na samorostlé části přírody vyplývaly ze snah okrasných a neguje existenci přírodního parku, nelze-li tyto okrasné snahy jako výlučný motiv oné lidské činnosti prokázati a možno-li naopak z různých okolností usuzovati, že vlastním důvodem byly ohledy hospodářské.
Tento názor nemohl nss uznati správným.
Nss vyslovil již v nál. Boh. A 7029/28, že účelem, proč plochy v první skupině druhé věty § 20 zák. příd. jmenované nemají přídělem býti rušeny a proč mají na žádost vlastníka bytí jemu ponechány, je zachovávání okrasy krajiny, za kterou zákon v každém případě považuje park a přírodní park a že zákon považuje plochy, sloužící přírodním parkům, za objekt, který má býti chráněn jako okrasa krajiny a který vůlí a péčí dosavadního vlastníka tomu účelu byl věnován. Z toho plyne, že přírodní park podle § 20 zák. příd. sám o sobě jest již okrasou krajiny, avšak i dále, že věnováním určité plochy účelům přírodního parku sleduje pak vlastník cíle, směřující k vytvoření okrasy krajiny ve smyslu zákona.
V cit. nálezu byl dále vymezen rozdíl mezi parkem a přírodním parkem v tom smyslu, že rozlišovacím znakem jest okolnost, že, kdežto při zakládání parku může býti a pravidelně také bývá ráz plochy, na níž se park zřizuje, úplně změněn podle vůle a přání zakladatele, při přírodním parku tomu tak není, poněvadž tu ráz plochy, jež je pro přírodní park určena, nemá a nesmí býti měněn nad potřebu, směřující k tomu, aby na park přírodní byla upravena; je potřebí plochu tu jen přizpůsobiti účelu, t. j. zříditi event. cesty, tu i tam vykáceti stromy, odstraniti houštiny, ale vždy tak, aby tato úprava nejevila se umělou, násilnou, zatlačující a odstraňující to, čemu v obecné mluvě říká se »přirozené« a contrario umělého.
Z vývodů těchto podává se, že u parku jest hlavním faktorem lidská činnost, jíž se teprve park ovšem s upotřebením ploch přírodou daných, vytvoří jako produkt lidské práce, kdežto u přírodního parku není lidská činnost vlastní tvůrčí silou, nýbrž omezuje se toliko na přizpůsobení a úpravu díla přírody. Hlavním činitelem jest tu příroda sama, která sice sama o sobě ještě nevytvoří »přírodní park« ve smyslu zákona, ježto by pak šlo o pouhou krásu přírody, na jejíž ponechání vlastník nemá právního nároku, avšak činnost lidská jest toliko rázu pomocného, subsidiárního. Nelze proto souhlasiti s názorem žal. úřadu, že naproti lidské činnosti je přírodní živel úplně bez významu, resp. má převahu živel kulturní a že dílo přírody nepřichází při zkoumání, je-li tu přírodní park, v úvahu.
Je-li však lidská činnost toliko podpůrná, jíž ráz plochy pro přírodní park určené nemá a nesmí býti nad potřebu měněn, a je-li přírodní park krásou krajiny, resp. slouží-li k okrase krajiny, nutno dospěti k tomu, že plocha, která má býti kvalifikována jako přírodní park, musí sama o sobě svojí konfigurací býti krásou krajiny; aby se pak stala »přírodním parkem na jehož ponechání má vlastník podle § 20 zák. příd. právní nárok, musí k této přírodou dané kráse přistoupiti ještě ona podpůrná lidská činnost, kterou se přírodní krása stává teprve »přírodním parkem«. V tom právě spočívá rozdíl mezi přírodním parkem na jedné straně a plochou, která jinak slouží okrase krajiny, na straně druhé; tato plocha, která vystupuje z přirozeného rámce krajiny a krásu její zvyšuje, musí nabýti tohoto vynikajícího rázu přičiněním a prací lidské ruky (Boh. A 5981/26, 6011/26 a další nálezy), kdežto u přírodního parku není třeba, aby tento zvyšoval krásu vůkolní krajiny, nýbrž záleží toliko na tom, je-li plochou, již možno označiti jako přírodní park. Tím, že zákon vedle sebe klade pojmy park a přírodní park, dává na jevo, že tu jde o dva objekty sice rozdílné — v čem spočívá rozdíl, bylo shora vyloženo — avšak přece sobě příbuzné, poněvadž oba se označují slovem »park«. Ježto pak pojem »parku« v širším slova smyslu předpokládá plochu v podstatě zalesněnou, musí jíti o objekt, který není ani parkem v užším slova smyslu, t. j. parkem uměle založeným, ani obyčejným lesem, byť i byl přírodní krásou, nýbrž o útvar stojící mezi lesem a parkem. Příbuznost s parkem záleží v tom, že »přírodní park« působí povšechným dojmem parku, kterýmžto vzhledem se pak liší od obyčejného lesa, byť i tento také byl přírodní krásou a rozlišujícím znakem je právě okolnost, že v přírodním parku se projevila ona shora uvedená podpůrná činnost lidská, dávající ploše přírodou vytvořené charakteristický vzhled parku.
Jak již uvedeno, kvalifikuje zákon jak park, tak i přírodní park jako plochu sloužící k okrase krajiny, resp. jako krásu přírodní, požívající zvláštní ochrany. Je-li zjištěno, že určitá plocha je parkem, má vlastník na její ponechání právní nárok, aniž se může zkoumati, zda původní vlastník, zakládaje tento park, tím sledoval výhradně cíle okrasné. Neboť nehledě ani k tomu, že subjektivní motivy, které svého času vedly tehdejšího vlastníka k založení parku, je těžko, ba přímo nemožno s jistotou konstatovati, je všeobecně známo, že parky byly zakládány z pravidla šlechtou, nebo patricijskými rodinami pro vlastní potřebu a zábavu a to hlavně z důvodů representačních podle vzorů královských a knížecích dvorů vedle úmyslu, zajistiti sobě nerušený kout přírody, že však v oněch dobách, kdy turistika a zájem o přírodní krásy nebyly ještě na tom stupni, na jakém jsou nyní, jistě nebyla hybnou silou snaha, domovinu založením parku okrašlovati. Z toho se podává, že při rozhodování otázky, má-li určitá plocha, reklamovaná jako »park«, býti vlastníku podle § 20 zák. příd. ponechána, je směrodatná jedině objektivní kvalifikace této plochy, čili zda se jedná podle objektivních znaků o park, při čemž subjektivní moment, totiž zda původní vlastník měl úmysl založiti park ve smyslu cit. § 20 a sledoval-li tím cíle okrasné, není rozhodujícím.
Klade-li zákon vedle sebe pojmy parku a přírodního parku jako pojmy již podle svého pojmenování zpřízněné, nelze nalézti důvodu, proč by u přírodního parku měl rozhodovati moment subjektivní a nikoliv jen moment objektivní. Naopak nutno míti za to, že zákonodárce, dávaje vlastníku nárok na ponechání ploch věnovaných přírodním parkům, chtěl operovati s pojmem objektivně zjistitelným a takto vyhraněným, kdyžtě přece subjektivní úmysly a snahy se vymykají zcela spolehlivému zjištění, které jedině by mohlo tvořiti podklad pro rozhodování o uvedeném právním nároku. Také z obratu »věnovány přírodním parkům« nelze vyvozovati požadavek existence okrasných snah, nýbrž obrat tento znamená toliko, že dotyčné plochy jsou vůlí vlastníkovou určeny pro přírodní park, který, jsou-li dány znaky charakterisující určitou plochu jako přírodní park, slouží sám o sobě již okrase krajiny, resp. je kvalifikovanou krásou krajiny, na niž vlastník podle 2. věty § 20 zák. příd. má nárok. Jinými slovy, věnování plochy k účelu přírodního parku má samo o sobě již jako důsledek vytvoření plochy sloužící k okrase krajiny, není tedy »věnování« podmíněno okrasnou snahou, nýbrž okrasa krajiny je jeho logickým důsledkem, za předpokladu ovšem, že jde skutečně o přírodní park.
Po názoru nss-u jsou tudíž pro rozřešení otázky, jde-li in concreto o přírodní park ve smyslu cit. § 20, rozhodný jedině objektivní momenty, kdežto zkoumání, zda vlastník určitými úpravami, kterými teprve samorostlá část přírody se stává přírodním parkem, sledoval výhradně nebo převážně cíle okrasné, zde vůbec nemá místa a jest proto toliko zjistiti, jsou-li dotyčné úpravy onou lidskou činností, která k dílu přírody musí podpůrně přistoupiti.
V cit. nálezu Boh. A 7029/28 uvedl již nss příkladmo určité činnosti, jako zřizování cest, vykácení tu i tam stromů, odstranění houštin, jimiž se plocha přírodou vytvořená přizpůsobuje účelu, totiž vytvoření přírodního parku. Činnost tato, která jest, jak uvedeno, toliko podpůrná, směřuje při přírodním parku k zachování rázu přírodou daného a zvláště k tomu, aby se stal přístupným a aby charakteristické zvláštnosti vynikly. Resultát této činnosti je pak, že se jednak přírodní park liší od obyčejného lesa, jednak že svým zjevem se přibližuje parku. Otázka, zda dotyčné úpravy jsou toho rázu a takového rozsahu, aby dodaly ploše charakter přírodního parku, není již otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, kterouž ovšem, ježto jde o otázku odborně-znaleckou, bude lze řešiti toliko na podkladě posudku znalce z tohoto oboru.
K vůli úplnosti bylo pak ještě nutno přihlédnouti k okolnosti, na niž žal. úřad klade zvláštní důraz, že totiž plochy jako přírodní park reklamované jsou zahrnuty do hospodářských plánů, a že se na nich provádí lesní těžba v rozsahu, jak to klimatické a půdní poměry dovolují. Již v cit. nál. Boh. A 7029/28 bylo vysloveno, že hospodářská těžba sama o sobě nestojí v cestě uznání určité plochy za přírodní park. Pokud žal. úřad této okolnosti používá jako důkazu, že vlastnice není v prvé řadě vedena snahami okrasnými, nýbrž zájmy hospodářskými, jest tento subj. moment, jak právě dovoženo, zásadně irelevantní a stačí toliko uvésti, že lesní těžba by jen tehdy mohla vyloučiti uznání plochy za přírodní park, kdyby se jí rušil vzhled přírodního parku. Že pak i tyto plochy jsou pojaty do leso-hospodářských plánů, je zcela bez významu, poněvadž nelze vlastníku upříti právo, aby těžbu, pokud ovšem je srovnatelná s pojmem přírodního parku, prováděl podle určitých pravidel a naopak je takový postup vlastně samozřejmý.
Také okolnost, že v určité krajině panuje čilý turistický ruch, není bezvýznamnou, jak za to má žal. úřad, nýbrž jest naopak důležitým indicem pro to, že dotyčná krajina je přírodní krásou, což jest, jak uvedeno, předpokladem pro existenci přírodního parku.
Vycházel tudíž žal. úřad, pokud odepřel uznati 1. a 2. pásmo č.-ské a h.-ské za přírodní park ve smyslu § 20 zák. příd., z mylného právního názoru, že rozhodné jsou subjektivní snahy okrasné vlastníkovy, a bylo proto nař. rozhodnutí v této části zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se nss musil zabývati jednotlivými námitkami stížnosti. V dalším vyslovil žal. úřad v nař. rozhodnutí, že vzhledem k tomu, že ani prvá ani druhá pásma č.-ská a h.-ská nejsou přírodním parkem, odpadá důvod rozhodovati o tom, jsou-li druhá pásma (č.-ské a h.-ské) ochrannou plochou pro prvá a je-li třetí pásmo č.-ské ochrannou plochou pro prvé a druhé pásmo č.-ské, neboť odpadá jakýkoliv důvod pro ponechání těchto ploch, když neexistují plochy, které by vyžadovaly ochrany.
V dalším pak uvedl, že nároku na ponechání okolí přírodních krás vůbec není, poněvadž druhá věta § 20 zák. příd. takový nárok nezná; v důsledku toho odpadá i potřeba prováděti důkaz znalci o nutnosti ochranných ploch. Založil tudíž žal. úřad svůj zamítavý výrok stran ponechání ploch, požadovaných jako ochranné pásmo, na dvou důvodech. Proti důvodu, že 2. věta § 20 zák. příd. vlastníku vůbec žádný nárok na ponechání takovýchto ploch neposkytuje a že tudíž zamítnutím žádosti žádné subj. právo st-lčino porušeno býti nemohlo, stížnost námitek neformuluje (§ 18 zák. o ss) a zůstává tudíž výrok žal. úřadu, o tento důvod opřený, stížností nepopřen, takže se stížnost v tomto směru jeví bezdůvodnou a to i pokud vytýká vadnost řízení, spočívající v neslyšení nabídnutých znalců.

Citace:

Č. 9453. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 223-230.