Č. 9439.

Vyvlastnění. — Mimořádná opatření: 1. Podal-li proti rozhodnutí odškodňovací komise zřízené podle § 6 cis. nař. č. 284/1914 ř. z., jímž bylo stanoveno odškodné za pozemek patřící několika spoluvlastníkům, toliko jeden spoluvlastník stížnost na nss, a zruší-li nss toto rozhodnutí, působí zrušovací nález nss-u jen proti spoluvlastníku stížnost podavšímu, kdežto stran ostatních spoluvlastníků odškodňovací nález zůstává v platnosti. — 2. Skutečnost, že v průběhu řízení o stanovení odškodného podle cis. nař. č. 284/1914 ř. z. byl na místo původně ustanoveného znalce povolán znalec jiný, není sama o sobě zásahem do práv zúčastněných stran. — 3. Stanovíc odškodné za pozemky vyvlastněné podlé cis. nař. č. 284/1914 ř. z., jest komise zřízená podle § 6 cit. nař. povinna hleděti ke zvýšení cen pozemků, které se podle hospodářských poměrů dá důvodně očekávati, resp. ke kterému před vydáním odškodňovacího nálezu již skutečně došlo. — 4. Sluší při stanovení odškodného přihlížeti k ušlým plodům, dále k úrokům odškodňovacího kapitálu, k dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí a k útratám právního zastoupení?
(Nález ze dne 22. října 1931 č. 13178.)
Prejudikatura: Boh. A 1289/22, 2765/23, ad 111:4360/25.
Věc: Firma »Britannia Kohlenwerke, Gesellschalt m. b. H.« v E., resp. její právní nástupkyně firma »Spojené uhelné závody Britannia, akciová společnost« v E. a Klára F. ve F. a spol. proti komisi zřízené podle § 6 cis. nař. č. 284/1914 ř. z. (za zúč. strany adv. Dr. Gust. Stirba z Falknova n/O. a Han. Florner z Lokte) o odškodnění při stavbě požívající výhod.
Výrok: Na stížnost Kláry F. a spol. se nař. rozhodnutí zrušuje pro nezákonnost; stížnost Anny M. a spol. a stížnost firmy »BritaniaKohlenwerke« se zamítají pro bezdůvodnost; stížnost Ondřeje T. se odmítá pro nepřípustnost. Důvody: Odškodňovací komise ustanovená podle § 6 cis. nař. ze 16. října 1924 č. 284 ř. z. usnesením z 12. listopadu 1920 rozhodla, že »Britannia Kohlenwerke«, společnost s ručením obmezeným v E., jest povinna dáti držitelům pozemků, které pro rozšíření jejího dolu Bohemia ve F. byly na základě cit. cis. nařízení vyvlastněny, náhradu ve výši v rozhodnutí uvedené. Proti rozhodnutí podalo 14 vlastníků, resp. spoluvlastníků expropriovaných parcel stížnost k nss, kdežto dalších 10 vlastníků stížnosti nepodalo. Nss nálezem Boh. A 1289/22 nař. rozhodnutí, pokud se týkalo stěž. si Markéty T. a spol., zrušil pro nezákonnost, pokud se dotýče ostatních st-lů, t. j. Kláry F. a spol., pro vady řízení. Stran st-lů uvedených na prvém místě bylo rozhodnutí pokud se jím určuje výše odškodnění za pozemky, jejichž vlastníky jsou tito st-lé, zrušeno z důvodu, že nález vyvlastňovací nebyl s účinkem proti těmto st-lům ještě »vydán«, takže vydání nálezu odškodňovacího se stalo předčasně a tedy nezákonně; ježto takto ohledně nich jest v odpor braný výrok úplně odstraněn, uznáno za zbytečné, obírali se dalšími námitkami těchto st-lů. Stran ostatních st-lů, uvedených na druhém místě, bylo rozhodnutí, určující výši odškodnění za jejich pozemky na základě posudku znalce T., zrušeno pro vady řízení vzhledem k neúplnosti tohoto posudku.
Na základě tohoto nálezu byl pak vyvlastňovací nález dodán Markétě T. a jejím šesti společníkům. Stížnost jejich proti vyvlastňovacímu nálezu zamítnuta byla nálezem Boh. A 2765/23 jakožto bezdůvodná.
Pokud se nález Boh. A 1289/22 týkal Kláry F. a jejích šesti společníků, k jejichž stížnosti byl zrušen nález odškodňovací komise pro vadnost řízení, dala komise, řídíc se tímto nálezem, usnesením z 23. září 1922 doplniti ve smyslu nálezu znalecký posudek. Toto doplnění bylo provedeno při komisi z 30. ledna 1923 za součinnosti jiného znalce. Na to odškodňovací komise usnesením z 27. září 1924 vyslovila, že předložený posudek znalce inž. Sch. sluší ještě dále v určitých směrech doplniti, a to nejen se strany účastníků Kláry F. a spol., ve příčině nichž shledal nss znalecký posudek podle svého nál. Boh. A 1289/22 neúplným, nýbrž i ohledně všech ostatních vyvlastněných, a to vzhledem k jednotnosti onoho posudku.
Proti tomuto usnesení podala společnost »Britannia Kohlenwerke« stížnost na nss, spatřujíc porušení svých subj. práv v tom, že odškodňovací komise usnesla se na doplnění znaleckého posudku stran pozemků i těch 10 vlastníků, kteří si nestěžovali k nss do nálezu odškodňovací komise z 12. listopadu 1920, t. j. i stran Anny M. a spol. Pravomoc odškodňovacího nálezu zůstala ve příčině vlastníků posléze uvedených netknutou, mez odškodňovací náhrady nezměnitelnou a proto jest v rozporu se zákonem, chce-li se odškodňovací komise znovu pouštěli do určování výše odškodného. Stížnost byla zamítnuta nálezem z 30. listopadu 1926 č. 24489 a v důvodech v podstatě uvedeno, že nss neshledal, že by odškodňovací komise výrok, v němž prohlašuje, že znalecký důkaz sluší ještě dále doplniti nejen stran Kláry F. a spol., nýbrž i stran všech ostatních vyvlastněných, byla vztahovala i na těchto 10 osob, nýbrž že těmito ostatními vyvlastněnými míní právě jen Markétu T. a jejích 6 společníků, kterých se týkal též nál. Boh. A 1289/22. Tomu nasvědčuje okolnost ze spisů patrná, že odškodňovací komise zařídila dodání nař. rozhodnutí do rukou Kláry F. spol. a jen ještě Markéty T. a spol., nikoliv však oněm 10 osobám, z čehož je zřejmo, že je nepokládá za účastníky dalšího řízení a rozhodování. Neobsahuje tedy nař. rozhodnutí výroku, že doplnění má se vztahovati též na Annu M. a spol., kteří si vůbec do původního odškodňovacího nálezu k nss nestěžovali. Když přes to stížnost podkládá nař. rozhodnutí smysl, který nemá, že totiž vztahuje se i na Annu M. a spol., pro které bylo odškodnění již pravoplatně stanoveno, a z toho dovozuje dotčení práv stěžující si společnosti na ponechání této pravoplatné úpravy v nerušené působnosti, jest bezdůvodnou. Při tom bylo poznamenáno, že za tohoto stavu nebylo třeba zkoumati, zdali nař. část výroku odškodňovací komise má povahu rozhodnutí po rozumu § 2 zák. o ss, pokud jde o strany, jichž se ve skutečnosti týče, resp. ve příčině stran, jichž se netýče, kdyby se jich týkala.
Dne 24. května a 17. listopadu 1927 konalo se pak komisionelní jednání, při čemž znalec T. setrval na svém původním posudku, podav na vyzvání určité vysvětlivky, a nově přizvaný znalec K. předložil znalecký posudek, v němž označil cenu 100 Kč za čtvereční sáh za přiměřenou náhradu za vy vlastněné pozemky.
Když pak obě strany podaly vyjádření k tomuto posudku, bylo vydáno nař. rozhodnutí tohoto znění: »Odškodné, jež má dáti hnědouhelný podnik »Britannia Kohlenwerke, Gesellschaft m. b. H.« v E. za pozemky v katastrální obci F. vy vlastněné ve prospěch nového rozšíření povrchového dolu Bohemia (vyvlastňovací nálezy zsp-é z ) vyměřuje se takto: , z čehož připadá na . Komise rozhodujíc o odškodném uvážila výsledek celého dosavadního řízení, tudíž nálezy a posudky všech tří znalců, t. j. Hanse T., podaný 23. září 1920, na němž setrval znalec tento prohlášením ze 17. listopadu 1927, dále úřední posudek sepsaný u osp-é ve F. dne 30. dubna 1923 a spolupodepsaný Ing. Sch., konečně technický posudek stavitele A. Kuneše ze 17. listopadu 1927, k němuž připojil se státní technik Ing. Filip V. Při opětném rozhodování o výši odškodného nebyla komise vázána původním svým rozhodnutím z 12. listopadu 1920, zrušeným nss-em, jež spočívalo jedině na posudku znalce T. z 23. září 1920, neboť právě další řízení sloužilo k tomu, aby věc byla znovu probrána a uvážena také podle jiných hledisek, což nebylo možno na základě jediného posudku.«
»Především šlo komisi o to, by vysvětlen byl rozpor mezi posudkem znalce T. a Ing. Sch., z nichž první ocenil sáh vyvlastněných pozemků částkou 50 Kč, druhý částkou 130 Kč. Právě tento nepoměr zavdal podnět k tomu, že rozhodnutím z 27. září 1924 nařídila komise doplnění posudku dalším řízením. Komise shledává účelným, že k tomu cíli přibrán byl znalec třetí, jehož posudek byl přezkoumán nynějším státním technikem. Ze značného rozporu mezi posudky obou znalců je patrno, že by mezi těmito nebyla dosažena shoda, a skutečně znalec T. i dodatečně setrval na svém názoru, t. j. svém původním posudku. Totéž byl by zajisté učinil i znalec Sch. Je proto souhlasiti s postupem úřadu provádějícího šetření, že byl přibrán třetí znalec, a výsledek byl úspěšný, neboť nový posudek vyrovnává rozdíl mezi oběma dosavadními posudky. Komise neuznala však potřeby, by též znalec Sch. byl přímo přibrán k doplnění jednání, zejména když znalec K. přesvědčivě dovodil, že příčinou různosti posudků před tím podaných byla doba, k níž přihlížel každý z těchto posudků.«
»Při rozhodnutí uvážila komise, že vyvlastněné pozemky jsou pozemky stavebními přes to, že v době vy vlastnění nebyly ještě rozděleny na stavební místa ve smyslu § 10 stav. řádu, dále že vy vlastněným přísluší odškodné, jež rovná se cenám v místě obvyklým, a že šlo podle příkazu z 27. září 1924 především o zjištění cen v místě obvyklých z poslední doby před vyvlastněním pozemků těch. Podle toho, po případě podle jiných skutečností, bylo určití prodejní hodnotu. Při určení výše odškodného nebyl vůbec činěn rozdíl mezi plochou zastavitelnou a plochou připadající na ulice, hodnota celých pozemků byla určena jednotně se zřetelem k povinnosti postoupiti část pozemků na ulice podle § 22 stav. ř. Tím bylo vyhověno i směrnici dané nss-em v jeho zrušovacím nálezu. K § 24 stav. řádu nebylo vůbec hleděno, ježto nepůjde o případ v něm vytčený, naopak jest míti za to, že postup části pozemků byl by se stal bez náhrady. Tím bylo též umožněno jednotné ocenění všech pozemků, aniž bylo třeba oceniti každý z nich zvlášť.«
»Co do určení odškodného mělo by býti hleděno především k cenám v místě obvyklým z poslední doby před vyvlastněním pozemků. Směrodatný byl tu především den, kdy vyhlášen, po případě byl stranám písemně sdělen nález vyvlastňovací. Tato doba není u všech pozemků stejná, nýbrž spadá do doby od září 1920 do ledna 1925. Ale tato skutečnost bránila by jednotnému ocenění všech pozemků, které jest mnohem účelnější, neboť lze jím snáze dosáhnouti spravedlivé výměry odškodného, t. j. stejné u všech vy vlastněných. Účel vyvlastnění jest u všech pozemků týž, a nelze proto výměru odškodného činiti závislou na skutečnosti tak náhodné, jako jest datum vyvlastňovacího nálezu. Komise nestála ani ve svém usnesení z 27. září 1924 na nezměnitelném požadavku, že ocenění smí se státi jen podle cen z poslední doby před vyvlastněním jednoho každého pozemku, zjištění to mělo býti sice hlavním podkladem, ne však jediným. Z posudku znalcova vyplývá, že příkaz komise, kdyby měl býti vyložen doslovně, vyhovuje sice věci za normálních poměrů, že vši jest nutno přihlédnout k tomu, že šlo v letech 1919 a 1920 o nenormální poměry, kdy ceny pozemků byly neustálené a prodejní cena jejich měnila se rok od roku. Neodpovídalo by tudíž požadavku spravedlivosti, kdyby skutečně mělo býti přihlédnuto pouze k době před vyvlastněním. Komise uvážila dále, že jen spravedlivé ocenění pozemků a přísl., t. j. spravedlivá výměra odškodného jest jejím úkolem, že nesmí proto nehleděti ke skutečnostem rozhodným pro výměru odškodného jen proto, že nebyly jí známé v roce 1922 i v roce 1924. Souhlasí proto komise s názorem znalcovým, že k vyšetření odhadní ceny jest přibrati i kupní ceny z let 1921 a 1922, ježto jedině v tomto případě jest možno spolehlivě zjistiti pravou vnitřní hodnotu vy vlastněných pozemků. Komisi jde o to, by výměra odškodného odpovídala věci, t. j. by vyvlastněným dostalo se přiměřené náhrady za vlastnictví, jež musili postoupiti pro stavbu požívající výhod podle nař. č. 284/14.«
»Komisi nevadil tudíž rozdíl mezi posudkem znalce K. a posudkem znalce T., jenž sloužil za základ prvému rozhodnutí komise z 12. listopadu 1920, a neváhala komise, by nynější své rozhodnutí přizpůsobila co do výše odškodného posudku znalce K., jehož důvody přijímá za své. Při tom hleděla komise k dalším skutečnostem, jež mají vliv na stanovení ceny, t. j. k poloze pozemků, jež nejsou daleko od vnitřního města, s nímž jsou výhodně spojeny, na druhé straně pak k blízkosti velkých živn. podniků, nepřihlédla však k výjimečným případům, na př. ke koupi pozemku pro evangelický kostel, což platí i o dalších pozemcích, na jichž vysokou anebo nízkou cenu strany upozornily. Na základě usnesení z 27. září 1924 byla stranám poskytnuta příležitost býti úřadům nápomocnými poskytnutím potřebného materiálu, činiti návrhy a vznášeti námitky, k nimž by měli jak úřad tak znalec přihlédnouti. Příležitosti té použily strany vydatně též podáním četných spisů. Komise uvažovala o návrzích i výtkách tam činěných jen pokud skutečně souvisejí s řízením podle § 6 nař. č. 284/14. Nelze se proto zabývati vůbec na př. výtkami, jež činí zástupce vy vlastněných poznovu vyvlastňovacímu nálezu. Jinak byla valná část výtek činěných znaleckému posudku vyřízena předchozími důvody tohoto usnesení. K ostatním uvádí se ještě toto:«
1) Komise neuznala za vhodné a účelné, by prohlédla sama vyvlastněné pozemky na místě. Podle § 5 mají po vyslechnutí znalců vyšetřeny býti všecky pro odškodnění rozhodné skutečnosti, postačily proto k rozhodnutí komise výsledky provedeného šetření seznamenané v zápisech o jednání i v písemném posudku znalcově.«
2) Mylný jest dále názor vyvlastněných o nedílnosti nároku na případné vyšší odškodné. Některé vyvlastněné pozemky jsou totiž ve spoluvlastnictví několika osob, z nichž jen některé odporovaly odškodňovacímu (po případě vyvlastňovacímu) nálezu, a dosáhly tím jeho zrušení i nové výměry odškodného. Nejde tu o nerozlučné společenství ve sporu, naopak jest míti podle § 361 o. z. o. za to, že každý spoluvlastník je samostatným vlastníkem svého podílu a tím i poměrné části odškodného připadající na tento podíl. Mohli proto někteří spoluvlastníci jednoho a téhož pozemku spokojiti se s odškodněním již jednou vyměřeným a nežádali za zrušení nálezu, i když jiní tak učinili. Kdo se spokojil s odškodněním jemu vyměřeným na poprvé, nemá nároku na jeho zvýšení, i když se nyní dostane ostatním spoluvlastníkům téhož pozemku vyššího odškodného »
3) Pokud odškodňovacím nálezem z 12. listopadu 1920 byla přisouzena náhrada za příslušenství pozemků č. kat , nebylo třeba na věci něco měniti, ježto po této stránce nebyl nález ten vzat v odpor. Pokud šlo o stromy na pozemcích těch a vodovod na zahradě č. kat...., byla tehdy věc vrácena zsp-é k doplnění řízení. V posudku znalce K. bylo oceněno i toto příslušenství, aniž strany k tomu něco připomenuly, z čehož jest usouditi, že řízení bylo dostatečně doplněno po této stránce. Komise nemá proto pochybnosti, by se nepřipojila k posudku znalcovu.«
4) Není právního předpisu přikazujícího, by při výměře odškodného musilo se přihlédnouti k povinnosti platiti dávku z přírůstku hodnoty na majetku. Pro komisi je směrodatný předpis § 5 nař. č. 284/14, z něhož nelze dovoditi, aby do odškodného bylo započítati případné dávky stihající prodatele, tím méně by komise uložila povinnost tu nabyvateli. Podobně nelze pro nedostatek právního předpisu při stanovení odškodného přihlédnouti k plodům věci, jež ušly vyvlastněným, po případě k úrokům odškodného až do výplaty tohoto.«
»5) Povinnost navrhovatelova k náhradě útrat účtovaných vy vlastněnými (v tomto případě jde o náklady právního zastoupení) není stanovena zákonem anebo jiným právním předpisem, a nelze proto vyhověti příslušnému návrhu vy vlastněných.«
Proti tomuto rozhodnutí podali stížnost jak Klára r. a spol., tak i společnost »Britannia Kohlenwerke«.
Nss-u bylo se nejdříve zabývati námitkou odvodního spisu společnosti »Briannia Kohlenwerke«, že Anna M. a spol. nejsou vůbec legitimováni k podání stížnosti na nss a že tudíž stížnost, pokud jest i těmito osobami podána, jest nepřípustnou. Toto své tvrzení odůvodňuje spis tím, že nař. rozhodnutí se jmenovaných osob vůbec netýká, ježto vůči nim vešel původní odškodňovací nález z 12. listopadu 1920 v moc práva.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Věcně však neshledal nss stížnost Anny M. a spol. důvodnou.
Vývody stížnosti lze všeobecně shrnouti především v to, že nelze jmenovaným osobám imputovati, že se chtěly spokojiti s odškodněním 50 Kč za čtvereční sáh, a že vzhledem k okolnosti, že jde o spoluvlastnictví na vyvlastněných pozemcích, jest je pokládati za společníky ve sporu podle § 14 civ. řádu soud., takže stížnost podaná k nss některými spoluvlastníky byla vznesena ipso jure i s účinností za ostatní spoluvlastníky, byť i tito nebyli sami stížnost podali. Má tudíž stížnost za to, že nál. Boh. A 1289/22 projevuje svou působnost i pro ony vyvlastněné, kteří si do odškodňovacího nál. z 12. listopadu 1920 nestěžovali, a to proto, poněvadž nález ten byl vydán na stížnost spoluvlastníků týchž parcel, a všichni jejich spoluvlastníci jsou v poměru litis consortum.
Názor tento spočívá však na mylném pojetí postavení spoluvlastníků. Dle § 361 o. z. o. vzniká společné vlastnictví, náleží-li věc ještě nerozdělená současně několika osobám; hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou, pokud však jsou jim přiděleny určité, třebas neoddělené části, má každý spoluvlastník úplné vlastnictví části jemu náležející. Spoluvlastnictví jest jeden z případů společenství vlastnictví, o němž jedná hlava šestnáctá o. z. o. Podle § 829 je každý podílník úplným vlastníkem svého podílu a pokud neporušuje práv svých společníků, může podíl nebo užitky z něho podle své vůle a neodvisle zastaviti, odkázati nebo jinak zciziti. Z citovaných ustanovení zákonných plyne, že každý spoluvlastník, jsa oprávněn volně — vyjma omezení shora uvedené — svým podílem disponovati, vystupuje, pokud se jeho dílu týče, zcela samostatně sám pro sebe. V důsledku toho, že jde o úplné vlastnictví k dotyčnému podílu, může takový podíl tvořiti i samostatný předmět vyvlastnění a také samostatný předmět stanovení odškodného. Je-li však každý spoluvlastník úplným vlastníkem svého podílu, musí i sám vystoupiti na obranu proti opatřením, týkajícím se jeho podílu. Proto jest stížnost na omylu, tvrdí-li, že spoluvlastníci tvoří společenství ve sporu s důsledky v § 14 civ. s. ř. normovanými. Byl-li tudíž odškodňovací nález vydán vůči všem spoluvlastníkům určitého pozemku individuelně a podali-li jen někteří z nich stížnost na nss, na základě níž byl odškodňovací nález zrušen, působí toto zrušení toliko vůči spoluvlastníkům stížnost podavším, kdežto odškodňovací nález stran ostatních spoluvlastníků zůstává nedotčen.
Pokud stížnost se dovolává usnesení odškodňovací komise z 27. září 1924, jímž bylo nařízeno doplnění řízení stran všech vy vlastněných, z čehož patrně chce dovoditi, že tímto usnesením bylo již vysloveno, že i stran Anny M. a dalších shora uvedených vyvlastněných jest vydati nový odškodňovací nález, a že tudíž původní odškodňovací nález jest pokládati i vůči nim za neexistentní, jest námitka tato vzhledem k předpisu § 21 zák. o ss nepřípustná, neboť v nál. z 30. listopadu 1926 č. 24489, vydaném o stížnosti společnosti »Britannia Kohlenwerke« do cit. usnesení z 27. září 1924, v kterémžto řízení byly shora jmenované strany přibrány jako strany zúčastněné, bylo vysloveno, že podobný smysl onomu usnesení přikládat nelze a že v něm není obsažen výrok, že doplnění se má vztahovati též na Annu M. a spol., kteří si vůbec do původního odškodňovacího nálezu k nss nestěžovali.
Právem proto odmítla odškodňovací komise žádost Anny M. a spol. za vydání nového rozhodnutí o odškodném a omezila se na to, stanoviti náhradu toliko ostatním majitelům vyvlastněných pozemků. V důsledku toho může nss nař. rozhodnutí, pokud jím stanovena byla výše odškodného, přezkoumati toliko ke stížnosti ostatních st-lů a společnosti »Britannia Kohlenwerke«. V tomto směru byl nss veden těmito úvahami: —
Co se týče náhrady za plody, které st-lům ušly, resp. přiznání úroků, uvádí stížnost, že vyvlastněným přísluší vzhledem k dikci citovaného cis. nař. jedině nárok na odškodnění; toto musí po názoru stížnosti vyvážiti veškeré újmy vyvlastněním způsobené, neboť jinak by expropriace působila jako konfiskace cizích práv. Stížnost poukazuje na § 5 železn. vyvlastň. zák. č. 30/1878 ř. z., podle něhož jest vžiti při stanovení náhrady zřetel také ke škodě, kterou vyvlastněním utrpí ti, kdo mají právo věci užívati, dále nájemníci a pachtýři, a dovozuje, že jest stejně vykládati i § 4 cis. nař. č. 284/1914 ř. z., podle něhož jest zjistiti práva stran, která jsou návrhem (sc. na vyvlastnění) dotčena. Toto nařízení mluví na rozdíl od zák. č. 30/1878 ř. z., jenž rozeznává mezi vyvlastněným, totiž vlastníkem a věcně oprávněným a mezi jinými poškozenými, poživateli atd., toliko o stranách, v čemž jsou zahrnuty i osoby mající práva požívací a užívací k věci, čemuž svědčí 3. odst. § 4, jenž praví, že vyhlášku jest doručiti oprávněným a vyvlastněncům. Nelze přece odepříti vlastníku, jenž svého majetku sám užívá, náhradu za plody, když by se poživateli nebo pachtýři náhrada taková musela přiznati. Podle § 7 cit. nař. lze vyvlastnění provésti až po zaplacení odškodného, což jest úplně ve shodě s ustanovením § 1062 o. z. o. Dne 23. září 1920 byl vyhlášen vyvlastňovací nález a teprve po více než osmi letech byl vyvlastněným doručen nález odškodňovací. Při nejmenším příslušejí vyvlastněným úroky z odškodňovacího kapitálu a v každém soudním rozsudku se také nejméně ode dne podání žaloby přisuzují. Vyvlastnitelka složila k soudu částky určené prvním odškodňovacím nálezem ve formě vkladů u spořitelního a záložního spolku ve F. a chce patrně nyní úroků z nich použiti k zaplacení vyšších odškodňovacích obnosů; to by vedlo k nesrovnalosti, že oni vyvlastnění, kteří přijali částky původně stanovené, pobírali úroky po dobu 8 let, kdežto úroků z odškodnění ostatních, které jim jistě náleží, by se použilo k zaplacení odškodného nyní stanoveného. Složení k soudu nemá účinek platby, ježto nestalo se po právu, kdyžtě původní odškodňovací nález byl zrušen; podle § 1425 o. z. o. je dlužník složením k soudu zproštěn závazku jen tehdy, stalo-li se po právu. — Názoru stížnosti nelze přisvědčiti.
St-lům bylo přiznáno odškodné za odnětí plného vlastnictví k expropriováným již pozemkům, které zahrnovalo v sobě právo nakládati se substancí i užitky jejich (§ 354 o. z. o.). Stanovení odškodného mohlo se státi jen na základě vyšetření hodnoty, které representovalo toto plné vlastnictví, a odškodné zahrnuje v sobě tedy i náhradu za užitky. Z § 5 zák. č. 30/1878 ř. z. nelze ostatně dovozovati nic jiného, než že přihlížeti jest i k újmám, které vy vlastněnému vzniknou tím, že on je povinen náhradou třetím osobám, které expropriací jeho vlastnictví utrpí škodu. Že by tu šlo o podobný případ, vylučuje stížnost sama. Pro zvláštní ocenění užitků a stanovení zvláštní náhrady za ně není při expropriací plného vlastnictví místa. Není proto také vadou řízení, že návrhu na slyšení znalců o ceně plodů nebylo vyhověno.
Pokud stížnost svými, v podstatě shora reprodukovanými vývody se domáhá výroku, že st-lům náleží úroky z odškodňovacího kapitálu, jest především konstatovati, že ve všech těchto vývodech nelze najíti nějakou konkretisovanou námitku proti výroku žal. komise, v rozhodnutí pod č. 4 obsaženému, »že pro nedostatek právního předpisu nelze při stanovení odškodného přihlédnouti... k úrokům odškodného až do výplaty tohoto«.
Názor, že při vyměření odškodného jest připočísti též dávku z přírůstku hodnoty, opírá stížnost o úvahu, že při prodeji z volné ruky má prodávající fakticky možnost stanovením vyšší kupní ceny přesunouti onu dávku na kupujícího, pročež i při nuceném odnětí pozemku vyvlastněním má býti k této dávce hleděno tak, aby se vyvlastněným dostalo skutečné plné náhrady za utrpěnou majetkovou újmu; tomu by tak nebylo, kdyby vyvlastnění měli z přiznané náhrady platiti dávku z přírůstku hodnoty sami, a přiznané odškodnění by se o tuto dávku zmenšilo. — Tento nárok zamítla žal. komise proto, že není právního předpisu, který by jej odůvodnil, a že zejména z § 5 cis. nař. č. 284/1914 ř. z. jej nelze vyvoditi. Stížnost netvrdí, že by existoval positivní předpis, zejména že by jím byl cit. § 5, nýbrž odůvodňuje svůj názor toliko všeobecnými úvahami právě podanými.
Kombinace stížnosti je svou podstatou jednoduchá. Ona má za to, že při prodeji z volné ruky může vlastník prodejní podmínky určití tak, aby z kupní ceny došel nejen sám plného uspokojení, t. j. obdržel tolik, nač si prodávaný pozemek skutečně cení, nýbrž aby jí kryt byl i výdaj, který vzejde jemu jako subjektu k placení dávky z přírůstku hodnoty povinnému. Nezodpověděnou při tom zůstává otázka, zda by i kupec z volné ruky cenu takto kalkulovanou pokládal pro sebe za přijatelnou a zda by na tomto podkladě k uzavření koupě skutečně došlo. Celá námitka se tedy redukuje na to, že při prodeji z volné ruky má zcizovatel možnost, žádati cenu, jakou sám určí, zejména takovou, aby pomocí ní přesunul platbu, stihající jej z titulu přírůstku hodnoty, na kupce.
Účelem institutu expropriace je, aby tam, kde toho obecné blaho žádá, bylo i úplné vlastnictví věci za přiměřené odškodné postoupeno (§ 365 o. z. o.). K expropriaci podle toho dojde nejen tehdy, když vlastník věci, potřebné k účelu, pro který zákon vyvlastnění připouští, vůbec se zdráhá ji postoupiti, nýbrž i když postoupení váže na podmínky (cenu), které jsou druhé straně nepřijatelný. Je-li třeba, aby úřad stanovil přiměřené odškodné, pak zřejmě jest jeho úkolem, aby je určil objektivně podle hodnoty vyvlastněného předmětu, aby tedy přihlížel k momentům, které jsou závažné pro jeho ocenění. Cena jednou ze stran — tedy i vyvlastněným — udávaná nemůže proň být závaznou a rovněž ne způsob, jakým strana dospěla k jejímu výpočtu, ať je způsob této kalkulace jakýkoli. Proto nelze shledati, že by vývody stížnosti byly způsobilé vyvrátiti výrok žal. komise o dávce z přírůstku hodnoty.
Nárok na přiznání útrat právního zastoupení opírá stížnost Kláry F. a spol. jednak o úvahy ekvity, zejména že jednotné právní zastoupení vyvlastněných bylo účelné i v zájmu vyvlastnitelky, jednak o ustanovení § 2 nař. min. žel. z 28. února 1915 č. 54 ř. z. o použití cis. nař. č. 284/ 1914 ř. z. na železniční stavby, podle něhož má se použiti pro tyto stavby i ustanovení § 44 železn. vyvlavlastň. zák. č. 30/1878 ř. z., jenž praví, že náklady řízení vyvlastňovacího a soudního ustanovení náhrady má zapraviti podnikatel železnic.
Stížnost sama uznává, že cis. nař. č. 284/1914 ř. z. nemá positivního ustanovení o náhradě výloh právního zastoupení vyvlastněných; dovolané nařízení min. žel. č. 54/1915 ř. z. jest specielní normou pro železniční stavby a nelze je jako normu specielní rozšiřovati analogicky na případy pod ně nespadající. Není-li však positivní normy, přiznávající vyvlastněným nárok na náhradu výloh právního zastoupení, nelze shledati, že by nař. rozhodnutí, jímž uplatněný nárok byl zamítnut, odporovalo zákonu; k důvodům ekvity a účelnosti nemůže nss, jenž přezkoumává toliko zákonitost nař. rozhodnutí, přihlížeti. Námitky stížnosti Kláry F. a spol. právě projednané jsou tedy bezdůvodné.
Žal. komise založila své rozhodnutí o výši odškodného na posudku znalce K., přijavši důvody jeho znaleckého posudku za své. V důvodech nař. rozhodnutí jest vysloveno, že bylo shledáno účelným, k odstranění rozporu mezi posudkem znalce T. a inž. Sch, přibrati znalce třetího, totiž stavitele Antonína K., jenž také vysvětlil, že příčinou různosti posudků druhých dvou znalců byla doba, k níž každý z nich při sdělání svého posudku přihlížel. Dohody mezi oběma těmito posudky nebylo by lze docíliti, ježto T. i dodatečně setrval na svém původním dobrozdání, což by zajisté i inž. Sch. byl učinil; aby inž. Sch. byl přímo přibrán k doplnění jednání, neuznáno nutným, poněvadž důvod odchylnosti jeho posudku od posudku T-ova byl zalcem K. přesvědčivě vyložen.
Stížnost Kláry F. a spol. vytýká především jako vadu řízení, případně nezákonnost, že úřední znalec inž. Sch. nebyl přibrán k dodatečnému jednání a nebyl vyzván k doplnění, resp. vysvětlení svého posudku. V tomto směru dovolává se toho, že usnesením odškodňovací komise z 27. září 1924 bylo mezi jiným výslovně nařízeno i doplnění posudku inž. Sch., čímž nabyli st-lé právní nárok, aby on své dobrozdání doplnil. Názor ten jest nesprávný.
Citované usnesení odškodňovací komise není v uvedené části rozhodnutím neb opatřením, zakládajícím nějaká práva zúčastněných stran, nýbrž pouhým procesním opatřením, jímž byly zsp-é dány směrnice pro další řízení, jež se stalo nutným vzhledem ke zrušovacímu nálezu nss-u. Podle § 5 cis. nař. č. 284/1914 ř. z. mají býti, nedojde-li k narovnání o výši odškodného, po vyslechnutí znalců do přísahy vzatých vyšetřeny všechny pro odškodnění rozhodné okolnosti, zejména obvyklé v místě ceny majetkových předmětů, o které jde. Předpis tento neobsahuje bližších procesních ustanovení, jimiž by úřad rozhodující o odškodnění byl při zjišťování okolností pro odškodnění rozhodných vázán, a jest tudíž jeho věcí, aby sám určil způsob tohoto vyšetření a zejména stanovil znalce k ocenění potřebné, aniž by stranám byl přiznán nárok, aby samy osobu znalce určovaly. Strana může ovšem vytýkati podjatost a neschopnost znalce úřadem přibraného a tím vykonati indirektně určitý vliv na volbu znalce, cit. nařízení nedává jí však možnost, aby přibrání určitého znalce jako své právo reklamovala. Náleží-li však volba znalce úřadu, nemůže strana z toho, že průběhem řízení byla provedena změna v osobě znalcově, dovozovati, že pouhým tímto faktem samo o sobě bylo do práv stran zasaženo. Nemůže proto býti řeči o tom, že usnesení z 27. září 1924, pokud nařídilo doplnění posudku inž. Sch., jest nějakým rozhodnutím neb opatřením právní moci schopným, jímž by odškodňovací komise byla vázána, a jež by zakládalo právní posici st-lů v tom směru, že inž. Sch. musel býti za všech okolností slyšen a že jeho posudek nemohl býti již nahražen posudkem jiného znalce. Výtka pak, že zsp byla vázána oním příkazem a nesměla sama se od něho odchýliti, padá již tím, že odškodňovací komise tento postup schválila, nehledě ani k tomu, že není věcí strany, aby bděla nad dodržením interních příkazů daných jedním úřadem druhému.
Tím, co právě bylo řečeno o postavení odškodňovací komise stran volnosti její při výběru znalců, padají i další vývody stížnosti, dovozující účelnost přibrání znalce Sch. vzhledem k jeho úřední funkci.
Nař. rozhodnutí vychází při stanovení odškodného ze zásady, že mělo by býti hleděno především k cenám obvyklým z poslední doby před vy vlastněním, a že směrodatným byl by den vyhlášení, resp. doručení vyvlastňovacího nálezu. Ježto však tato doba není u všech pozemků stejná, nýbrž spadá do období od září 1920 do ledna 1925, nedošlo by se tak k jednotnému ocenění všech pozemků, které zaručuje spravedlivé stanovení odškodného ve stejné výši u všech vy vlastněných. Proto neuznala odškodňovací komise za vhodno, aby výměru odškodného činila závislou na skutečnosti tak náhodné, jako je datum vyvlastňovacího nálezu. Kdyby se přihlíželo toliko k cenám v letech 1919 a 1920, vyhovoval by takový postup sice věci za normálních poměrů, takové tu však nebyly v tomto období, ježto ceny pozemků tehdy nebyly ustáleny a prodejní cena jejich se rok od roku měnila; aby vyhověla požadavku spravedlivého ocenění vy vlastněných pozemků a spolehlivě zjistila pravou jejich vnitřní hodnotu, přihlížela komise ve shodě s názorem znalce i ke kupním cenám z let 1921 a 1922. Proti tomuto způsobu, jakým odškodňovací komise došla ke zjištění výměry odškodného, vznášejí námitky jak Klára F. a spol., tak i společnost »Britannia Kohlenwerke«.
Stěžující si společnost »Britannia Kohlenwerke« zastává názor, že pro stanovení výměry odškodného jsou rozhodný poměry, které byly v době, kdy byl uplatněn nárok na expropriaci, a dovolává se na jeho podporu nál. Budw. A 1438/1902. Měla-li by však přece býti rozhodnou doba vydání expropriačního nálezu, pak by záleželo jen na dni, kdy byl nález vyhlášen, ježto podle § 5 odst. 3 cis. nař. č. 284/1914 ř. z. proti němu není opravného prostředku, a nikoli na tom, že jedné skupině st-lů byl nález doručen teprve v r. 1922. Avšak i kdyby se pokládal za rozhodný den doručení expropračního nálezu, přišly by poměry r. 1922 v úvahu jedině pro ony st-le, kterým byl tento nález tepiv v r. 1922 dodán, a nikoli pro ty, jimž byl sdělen již v r. 1920; rozhodnutí zsp-é ze 14. ledna 1925, týkající se parcely č. ..., nelze pokládati vůbec za expropriační nález, neboť jím se pouze opravuje původní expropriační nález z r. 1920.
Stížnost Kláry F. a spol. vytýká, že rozhodnutí odškodňovací komise trpí vnitřním rozporem, když jednak vyslovuje, že směrodatným pro stanovení výměry odškodného je den, kdy byl stranám sdělen expropriační nález, ale po té konstatuje, že komise odškodné přece neurčila podle tohoto dne. Než i když se přijme za základ názor komise, že odškodné jest určiti podle doby dodání expropriačních nálezů, t. j. podle doby od září 1920 do ledna 1925 — jak nař. rozhodnutí samo praví — neprovedla komise ocenění podle této zásady, neboť přihlíží při vyšetření odhadní ceny expropriovaných pozemků jen ke kupním cenám jiných pozemků z let 1919—1922. Stížnost má za správné, aby se kupní ceny z let 1919—1921 vůbec nebraly za základ pro tehdejší neustálené poměry, a aby se hledělo jen k poměrům v r. 1922—1925.
Z § 5 cis. nař. č. 284/1914 ř. z. jde najevo, že za účelem stanovení odškodného jest vyšetřiti již při komis, jednání se stranami v místě obvyklé ceny vyvlastněných objektů, jež tvořiti mají podklad pro rozhodnutí komise o odškodném. V daném případě, v němž mezi dobou komis, jednání a dobou vydání nař. odškodňovacího nálezu uplynula doba téměř 8 let, během které se ceny pozemků značně změnily, je spor o to, kterou dobu jest pokládati za rozhodnou v tom směru, aby ceny právě za ní obvyklé byly měřítkem pro určení odškodného. Nss dospěl v souhlasu s názorem, vysloveným již v nál. Boh. A 4360/25, k úsudku, ze za okolností daných v případě, o nějž jde, posouzení obvyklých cen na určitém fixním termínu vůbec nemůže být závislým. Jak bylo řečeno v tomto nálezu, jehož argumentaci nss i pro tento případ přijímá, donucuje se vyvlastnění majitel objektu, aby své právo vlastnické postoupil vůbec a kromě toho, aby je postoupil v době pro to stanovené. Zabraňuje tudíž vyslovené vyvlastnění expropriátovi, aby s postoupením svého vlastnictví vyčkal doby, ve které by podle konjunkturálních poměrů docíliti mohl ceny vyšší, nežli jaká tu jest právě v době vyvlastnění. Není pochybnosti, že bylo-li by v době vyvlastnění jisto, že v dohledné době cena vyvlastněného objektu stoupne, musilo by při určení odškodného k tomu hleděno býti, neboť by jinak expropriát za předčasné odnětí objektu, t. j. za odnětí jeho před dobou, nežli cena jeho stoupne, které by mohl expropriát — nebýti vyvlastnění — vyčkati, nedošel přiměřeného odškodnění, které se rovná majetko-právním újmám vyvlastněním vzniklým.
Z uvedeného jde, že není proti právu, když tam, kde vyvlastnění a stanovení odškodného se děje současně nebo v krátkém časovém intervalu, se béře zřetel na stoupnutí cen pozemků, které podle hospodářských poměrů se dá odůvodněně očekávati, a tím se přihlíží k okolnostem, které ještě nenastaly, avšak které pravděpodobně nastanou, poněvadž jen tím lze dospěti k přiměřenému odškodnění, a že by naopak odporovalo duchu zákona, kdyby odškodňovací komise nechala mimo úvahu okolnosti, které pravděpodobně nastanou, a brala jen za základ skutečnosti v této době již existentní. Tím spíše však musí býti tam, kde ke stanovení odškodného dojde až po uplynutí nepoměrně dlouhé doby — jako v daném případě doby skoro 8 roků — přihlíženo k stoupnutí cen pozemků, mezitím skutečně nastalému, neboť nejde již o okolnost, byť i jistě očekávanou, tož přece jen budoucí a tedy pouze pravděpodobnou, neboť okolnost ta zatím již nastala a tím bylo nejlépe dokázáno to, co by v době vyvlastnění mohlo jen s pravděpodobností býti zjišťováno, totiž že vyvlastněné pozemky krátce po vyvlastnění značně v ceně stoupnou.
Z těchto důvodů shledal nss bezdůvodnou námitku stížnosti společnosti »Britannia Kohlenwerke«, že směrodatnými měly býti uznány poměry, které tu byly v době uplatnění nároku na vyvlastnění. Dovolávání se nál. Budw. 1438/1902 je nepřípadné už proto, poněvadž v něm šlo o otázku podstatně jinou, totiž o to, zda změny na objektu, jehož vyvlastnění bylo žádáno a jeho vlastníku sděleno, po té vlastníkem předsevzaté mohou vyvlastnění odvrátiti. Rovněž je bez významu, kdy jednotlivým vyvlastněným byly doručeny expropriační nálezy, neboť jde o posouzení, zda odškodnění, stanovené v odpor vzatým nálezem, je tak přiměřeným, aby vyvážilo újmy, které jim expropriací vzešly a pro jichž ocenění lze shledati oporu ve skutečném vývoji poměrů.
Pokud tato stížnost chce z nál. Boh. A 1289/22 dovozovati, že jím bylo již judikováno o tom, že základem výměry odškodného mají býti ceny, jichž bylo docíleno v posledních dvou letech (t. j. r. 1919 a 1920) za podobné pozemky, chápe nesprávně obsah tohoto nálezu. V něm (bod 10) se totiž pouze konstatuje, že znalec T. ocenil podle těchto cen i vyvlastněné pozemky, a že žal. úřad založil na tomto jeho posudku své tehdejší rozhodnutí; vada však shledána v tom, že při tom nebylo přihlédnuto ke všem kupním smlouvám z téhož období. V tom ovšem není obsažen výrok, jaký do nálezu vkládá st-lka.
Stížnost K. F. a spol. v dalších svých vývodech nevytýká, že by snad žal. komise byla bývala povinna, hleděti i k vývoji cen v místě obvyklých, jak se utvářil až do doby vydání (nového) odškodňovacího nálezu, nýbrž namítá toliko — jak již bylo řečeno —, že nemělo vůbec být přihlíženo k cenám z r. 1919—1921, nýbrž jen k cenám z r. 1922—1925 (t. j. do vydání posledního expropriačního nálezu).
První námitka je bezdůvodná. Nenormálnost poměrů v prvních poválečných letech, kterou výslovně uznává i nař. rozhodnutí, je úkaz, jehož existence byla na jisto postavena teprve průběhem další doby; kdyby se byly cenové poměry stabilisovaly na basi oněch let, nebylo by nyní řeči o nenormálních poměrech. Faktum je, že stav byl v oněch letech takový, jak se nyní jako nenormální jeví, že tehdejší poměry projevovaly své účinky, a proto nelze tyto nepopiratelné skutečnosti prostě ignorovati. Korekturu, potřebnou pro to, aby účinkům nenormálních poměrů nebyl přikládán i vzhledem k pozdějším změněným poměrům výhradný rozhodující význam, který by překážel tomu, aby ocenění vy vlastněných pozemků vyhovovalo požadavku přiměřenosti, hledati jest v tom, že se k změněným poměrům rovněž přihlédne.
Důvodnou shledal však nss druhou námitku, t. j. že neprávem bylo odepřeno přihlédnouti i k obvyklým cenám z další doby, t. j. po r. 1922 až do ledna 1925. Žal. úřad ve svém rozhodnutí praví, že souhlasí s názorem znalce K., aby se k vyšetření odhadní ceny přibraly i kupní ceny z let 1921 a 1922, ježto tím se dá spolehlivě zjistiti pravá vnitřní hodnota vyvlastněných pozemků. Proč se nedá použiti kupních cen z další (doby — čehož se st-lé již v řízení správním domáhali — komise výslovně neříká. Ježto však přijala za svůj v plném rozsahu posudek K., je zřejmo, že sdílí i názor, který je projeven v tomto posudku, že navržené použití kupních cen z r. 1923 a pozdějších musí býti zamítnuto s ohledem na právě vylíčený právní stav«. Toto předchozí vylíčení právního stavu záleží v krátké reprodukci celého úředního jednání, počínajíc vyhlášením prvního vyvlastňovacího nálezu, v konstatování, že existují tři vyvlastňovací nálezy z různých dob, že všecky tři mají podklad ve vyvlastňovacím řízení, provedeném dne 22. a 23. září 1920 a doplněném dne 24. října 1921, a že s využitkováním vyvlastněných pozemků bylo započato ve stejné době.
V tom, že komise, identifikujíc se s názorem znalce, vidí ve skutečnostech právě uvedených právní překážku pro to, aby mohlo být pro vyšetření odškodného použito též obvyklých cen z r. 1923—1925, spočívá právní omyl. Důvod, ze kterého lze při dodatečném rozhodování o odškodném podle § 6 cis. nař. č. 284/1914 ř. z. přihlížeti ke skutečnostem, majícím význam pro výměru odškodného a teprve po vy vlastnění a odevzdání vyvlastněných objektů nastalým, byl shora vyložen. V zásadě stojí na stanovisku, že — alespoň za normálních poměrů — jest při stanovení odškodného přihlížeti i k poměrům další doby, též naříkané rozhodnutí. Pro fixování určitého termínu, do kterého se mohlo a po kterém se nemůže na tyto další poměry bráti zřetel, mohly by býti rozhodnými jen skutkové okolnosti (ku př. že došlo k stabilisaci), prve zmíněnou právní konstrukcí se však termín takový určití nedá.
Z tohoto důvodu bylo nař. rozhodnutí, jež při stanovení odškodného odepřelo přihlížeti ke kupním cenám, docíleným za podobné pozemky v období od r. 1923 až do ledna 1925, zrušiti ke stížnosti Kláry F. a § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 9439. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 183-195.