Č. 9479.

Vojenské věci: 1. Ministerská komise pro válečné úkony není příslušná zjistiti a oceniti škody podle § 1 vl. nař. č. 366/20. — 2. Nájemné za místnosti užívané za války jednoročními dobrovolníky, které nebylo zapraveno, ani náhrada za odcizený inventář nespadá pod pojem pohledávek z dodávek provedených za války podle § 1 zák. č. 236/24.
(Nález ze dne 13. listopadu 1931 č. 16389.)
Věc: František Š. v K. proti ministerské komisi pro válečné úkony o náhradu škody způsobené ubytováním vojska a proti ministerstvu financí o převzetí pohledávky z doby válečné.
Výrok: Nař. rozhodnutí ministerské komise pro válečné úkony se zrušuje pro nezákonnost; stížnost na rozhodnutí ministerstva financí se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V st-lově hostinci v K. byl za války od 21. dubna 1915 do září 1917 ubytován oddíl strojních pušek pěšího pluku č... počtem 80 mužů a ve dvou místnostech měli jednoroční dobrovolníci téhož pluku jídelnu a kuchyň. — Přihláškou z 1. července 1919 (doplněnou prohlášením z 15. července téhož roku) žádal st-l u mno náhradu škod ubytováním vojska způsobených a to: 1. nedoplatek z místností jednoročních dobrovolníků za 9 měsíců 300 K (smluveno ročně 400 K, resp. od jednoročních dobrovolníků určeno), 2. za poškození místností 1600 K, 3. za odcizený inventář v živnosti hostinské 9800 K.
Mno zaslalo žádost okr. hejtmanství v K., aby vyrozumělo st-le, aby ohlásil své požadavky na náhradu škod likvidačnímu min. války ve Vídni, jelikož Čsl. republika neuznává nároků, které vznikly za býv. vlády před 28. říjnem 1918, ani takových, které se zakládají na zákoně ubytovacím nebo na zákoně o válečných úkonech.
St-l vznesl pák novou žádost z 22. března 1921 k revisnímu odboru mihl flirt. v Praze, kterou se domáhal za poškození místností a odcizený inventář hostinský celkové náhrady 37186 Kč. Při protokolárním výslechu u městského úřadu v K. dne 23. března 1921 zvýšil požadavek na 44000 Kč a při výslechu dne 14. dubna 1921 uvedl dále, že nájemné z muže placeno po 7 h, dobrovolníci že platili ročně 400 K a zůstali 300 K dlužni. — Ministerská komise pro válečné úkony nař. rozhodnutím intimovaným výnosem mno ze 3. prosince 1928 zamítla přihlášku, pokud by nárok směřoval proti čsl. eráru a pouze k účelu provedení soupisu pohledávek z titulu zákona o válečných úkonech proti býv. vládě rakouské, resp. uherské, uznala náhradu v částce 1600 K za oprávněnou; konstatujíc, že jde o válečný úkon podle zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z., resp. o škodu způsobenou válečným úkonem požadovaným podle cit. zákona. V důvodech uvedla, že jde o závazek býv. vlády rakouské, resp. uherské, za který vláda Čsl. republiky vzhledem k zák. č. 156/26 neručí, že nárok 1600 K za škody způsobené ubytováním vojska jest odůvodněn (min. nař. č. 23/1918 ř. z. k § 21 zák. o vál. úkonech), nárok nedoplatku nájemného za používání místností jednoročními dobrovolníky že nelze posuzovati podle zákona o vál. úkonech, protože šlo o smluvní poměr vyplývající ze smlouvy nájemní a nárok na náhradu za odcizený inventář že není odůvodněn ustanoveními zákona o vál. úkonech.
Podáním vzneseným u min. fin. dne 7. května 1925 žádal st-1, aby pohledávka na dlužném nájemném za ubytování vojska, za poškození místností vojskem a za odcizený inventář, jichž číselně neocenil, odvolav se na doklady týkající se této záležitosti předložené osp-é v K., byla podle zák. č. 236/24 a vl. nař. č. 56/25 převzata čsl. státem a vyrovnána způsobem tam naznačeným. Min. fin. výnosem z 19. dubna 1929 převzalo pohledávku náhrady za poškození místností ubytovaným vojskem uznanou hodnotou 1600 K rak. uh., ale současným výnosem pod týmž jednacím číslem nevyhovělo žádosti za převzetí pohledávky vzniklé z nároku na náhradu nájemného za pronajaté místnosti vojsku a za odcizený inventář »v účtované úhrnné částce 9800 K rak. uh.« a pohledávky této podle zák. z 9. října 1924 č. 236 Sb. postupem nepřevzalo, odůvodnivši nař. rozhodnutí takto: »Oprávněnost pohledávky z dlužného nájemného za místností pronajaté k ubytování jednoročních dobrovolníků a k umístění jídelny není prokázána ani nájemní smlouvou,. býti jiným dokladem (čl. 17 vl. nař. č. 56/25). Nárok na náhradu za odcizený inventář není odůvodněn ustanovením zák. o vál. úkonech (§ 1 cit. zák., resp. čl. 1 v1. nař. č. 56/25).«
O stížnostech uvažoval nss takto:
Min. komise pro vál. úkony, rozhodujíc o st-lově přihlášce podle § 33 zák. č. 236/1912 o vál. úkonech, vyslovila: 1. že zamítá přihlášku, pokud by nárok st-lův směřoval proti čsl. eráru, poněvadž jde o závazek býv. vlády rakouské, resp. uherské, za který vláda Čsl. republiky vzhledem k zák. č. 156/26 neručí. Proti tomuto výroku nemá stížnost žádného stižního bodu.
2. Dále vyslovila zmíněná komise, že pouze k účelu provedení soupisu pohledávek z titulu zák. o vál. úkonech proti býv. vládě rakouské, resp. uherské uznává náhradu v částce 1600 K za škody způsobené ubytováním vojska za oprávněnou, konstatujíc, že jde o válečný úkon podle zák. č. 236/1912, resp. o škodu způsobenou válečným úkonem požadovaným podle citovaného zákona. Naproti tomu nárok na náhradu nájemného 300 K a za odcizený inventář 9800 K do soupisu a ocenění nepojala. Stížnost brojí proti tomuto výroku jednak proto, že náhrada za škody způsobené ubytováním vojska byla uznána za oprávněnou částkou příliš nízkou, jednak že do soupisu nebyla pojata náhrada nájemného a za odcizený inventář.
Maje rozhodovati o této námitce, musel nss nejprve zkoumati, byla-li ministerská komise pro válečné úkony příslušnou k provedení soupisu a ocenění, a dospěl k závěru, že nikoliv.
Zákon z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. o vál. úkonech neukládá totiž ministerské komisi pro válečné úkony podle tohoto zákona zřízené žádného soupisu. Provádějíc soupis v daném případě měla min. komise pro vál. úkony patrně na zřeteli ustanovení vl. nař. z 21. května 1920 č. 366 Sb. Než provésti zjištění škod a ocenění jich v případech zmíněných v § 1 tohoto vl. nař. nepřísluší min. komisi pro vál. úkony, zvláště když podle bodu č. 5 téhož § jest náhrada škod podle zák. o vál. úkonech ze soupisu vyloučena, ale zvláštní smíšené komisi ustanovené na základě § 8 cit. vl. nař. Není tedy příslušnost min. komise pro vál. úkony k výroku zmíněnému shora pod č. 2 dána ani zákonem č. 236/1912 ř. z., ani vl. nař. č. 366/20 Sb. Bylo tudíž nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušili pro nezákonnost.
Min. financí, převzavši st-lovu pohledávku náhrady škod způsobených ubytováním vojska částkou 1600 K, nevyhovělo nař. rozhodnutím z 19. dubna 1929 žádosti jeho za převzetí pohledávek vzniklých z nároku na náhradu nájemného z místností pronajatých vojsku a za odcizený inventář z důvodu, že první z obou není prokázána ani smlouvou, ani jiným dokladem, druhá pak že není odůvodněna ustanoveními zákona o válečných úkonech. Proti tomuto rozhodnutí formuluje st-l jediné námitku, že není prokázáno, že by se jednalo o nájemní smlouvu a že výrok žal. úřadu jest v odporu s výrokem min. komise o vál. úkonech. Námitka tato není důvodnou.
Min. komise pro vál. úkony, nepřiznavši st-li nárok na náhradu nájemného za ubytování vojska podle zák. č. 236/1912, uvedla — ale jen v důvodech, — že šlo o smluvní poměr vyplývající ze smlouvy nájemní, kdežto min. fin. odůvodnilo nepřevzetí pohledávky podle zák. č. 236/24 nedostatkem její likvidnosti, t. j. že nebyl o ní podán průkaz ani nájemní smlouvou, ani jiným dokladem podle čl. 17 vl. nař. č. 56/25. Není tu proto tvrzeného vzájemného odporu.
I když min. fin. nepřevzalo pohledávky za ubytování vojska, ať již toto provedeno nájemní smlouvou, či — jak st-l tvrdí — zabráním místností, ani pohledávky za odcizený inventář, neporušilo tím žádného subj. st-lova práva, protože nárok na jich převzetí nedá se ze zák č. 236/24 dovoditi. Podle § 1 tohoto zák. byla vláda zmocněna převzíti pohledávky z dodávek provedených za války, t. j. od 28. července 1914 do 28. října 1918 a i když prov. nař. č. 56/26 mluví v čl. 1 »k § 1« zák. o dodávkách podle zák. o vál. úkonech č. 236/1912, pokud se týče zák. čl. uher. 68: 1912, nelze takovou dodávkou rozuměti nájemné, ani náhradu za odcizený inventář.

Citace:

Č. 9479. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 295-298.