Č. 9552.

Pojištění pensijní. — Advokacie: Za kandidáta advokacie ve smyslu § 2 odst. 1 č. 4 zákona o pensijním pojištění č. 89/20 nelze považovati toho, jehož zápis do seznamu kandidátů advokacie byl pravoplatně odepřen, třebas osoba, jejíž zápis byl odepřen, fakticky práce kandidáta advokacie vykonávala.
(Nález ze dne 14. prosince 1931 č. 20022/29.)
Věc: Dr. Otto S. v L. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemský úřad v Praze nevyhověl námitkám st-lovým, podaným proti výměru zemské úřadovny 2. Všeob. pensijního ústavu v Praze o pojistné povinnosti Dr. V. S., a vyslovil, že Dr. V. S. podléhal v době od 1. ledna 1923 do 30. června 1924 pensijní pojistné povinnosti. Odvolání, jež podal st-1 z tohoto rozhodnutí, min. soc. péče nař. rozhodnutím rovněž nevyhovělo, ježto Dra V. S. nelze považovati za kandidáta advokacie, takže ustanovení § 2 odst. 1 č. 4 pens. zák. o vynětí kandidátů advokacie z pensijního pojištění se na něho nevztahuje.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost. —
In merito jest na sporu toliko otázka, byl-li Dr. S. v době svéhu zaměstnání u st-le od 1. ledna 1923 do 30. června 1924 vyňat z pensijní pojistné povinnosti. Právním pramenem, z něhož nutno čerpati odpověď na tuto otázku, jest ustanovení § 2 odst. 1 č. 4 v oné době platného pens. zák. č. 89/20. Podle něho byli z pojistné povinnosti vyňati »kandidáti advokacie«. Koho sluší pokládati za »kandidáta advokacie« ve smyslu tohoto ustanovení, zákon na tomto místě ani nikde jinde neuvádí a definice tohoto pojmu nepodává. Z toho, že zákon mluví prostě o kandidátu advokacie«, nutno souditi, že užívá označení toho pro ty osoby, jež podle jiných norem, v právním řádu platných, se pokládají za kandidáty advokacie.Normou takovou jest především advokátní řád (zák. ze 6. července 1868 č. 96 ř. z.). Podle § 1 tohoto zák. vyžaduje se k výkonu advokacie mimo jiné pod písm. d) také praktické použití zákonným způsobem po zákonnou dobu. Praxi advokátní potvrzuje výbor advokátní komory (§2, 2. odst. adv. řádu), jemuž jest podle § 28 písm. b) přikázáno, aby vedl seznam kadidátů advokacie, praxi tu vykonávajících. Podle § 30 jest adovkát povinen při vstupu nějaké osoby do praxe advokátní u něho učiniti o tom oznámení výboru advokátní komory za tím účelem, aby osoba vstoupivší do této praxe, byla zapsána do seznamu kandidátů advokacie, při čemž praxe ta počítá se teprve ode dne, kdy oznámení toto tam došlo. Z těchto ustanocení adv. řádu a z jiných jeho ustanovení (§§ 15, 31 a 39), která mluví o kandidátech advokacie, vyplývá, že označením »kandidát advokacie« rozumějí se toliko ty osoby, vyhovující všem zákonným požadavkům pro kandidáty advokacie předepsaným, které jsou zapsány v seznamu kandidátů advokacie, vedeném výborem příslušné advokátní komory, a to ode dne, kdy dotčená osoba do tohoto seznamu zapsaná byla výboru adv. komory k zápisu oznámena. Naproti tomu za kandidáta advokacie nelze pokládati osobu, jejíž zápis do seznamu kandidátů advokacie byl pravoplatně odmítnut, třebas osoba ta de facto vykonávala všechny práce, jež v adv. praxi vykonává zpravidla kandidát advokacie v seznamu zapsaný. Jsou proto všechny tyto okolnosti, v jichž nezjištění spatřuje stížnost vadnost řízení, jak výše bylo již řečeno, pro otázku, koho jest pokládati za kandidáta advokacie, nerozhodné. Neodůvodněnou jest proto také výtka stížnosti, že jest nelogické souditi z té okolnosti, že zápis Dra S. do seznamu kandidátů advokacie byl adv. komorou odepřen v červnu 1924, že on před tím nebyl kandidátem advokacie. Bezdůvodnou jest dále i námitka, že souhlasná vůle st-le a Dra S. při uzavření smlouvy, kterou byl tento přijat do služeb st-ových, nesla se k tomu, aby Dr. S. byl přijat do jeho advokátní kanceláře jako kandidát advokacie pojistné povinnosti nepodrobený, neboť vůlí stran nemůže býti změněn předpis zákona, že jen kandidáti advokacie jsou z pojistné povinnosti vyňati a nesejde proto na tom, co strany při uzavření smlouvy zamýšlely, nýbrž rozhodné jest jen, byl-li tu zákonný předpoklad pro vynětí Dra S. z pojistné povinnosti. Předpokladem tím bylo pak toliko, aby byl kandidátem advokacie.
Je-li však podle uvedených vývodů kandidátem advokacie ve smyslu předpisů platných pro kandidáty advokacie jen osoba, jež byla zapsána, do seznamu jich, vedeném výborem adv. komory, a užívá-li pensijní zákon v § 2 odst. 1 č. 4 stejného výrazu, plyne z toho, že má na mysli toliko kandidáty advokacie v tomto technickém slova smyslu, takže kandidátem advokacie také ve smyslu tohoto ustanovení lze rozuměti jen osobu v příslušném seznamu zapsanou, a že pensijní zákon uznává jen takovou osobu za vyňatou z pojistné povinnosti.
Předpoklad tento však v daném případě nesporně splněn nebyl. Vyslovil-li tedy žal. úřad v nař. rozhodnutí, že se toto ustanovení na Dra S. nevztahuje proto, že ho nelze považovati za kandidáta advokacie, nelze výrok ten uznati nezákonným, a stížnost byla proto zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

Č. 9552. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 469-471.