Č. 9415.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva okresní: Okresní úředník ve veřejnoprávním poměru služebním na odpočinku má nárok na drahotní přídavky podle § 2 zák. č. 312/20, třebas se na něho zákon č. 444/19 nevztahoval z důvodu, že služba u okresu nebyla jeho výhradným povoláním.
(Nález ze dne 12. října 1931 č. 17086/29.)
Prejudikatura: Boh. A 699/21, 7079/28.
Věc: Okresní výbor v T. proti zemskému úřadu v Praze o drahotní přídavek k výslužnému okresního zvěrolékaře.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dekretem ze 7. dubna 1927 dala osk ve V., činíc opatření ve smyslu restrikčního zák. č. 286/24, okresního zvěrolékaře Josefa H. do výslužby dnem 1. května 1927 s výslužným ve výši posledních požitků činné služby, jak mu byly upraveny dekretem ze 6. února 1920, t. j. ročně 11779.20 Kč. Odvolání podanému Josefem H. jednak proti pensionování, jednak proti výměře výslužného, zemský úřad v Praze nař. výnosem vyhověi potud, pokud odvolatel se domáhal přiznání drahotních přídavků k přiznaným odpočivným požitkům ve smyslu § 2 zák. č. 312/20, jinak však odvolání zamítl. V důvodech uvedeno mezi jiným, že odvoláním uplatňovaný nárok na vyrovnávací přídavek podle § 212 zák. č. 103/26 k požitkům, které mu náležely k 31. prosinci 1925 a k požitkům upraveným podle cit. zák. a to ve výši drah. přídavků podle zák. č. 312/20, nelze odvolateli přiznati, neboť odvolatel se sám těchto přídavků zřekl, s úpravou svých služebních požitků souhlasil a nikdy od svého zřeknutí v roce 1921 žádostí se jich nedomáhal; nárok ten nebyl tedy předmětem rozhodování osk. Pokud se však odvolatel domáhal přiznání drah. přídavků k odpočivným požitkům, odvolání vyhověno a to vzhledem k § 2 zák. č. 312/20.
Stížnost na toto rozhodnutí podává okresní výbor v T. v zastoupení okresu t-ského, s nímž samosprávný okres P. při nové organisaci politické správy byl spojen, a bere je v odpor, pokud zemský úřad Josefu H. přiznal nárok na drahotní přídavky k odpočivným požitkům.
Především bylo se nss-u zabývati námitkou stížnosti, že Josef H. není okresním úředníkem ve smyslu zák. o okr. úřednících, nýbrž že jeho služební poměr vůči okresu je povahy soukromoprávní. Tento stižní bod involvuje totiž námitku, že žal. úřad nebyl příslušný ve věci sporného drahotního přídavku meritorně rozhodnouti, neboť je-li služební poměr Josefa H. vskutku založen na právu soukromém, pak instanční pořad úřadů správních byl vyloučen a přísluší spor řešiti řádným soudům. Otázka příslušnosti úřadu, který vydal rozhodnutí před nss-em napadené, musí pak nss již z důvodu zkoumání své vlastní kompetence především řešiti.
Nss v tomto směru uvážil toto:
Dekretem ze 6. února 1920 byla Josefu H. podle usnesení osk z 29. ledna 1920 přiznána hodnost okresního úředníka podle zákonů o okresních úřednících ze 3. října 1907 č. 63 z. z. česk. a z 23. července 1919 č. 444 Sb. a stanoveno, že na příště mají tyto zákony býti platnými pro jeho služební poměr k okresu na místě dosavadního služ. poměru.
Tím osk zcela nepochybně vyloučila možnost, aby služební poměr Josefa H. vůči okresu byl považován za smluvní služební poměr ve smyslu ustanovení o. z. o., a nezbývá pak než považovati řečený služební poměr za služební poměr okresního úředníka veřejnoprávního. Na tom nemůže nic měniti ani skutečnost, že týmž usnesením osk a v tomtéž dekretu, v němž Josefu H. přiznána hodnost okresního úředníka podle zákonů o okr. úřednících, bylo stanoveno, že k úhradě jeho služebních požitků mají okresu přispívati určitými částkami obce V. a M., ani okolnost, že k vydání dekretu ze 6. února 1920 nedošlo z moci úřední, nýbrž k žádosti Josefa H., neboť tyto okolnosti nejsou s to, aby úpravě služebního poměru, obsažené v onom dekretu ze 6. února 1920 vtiskly právní charakter obligační smlouvy soukromoprávní.
Jde-li však o služební poměr okresního úředníka veřejnoprávního, pak z toho plyne důsledek, že spory vzešlé ze služebního poměru takovéhoto úředníka rozhodují se pořadem instancí správních, ať již jde o veřejnoprávního okresního úředníka, který je podroben ustanovení cit. zák. o okr. úřednících nebo o takového, který by předpisům těm pro nedostatek výhradnosti povolání ex lege nepodléhal (srov. v tom směru argumentaci nál. Boh. A 699/21, který se sice týkal úředníka obecního, ale jehož vývody dopadají obdobně i na úředníky okresní, ježto materielně-právní obsah zákonných ustanovení v úvahu přicházejících je v obou případech stejný).
Je-li však na jisto postaveno, že služební poměr Josefa H. byl služebním poměrem veřejnoprávního úředníka okresu, pak je také nepochybnou příslušnost úřadů správních k rozhodnutí sporu z tohoto služebního poměru vzešlého.
Za tohoto skutkového a právního stavu bylo nss-u přistoupiti v mezích stížnosti k přezkoumání zákonitosti výroku žal. úřadu, že Josefu H. přísluší právní nárok na drah. přídavky k výslužnému podle zák. č. 312/20.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí vnitřní rozpor, ježto prý žal. úřad v jedné části nař. rozhodnutí neuznává nároku na drah. přídavky z toho důvodu, že Josef H. se nároku na ně dobrovolně vzdal, na jiném místě však opět z jiného důvodu nárok jeho na drahotní přídavky uznává.
Námitku tu neshledal nss důvodnou; stížnost přehlíží, že žal. úřad v nař. rozhodnutí činí rozdíl mezi drahotními přídavky k služebním požitkům činné služby a drahotními přídavky k požitkům odpočivným, — kterýžto rozdíl činí se i v zák. č. 312/20, jak plyne ze znění § 1 a § 2 cit. zák. — a že žal. úřad zamítá odvolání v příčině oněch z toho důvodu, že nárok na ně nebyl předmětem rozhodování osk, naproti tomu odvolání vyhovuje, pokud se týkalo drahotních přídavků k odpočivným požitkům. Týká se tedy výrok žal. úřadu, zamítající odvolání, jiných drahotních přídavků než výrok odvolání vyhovující, a nelze proto v nař. rozhodnutí shledati vytýkaný rozpor.
Ve věci pak namítá stížnost jednak, že Josef H. se dne 4. ledna 1921 výslovně vzdal všech přídavků podle zák. č. 312/20 a to i přídavků k výslužnému, jednak že zák. č. 312/20 neplatí pro všechny zaměstnance okresu, nýbrž jen pro ty úředníky okresní, na které se vztahuje zák. č. 444/19; takovým úředníkem však Josef H. nebyl, neboť jeho služba okresního zvěrolékaře nebyla jeho výhradným povoláním ve smyslu § 43 zák. o okr. úřednících, okolnost tu žal. úřad prý nezjistil, v čemž spatřuje stížnost vadu řízení. Pokud jde o námitku posléz uvedenou, nemohl ji nss uznati důvodnou uváživ, že ustanovení § 1 a § 2 zák. č. 312/20 vykazují ve své dikci nápadný rozdíl. Kdežto § 1 mluví o úřednících, na něž se vztahují zákony č. 443/19, 444/19 a 536/19, a používá tedy velmi podrobné determinace okruhu osob oprávněných, omezil se zákon v § 2 na všeobecně znějící obrat »úředníkům obecním a okresním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek«. V tom lze spatřovati úmysl zákonodárcův, rozlišovati mezi úředníky, o nichž je řeč v § 1 a těmi, kteří jsou jen všeobecně vyznačeni v odst. 2. Jde tu zjevně O 2 skupiny úředníků autonomních svazů, jejichž nároky na drahotní a nákupní přídavky jsou upraveny ve dvou samostatných normách, na sobě vzájemně nezávislých. Sluší proto zkoumati při každém z uvedených dvou paragrafů zcela samostatně podmínky, za jakých a komu zákon nárok na drahotní a nákupní přídavky přiznal. Při tom není nutkavé příčiny, aby při interpretaci slov úředníkům obecním a okresním« v § 2 bylo nutně hleděno k tomu, co je řečeno v § 1 cit. zák. Potom však již gramatický výklad slov použitých v § 2 cit. zák.: úředníkům obecním a okresním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek«, ukazuje na to, že nelze pojem obecního neb okresního úředníka v tomto paragrafu zužovati a zahrnovati sem jen ty, jejichž právní a hmotné poměry byly upraveny zákonem č. 443/19, resp. zákonem č. 444/19, naopak, že jsou míněni všichni obecní a okresní úředníci, kteří do výslužby odešli před účinností zák. č. 312/20 neb odejdou za jeho účinnosti (srovn. Boh. A 7079/28).
Ani však námitce stížnosti, že Josef H. se nároku na sporné drahotní přídavky platně vzdal, nemohl nss dáti za pravdu.
Když tedy Josefu H. nárok na drahotní a nákupní přídavky k výslužnému podle ustanovení § 2 zák. č. 312/20 ex lege přísluší — a to, jak nahoře dovoženo i tehdy, kdyby byl správný předpoklad, že na Josefa H. zákon o okresních úřednících č. 444/19 se nevztahoval, poněvadž jeho služba u okresu nebyla snad jeho výhradným povoláním, a když Josef H. se nároku toho nevzdal (zda by tak mohl učiniti s právním účinkem nebo ne, netřeba tu řešiti), mohl žal. úřad právem řečené přídavky k výslužnému mu přiznati.
Za tohoto stavu je nerozhodno, zda žal. úřad skutkovou okolnost výhradnosti okresní služby Jos. H. zjistil nebo ne, když okolnost ta byla pro právní posouzení sporného nároku Josefa H. irelevantní.

Citace:

Č. 9415. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 129-132.