Č. 9383.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva zemská: Zásady obsažené ve zprávě zemského výboru král. českého v příčině definitivy ošetřovatelského personálu zemských ústavů pro choromyslné a výkonu disciplinární moci nad ním, schválené sněmem zemským dne 27. března 1907, jsou platnou normou disciplinární.
(Nález ze dne 18. září 1931 č. 13509.)
Věc: Vojtěch B. v J. proti vládě republiky Československé (odb. r. Dr. Jan Trojan) o disciplinární propuštění ze služby.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Disciplinárním nálezem z 21. srpna 1924 5. 90654/24- 7 uznal zsv v Praze st-le, definitivního opatrovníka zemského ústavu pro choromyslné v Praze, vinným hrubým porušením povinností služebních ve smyslu § 147 předpisů zřízeneckých a opatrovnických, na nichž se usnesl zem. výbor český s výhradou schválení sněmem v sezení z 15. a 22. května 1912, a uložil mu disciplinární trest propuštění ze služeb zemských.
Stížnost, již podal st-l do tohoto rozhodnutí, odmítl nss jako nepřípustnou z důvodu, že podle § 16 instrukce z 31. května 1864, vydané býv. zem. Sněmem král. Českého, jež podle § 5 zák. z 13. listopadu 1918 č. 38 Sb. platí i pro zsv, není výrok žal. úřadu, vyslovující disc. propuštění st-lovo konečným rozhodnutím, nýbrž podléhá instančnímu přezkoumání vládou.
Na to vláda, vyřizujíc odvolání, jež st-l zatím z disc. nálezu zsv-u podal, nař. rozhodnutím odvolání st-lovu nevyhověla. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázala na to, že zsv založil sice svůj disc. nález na ustanovení § 147 předpisů, upravujících poměry personálu v ústavech pro choromyslné, na nichž se usnesl zsv dne 15. a 22. května 1912 a které nenabyly dosud platnosti, nebyvše schváleny sněmem, že však přes to nelze ve výroku jeho spatřovati nezákonnost, poněvadž podložen jest platnou právní normou, a to předpisy schválenými v 51. schůzi 2. výročního zasedání zemského sněmu z 27. března 1907, v němž zemský sněm, projednávaje rozpočet, schválil zásady obsažené ve zprávě zv-u z 27. listopadu 1906 v příčině definitivy personálu a výkonu disc. moci nad ním.
Stížnost spatřuje nezákonnost, ba zmatečnost v tom, že byla posuzována disc. věc st-lova podle předpisů vydaných dle usnesení zem. výboru král. Českého a učiněného v sezení z 15. a 22. května 1912, ačkoli předpisy ty nikdy ani sněmem zemským ani min. schváleny nebyly a nestaly se tedy platnou právní normou. Než námitka tato je zřejmě proti spisům a odporuje znění nař. rozhodnutí, které přece hned v úvodu svých důvodů uvádí doslova: »Výkon disciplinární moci nad ošeřovatelským personálem zemských ústavů pro choromyslné upraven byl naposled platně zemským sněmem ve schůzi dne 27. března 1907, ve které sněm schválil zásady v příčině definitivy personálu a výkonu disciplinární moci nad ním. Podle těchto předpisů může býti definitivní opatrovník propuštěn na základě provedeného disc. řízení rozhodnutím zem. výboru .. ..« Z toho je nade vši pochybnost jasno, že žal. úřad opírá se ve svém výroku o »zásady« schválené sněmem dne 27. března 1907 a nikoli o předpisy vydané podle usnesení zem. výboru z 15. a 22. května 1912, a nemá proto stížnost pravdu, tvrdí-li, že právním základem nař. rozhodnutí byly předpisy posléz uvedené. Správnost tohoto názoru vysvítá i z 9. odstavce nař. rozhodnutí, kde žal. úřad výslovně konstatuje, že ve výroku zsv-u, který je sice opřen o § 147 bod 1.—3. předpisu z r. 1912, nelze spatřovati nezákonnost, protože je podložen platnou normou a to předpisy schválenými sněmem dne 27. března 1907. Je proto základní názor stížnosti o tom, kterou normou je nař. výrok právně podložen, mylný a proti spisům.
Leč stížnost není důvodná, ani pokud v souvislosti s prvuvedenou námitkou dovozuje, že schválení »zásad« sněmem není zákonem a že nemůže propůjčiti charakter zákona předpisům, jež dosud v platnosti nejsou. Podle toho má stížnost za to, že předpisy disc. pro ošetřovatelský personál zemských ústavů pro choromyslné může obsahovati toliko zákon, čili jinými slovy, že disc. právo těchto zaměstnanců může býti platně upraveno toliko zákonem. Tuto svou thesi rozvádí stížnost blíže poukazem k tomu, že zákony jsou zavedeny předpisy disciplinární jak pro zaměstnance státní, tak i samosprávné a že zaměstnanci tito zařazením provedeným prosincovými zákony (stížnost má zřejmě na mysli zákony č. 495/21 a 394/22) jsou co do záležitostí disc. podřízeni pravomoci zákonů, platných pro zaměstnance státní, resp. autonomní.
Nss neshledal stanovisko st-lovo důvodným.
Podle § 25 čes. zřízení zem. z 26. února 1861 náleží sněmu zemskému usnesení činiti o systemisování úřednictva a služebnictva, které se výboru zemskému přidá aneb pro spravování některých věcí zřídí. . ., též mu náleží ustanovovati, jakým způsobem se má toto úřednictvo a služebnictvo jmenovati a disciplinárně k němu přikročovati. Podle § 32 cit. zák. bude obsahovati zevrubnější nařízení tom, »které práce budou k výboru zemskému náležeti a jak se budou měti konati«, instrukce, již sněm zemský vydá. Instrukce ta byla vydána usnesením sněmu z 31. května 1864 a ustanovuje v § 16, že zv-u přísluší předsebráti řízení disc. proti úředníkům a služebníkům, placeným z fondů, v příčině jichž vede správu, suspendovati je od úřadů a platů a propouštěti je ze služby, pokud sněm nic jiného neustanoví, podle předpisů vydaných pro úředníky státní. Ustanovení uvedené instrukce a tudíž i předpis § 16 byly podle § 5 zák. z 13. listopadu 1918 č. 38 Sb. i pro dobu po státním převratu výslovně zachovány v platnosti. Z předeslaného vysvítá, že úprava disc. práva zaměstnanců placených z fondů spravovaných zem. výborem ponechána byla sněmu, který prostým usnesením předpisy takové byl oprávněn vydati, resp. změniti. Je proto stížnost na omylu, má-li za to, že platnou normou disciplinární pro ošetřovatelský personál zemských ústavů pro choromyslné mohou býti toliko právní pravidla vydaná ve formě zákona. Pro názor tento nelze nic dovoditi z toho, že disc. právo státních zaměstnanců bylo upraveno zákonem, kdyžtě právě pro zaměstnance ústavů zemí spravovaných zákonodárce úpravu disc. práva svěřil usnesení sněmu. Také skutečnost, že zákony č. 495/21 a 394/22 Sb. provedly požitkovou parifikaci zaměstnanců samosprávy se zaměstnanci státními, neplyne nic pro názor stížností hájený. Zákony ty vyslovují toliko pravidlo o uvedené parifikaci, nelze v nich však nalézti nic, co by svědčilo názoru, že úprava disc. práva zaměstnanců zemských, resp. ústavů zemí spravovaných má se díti na dále toliko zákonem. Jak dolíčeno, nemá stížnost pravdu, domnívá-li se, že k právní účinnosti disc. předpisů zaměstnanců ústavů spravovaných zv-em je třeba zákona a že proto »zásady« obsažené ve zprávě zv-u král. českého v příčině definitivy ošetřovatelského personálu zemských ústavů pro choromyslné a výkonu disc. moci nad ním a schválené sněmem král. Českého v 51. schůzi 2. výroč. zasedání zemského sněmu z 27. března 1907 nemohou býti právně účinnou normou disciplinární.
Že by »zásady« ty neobsahovaly předpis, o který je nař. rozhodnutí opřeno a který připouští disc. propuštění definitivního opatrovníka mimo jiné při týrání a hrubém nakládání s nemocnými, při neposlušnosti neb odporu proti uděleným rozkazům, při urážce představených a všech funkcionářů ústavů, jakož i při jiných hrubých poklescích a konečně také při výstřednostech různého druhu, stížnost netvrdí.
Nss nemohl však dáti za pravdu ani další námitce stížnosti, jež označuje za nezákonné, že »rekursní rozhodnutí se odvolává na jiné ustanovení, podle něhož nález nebyl vydán. Stížnost chce tu zřejmě vytýkati, že žal. úřad, uznav, že předpisy z r. 1912, o něž zsv svůj disc. nález opřel, nejsou platnou normou, byl povinen nález tento zrušiti a uložiti zsv-u, aby ve věci sám znovu rozhodl na základě předpisů platných. Námitka tato spočívá však na nesprávném pojímání opravného řízení adm. a pravomoci odvolacích stolic správních. Tyto odvolací stolice jsou zásadně oprávněny, shledají-li rozhodnutí stolice nižší nesprávným, — ať již po stránce zjištění a hodnocení skutkové podstaty, či po stránce právní — nahraditi je správným výrokem vlastním, čili jinými slovy, jsou oprávněny v cestě devoluce věc odvoláním na ně vznesenou zcela samostatně nově rozhodnouti. Tato devoluce je ovšem omezena tam, kde je platně předepsáno, že určité procesní úkony mohou býti platně provedeny jen před úřadem prvé stolice. O něco takového však v daném případě nešlo. Žal. úřad dospěl pouze k právnímu názoru, že zsv neměl opírati disc. nález o předpisy z r. 1912, nýbrž o zásady z r. 1907. Uznav však, že jak řízení disc. tak i nález jsou »podloženy« normou platnou, t. j. že zásadám z r. 1907 neodporují, naopak že mají v nich dostatečnou oporu, neměl důvodu, aby nález prvé stolice rušil a věc odkazoval zsv-u k novému projednání. Mohl se proto právem omeziti na opravu tohoto nálezu v ten smysl, že se zakládá na zásadách z r. 1907 a nemá stížnost pravdu, spatřuje-li v postupu žal. úřadu nezákonnost.
Podle toho, co dolíčeno, opřel se žal. úřad právem o zásady schválené zemským sněmem v r. 1907 a nepodařilo se stížnosti zviklati v tom směru zákonnost výroku jeho.
Leč nss neshledal stížnost důvodnou ani pokud spatřuje vadu řízení v tom, že prý disc. nález nebyl st-li ani vydán ani doručen.

Citace:

Č. 9383. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 58-61.