Č. 9470.

Zaměstnanci veřejní: Předpis § 6-1-2 zák. č. 394/22, že na členy rodiny, zdržující se v cizině, drahotní přídavky nepříslušejí, platí i pro nárok rozvedeného zaměstnance na drahotní přídavky podle § 6-1-6 téhož zák.
(Nález ze dne 9. listopadu 1931 č. 14060/29.)
Prejudikatura: neodporuje Boh. A 4644/25.
Věc: Karel S. v J. proti moravskému zemskému výboru o drahotní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Usnesením z 15. září 1926 zamítlo městské zastupitelstvo v J. žádost st-le, městského zahradního inspektora ve výslužbě, o dodatečné přiznání drahotního přídavku pro členy rodiny, zdržující se v cizině. V odvolání z tohoto usnesení dovozoval st-l, že je s manželkou soudně rozveden, dvě nezletilé děti že byly podle soudně schválené dohody ponechány manželce a st-l se zavázal platili pro manželku a dítky do rukou manželčiných výživné. St-l nemá po rozvodu již práva stanoviti místo pobytu členů rodiny, ale je za všech okolností povinen plniti alimentační platy a nemůže mu tudíž po právu býti odpírán drahotní přídavek na členy rodiny.
Mor. zv nař. rozhodnutím odvolání zamítl, poněvadž podle ustanovení § 6 zák. č. 394/22 nepřísluší zaměstnanci drahotní přídavky na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině; přípustný jsou pouze výjimky. Nemá tudíž st-l právního nároku na drahotní přídavky a je proto jeho odvolání bezdůvodné.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
St-l jako obecní úředník nemá přímo ze zák. č. 394/22 právního nároku na sporný drahotní přídavek pro členy své rodiny, neboť zaměstnanců obcí týká se pouze § 19 tohoto zák., který však těmto zaměstnancům právního nároku na úpravu služebních požitků podle tohoto zákona neposkytuje. Žal. úřad však vychází z předpokladu, obsahem spisů správních nevyvráceného a ani stížností, ani obcí J. jako stranou zúčastněnou nepopřeného, že st-li přísluší na základě zvláštního právního důvodu vůči obci J. právní nárok na služební požitky podle norem platných pro zaměstnance státní, zejména i nárok na jednotný drahotní přídavek podle §§ 5 a 6 cit. zák. č. 394/22. Bylo proto i nss-u při rozhodování o dnešní stížnosti vycházeti z tohoto nesporného předpokladu žal. úřadu (§ 6 odst. 1 zák. o ss).
Žal. úřad opřel své rozhodnutí o ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 394/22, podle něhož na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, drahotní přídavky nepříslušejí. Výjimky může povolit ve zvláštních případech ústřední úřad v dohodě s min. fin. Podle § 15 téhož zák. platí pro nárok na drah. přídavky k odpočivným a zaopatřovacím požitkům, ať jsou vyměřeny podle předpisů platných před působností tohoto zákona nebo podle předpisů tohoto zákona, obdobně ustanovení § 6.
Stížnost dovozuje, že žal. úřad předpisu § 6 odst. 2 cit. zák. se dovolává neprávem, ježto předpis ten se prý týká jen takových členů rodiny státního zaměstnance, kteří za trvání manželství podléhají otcovské resp. manželské moci státního zaměstnance jako hlavy rodiny, kdežto o nároku státního zaměstnance na drahotní přídavek na rozvedenou manželku a na děti z rozvedeného manželství jedná odst. 5 a 6 § 6 cit. zák., kde obdobné omezení jako v odst. 2. stanoveno není.
Nss nemohl se k tomuto stanovisku stížnosti přikloniti.
V § 6 zák. č. 394/22 se pod č. 1. stanoví předpoklady nároku na jednotný drahotní přídavek ve smyslu § 5 téhož zák. V odst. 1 se stanoví všeobecně, že od 1. ledna 1923 nárok na drah. přídavek přísluší jen za ty členy rodiny, k nimž se přihlíží podle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích, pokud mají státní občanství. U dětí omezuje se nárok jen na ty, které nepřekročily 18. rok věku, leč by šlo o děti duševně či tělesně choré a proto k výdělku neschopné, nebo o děti studující na učelišti s řádným prospěchem. V odst. 2. vylučuje se nárok na drahotní přídavek na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině. Odst. 3 se týká zaměstnanců, jejichž manželky jsou výdělečně činné, odst. 4 normuje případ kumulace nároků na drahotní přídavek, odst. 5 stanoví pak, že rozvedení zaměstnanci jsou postaveni na roven zaměstnancům: ženatým jen tehdy, jsou-li povinni pečovati o výživu rozvedené manželky, jinak zaměstnancům ovdovělým, a to ještě s dalším omezením, obsaženým ve větě 2. téhož odstavce; odst. 6 stanoví, kdy drahotní přídavek na děti nemanželské a z rozvedeného neb rozloučeného manželství přísluší v plné výměře a kdy jen v částce snížené. Odst. 7 se týká případů, kde manželka sama požívá drahotního přídavku nebo výslužného z důvodu veřejné služby; odst. 8 se týká ovdovělých státních zaměstnanců.
Z toho jest patrno, že v č. 1. odst. 1 cit. paragrafu stanoví se okruh osob, které mají nárok na drahotní přídavek a to tím způsobem, že nárok ten se přiznává členům rodiny, k nimž se přihlíží podle předpisů o zaopatřovacích požitcích. Podle zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 přicházejí při zaopatřovacích požitcích v úvahu vdovy po státních zaměstnancích, za jistých okolností i jejich družky, dále děti manželské neb pozdějším sňatkem legitimované, nemanželské a adoptované, jakož i schovanci. Pokud jde o rozvedené manželky státních zaměstnanců, mají podle § 17 cit. zák. č. 74/1896 tyto nárok na zaopatřovací požitky, leč by rozvod nastal prokázané z jejich viny.
Mluví-li pak cit. předpis § 6 v odstavci druhém o členech rodiny, nutno rozuměti jimi ten okruh osob, který má zákon na mysli v odst. 1. V odst. 3 až 8 obsažena jsou jen ustanovení zvláštní, podle nichž přísluší jednotný drahotní přídavek za splnění tam stanovených skutkových předpokladů v míře omezenější. Praví-li se tu v odst. 5 o zaměstnancích rozvedených, že jsou postaveni na roven ženatým jen tehdy, jsou-li povinni pečovati o výživu’ rozvedené manželky, plyne z toho, že míra nároku na drahotní přídavek u zaměstnance rozvedeného nemůže býti vyšší než u ženatého zaměstnance nerozvedeného. Pak platí však pro rozvedené zaměstnance také ustanovení odst. 2, že na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, drahotní přídavky nepříslušejí.
Nelze tedy uznati správným názor stížnosti, že na rozvedené zaměstnance omezení odst. 2 nelze aplikovati, když v odst. 5 a 6, jak míní stížnost, obdobné omezení stanoveno není.
Ani argumentaci, která se snaží vyloučiti platnost předpisu odst. 2 na rozvedené zaměstnance tvrzením, že rozvedená manželka není členem rodiny, nelze dáti za pravdu. Nehledíc k tomu, že by toto stanovisko vedlo k důsledku, že by nárok na drahotní přídavek, který zákon v odst. 1 výslovně dává jen pro členy rodiny, pak pozbyl, pokud jde o rozvedené manželky, vůbec zákonné opory, není řečené stanovisko v souhlase s ustanovením odst. 1 § 6 cit. zák., podle něhož, jak nahoře již naznačeno, jest rozuměti členem rodiny také rozvedenou manželku.
Lze-li bezprostředně ze zákona č. 394/22 dovoditi, kdo jsou členy rodiny ve smyslu ustanovení § 6 tohoto zák., pak netřeba se již pro výklad tohoto zákonného pojmu obraceti k předpisům jiným, zejména k ustanovením o. z. o., jak činí stížnost.
Vidí-li pak st-l v pouhé skutečnosti, že on sám má právní závazek plniti alimentační povinnost vůči své rozvedené manželce a dětem, i když se zdržují v cizině, dostatečný důvod pro to, aby mu drahotní přídavek byl přiznán i na tyto členy rodiny, jest poukázali na to, že účel cit. předpisu § 6 odst. 2 spočívá ve snaze, zamezili, aby drahotní přídavky, které se vyplácejí zaměstnanci v tuzemsku, nebyly spotřebovány v cizině tím, že člen rodiny, zdržující se v cizině, tam se stravuje, šatí, bydlí atd. (srov. nál. Boh. 4680/25); odpírá proto cit. předpis v takových případech drahotní přídavek, i když zaměstnanec musí pečovati o výživu svého člena rodiny, zdržujícího se v cizině.
Stížnosti možno zajisté přisvědčit, že vztažení předpisu odst. 2 § 6 cit. zák. též na zaměstnance rozvedené může vésti za okolností k neuspokojujícím důsledkům. Avšak zákon sám počítá s možností, zle předpis ten by se mohl v některých případech ukázati příliš tvrdým, a proto, nestanoviv sám výjimek, ponechal volné úvaze úřadů, aby je samy od případu k případu povolily. Tím ovšem neposkytl zaměstnancům na povolení výjimek právního nároku, a proto je také otázka, zda povolení takovéto výjimky bylo odepřeno důvodně nebo ne, vyňata z kognice nss-u (§ 2 zák. o ss).

Citace:

Č. 9470. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 270-273.