Č. 9380.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: 1. Třebas bylo již zavedeno řízení podle § 17 prav. o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí č. 143/22 za účelem vyhledání zcizovací hodnoty nemovitosti, může úřad — dokud hodnota nebyla stanovena dohodou nebo soudním odhadem—upustě od pochybností co do přiměřenosti zcizovací ceny vžiti za základ na místo obecné hodnoty zcizovací cenu. — 2. Ustanovení čl. 31 obch. zák. nedává vyměřovacímu úřadu práva, aby bez řízení předepsaného v § 17 dávk. prav. č. 143/22 za obecnou hodnotu nemovitosti vzal prostě její bilanční hodnotu, kterou mu strana jako bilanční hodnotu sdělila.
(Nález ze dne 17. září 1931 č. j. 29705/28.)
Prejudikatura: Boh. A 4966/25.
Věc: Česká finanční prokuratura v Praze jménem Rakousko-Uherské banky v likvidaci proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Smlouvou trhovou z 30. listopadu 1923/17. ledna 1924 prodala Rakousko-Uherská banka v likvidaci Bankovnímu úřadu min. fin. dům čp. . . . ve D. za 193334-20 zlatých korun. V přiznání k dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí udáno v rubrice »obecná hodnota nemovitosti«, že bilanční knihovní hodnota činila dne 31. prosince 1913 zlatých korun 226613-56 a zcizovací hodnota udána ve výši 193334-20 zlatých korun. K vyzvání o zcizovací hodnotě sdělil Bankovní úřad v zastoupení zcizitelky přípisem ze 4. prosince 1925, že obecná hodnota nemovitosti k 17. lednu 1924 činila 700000 Kč a upozornil zároveň, že bilanční hodnota nemovitosti vykázaná k 1. lednu 1914 byla nižší, než obecná hodnota, a že jest tudíž nutno, aby na tuto okolnost vzat byl zřetel.
Při výměře dávky platebním rozkazem z 15. března 1928 vzal úřad za základ nabývací hodnotu k 1. lednu 1914 podle udání strany ve výši 226613-56 K a zcizovací cenu podle smlouvy 193334-20 zlatých korun, kterou podle kursu 1 zl. K = 6-96 Kč přepočetl na 1345606 Kč 03 hal.
Odvolání z tohoto platebního rozkazu zamítl žal. úřad z těchto důvodů: »Pokud jde o hodnotu nabývací, popírá st-lka, že by bilanční knihovní hodnota k 31. prosinci 1913, totiž 226613-56 zlatých korun, odpovídala tehdejší hodnotě obecné. Avšak z ustanovení čl. 31 obch. zák. plyne, že nemovitost dlužno pro inventář a bilanci oceniti obecnou hodnotou, a není myslitelno, že by peněžní ústav významu a postavení Rakousko-Uherské banky před válkou tohoto zákonného ustanovení byl nedbal pořízením falešné bilance. Pokud jde o hodnotu zcizovací, byla právem za základ vzata cena (§ 5 odst. 2 pravidel), která byla udána podle obsahu přiznání ve zlatých korunách, tedy ve měně v době zcizení neexistující. Cena v této měně vyjádřená byla pak přepočtena podle kursu sděleného Bankovním úřadem min. financí k 17. lednu 1924.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Pokud se týče hodnoty zcizovací, namítá stížnost, že vzata byla za základ částka, která činí více než šestinásobek sjednané kupní ceny a dvojnásobek obecné hodnoty nemovitosti stranou udané, aniž provedeno řízení podle § 17 dávk. pravidel. Námitku tu neshledal nss důvodnou.
Jak patrno z platebního rozkazu, vzal úřad za základ zcizovací cenu nemovitosti, nikoliv obecnou hodnotu nemovitosti v době zcizení. Podle konstantní judikatury nss-u (srov. Boh. A 4966/25, jehož vývody platí také pro obor dávk. prav. č. 143/22), nemá strana nároku na to, aby úřad vzal za základ pro vyměření dávky na místo ceny obecnou hodnotu nemovitosti. Nároku toho nenabyla strana v daném případě ani tím, že úřad zahájil s ní řízení o zjištění obecné hodnoty nemovitosti v době zcizení, neboť dokud v řízení tom hodnota nebyla zjištěna dohodou nebo soudním odhadem, není úřadu bráněno, aby, upustě od pochybností co do přiměřenosti zcizovací ceny, nevzal za základ místo obecné hodnoty tuto cenu. — Poněvadž úřad vzal za základ zcizovací cenu a nikoli hodnotu nemovitosti, jsou bezdůvodný námitky, vytýkající, že nebylo při tom šetřeno postupu nařízeného v § 17 dávk. pravidel, neboť řízení zde předepsané má místo jenom tehdy, jde-li o to, zjistiti obecnou hodnotu nemovitosti.
Úřad vzal za základ zcizovací cenu, kterou udala strana. Poněvadž však cena tato udána byla v zlatých korunách, tedy v měně, která v době uzavření smlouvy nebyla zákonnou měnou čsl., právem přepočetl ji v kursu, který tu byl v době uzavření smlouvy, na zákonnou měnu čsl. Souhlasu st-lky k tomu ovšem třeba nebylo, neboť jednalo se pouze o zjištění skutkové, které vyžaduje sice procesuální účasti strany, jehož správnost však samozřejmě není podmíněna jejím svolením. Proti správnosti přepočítacího kursu, který ostatně sdělen byl vyměřovacímu úřadu Bankovním úřadem min. fin., strana však námitek nečiní.
Pokud se týče hodnoty nabývací, brojí stížnost proti náhledu žal. úřadu, že bilanční hodnota rovná se hodnotě obecné, a dovolává se podání ze 4. prosince 1925, v němž st-lka výslovně upozornila, že vykázaná bilanční hodnota je nižší nežli obecná hodnota nemovitosti. Námitku tuto shledal nss důvodnou.
Žal. úřad při předpisu dávky vzal, resp. uznal jako nabývací hodnotu částku, kterouž strana v přiznání udala jako bilanční hodnotu k 31. prosinci 1913, odvolávaje se na ustanovení čl. 31 obch. zák. Z tohoto odůvodnění jest zřejmo, že úřad vychází z právního názoru, že právě uvedené ustanovení dává vyměřovacímu úřadu právo, aby při vyměření dávky za obecnou hodnotu vzal hodnotu bilanční, aniž provedl řízení podle § 17 dávk. pravidel. Tento právní názor jest nesprávný a v odporu se zákonem. Jak se za účelem vyměření dávky stanoví hodnota nemovitosti, určuje závazně a výlučně § 17 dávkových pravidel. Má-li se vžiti za základ pro vyměření dávky obecná hodnota nemovitosti, může býti určena jenom postupem předepsaným v tomto § 17, a úřad není oprávněn, aby, upustě od řízení tuto předepsaného, stanovil ji jinak. Oprávnění takového nedává mu ani ustanovení čl. 31 obch. zák. Když proto strana v přiznání udala toliko bilanční hodnotu zcizené reality a nad to podáním ze 4. prosince 1925 výslovně upozornila, že tato bilanční hodnota je nižší nežli obecná hodnota nemovitosti, bylo ve smyslu § 17 odst. 2 dávk. prav. na úřadu, aby oznámil straně, jakou částku při vyšetření přírůstku míní jako obecnou hodnotu vžiti za základ a aby postupoval dále dle ustanovení § 17.
Poněvadž úřad, veden mylným právním názorem, že čl. 31 obch. zák. dává mu právo, aby jako obecnou hodnotu nemovitosti vzal prostě hodnotu bilanční, aniž třeba provésti řízení podle § 17 dávk. prav., postupu tímto ustanovením předepsaného nezachoval, bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 9380. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 53-56.