Č. 9437.

Vodní právo: 1. Podle § 44 vod. zák. lze na základě soukromoprávního titulu ukládati jen udržování vodního díla k užívání vody sloužícího, i když snad tímto soukromoprávním titulem založena je
povinnost zaniklé dílo znovu zříditi. — 2. Kdo je »vlastníkem vodního díla« podle § 44 vod. zák.?
(Nález ze dne 21. října 1931 č. 15264.)
Věc: Alexandr P. ve V. (adv. Dr. Pav. Thein z Pardubic) proti zemskému úřadu v Praze o znovuzřízení splavu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V měsících lednu a únoru 1922 byl při odchodu ledu poškozen t. zv. O-cký jez na řece Labi, jímž se nahání voda do t. zv. O-ckého náhonu. Na náhonu tomto jsou zřízena vodní díla. Když v roce 1925 ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze oznámilo osp-é v P., že labský jez v O. nebyl od roku 1922 dosud opraven, že opravena jest jen část jezu, kdežto druhá polovice za hřbetem jezovým jest úplně rozbourána, odemleta, kůly, trámy i kámen z ní vyplaveny, takže tam trčí jen jednotlivé piloty a části štětových stěn, mezi nimiž přepadající vodou způsobeny byly hluboké výmoly, čím žhrozí nebezpečí, že se jez ten při příštím odchodu ledu zřítí, že vodní díla na o-ckém náhonu zůstanou bez pohonu a rybníky bez vody, a že by se vymletím dna ohrozila i upravená část toku labského, provedla osp v P. dne 29. října 1925 místní řízení komisionelní a pojednavši o věci se stranami ještě v den 9. listopadu 1925 vydala po dohodě s osp-ou v H. nález z 24. června 1926, jímž byl st-l jako majitel velkostatku D-ského podle §§ 21 a 44 vod. zák. na základě soukromoprávního titulu, založeného trhovou smlouvou z 14. června 1884 uznán povinným provésti definitivní opravu o-ckého splavu a bylo mu současně uloženo, jakým způsobem tato oprava má býti provedena.
K prohlášení zástupce st-lova, učiněnému v průběhu řízení adm., že se práce dosud provedené a práce, které podle návrhu státního technika ještě mají býti provedeny, vymykají z rámce úprav, vyznačených v § 98 vod. zák. a že jde o rekonstrukci jezu, bylo v nálezu vysloveno, že provedení definitivní opravy zadní části jezové nelze klasifikovati jako rekonstrukci splavu, ježto se jedná jen o uvedení v předchozí stav, aniž se co mění na výši jezového prahu a jeho přepadové hraně. Pokud pak provedení stanovených podmínek znamená změnu starého stavu, byly tyto změny voleny jen z ohledu na ekonomické ulehčení úpravy a pouze v zájmu st-le, jemuž se ponechává detailní vyřešení a tím též plná záruka za bezpečné provedení úpravy. Jinak nestojí st-li nic v cestě, aby opravu splavu provedl přesně podle starého stavu, daného plánem z roku 1872.
Z nálezu tohoto se st-l odvolal. Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad (ponechávaje ostatní nález v platnosti) tu část napadeného nálezu, jíž se ukládá st-li zabezpečení jezu opraveného, a upravil tuto část nálezu v tom směru, že se majiteli velkostatku ve vlastním jeho zájmu, chce-li opravený jez udržeti, pouze doporučuje (nikoli nařizuje), aby provedl úpravy uvedené v nálezu na str. 9 pod bodem 1—6. V ostatních směrech žal. úřad odvolání zamítl.
O stížnosti uvažoval nss následovně: Předmětem stížnosti jest rozhodnutí vodoprávního úřadu, jímž bylo st-li uloženo, aby na t. zv. O-ckém splavu, tedy na vodním díle, provedl určité práce. St-l brání se proti tomuto rozkazu především námitkou, že práce jemu uložené nejsou pracemi udržovacími, nýbrž že se mu neprávem ukládá znovuzřízení vodního díla, živelní pohromou zničeného.
Žal. úřad opřel rozkaz st-li vydaný o ustanovení §§ 21 a 44 vod. zák. a uznal st-le za povinna k provedení prací jemu uložených jednak jako vlastníka řečeného vodního díla, jednak na základě zvláštního právního titulu ve smyslu § 44 vod. zák., kterýžto zvláštní titul nalezl žal. úřad ve smlouvě trhové, uzavřené 14. června 1884 o velkostatku d-ckém mezi dřívějším majitelem tohoto velkostatku jakožto stranou prodávající a dnešním st-lem jakožto stranou kupující. K námitce odvolání, že udržovací povinnost st-lovu, založenou trhovou smlouvou z r. 1884, nelze rozšiřovati na povinnost ke znovuzřízení jezu živelní silou ztrženého, prohlásil žal. úřad, že podle § 44 vod. zák. jest lhostejno, jakým způsobem dostal se jez do stavu vyžadujícího opravy, ježto povinnost st-le ze zmíněné trhové smlouvy plynoucí a st-lem nepopřená, tedy likvidní, záleží v závazku udržovati jez ve stavu normálním, t. j. »v dosavadním stavu za účelem stálé regulace přítoku vody do kanálu«, takže »není třeba zabývati se otázkou, zda pod pojem udržování díla lze subsumovati i znovuzřízení díla podstatně rozrušeného«.
Obě instance vodoprávní stojí potud na zcela shodném stanovisku, že běží o povinnost vodoprávní, t. j. z ustanovení vodního zákona plynoucí; rozdíl v nazírání obou instancí jest jen v tom, že stolice prvá vyvozuje st-lovu povinnost v prvé řadě ze zákonného předpisu § 44, podle něhož povinnost udržovati vodní dílo postihuje vlastníka tohoto díla, a dovolává se teprve v druhé řadě zmíněné smlouvy jako »zvláštního titulu právního«, kdežto úřad žal. klade především váhu na tento zvláštní titul právní, odkazuje však nicméně i na zmíněný předpis zákonný.
Stížnost nepopírá právní existenci zmíněného zvláštního titulu právního, namítá však, že povinnost st-lova plynoucí z řečené smlouvy se vztahuje toliko na udržování jezu, nikoliv však na jeho znovuzřízení. Sporný je tedy obsah povinnosti založené oním zvláštním titulem právním. Pokud pak nař. rozhodnutí se opírá o zmíněné již ustanovení § 44 vod. zák., podle něhož povinnost udržovací postihuje vlastníka vodního díla, namítá stížnost, že vodní dílo, o které jde, leží úplně mimo obvod velkostatku st-lova, že zájmům jeho vůbec neslouží, nýbrž že prospívá výlučně majitelům soukromých vodních děl, položených na t. zv. O-ckém kanále. Než i kdyby st-l byl vlastníkem »splavu«, není z tohoto titulu podle názoru stížnosti povinen znovuzříditi splav živelní mocí zničený, ježto vlastníka podle §§ 1147 a 1104 o. z. o. povinnost taková nepostihuje. Na sporu je tedy také otázka, zdali st-le již podle samého zákona postihuje povinnost, která mu byla nař. rozhodnutím uložena, a dále jaký jest obsah této povinnosti.
Vodní zákon v §§ 21 a 44 upravuje povinnost udržovati povolená a zřízená vodní díla. Podle § 21 jest »majitel povoleného vodního díla« povinen udržovat je v neškodném stavu, a podle § 44 jest k udržování vodních děl sloužících k užívání vody zavázán vlastník díla s výhradou pravoplatných závazků jiných osob; jen nemůže-li vlastník býti vypátrán, postihuje povinnost tato osoby, které vodního díla používají.
Normy tyto tedy jednak označují subjekt, jednak vymezují obsah povinnosti v příčině udržování vodních děl již zřízených. Povinnost normou zákona vodního stanovená není závislá na předpisech o. z. o., jichž se stížnost dovolává, zejména není závislá na předpisech §§ 362, 444, 1104, 1147 a 1319. Je to povinnost »vodoprávní«, na jejíž splnění přísluší naléhati úřadům vodoprávním ve smyslu § 75 vod. zák., neboť jde tu o povinnost »s užíváním vody podle tohoto zákona« neoddělitelně souvislou.
O tom nemůže býti pochybnosti, pokud jde o povinnost »vlastníka vodního díla«. Vodoprávní povaha řečené povinnosti a ovšem i příslušnost úřadů vodoprávních není však již tak samozřejmá, pokud jde o t. zv. zvláštní tituly právní, na něž vztahuje se výhrada vyjádřená v § 44 vodn. zák. obratem »s výhradou pravoplatných závazků jiných osob.« Neboť výhrada tato není sama o sobě zcela jednoznačná, připouštějíc dvojí výklad. Lze ji chápati jednak v ten smysl, že vodní zákon nechce se dotýkati zvláštních poměrů právních mezi subjektem ex lege povinným k osobám jiným, a že vyhražuje proto subjektu tomuto případný nárok regresní vůči těm, kdož jsou vůči němu zavázány na základě zvláštního poměru právního. Při tomto pojetí řečené zákonné »výhrady« mohl by úřad vodoprávní ke splnění zákonné povinnosti přidržeti toliko subjekty ex lege povinné bez újmy jejich nároků vůči osobám třetím.
Ale »výhrada« pravoplatných závazků osob jiných může míti i ten význam, že i tyto jiné osoby postihuje povinnost vodoprávní, a že vodo-právní úřad vymáhaje splnění povinnosti v § 44 stanovené má v prvé řadě hleděti k těmto osobám třetím, a plnění přímo od nich vymáhati. Ježto pak zákonná »výhrada« nikterak nerozeznává podle povahy právního titulu tyto třetí osoby zavazujícího, nebylo by možno klásti váhu na to, zdali takovýto zvláštní právní titul spočívá na aktu úřadu vodo-právního nebo úřadu jiného, či snad na titulu povahy soukromoprávně, zejména na soukromoprávné smlouvě. Při tomto výkladu sluší tituly soukromoprávně považovati za tituly vodním zákonem recipované a v tituly vodoprávní přetvořené, takže mohla by pak zbývati jenom otázka, zdali zákon vodní chtěl recipovati toliko soukromoprávné závazky třetích osob vůči subjektům ex lege povinným, či snad také soukromoprávné závazky založené na právním poměru mezi kterýmikoli třetími osobami.
Pro výklad, že vodní zákon zmíněné zvláštní tituly právní chce recipovati jako tituly povinnosti vodoprávní, mluví úvaha, že vodní zákon upravuje právní vztahy a to pro svůj vlastní obor, a že tedy v pochybnosti sluší předpisy v něm obsažené pokládati za normy právní a to za normy vodoprávní. Má-li však »výhrada« zvláštních titulů právních povahu vodoprávní normy, pak nelze ji chápati jako pouhou výhradu případných regresních nároků vlastníka vodního díla, vůči osobám třetím, neboť výhrada taková byla by zbytečná, ježto i bez ní bylo by samozřejmo, že soukromoprávné nároky a povinnosti mezi vlastníkem (uživatelem) díla a třetími osobami nemohou býti nijak dotčenv stanovením veřejnoprávně povinnosti vlastníka (uživatele) díla. Výkladu tomuto nasvědčuje však také textování zákona, podle něhož předmětem »výhrady« není právní poměr jako celek ani právní nárok (na př. majitele díla vůči osobám třetím), nýbrž právní povinnost, tedy jen pasivní stránka právního poměru. Přiřaďuje-li však zákon právě a toliko tuto pasivní stránku (povinnost) k titulům vodoprávní povinnosti, stanovené v § 44 vod. zák., sluší již z toho souditi, že ji kvalifikuje jako titul povinnosti vodoprávní. Pro výklad tento mluví posléze i ta okolnost, že vodní zákon mluví o právních povinnostech jiných osob zcela všeobecně, nerozeznávaje mezi povinnostmi veřejnoprávními, zejména vodoprávními a povinnostmi soukoromoprávními, a že tedy všeliké právní povinnosti jiných osob staví do jedné řady. I z toho jest souditi, že o povinnostech původu soukromo-právného má platiti totéž, co o povinnostech původu vodoprávního, t. j., že úřad vodoprávní má vymáhati splnění povinností soukromoprávného původu stejně jako splnění povinností původu vodoprávního.
Výkladu tomuto nestojí v cestě zásadní rozvrh příslušnosti mezi úřady správními a řádnými soudy, zejména nestojí mu v cestě ustanovení § 1 jur. normy, podle něhož soudnictví v občanských věcech právních přísluší řádným soudům. Neboť vodní zákon v § 44 recipuje jako vodo-právní úkoly povinnostní toliko ony závazky osob jiných, které jsou pravoplatné, čímž patrně naznačuje, že má na zřeteli jen ony závazky osob jiných, které jsou již takovým způsobem najisto postaveny, že není zapotřebí, aby vodoprávní úřad o právní existenci a obsahu závazků osob jiných sám teprve rozhodl, neboť rozhodnutím tímto zasahoval by zřejmě do příslušnosti úřadu jiných, zejména při povinnostech původu soukromo-právního do příslušnosti řádných soudů. Takovýto přesun příslušnosti nebylo by ovšem lze zákonu vodnímu podkládali, ježto intence přikázati do příslušnosti úřadu vodoprávního věci náležející do příslušnosti úřadů jiných, zejména do příslušnosti řádných soudů, není v zákoně vodním, zejména v § 44 vyjádřena. Ve smyslu právě popsaném je také výhrada pravoplatných závazků jiných osob judikaturou ss. konstantně vykládána (srovn. Pantůček: Něco o vztazích zákona vodního k poměrům soukromoprávním, Správní obzor roč. VIL, str. 336, dále Páce v Mayerhoferově: Handbuch uber den politischen Verwaltungsdienst 5. vyd., sv. 5., str. 1254, Peyrer: Das osterreischische Wasserreeht, 3. vyd., str. 420. a Budw. 5610 A, 4424 A, 7326 A, 9837 A a j.).
Z toho vyplývá, že podle § 44 vod. zák. je vodoprávní úřad příslušným, aby zmíněné zvláštní tituly právní, i když jsou původu soukromoprávného, vůči zavázanému bezprostředně uplatňoval a to jako titul přednější, který předchází povinnostem, jež zákon vodní sám v §§ 44 a 21 stanoví, že však může tituly tyto uplatňovati jen tehdy, je-li povinnost třetí osoby i co do své existence, i co do svého obsahu nezvratně (zejm. soudním rozsudkem neb jiným rovnocenným způsobem) najisto postavena, čili jen tehdy, když povinnost tato je »likvidní«. Za nedostatku likvidního zvláštního titulu právního vystupuje podle § 44 vod. zák. do popředí zákonná povinnost »vlastníka díla« a v druhé řadě povinnost uživatelů díla. Jest tedy otázka, koho lze označiti za vlastníka díla ve smyslu zákona, neboť žal. úřad vskutku aspoň in eventum o tuto zákonnou povinnost st-lovu svůj výrok opírá. »Vlastníkem vodního díla« sluší — jak ukazuje vnitřní souvislost § 44 zejména s §§ 21, 22 a 26, rozuměti majitele vodního oprávnění, tedy majitele vodoprávní koncese, jenž dílo pro své účely zřídil a pak jeho právní nástupce. Majiteli vodoprávní koncese podle vod. zákona udělené postavil tento zákon v § 102 na roveň majitele vodních práv užívacích nabytých podle starších zákonů, neboť výkon těchto práv řídí se podle platného vodního zákona. Zákonná povinnost, uložená »vlastníku vodního díla« v § 44 (a také v § 21) vod. zák. není podmíněna tím, že »vlastník« díla skutečně pro své účely užívá a že ho stále ještě pro své účely užívá. Neboť kdyby záleželo na faktickém užívání díla, stihla by povinnost stanovená v § 44 vod. zák. na místo »vlastníka« díla, skutečně jeho uživatele již tím okamžikem, kdy vlastník přestal díla užívati, kdežto podle výslovného ustanovení § 44 odst. 2. vod. zák. postihuje povinnost tato uživatele díla teprve tehdy, nemůže-li vlastník býti vypátrán. Pro otázku povinnosti »vlastníkovy« a tím méně pro otázku »vlastnictví« vodního díla nemůže tedy padati na váhu okolnost, zdali vodní dílo stále ještě zájmům vlastníka nebo jeho právního nástupce fakticky slouží či slouží-li snad výlučně již jen zájmům jiných uživatelů vody. —
Označiv subjekty povinnosti stanovené v §§ 21 a 44, vymezil vodní zákon také obsah této povinnosti. Jen v těchto mezích jde o povinnost »vodoprávní«, jejíž splnění přísluší podle § 75 vod. zák. vymáhati úřadům vodoprávním.
Podle obou cit. předpisů záleží obsah této povinnosti v udržování zřízeného vodního díla. Jenom tato povinnost dá se jako povinnost vodoprávní ze zákona vodního vyvoditi a jest při tom lhostejno, zdali subjekt této povinnosti určen jest zákonem (vlastník, po případě uživatel díla), či zda určen jest zvláštním titulem právním. Udržování vodního díla předpokládá však podle svého pojmu existenci tohoto díla, a nelze tedy o udržování díla mluviti, když dílo, byvši zničeno, existovati již přestalo. Z těchže důvodů, ze kterých zánikem vodního díla pomíjí i užívací právo k vodě, a ze kterých znovuzřízení díla zaniklého jest podmíněno novou koncesí vodoprávní, zaniká i zákonná povinnost udržovací, jestliže vodní dílo existovati přestalo (srovn. Budw. 7240, 9680, A 1842, A 3379, A 6553, A 7931, A 11150, A 11383, Boh. A 3836/24 a j.). Jest zajisté možno, že majitel vodního díla jest na základě titulu jiného než vodoprávního, tedy zejména na základě titulu soukromoprávního povinen i vodní dílo zničené znovu uvésti do původního stavu, avšak povinnost tato není již povinností vodoprávní ve smyslu §§ 21 a 44 vod. zák., neboť obsahem této vodoprávní povinnosti jest právě jen udržování existujícího díla vodního a nikoliv znovuzřízení díla již neexistujícího.
Posuzuje předmětný spor s právních hledisek právě vytýčených, dospěl nss k následovním závěrům:
Nař. rozhodnutím byl st-l uznán za subjekt povinný ve smyslu § 44 vod. zák., a to jak na základě zvláštního titulu právního (trhové smlouvy z r. 1884), tak z titulu »vlastnictví« t. zv. O-ckého splavu. St-l nepopírá existenci onoho zvláštního titulu právního a neupírá mu ani povahu vodoprávního titulu ve smyslu svrchu vyloženém. Nss neměl tedy vzhledem k předpisům §§ 5 a 18 zák. o ss příčiny po této stránce oním »zvláštním titulem právním« se zabývati. Než ani pokud žal. úřad vyvozuje povinnost st-li uloženou z titulu st-lova »vlastnictví« o-ckého splavu, neuplatňuje stížnost nic více, nežli že toto vodní dílo leží úplně mimo obvod st-lova velkostatku a že zájmům jeho vůbec neslouží, nýbrž že prospívá výlučně majitelům soukromých vodních děl, položených na t. zv. O-ckém kanále. Svrchu bylo však vyloženo, že faktické užívání vodního díla nemá ani pro otázku »vlastnictví díla«, ani pro otázku povinnosti »vlastníkovy« rozhodujícího významu.
Jinak má se věc, pokud jde o obsah povinnosti st-li uložené. Obsah tento jest od počátku sporný. St-l brání se proti rozkazu vodoprávního úřadu od počátku námitkou, že nelze mu po právu ukládati znovuzřízení vodního díla zničeného živelní pohromou. Popírá tedy, že práce jemu uložené jsou pouhé práce udržovací, a tvrdí, že jde v pravdě o znovuzřízení díla již zaniklého. Jak svrchu bylo vyloženo, lze na základě §§21 a 44 vod. zák. ukládati toliko povinnost udržovací, a jen tato povinnost jest povinností vodoprávní, jejíž splnění uplatňovali a vymáhati přísluší úřadům vodoprávním podle § 75 vod. zák.
Bylo rovněž již vyloženo, že i tehdy, byla-li zvláštním titulem právním založena povinnost, která přesahuje meze pouhého udržování, není takovýto titul právní »zvláštním titulem« ve smyslu § 44 vod. zák., takže vodoprávní úřad není oprávněn, ba není ani příslušným z tohoto titulu právního, jenž není vodním zákonem jako titul vodoprávní recipován, i kdyby byl »likvidní«, ukládati práce, které jsou nad meze udržování vodního díla existentního, nýbrž směřuje ke znovuzřízení díla již neexistentního. Závazek st-lův, znovuzříditi vodní dílo již zaniklé není ostatně ani »likvidní« ve smyslu svrchu vyloženém, nýbrž jest naopak od počátku sporný a nebyl nezvratně na jisto postaven.
Ježto tedy povinnost st-li uložená, ať již se mu ukládá na základě »zvláštního titulu« či z titulu »vlastnictví díla«, může mu po právu býti vodoprávním úřadem uložena jen potud, pokud jde o práce udržovací, a ježto povinnost udržovací předpokládá, že jde o vodní dílo existentní, nemohl nss přisvědčiti názoru žal. úřadu, že »není třeba zabývati se otázkou, zdali pod pojem udržování díla lze subsumovati i znovuzřízení díla podstatně rozrušeného«. Podlehnuv tomuto mylnému názoru, nezabýval se žal. úřad otázkou, na níž za dané situace především záleží, to jest zdali o-cký splav byl živelní pohromou do té míry zničen, že jej již nelze považovali za vodní dílo existující, či lze-li splav tento přes poškození živelní pohromou způsobená přece jen ještě považovati za vodní dílo existentní, a opomenul v důsledku svého chybného právního východiska zjistiti skutkový podklad k zodpovědění této otázky nezbytný. I bylo proto nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

Č. 9437. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 175-181.