Čís. 9523.

Zaměstnanci veřejní: O skutkové podstatě disciplinárních přestupků podle §§ 24 a 34 služ. pragm. úřednické.
(Nález ze dne 27. listopadu 1931 č. 4424/29.)
Věc: Ing. Karel A. v B. proti vrchní disciplinární komisi při ministerstvu veřejných prací o disciplinární trest.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. nálezem byl st-1, vrch. stav. rada stát. služby stav. na Slov. uznán vinným, 1. že vykonávaje funkci odborného poradce obce P. při stavbě její elektrárny počínal si — pokud jde o dodávku turbiny a mlýnského zařízení — nesvědomitě, a tím nezachoval mimo službu vážnost stavu, neuvaroval se všeho, co by mohlo zmenšiti úctu a důvěru, kterou jeho postavení vyššího úředníka vyžaduje, nýbrž že uvedeným mimoslužebním jednáním otřásl úctou a důvěrou ve svoji objektivnost a všeobecnou čestnost, čímž utrpěla vážnost a prestyž úřadu, při němž byl ustanoven; 2. že obci P., aniž byl soudem jako znalec soudní přibrán a aniž si vyžádal od svého služebního úřadu povolení při stavbě elektrárny podával znalecké posudky o mlýnských strojích a turbině, tedy ve věcech, které souvisely s povinnostmi jeho úředního povolání, a že tudíž podával mimosoudní posudky ve věcech souvisejících s úkoly jeho povolání bez povolení svého služebního úřadu, čímž se dopustil disc. přečinů ad 1. podle § 24 služ. pragm., ad 2. podle § 34 služ. pragm. a odsouzen podle § 93 lit. c) služ. pragm. k trestu snížení služného o 10% na dobu dvou let. Ostatních obvinění uvedených v odkazovadm nálezu byl st-1 zproštěn.
Na odsuzující část disc. nálezu jest podána stížnost, o níž nss uvážil toto:
Stížnost obrací se především proti oné části nař. nálezu, jímž byl st-1 uznán vinným přečinem proti ustanovení § 24 služ. pragm. a má za to, že skutková podstata přečinu toho není dána již proto, že nebyla prokázána v řízení, jež předcházelo vydání nař. disc. nálezu, existence st-lova poměru k obci P. jako právního poměru znaleckého ve smyslu občanského práva, který prý by jedině mohl poskytovat obci té vzhledem na §§ 1299 a 1300 o. z. o. nárok na bezvadné plnění povinností znaleckých. Pouhá okolnost, že st-1 při dotyčné stavbě a při objednání strojů a zařízení skutečně intervenoval a obci posudky podával, nestačí prý ještě k založení poměru znaleckého, ježto nebylo nikdy ujednáno, že se st-1 zaváže obstarati pro obec P. všecko, co by souviselo s provedením zamýšleného podnikání a obec nedala také nikdy st-li smluvní příkaz na vykonání potřebných úkolů znaleckých. Ostatně nebylo nikdy řeči o tom, že tyto práce má st-1 konati jako pověřenec obce za honorář, kterýž by v případě pravidelného pověření nezbytně se přiznati musil. St-l popíral prý již v řízení existenci právního poměru znaleckého a měl prý proto žal. úřad udati v nálezu konkrétní skutkové podklady, na základě nichž zjistil a vzal za prokázáno, že tu byl právní poměr znalecký. V tom, že tak neučinil, spatřuje stížnost vadnost řízení.
Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Jak patrno z předeslané rekapitulace stížnosti, domnívá se st-l, že nastává disc. zodpovědnost státního úředníka podle § 24 služ. prag. při jeho mimoúředních jednáních teprve tehdy, je-li tu též soukromo-právní smluvní poměr úředníka toho k subjektu, pro něhož jednání to je konáno a soukromoprávní zodpovědnost úředníka ve smyslu §§ 1290 a 1300 o. z. o. Leč stížnost se mýlí.
Předpis § 24 služ. pragm. jedná o specielních povinnostech státního úředníka a počítá k nim chování jeho ve službě i mimo službu. Zavazuje ho podle svého doslovného znění, aby dbal ve službě a mimo službu stavovské vážnosti, vždy se choval v souhlase s požadavky kázně a aby se vystříhal všeho, co by mohlo zlehčiti úctu a důvěru, kterou jeho postavení vyžaduje. Podle toho je státní úředník povinen zaříditi chování své i mimo službu tak, aby tím netrpěla vážnost stavu úřednického vůbec a aby nebyla zlehčena úcta a důvěra, kterou jeho postavení vyžaduje. Zákon určuje zcela všeobecně, jaké má býti chování úředníka a má tedy na mysli veškerou činnost jeho, kterou vyvíjí v úřadě či mimo úřad, ať je činnost ta jakékoli povahy. Z uvedeného ustanovení nelze vyčisti, že by činnost úředníka, pokud se týká jeho mimoúředního života, musila jen tehdy odpovídati způsobu předepsanému ustanovením tím, projevuje-li se na venek určitou právní formou, či dokonce, má-li všechny znaky, jaké občanské právo požaduje pro smluvní právní jednání a zodpovědnost soukromoprávní. Tyto momenty nepřicházejí v úvahu při zkoumání otázky, splnil-li státní úředník co do svého mimoslužebního chování povinnost, uloženou mu v § 24 služ. pragm. a jsou ovšem i bez právního významu pro disc. zodpovědnost jeho s hlediska předpisu toho. Vyložil proto žal. úřad správně předpis § 24 služ. pragm., uvedl-li v důvodech nař. rozhodnutí, že je »hájení obviněného, že pokud jde o vykonávání funkce odborného poradce, nebyl mezi ním a obcí založen právní poměr, pro posuzování jeho chování bez významu vzhledem k ustanovení § 24 služ. pragm.«; při tomto svém názoru neměl ovšem žal. úřad příčiny, aby zjišťoval existenci právního poměru znaleckého, tím méně aby uváděl v nálezu skutkový základ, z něhož by snad existence ta vyplývala. Je tudíž v úvodu vyznačená námitka stížnosti lichá a nesprávným i závěr, který z obsahu jejího stížnost činí.
Vytýká-li stížnost v této souvislosti, že žal. úřad ve svém výroku neodpověděl na obhajobu a její námitky, které popíraly disciplinární zodpovědnost st-lovu proto, že není právních pravidel, které by činily státního úředníka disciplinárně zodpovědným za správnost a bezvadnost odborného posudku (mienky), sluší k tomu poznamenati, že žal. úřad nespatřuje disciplinární provinění st-lovo podle § 24 služ. pragm. v tom, že st-l si počínal neodborně a že dobré zdání nebylo věcně správné a bezvadné, nýbrž v tom, že st-l, vykonávaje funkci odborného poradce, počínal si nesvědomitě. Není proto vadou řízení, tím méně podstatnou, neodůvodnil-li žal. úřad, z jakých důvodů dospěl k právnímu názoru, že je dána in cencreto disciplinární zodpovědnost za kvalitu odborného posudku a neuvedl-li, o jaké právní pravidlo se opírá.
Než stížnost není důvodná ani pokud v dalším svém obsahu popírá, že by zjištěné skutečnosti mohly kvalifikovati jednání st-le jako přečin proti § 24 služ. pragm. Stížnost má v tom směru za to, že jedině ta skutečnost, že mlýnské zařízení, dodané firmou D. na intervenci st-lovu neodpovídalo podmínkám a že zařízení to před dodáním nepřezkoumal, nestačí pro závěr o nesvědomitosti st-lově, zejména uváží-li se, že st-1 sám navrhl obci ihned po dodání mlýnského zařízení, aby je nepřevzala a firma nepřijetí dodávky vzala na vědomí.
Než stížnost přehlíží, že žal. úřad neopřel svůj úsudek o nesvědomitém počínání st-le jako mimoúředního poradce obce P. jedině o tyto skutečnosti, nýbrž že uvedl v disc. nálezu řadu okolností, v nichž shledal skutkový materiál pro svůj úsudek, že st-1 jednal nesvědomitě a že tímto chováním porušil povinnost uloženou státnímu úředníku § 24 služ. pragm. Tak spatřuje nař. nález nesvědomitost st-lovu na př. v tom, že st-1 doporučil obci P. převzetí mlýnského zařízení, tvrdě, že zařízení to viděl a že plně vyhovuje, ač to neodpovídalo skutečnosti, v důsledku čehož obec zařízení to převzala a tím utrpěla matereilní škodu. A dále zjišťuje nař. nález, že st-1 doporučuje uvedené obci odebrání jmenovaného zařízení od fy D., ubezpečil obec, že firma ta může dodati stroje nejmodernější konstrukce, v důsledku čehož obec dodávku skutečně jmenované firmě zadala, ač ani nevěděl, zda stroje jsou již hotovy a z které továrny si je firma D., která sama stroje nevyrábí a pouze koupě zprostředkuje, opatří. Proti těmto skutkovým zjištěním nenamítá stížnost nic a ničím nepokouší se zvrátiti průvodnost zjištění těch, ani vyvrátiti názor, že jsou s to jak samy o sobě, tak i ve vzájemné souvislosti podložiti úsudek o tom, že si st-1 počínal jako poradce obce P. nesvědomitě. Za tohoto stavu věci zůstala však neotřesena jak po stránce skutkové, tak i právní kvalifikace chování st-lova jako přečinu proti § 24 služ. pragm. a nemohla by míti úspěch shora uvedená námitka stížnosti i kdyby pravdou bylo, že skutečnost, o níž mluví, nestačí pro závěr, že jednání st-lovo bylo nesvědomitě. A ježto žal. úřad neklade st-li za vinu nedostatek opatrnosti a pilnosti při zastávání funkce poradce, jdou mimo i vývody stížnosti, které tvrdí, že takovou podrobnou opatrnost a pilnost, jak ji vyžaduje disc. komise, není ani skutečný smluvní odborný poradce povinen vyvinovati a že proto není dán předpoklad disc. zodpovědnosti st-lovy.
Pokud stížnost má za to, že disc. provinění ve smyslu cit. předpisu § 24 jest dáno jen tehdy, poruší-li úředník všeobecné zákazy, pro které jest odpověden kterýkoliv občan v zájmu veřejného pořádku, jest k tomu uvésti, že právo disciplinární, majíc pramen ve služební moci zaměstnavatele, jest prostředkem k udržení kázně a pořádku uvnitř organismu služebního a stíhá provinění specielních povinností ze služebního poměru plynoucích, nikoliv porušení všeobecných povinností, stojících pod sankcí norem kriminálních. Jsou proto disciplinárně stihatelny i poklesky proti příkazům a zákazům, jež platný právní řád nepostavil pod sankci norem práva trestního a je stížnost na omylu, tvrdí-li, že by subsumování jednání st-lova pod pojem disc. přečinu § 24 služ. pragm. znamenalo rozšíření zákazu na skutkovou podstatu, která není dána ani při uplatňování nároku pro nesplnění soukromoprávního závazku.
Jak dolíčeno, je stížnost, pokud směřuje proti prvé části nař. nálezu, bezpodstatná. Důvodnou však není ani, pokud se obírá výrokem žal. úřadu o disc. odsouzení pro porušení povinnosti vytčené v § 34 služ. pragm.
Stížnost v tom směru vychází z názoru, že předpis § 34 služ. pragm. vztahuje se jen na mimosoudní dobrozdání v těch případech, kdy věc, jíž se dobré zdání týká, tvoří předmět rozhodovací činnosti úředníka toho. O takové dobrozdání však v daném případě jíti prý nemůže, ježto plány a projekty, jež bylo přezkoumat a odborně posoudit, nepocházely od st-le a nemohlo proto za tohoto stavu věci býti zjištěno, že podal obci mimosoudní znalecké dobré zdání v záležitosti jím po té úředně z povolání vyřizované.
Nss neuznal, že by mohlo stanovisko stížnosti zviklati zákonitost nař. rozhodnutí.
Jak patrno ze správních spisů, nepopíral st-1 ve své písemné obraně z 11. dubna 1928, že nedodal obci P. znalecké dobrozdání vůbec, tvrdil však, že činnost jeho nelze zahrnovati pod sankci § 34 služ. pragm. proto, že posudky jeho se vztahovaly na soukromé podnikání obce a že povolení k výstavbě elektrárny a mlýnského zařízení nespadalo podle platných předpisů do oboru jeho úředního povolání. Podle toho uznával st-1 sám, že podal znalecké dobrozdání obci P. a že tedy posudky jeho měly zásadně kvalifikaci mimosoudního znaleckého dobrozdání ve smyslu § 34 služ. pragm., měl však za to, že skutková podstata poklesku proti uvedenému předpisu není dána proto, že posudky jeho se týkaly soukromého podnikání obce a že úřední rozhodování o věci, k níž se posudky ty odnášely, nespadalo do oboru působnosti st-lovy. Tvrdí-li nyní ve stížnosti, že dobrozdání nepodal obci vůbec a dovozuje-li to z toho, že prý nepocházely plány a projekty podniku od něho, uvádí na přetřes námitky, k nimž nss vzhledem k § 5 svého zák. přihlédnouti nemohl.
Bezdůvodnou je i další námitka stížnosti, která tvrdí, že žal. úřad neprávem nevzal zřetel k tomu, že st-li nepříslušela rozhodující moc v celé záležitosti, jakož i k tomu, že st-1 nedostal od obce P. honorář. Z toho po názoru stížnosti plyne, že znalecké posudky, pro jichž podání je st-1 stihán, nemohly ohroziti služební zájem a nemohly míti kvalitu dobrozdání, o němž je řeč v § 34 služ. pragm. Stížnost je na omylu.
Podle § 34 služ. pragm. nesmí státní úředník v záležitostech, které souvisejí s úkoly jeho povolání, podati mimosoudně beze svolení služebního úřadu znalecké dobrozdání. Svolení budiž tehdy uděleno, je-li podle předmětu a účelu dobrozdání vzhledem k postavení a působnosti úředníkově vyloučeno ohrožení služebních zájmů. Ze znění tohoto ustanovení plyne, že služební pragmatika zakazuje v zásadě úředníkovi, aby podával o své újmě mimosoudní posudky ve věcech, které spadají do oboru jeho úředního povolání, ať jde o znalecké posudky jakéhokoli druhu. Zákon nečiní rozdílu, zda jde o dobrozdání, za něž úředník může obdržeti odměnu, či o posudky nehonorované a neváže zákaz svůj jen na případy znaleckých dobrozdání ve věcech, o nichž přísluší rozhodovati in concreto úředníku dobrozdání podavšímu. Nemá proto stížnost pravdu, dovozuje-li, že nemohlo jíti o znalecké dobrozdání ve smyslu § 34 služ. pragm. proto, že st-1 nebyl honorován a že neměl rozhodující moci v celé věci. Domnívá-li se stížnost v této souvislosti, že nemohlo podání dobrého zdání ohroziti služební zájem a že proto nemohl se st-1 prohřešiti proti ustanovení § 34 služ. pragm., sluší k tomu uvésti, že služební zájem je podle doslovu cit. předpisu relevantní skutečností při rozhodování o žádosti úředníka za povolení, aby mohl mimosoudně podat znalecké dobrozdání, že však není exkulpačním momentem v případech, kdy úředník bez úředního povolení dobré zdání podal. Ostatně úsudek o tom, zda je v určitém případě možná kolise mezi znaleckým mimosoudním dobrozdáním a zájmy služby, nemůže býti ponechán podle povahy věci úředníku samotnému, a nemůže se úředník zbaviti disc. zodpovědnosti tím, že snad služební zájem podáním dobrozdání bez povolení služebního úřadu neutrpěl újmy.
St-1 namítá konečně, že žal. disckomise neprávem kvalifikovala jednání jeho za disc. přečiny, ačkoliv nebyly dány náležitosti stanovené v § 87 služ. pragm. Ze správních spisů je prý vidno, že celou záležitost »nafúkal vlastně nadriadený županský úřad a že pod tlakem orgánov tohoto úřadu musel st-1 docela bez základu nahradili náklady nesprávného dodania mlýnského zariadenia a že obci nevznikly žiadné škody, lebo všetky pochybnosti boly odstraněné.«
I tato námitka jest bezdůvodná, neboť st-1 přehlíží, že podle § 87 služ. pragm. skutečnost, že státní úředník nahradil škody, které svým jednáním jinému způsobil, nepřekáží tomu, aby disc. úřad kvalifikoval ono jednání jako disc. přečin a podle toho úředníka také soudil. A ježto konečně je pro zákonnitost disc. nálezu zcela bez právního významu skutečnost, z čí podnětu došlo k zavedení disc. řízení, a zda byl obsah udání, došlého na úředníka, výsledkem řízení disc. potvrzen zcela či jen z části, je stížnost bezpodstatná, pokud pozastavuje, že disc. věc st-lovu vyvolal župní úřad.
Jak dolíčeno, nepodařilo se stížnosti prokázati nezákonnost nař. rozhodnutí co do výroku o vině st-lově. Je-li však tato prokázána, není v odporu se zákonem, vyslovil-li žal. úřad i trest, který podle jeho úvahy odpovídá tíži disc. činů. Co do výměry trestu může však nss zkoumati toliko, zda trest se pohybuje v mezích zákona. Že by tomu tak nebylo, nss neshledal, a nemohl proto vyhověti stížnosti ani pokud má za to, že nemělo býti použito trestu naznačeného v § 93 služ. pragm.

Citace:

Č. 9523. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 401-405.