Č. 9509.

Zaměstnanci veřejní: 1. Předpis § 151, odst. 6, věty 2. zák, č. 103/26 vztahuje se též na nároky vzešlé před účinností plat. zák. — H. Předpis tento nestanoví, že by ustanovení to dopadalo jen na případy, v nichž byl státní zaměstnanec povinen uplatňovati platový nárok do tří roků.
(Nález ze dne 21. listopadu 1931 č. 17136.)
Věc: Karel B. v P. (adv. Dr. Lad, Macháč z Prahy) proti ministerstvu financí o doplatek drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 29. prosince 1926 domáhal se st-1 — odvolávaje se na ustanovení § 6 odd. 1 odst. 6 zák. č. 394/22 o služebních a zaopatřovacích požitcích státních zaměstnanců — toho, aby mu na nezletilou nemanželskou dceru Ludmilu H. byly vypláceny příspěvky na nemanželské děti. Rozhodnutím zem. fin. ředitelství v Praze z 28. července 1927 bylo st-li na tuto žádost přiznáno za určitých modalit podle § 144 odst. 4 věty 2 plat. zák. na zmíněnou nemanželskou dceru výchovné ročních 1800 Kč od 1. ledna 1927, t. j. od prvního dne příštího měsíce po podání žádosti.
Ve svém odvolání namítal st-1, že byl rozsudkem okr. soudu v P. ze 13. června 1911 odsouzen k placení alimentů na nemanželské dítko Ludmilu H., kteréžto alimenty byly pak zvýšeny až na 250 Kč. Ježto st-1 nevyužil dobrodiní zákona, jímž přiznány byly alimentační příspěvky na nemanželské dítky jen z neznalosti zákona, prosil st-1, aby mu alimentační příspěvky na nemanželské dítko byly přiznány za dobu od narození tohoto dítka, t. j. od 5. listopadu 1910 až do 1. ledna 1927, jak prý v žádosti z 29. prosince 1926 st-1 uvedl.
Nař. rozhodnutím sdělilo min. fin. zem. fin. ředitelství v Praze, že by nečinilo námitek, aby st-li byly povoleny drahotní přídavky, resp. výchovné na nemanželskou dceru Ludmilu H. od 1. července 1919 do konce prosince 1926, pokud jsou dány podmínky nař. č. 348/19, jež zůstalo v platnosti i po vydání zák. č. 394/22 a podmínky odst. 4. § 144 plat.zák., od 1. ledna 1923 však jen ve výměře § 6, odst. 1, bodu 6 zák. č. 394/22 a od 1. ledna 1926 jen ve výměře § 144 odst. 4 prvé věty platového zákona. Pokud jde o výplatu doplatku na tyto drahotní požitky, upozornilo min. fin. na 2. větu odst. 6 § 151 zák. č. 103/26. —
Stížnost směřuje jedině proti výroku učiněnému na konci nař. rozhodnutí. Výrok ten byl sice učiněn ve formě pouhého upozornění na předpis § 151 odst. 6 věta 2 plat. zák., ježto však nař. výnosem vyřízeno bylo odvolání st-lovo podané z rozhodnutí zem. fin. ředitelství, dlužno vzhledem k ostatnímu meritornímu obsahu nař. výnosu i ve výroku tom shledávati meritorní rozhodnutí min. fin. a sice toho obsahu, že st-li přísluší nárok na doplatky jen potud, pokud svůj nárok uplatnil do tří roků od vzniku nároku, čili že má nárok na doplatky jen za tři roky nazpět od uplatnění nároku.
Proti tomu namítá stížnost především, že zákonem č. 103/26 se prekludují za tři léta pouze nároky vzešlé teprve za jeho platnosti a účinnosti, t. j. od 1. ledna 1926 počínají, že však se nemohou prekludovati nároky vzešlé před r. 1924. — Námitka tato není důvodná.
Zákon platový stanoví v § 151 odst. 6, že — byly-li státnímu zaměstnanci vypláceny služební příjmy nižší, než mu podle vydaných výměrů příslušely, nebo nebylo-li včas učiněno z moci úřední opatření o zvýšení služebních příjmů, na něž zaměstnanec měl podle platných předpisů nárok, může zaměstnanec uplatňovati nárok na doplatek scházejících částek pouze do 3 roků od splatnosti té které nesprávně vyplacené částky. Totéž platí — (podle 2. věty téhož odstavce) — pokud zvláštní předpisy jinak nestanoví, o nedoplatcích na služební příjmy, jestliže zaměstnanec svůj příslušný nárok, ač byl k tomu podle platných předpisů povinen, neuplatnil do 3 roků od vzniku nároku. V dalších odstavcích téhož paragrafu pak stanoveny jsou normy o tom, ve kterých případech může naopak státní správa uložiti státnímu zaměstnanci vrácení neprávem vyplacených částek služebních příjmů, resp. za kterou dobu.
Ustanovení tato měla zřejmě za účel, aby byla odstraněna dosavadní právní nejistota co do požadování nedoplatků, resp. co do vrácení přeplatků služebních příjmů a jsou dána jak v zájmu ochrany státních zaměstnanců, tak i v zájmu státu. Cit. předpis § 151 odst. 6 plat. zák. nečiní rozdílu, zda jde o nedoplatky, jejichž splatnost nastala teprve za účinnosti platového zákona, či o nedoplatky částek splatných již před účinností platového zákona a nelze ani z doslovu předpisu toho. ani z jiných známek dospěti k úsudku, že by byl zákon chtěl předpisem tím, který jest jen jedním článkem řízení ve věcech služebních příjmů státních zaměstnanců (oprava nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů), postihnouti jenom ony částky služebních příjmů, které dospěly ke splatnosti teprve za účinnosti plat. zák. Vztahuje-li se tedy předpis § 151 odst. 6 věty 2 plat. zák. i na nároky vzešlé před účinností plat. zákona a tvrdí-li stížnost opak, tvrdí tak mylně. (srov. i nál. Boh. A 8974/31 a 9331/31 a usnesení Boh. A 338/28.)
Leč st-1 namítá dále, že podle předpisů platných před působností plat. zákona nebyl vůbec povinen, aby nárok na drahotní přídavky a na výchovné uplatnil do 3 let od jeho vzniku, ježto čl. 6. služební knihy rakouské na drahotní doplatky a výchovné nedopadá; podmínky nároku byl st-1 povinen oznámiti teprve podle zák. č. 394/22, t. j. dnem 1. ledna 1923, kdežto před tím povinnosti takové neměl. Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Zákon mluví v ustanovení § 151 odst. 6 zcela všeobecně o nárocích na doplatky služebních příjmů, resp. o jejich zániku, nestanoví však, že by předpis 2. věty § 151 dopadal toliko na případy, v nichž byl státní zaměstnanec podle platných předpisů povinen uplatniti nárok do 3 let. Naopak zákon stanoví tříletou lhůtu preklusivní nově a má na mysli takové uplatnění nároku, jaké podle předpisů ten který nárok upravujících bylo předepsáno vůbec. Čte proto nesprávně stížnost uvedený předpis, chce-li vztahovati obrat »ač byl k tomu podle platných předpisů povinen« na dobu tří roků od vzniku nároku. Takovému názoru brání také doslov dotyčného místa zákona, které oddělilo čárkami řečenou větu od ostatního obsahu 2. věty odst. 6 § 151 plat. zák. Je proto i druhá námitka stížnosti bezdůvodná, a slušelo proto stížnost zamítnouti pro její bezdůvodnost.

Citace:

Č. 9509. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 365-368.