Č. 9525.

Řízení správní: 1. Straně, která pro domnělou podjatost úředních orgánů protestuje proti tomu, aby určité jednání úřední bylo provedeno těmito orgány, nepřísluší nárok na zvláštní vyřízení tohoto protestu. Samospráva obecní: 2. K tomu, aby obec byla uznána povinnou k náhradě škody způsobené v obcí veřejným násilím (§ 36 obec. zříz.) je třeba, aby byly splněny dvě podmínky: jednak aby bylo dokázáno, že obec opominula učiniti opatření, jímž by se bylo násilí zamezilo, jednak aby nebyl postižen pachatel.
(Nález ze cíne 27. listopadu 1931 č. 16650 )
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 7869/29.
Věc: Emil B. a spol. ve F. (adv. Dr. Ludv. Unger z Falknova) proti ministerstvu vnitra o náhradu škody způsobené výtržnostmi.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Osp ve F. výměrem z 22. září 1921 vyslovila, že město F. není povinno podle § 37 ob. zříz. nahraditi st-lům škody vzniklé drancováním jejich obchodů dne 6. listopadu 1918, poněvadž mu nelze klásti za vinu nějaké zavinění ve příčině zabránění těmto násilnostem. Výměr ten byl v pořadí stolic správních potvrzen nař. rozhodnutím.
Stížnost uvádí, že st-lé se domáhali ve správním řízení, aby na místě osp-é ve F. byla pro nedostatek potřebné nepředpojatosti tohoto úřadu delegována k provedení řízení v této věci jiná osp, tvrdí, že rozhodnutí zsp-é v Praze ze 14. srpna 1919, kterým byla tato žádost zamítnuta, nebylo st-lům vůbec doručeno, a vytýká, že — když nebylo vyčkáno, až zmíněné rozhodnutí nabude právní moci, — řízení, jež bylo provedeno přede všemi stolicemi správními, jest neplatné. Tuto námitku shledal nss bezdůvodnou, uváživ, že straně, která pro domnělou podjatost úředních orgánů protestuje proti předsevzetí úředního jednání těmito orgány, nepřísluší nárok na zvláštní vyřízení tohoto protestu, neboť není právní normy, ze které by právní nárok takový bylo lze dovoditi. Proto však není strana namítající podjatost úředních orgánů proti rozhodnutím vydaným těmito orgány, resp. na základě šetření jimi vykonaného bez ochrany, neboť může v opravném prostředku proti rozhodnutí, jež bylo vydáno přes její protest, vytýkající podjatost, namítati jeho nezákonnost z tohoto důvodu, že bylo vydáno orgánem podjatým nebo vyloučeným nebo na základě šetření, jež takovými orgány bylo vykonáno. Jsou-li takto její práva dostatečně ochráněna, nelze ani ze všeobecných zásad, ovládajících správní řízení dovozovati, že by strana měla právní nárok na separátní vyřízení protestu shora zmíněného, a není proto rozhodnutí úřadu, jež bylo vydáno, aniž bylo vyčkáno vyřízení o námitkách podjatosti vznesených stranou nebo aniž bylo vyřízení o těchto námitkách straně doručeno, ničí a zmatečné. Námitka, že úřady pustily se do meritorního jednání o sporné věci, nečekajíce na pravoplatné rozhodnutí o žádosti, kterou se st-lé domáhali delegace jiného úřadu k provedení věci, nebyla vznesena ve správním řízení, zejména v rekursu podaném proti rozhodnutí 2. stolice. Nebyla-li však takto dána žal. úřadu možnost, aby k ní zaujal stanovisko po stránce skutkové i právní, je výtka ta, přednesená poprvé ve stížnosti, podle §§ 5 a 6 zák. o ss nepřípustná.
Ve věci uvážil nss toto:
Podle § 37 čes. obec. zříz., o nějž st-lé opírají svůj nárok, má obec — vykonává-li místní policii — nahraditi veškeru škodu, jež by někomu vzešla z opominutí povinností, jež obci ukládá zákonná policie místní (§ 36 obec. zříz.). Zvláště pak jest obec povinna k náhradě, jestliže někomu v obvodu obce učiněna byla škoda veřejným násilím při srocení spáchaným a nebyl postižen pachatel, a jestliže na obec padá vina, že opominula učiniti, čím by se bylo násilí zamezilo. Z tohoto ustanovení zákonného plyne, že — má-li obec býti uznána povinnou k náhradě škody, jež někomu byla v obvodu obce učiněna veřejným násilím, spáchaným při srocení, — jest třeba, aby byly splněny dvě podmínky: 1. aby bylo dokázáno, že obec opominula učiniti opatření, jímž by se bylo násilí zamezilo, a 2. aby nebyl postižen pachatel. Není-li třeba jen jedna z těchto podmínek splněna, nelze uložiti obci povinnost k náhradě způsobené škody (srov. Boh. A 7869/29).
Žal. úřad dospěl v nař. rozhodnutí k závěru, že obci nelze přičítati zavinění, že neplnila povinností, jež jí zřízení obecní ukládá ve příčině místní policie, ježto jí nebylo možno, aby se zřetelem na prostředky jí po ruce jsoucí mohla výtržnosti potlačiti, a že pachatelé byli zjištěni a potrestáni. Dospěl tedy úřad k závěru, že nejsou splněny obě podmínky, jež jsou podle zákona předpokladem, aby obci mohla býti uložena povinnost k náhradě škody vzniklé veřejným násilím spáchaným při srocení. Podle názoru stížnosti jest výrok žal. úřadu v obou směrech vadný a nezákonný.
Nss zabýval se nejprve stížností, pokud brojí proti správnosti závěru žal. úřadu, že obci zavinění v konkrétním případě nelze přičítati. Brojíc proti procesní správnosti provedeného šetření, jež bylo podkladem rozhodnutí v odpor vzatého, vytýká stížnost jako vadu řízení, že vyšetřování a zejména výslech svědků dál se bez účasti st-lů nebo jejich zplnomocněného zástupce, ačkoli bylo o to ve správním řízení žádáno. Tuto výtku neshledal nss odůvodněnou, uváživ, že jest věcí úřadu, aby sám konal šetřeni za účelem zjištění skutkové podstaty pro rozhodnutí, a že není všeobecné právní normy, která by nařizovala, aby úřad přibral k tomuto šetření, zejména i k výslechu svědků, jež koná z úřední moci a povinnosti, stranu, o jejíž práva jde, nebo jejího právního zástupce. Jen výjimečně je předepsáno, aby strana byla přizvána k šetření, jež úřad koná na př. v § 55, zák. č. 75/19 o volebním řádě obecním, v § 18 zák. č. 438/19 o státní podpoře soustavné elektrisace, v § 29 živn. řádu a pod. Tyto výjimečné předpisy nelze však zevšeobecňovati.
S hlediska procesního namítá stížnost dále, že vyšetřování a zejména výslechy svědků jsou v mnohém směru neúplný, plny mezer, nepřesné a nezpůsobilé, aby skutečnost osvětlily, a že svědci byli tázáni jen povrchně a jen ve směru, který s předmětem dokazování neměl co činili, a že nebyli slyšeni všichni svědci jmenovaní v prvé žádosti st-lů, tak zejména Adolf P., okr. četnický strážmistr St., zámečník F. z F., komisař osp-é Dr. D., a že ze žadatelů byli slyšeni jen Alfréd F., Arnošt St. a Leopold Z., nikoli však také ostatní žadatelé. Na tuto námitku sluší odpověděti, že ve správním řízení byla zástupci st-lů poskytnuta příležitost, aby k vyšetřenému skutkovému stavu, zejména pak k výpověděm slyšených svědků, mohl zaujmouti stanovisko a nabídnouti po případě další průvody, neboť před vydáním nař. rozhodnutí bylo mu dovoleno, aby za tím účelem nahlédl do spisů správních i soudních. Právní zástupce st-lů toho také použil a zaujal k dosavadnímu výsledku šetření podrobné stanovisko v podání z 21. března 1927. Měli tedy st-lé příležitost, aby námitky shora zmíněné uplatnili a žádali, aby šetření bylo doplněno. Toto však st-lé v uvedeném podání neučinili.
Další výtkou obrací se stížnost proti správnosti úsudku žal. úřadu, že obci nelze přičítati zavinění, že neplnila povinnost, již jí ukládá obecní zřízení ve příčině místní policie, ježto jí nebylo možno, aby se zřetelem na prostředky jsoucí jí po ruce, mohla výtržnosti potlačiti, poukazujíc na to, že policejní strážnici a četnictvo stálo bez rady, nikdo je neshromáždil, nikdo jim nedával rozkazy a nikdo je nesebral dohromady, a tvrdíc, že bylo věcí starosty nebo policejního inspektora V., aby strážníky shromáždil na jednom místě, ozbrojil je a postupoval s nimi zároveň s četnictvem proti davům.
Tyto námitky nemohou zvrátiti správnost logického úsudku žal. úřadu, že obci nelze přičítati zavinění, že nesplnila povinnost, již jí zřízení obecní ukládá ve příčině místní policie. Již z výpovědi úředních orgánů jest zřejmo, že plenění ve F. zúčastnilo se několik tisíc osob, že — když vypuklo — městká policejní stráž, sestávající celkem z 8 mužů, konala službu po celém městě na různých místech, že se počalo drancovali na několika různých místech najednou, a že jednotliví strážnici byli zaklíněni do plenícího davu. Usoudil-li úřad, že za těchto poměrů obecním orgánům — ať starostovi, ať veliteli městské stráže — nelze přičítati k vině, že strážníky z celého města ihned neshromáždil a nepodnikl útok na rozvášněný, plenící dav, nelze tvrditi, že úsudek jeho není logický, uváží-li se zejména ještě, že — jak bylo zjištěno — byli jednotliví bezpečnostní orgánové plenícím davem ohrožováni.
Stížnost poukazuje konečně na to, že nepokoje mohly býti předvídány, jak je zřejmo z výpovědi Anny D. a Julie B. a jak plyne i z výpovědi přednosty úřadu K. K tomu sluší uvésti, že výpovědi jmenovaných svědků neposkytují nejmenší oporu pro tvrzení, že nepokoje vypuknuvší dne 6. listopadu 1918 ve F. mohly býti předvídány, tím méně oporu pro správnost tvrzení, že obec musila věděti o tom, že uvedeného dne dojde ve F. k násilnostem, jež svými silami zabrániti nebude s to. Ostatně — jak vyslovil žal. úřad také v nař. rozhodnutí — dožadovala se obec potřebné pomoci u úřadu politického, když prostředky její k odstranění nebezpečí a k ochraně obecného dobra nedostačovaly (§ 60 obec. zříz.), a politický úřad také při potlačení nepokojů spolupůsobil. Je tedy stížnost i v tomto směru neodůvodněná.
Podle toho, co bylo uvedeno, nelze uznati, že by úsudek úřadu, že obci nějaké zanedbání ve příčině zamezení násilností za vinu klásti nelze, byl založen na řízení vadném, anebo byl nesprávný. Není-li však takového zanedbání a chybí-li tedy jeden z obou předpokladů pro založení nároku st-lů na náhradu, jest zamítnutí tohoto nároku již dostatečně odůvodněno, a odpadá proto povinnost, aby se nss zabýval také druhou otázkou, st-li vznesenou na spor, zda výrok žal. úřadu, že pachatelé byli zjištěni a potrestáni, odpovídá zákonu.

Citace:

Č. 9525. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 408-411.