Č. 9562.

Vojenské věci: Předpisu § 26 odst. 1 zák. 288/24 o preklusi nároku při nesprávné výměře nebo likvidaci zaopatřovacích požitku vojenského gážisty nelze použiti, nebyl-li nárok na zaopatřovací požitky dosud vůbec přiznán. — 2. Předpis § 24 zák. č. 76/22 o ztrátě nároku na voj. zaopatřovací požitky platí i pro býv. gážisty armády rak.- uher., kterým byly zaopatřovací požitky přiznány již vládou rak.-uher. — 3. Zvýšení zaopatřovacích požitků podle zák. č. 48/21 takovýmto voj. pensistům nepřísluší. — 4. Přídavek za zranění jest zaopatřovacím požitkem.
(Nález ze dne 17. prosince 1931 č. 18507.)
Prejudikatura: ad 2: Boh. A 5102/25, ad 4: Boh. A 6181/26.
Věc: Dr. Tibor W. v K. proti ministerstvu národní obrany o vojenské požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud odepřelo výplatu zaopatřovacích požitků od 1. listopadu 1918 do 31. prosince 1919 a přídavku za zranění od 1. listopadu 1918 do 31. srpna 1 92 3, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1, byv. rak.-uher. poručík v záloze, byl superarbitračním řízením z 9. září 1916 uznán za invalidního i k domobianecké službě nezpůsobilého a přeložen do výslužby. Výnosem mno z 25. května 1925 vtělen podle § 2 bran. zák. do děl. pl. 1 jako prostý vojín z důvodu, že nepodal přihlášky o přijetí do čsl. armády jako gážista.
Podáním z 25. září 1926 žádal st-1 1. aby mu byly zaopatřovací požitky se všemi drahotními i rodinnými přídavky za dobu od 1. listopadu 1918 až do 1. října 1926 »v jednom obnose likvidovány a poukázány«, 2. aby mu byly vyměřeny a měsíčně předem poukázány částky připadající mu podle platných zákonných ustanovení od 1. října 1926, — odůvodňuje žádost tím, že výnosem býv. min. války z 11. listopadu 1916 byl do výslužby přeložen a že mu byly přiznány zaopatřovací požitky, které mu byly vypláceny až do 1. října 1918.
Toto podání vyřídilo mno nař. rozhodnutím, jímž přiznalo st-li podle § 5 zák. č. 194/20 zaopatřovací požitky od 1. listopadu 1918, při čemž po dobu od 1. ledna 1925 je upravilo podle § 11 zák. č. 288/24, resp. podle § 17 zák. č. 76/22 a vyslovilo, že na úpravu podle zák. č. 48/21 nemá nároku, poněvadž nebyl přijat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě. Dále vyslovilo, že nároku na přiznané zaopatřovací platy kromě přídavku za zranění pozbývá st-1 po dobu od 1. ledna 1920 do konce prosince 1928, ježto jeho jinaké příjmy v uvedených létech převýšily hranici stanovenou v § 24 zák. č. 76/22 a dodalo: »Ježto jste se ucházel o výplatu zaopatřovacích platů dne 25. září 1926, přísluší Vám v analogii ustanovení § 26 zák. č. 288/24 nárok na výše uvedený přídavek za zranění teprve od 1. září 1923 nadále. Zaopatřovací platy pro dobu od 1. listopadu 1918 do 31. prosince 1919 a přídavek za zranění pro dobu od 1. listopadu 1918 do 31. srpna 1923 nebudou Vám vzhledem k výše cit. zák. ustanovení vyplaceny.«
O stížnosti vytýkající nař. rozhodnutí nezákonnost uvažoval nss takto:
St-1 brojí především proti tomu, že nebylo mu přiznáno zvýšení výslužného podle zák. č. 48/21 a dovozuje, že tento zákon neobsahuje ustanovení obmezujícího zvýšení zaopatřovacích požitků tímto zákonem stanovených jen na osoby, které byly přijaty do čsl. armády jako gážisté ve výslužbě, naopak nařizuje prý zvýšení zaopatřovacích požitků každému, komu příslušejí a byly přiznány. Na podporu svého stanoviska dovolává se st-1 znění § 1, který prý se týká i těch, »jimž po složení jich hodnosti přísluší i nadále výslužné«, dále §§ 2 a 6, jakož i § 5, který prý vypočítává osoby, jejichž požitky jsou ze zvýšení vyňaty, aniž se zmiňuje o těch, kdož do čsl. armády nebyli přijati jako gážisté. — Výtku nelze uznati za důvodnou.
St-lův nárok na zaopatřovací požitky zakládá se na ustanovení § 5 zák. č. 194/20, jenž gážistům ve výslužbě býv. branné moci rak.-uher. přiznává za určitých podmínek zaopatřovací požitky podle předpisů plativších v býv. říši rak.-uher. v den 28. října 1918. Tito nemají však, jak nss vyslovil a zevrubně odůvodnil v nál. Boh. A 5102/25 stihatelného nároku na 80% zvýšení výslužného podle zák. č. 48/21, který zvýšení to přiznává toliko čsl. vojenským gážistům do čsl armády v hodnosti gážisty ve výslužbě převzatým a nikoli vojenským pensitům, t. j. býv. vojenským gážistům rak.-uher., kteří nebyli do čsl. armády v hodnosti gažisty převzati (§ 16 odst. 1 nař. č. 514/20).
Že by byl st-1 čsl. vojenským gažistou, t. j. gažistou převzatým do svazku čsl. armády výrokem mno k tomu podle § 1 zák. č. 194/20 jedině oprávněného, stížnost ani netvrdí. Poukazuje-li § 1 zák. č. 48/21 na to, že do okruhu voj. gažistů ve výslužbě, jimž se výslužné zvyšuje, počítati jest i ty, jimž bylo po složení hodnosti povoleno požívati nadále výslužného. rozumí tím zase jen takové čsl. vojenské gažisty, kteří teprve po svém převzetí do čsl. armády ve výslužbě hodnost složili. Z §§ 2 a 6 nedá se nic vytěžiti pro stanovisko stížnosti, ježto tyto jednají o jiných kategoriích vojenských osob než gažistech ve výslužbě. § 5 pak nejedná vůbec o osobách, jejichž požitky jsou ze zvýšení podle tohoto zákona vyloučeny, nýbrž má obsah věcný, týkaje se různých druhů požitků. Jsou proto předpoklady st-lovy, z nichž dospívá k úsudku o nezákonnosti nař. rozhodnutí, v tomto směru mylné.
Dále napadá st-1 výrok žal. úřadu, pokud jím odňat st-li nárok na zaopatřovací požitky — kromě přídavku za zranění — pro jeho soukromé příjmy tvrdě, že ustanovení § 24 zák. č. 76/22 na něho neplatí a že nabytého práva na zaopatřovací požitky nemůže býti nikým zbaven. — I v tom jest st-1 na omylu, neboť zákon může rušití i práva nabytá. Zákon č. 76/22 upravující otázku nároků na vojenské zaopatřovací požitky obsahuje v § 24 specielní předpis o tom, kdy voj. gažista pozbývá nároku na tyto požitky. Tento předpis, byv řádně vyhlášen, stal se všeobecně závaznou právní normou a musí se proto podrobiti jeho imperativu každý, u něhož jsou splněny podmínky, na jejichž existenci závisí ztráta nároku na zaopatřovací požitky. Postihuje proto předpis ten i práva st-lova na zaopatřovací požitky, ovšem jen za předpokladu, že st-1 spadá do kruhu vojenských osob, na něž se předpis ten vztahuje. St-1 je, jak nesporno, vojenským pensitou, t. j. gažistou býv. rak.-uher. armády, jemuž byly přiznány zaopatřovací požitky býv. státem rak.- uherským. Platí proto o něm co do otázky nároku na zaopatřovací požitky od Čsl. republiky předpis § 97 a § 98 zák. č. 76/22. Ustanovení posléz uvedené vztahuje však ve svém 2. odstavci na tyto gažisty obdobně mimo jiné i předpis § 24 cit. zák. Je proto st-1 osobou, na kterou dopadá uvedené ustanovení v celém rozsahu, a nemá pravdu, tvrdí-li, že mu právo na zaopatřovací požitky nemůže býti nikým odňato. Že by nebyly v osobě st-lově splněny materielní předpoklady cit. normy, stížnost netvrdí a nebylo proto možno s tohoto hlediska věcí se obírati.
Jak dolíčeno, vztahuje se § 24 zák. č. 76/22 na st-le, ačkoli není čsl. gažistou a je proto stížnost na omylu, vidí-li rozpor nař. rozhodnutí v tom, že st-1 i nepřiznalo zvýšení zaopatřovacích požitků proto, že není čsl. gažistou a přece podle § 24 cit. zák. vyslovuje, že pozbyl nároku na přiznané požitky za dobu od 1. ledna 1920 do 31. prosince 1928 proto, že jeho jinaké příjmy v uvedených letech převýšily hranici stanovenou v § 24 zák. č. 76/22. Žal. úřad použiv tohoto ustanovení obdobně na st-le jako gažistu býv. rak.-uher. armády, jimž byly přiznány zaopatřovací požitky býv. státem rak.-uherským, nevyslovil tím, že jest čsl. vojenským gažistou a není použití to v odporu s odepřením zvýšení podle zák. č. 48/21, jak st-1 za to má. Jest proto výtka nezákonnosti v uvedených směrech lichá.
Jinak má se věc, pokud st-1 vytýká nař. rozhodnutí, že nařídilo výplatu přídavku za zranění teprve od 1. září 1923 a použilo praekluse ustanovení § 26 zák. č. 288/24 také na omezení výplaty přiznaných požitků. Stížnost v tom směru dovozuje, že ustanovení § 26 zák. č. 288/24 nelze použiti, protože se tento paragraf vztahuje jen na případy nesprávného vyměření požitků, a že není zákonného ustanovení, dovolujícího použiti tohoto časového obmezení per analogiam na požitky st-lovy. Nss uznal stížnost v této části důvodnou.
Zákon č. 288/24 ustanovuje v § 26 odst. 1, že byly-li by zaopatřovací požitky ať podle tohoto zákona, nebo podle všeobecně platných předpisů o zaopatřovacích požitcích vyměřeny nebo likvidovány nesprávně částkou nižší, přísluší oprávněnému nárok na výplatu tohoto rozdílu po dobu 3 let od splatnosti nesprávně vyměřeného nebo likvidovaného zaopatřovacího požitku. Tímto předpisem prohlásil zákon — převzav tu zásadu z pensijního práva systému uher. vyslovenou v §§ 115 a 118 zák. čl. 65:1912, že nároky na nedoplatky zaopatřovacích požitků může zaměstnanec za předpokladů v § 26 uvedených s právním účinkem uplatňovati jen do 3 let od splatnosti oněch částek. Cit. předpis platí pak nejen pro nedoplatky zaopatřovacích požitků vyměřených podle tohoto zák., nýbrž i podle kteréhokoli všeobecně platného zákona o zaopatřovacích požitcích, tedy i podle zákona, který platil před účinností zák. č. 288/24. Také nečiní rozdílu co do druhu zaopatřovacích požitků a vztahuje se nepochybně i na přídavek za zranění, který jest rovněž zaopatřovacím požitkem, jak to nss odůvodnil v nál. Boh. A 6181/26). Že by však tímto předpisem byla stanovena prekluse nároku na zaopatřovací požitky, které dosud nebyly ani přiznány, když oprávněný se o ně po dobu 3 let neucházel, nedá se ani z jeho znění, ani z obsahu dovoditi. Zákon má na zřeteli pouze nesprávnou výměru nebo nesprávnou likvidaci, nikoli případy, kdy k výměře nebo likvidaci ani nemohlo dojiti, protože nárok na požitky nebyl ještě přiznán. Tento výklad jest podporován důvodovou zprávou č. tisku 5011/1924, »k §§ 25, 26, 28 a 29«, která poukazuje na to, že tato ustanovení jsou v souladu s ustanoveními §§ 5, 6, 8 a 9 vl. návrhu zákona o úpravě pensijních a zaopatřovacích požitků civilních (t. j. zák. č. 287/24).
S předpisem § 26 zák. č. 288/24 souhlasí znění § 9 zák. č. 287/24. Důvodová zpráva k posléze zmíněnému zákonu pak uvádí, že »velice rychle za sebou. následující několikeré obsáhlé úpravy odpočivných a zaopatřovacích požitků zvětšily možnost, že dojiti může častěji k nesprávnému přiznání neb vyměření nebo likvidování těchto požitků a třeba proto pojati do zákona ustanovení, která by umožňovala opravu.« A dále praví na str. 11.: »Doba tří let, určená jako lhůta promlčecí jest dosti dlouhou, aby oprávnění si mohl zjednati přesvědčení, bylo-li jeho zaopatření stanoveno správně nebo mylně....«. Předpokládá se tedy při použití odst. 1. § 26 zák. č. 288/24, že nárok na zaopatřovací požitek byl gažistovi již přiznán a že jen jeho výměra nebo likvidace jest nesprávnou. Kdyby byl zákon chtěl normovati promlčení nároku na přiznání zaopatřovacího požitku, byl by učinil tak výslovně podobně, jako stanovil u nároku na služební příjem v § 151 odst. 6. plat. zák. č. 103/26.
Jestliže však nař. rozhodnutí přiznávajíc st-li nárok na zaopatřovací platy a přídavek za zranění stanovilo počátek splatnosti tohoto od 1. září 1923 a odepřelo výplatu zaopatřovacích platů za dobu od 1. listopadu 1918 do 31. pros. 1919 jen z toho důvodu, že se st-1 ucházel o výplatu zaopatřovacích platů až 25. září 1926 a že v analogii ustanovení § 26 zák. č. 288/24 mu od doby dřívější nepřísluší přídavek za zranění, resp. požitky za dobu od 1. listopadu 1918 do 31. prosince 1919 použilo analogicky předpisu daného pro opravu nesprávné výměry neb likvidace požitků zaopatřovacích na případ, kde nárok nebyl dosud vůbec přiznán. Jest proto přisvědčiti st-li, že tím porušilo zákon. Vždyť jedná se o normu singulární, která na případ, k němuž použita, se vůbec nehodí a analogie není proto přípustná, že tento případ není podobným abstraktní skutkové podstatě v zákoně řešené, ani nebylo analogické použití této normy zákonem stanoveno.

Citace:

Č. 9562. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 494-497.