Č. 9365.

Církevní věci (Slovensko): O kompetenci správních úřadů (resp. soudů) ve věcech patronátních a ve sporech o dodávání naturalií řím.-kat. faráři místním »zeměpánem«.
(Nález ze dne 10. září 1931 č. 13065.) Prejudikatura: Boh. A 5924/26, 6614/27, 9036/31.
Věc: Kníže Filip Josiáš Sasko-Coburg-Gotha ve Vídni proti zemskému úřadu v Bratislavě (za zúč. Dr. Jana B. v R. adv. Dr. Jos. Roubíček z Prahy) o vydání palivového dříví římsko-katolickému faráři v S.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Okresní úřad ve V. výměrem z 8. července 1927 přikázal st-li, aby v lesích V.-ského statku dal pro řím.-kat. faráře v R. k disposici 164 m3 palivového dříví do 15 dnů pod tím následkem, že v opačném případě bude protihodnota dříví počítána po 70 Kč za 1 m3, tedy částka 11480 Kč na st-li exekučně vydobyta. Dále vyslovil okresní úřad, že požadavek řím. kat. faráře založený na tom, že musil kupovati dříví za cenu vyšší než obvyklou, odkazuje na pořad civilního práva. Výměr ten jest odůvodněn takto: Poněvadž právní zástupce st-lův bez ospravedlnění se nedostavil k ústnímu jednání, jež bylo v této věci nařízeno usnesením z 24. května 1927 na den 14. června 1927, a usnesení to bylo mu správně dne 27. května 1927 doručeno, a poněvadž dostavivší se správce V.-ského statku nic meritorního o věci nepřednesl, musilo býti rozhodnuto na podkladě žádosti a důkazů žadatelových, a poněvadž podle nich nebylo na léta 1926 a 1927 vůbec vydáno dříví, jež jest st-l povinen dodávati podle druhé částky, druhé hlavy § 3 a třetí hlavy zápisnice o kanonické visitaci siačské ze 7. září 1859 na základě věcné patronátní povinnosti, musilo býti žádosti řím. kat. faráře vyhověno. Požadavek o náhradu škody bylo třeba odkázati před soud, neboť není pravidla, podle kterého by ohledně tohoto požadavku mohla býti zjištěna příslušnost úřadu správního.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo z výměru okresního úřadu a potvrdil tento výměr z důvodů v něm uvedených a z těchto důvodů dalších: Okresní úřad vydal své rozhodnutí na základě kano- nické visitace ze 7. září 1859, ve které dodávka palivového dříví s.-skému řím. kat. faráři jest zřetelně vyslovena. Proti tomuto rozhodnutí podává st-l odvolání z toho důvodu, že řízení stran vymáhání dříví nemělo býti zavedeno proti němu, ale proti stpú-u, neboť on toho času nedisponuje dřívím, jež má býti vydáno, kdyžtě všechny statky koburské rozhodnutím stpú-u byly dány pod úřední správu a proto ani požadované dříví řím. kat. faráři nemohlo býti vydáno. Dále uvádí, že tento spor patří do oboru působnosti civilního soudu a nikoli správního úřadu, neboť tu jde o řešení soukromoprávní otázky zakládající se na urbariální dohodě z r. 1873, kteréžto spory podle § 1 zák. čl. 1:1911 a podle stálé soudní praxe kurie (č. 1812/1912) patří do oboru působnosti civilního soudu. Konečně uvádí, že tento spor náleží do působnosti civilního soudu i z toho důvodu, že v něm má býti rozřešena na prvém místě otázka, zdali povinnost zatěžuje kmenovou nebo rozparcelovanou část majetku, kteréžto spory podle rozhodnutí kurie č. 5553/1908 náležejí do působnosti soudu. O těchto námitkách uvážil žal. úřad takto: St-lova námitka, že řízení mělo býti zavedeno proti stpú-u, neobstojí, poněvadž z toho, že stpú dal všechny majetky koburské pod úřední správu, ještě nenásleduje, že by existující patronát a plynoucí z něho břemena váznoucí na těchto pozemcích přestaly existovati a to tím méně, když patron presentováním nynějšího s.-ského faráře svoje patronátní právo skutečně vykonával. Tato povinnost patronova zakládá se na kanonické visitaci z r. 1859 a tvoří věcné patronátní břímě, od něhož nemůže bytí st-l osvobozen tím, že jedna část zmíněných pozemků byla rozparcelována, neboť podle zásadního rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze 3. července 1926 č. j. R I 395/26 patronát — tedy i patronátní břemena jako jeho pasivní stránka — při oddělení části statku zůstávají při kmenovém zbytku statku a zaniknou jen při úplném rozparcelování. Dále neobstojí ani ta námitka, že předmětný spor patří do působnosti civilního soudu, poněvadž tu jde o řešení soukromoprávní otázky zakládající se na urbariální dohodě. Především třeba konstatovati, že v tomto případě jde o řešeni otázky, je-li dosavadní patron i po rozparcelování jedné části zatíženého majetku povinen plniti všechny patronátní závazky anebo snášeti jen určitou část závazku připadající na majetek kmenový, jde tedy o zjištění rozsahu a subjektu práva patronátního, kteréžto spory však ve smyslu zásadního rozhodnutí býv. uher. min. rady z 23. června 1897 č. 32915 jako otázky veřejnoprávní náležejí do kompetence správních úřadů. Co se týče urbariální dohody z r. 1873, třeba poznamenati, že se tato nevztahuje na s.-ského faráře, ale jen na řím. kat. faráře v D., která má téhož patrona jako fara s.-ská; poněvadž z připojeného výpisu nevysvítá, že by k odchylnému usu stran dodávky dříví řím. kat. faráři v S. uvedeného v kanonické visitaci z r. 1859 byla dala nadřízená církevní vrchnost svůj souhlas, mohla dohoda ta vázati jen faráře, který dohodu tu uzavřel, avšak nikoliv jeho nástupce. Konečně třeba poznamenati, že ocenění dřeva částkou 70 Kč za 1 m3 odpovídá běžné ceně dříví v obci S. a proto i po této stránce bylo třeba odvolání jako bezpodstatné zamítnouti.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
St-l namítá především po stránce formální, že správním úřadům nedostává se zákonné kompetence k řešení konkrétního sporu, neboť povinnost dodávati řím. kat. faráři v S. deputát dříví, není závazkem patronátním, nýbrž běží tu o závazek býv. zeměpána, na který se vztahuje urbariální dohoda, a náležejí prý proto spory z tohoto poměru vzniklé na pořad práva; i když se však pohlíží na zmíněný závazek jako na povinnost patronátní, patří podle názoru st-lova věc na pořad soudní, neboť má býti určeno, kterou část velkostatku vydávání dříví zatěžuje.
K této námitce nepříslušnosti úřadů správních slušelo uvésti:
Meritem sporu, o němž správní úřady v daném případě rozhodovaly, byla povinnost dodávati řím.-katolickému faráři určité množství dříví. Závazek přispívati k důchodům zmíněného veřejného funkcionáře jest, jak nss již opětně vyslovil (srv. na př. nál. Boh. A 6614/27 a 5924/26), svou povahou zásadně dávkou veřejnoprávní. O takovýchto dávkách rozhodují tedy zpravidla úřady správní, leda že by šlo o závazek zakládající se na titulu soukromoprávním, anebo že by byla na sporu otázka, kdo z několika osob je z titulu soukromoprávního k plnění zavázán (srov. nál. Boh. A 6614/27 a Boh. A 9036/31). Zmíněný závazek byl by povahy veřejnoprávní také, kdyby — jak žal. úřad předpokládá — byl věcným břemenem patronátním, tedy kdyby jeho základem byla skutečně povinnost patronátní. Neboť, jak již v nál. Boh. A 6476/27 bylo vysloveno, mají patronátní práva a důsledně i povinnosti z práv těch vyplývající povahu práv a závazků veřejnoprávních a rozhodování o otázkách, které vzniknou ve příčině jejich existence a rozsahu, nenáleží před řádné soudy, nýbrž před úřady správní.
St-l však již v odvolání popřel existenci zmíněného závazku jako věcného patronátního břemene a tvrdil, že jde tu o soukromoprávní závazek předchůdců st-lových jako býv. zeměpánů (pozemkové vrchnosti), kterýžto závazek byl prý upraven urbariální dohodou k odvolání v opise připojenou; tvrdil tedy st-l v odvolání, že závazek, o který tu: jde, zakládá se na titulu soukromoprávním. Vzhledem k této námitce odvolání bylo povinností žal. úřadu řešiti otázku, zda jde tu vskutku o závazek předchůdců st-lových jako býv. zeměpánů (pozemkové vrchnosti), jakož i otázku, jaký právní význam měla pro existenci a rozsah tohoto závazku ona urbariální dohoda, a jaké právní povahy, totiž zda veřejno-právní, či soukromoprávní, byl tento závazek, a získati si v řízení provedeném za součinnosti stran bezpečný podklad pro vyřešení těchto otázek, na jejichž rozřešení závisí zodpovědění primérní otázky, zda byly úřady správní kompetentní rozhodovati daný spor, neboť kdyby závazek ten byl vskutku soukromoprávním, nepatřila by ovšem věc do působnosti úřadů správních.
Leč žal. úřad tohoto postupu nezachoval. Jak jest zřejmo z důvodů nař. rozhodnutí, jakož i z převzatého jím odůvodnění rozhodnutí 1. stolice, opřel žal. úřad onen svůj předpoklad, že v konkrétním případě jde o věcné břímě patronátní, z kteréhožto předpokladu vycházel žal. úřad při svém závěru, že jde tu o spor, týkající se veřejnoprávního závazku, a náležející do kompetence úřadů správních, jedině o ustanovení § 3 druhé hlavy části druhé a o ustanovení hlavy třetí téže části protokolu o kanonické visitaci ze 7. září 1859, jejíž text byl úřadu předložen zúčastněnou stranou. Avšak z těchto ustanovení nelze ještě zcela bezpečně souditi, že sporný závazek jest věcným břemenem patronátním. Jest pravda — a jest i stížností přiznáno — že podle třetí hlavy zmíněného protokolu jest kníže Augustus Sasko-Coburg-Gotha a jeho nástupci, tedy, jak nesporno, i st-l, patronem řím.-kat. farnosti s-ské, avšak v bodu 4 § 3 hlavy druhé, kterýžto bod jedná o deputátu s.-ského faráře, se uvádí, že farář má deputát dříví — »ab J. Dominio«. Tento text cit. bodu 4 § 3 hlavy druhé protokolu o kanonické visitaci nasvědčoval by spíše tomu, že deputát dříví byl řím. katolickému faráři s.-skému poskytován st-lovými předky jako zeměpány a nikoli jako patrony farnosti s.-ské. Poněvadž pak není vyloučeno, že v protokolu o kanonické visitaci byly zapsány důchody faráře, jichž používal nejen od patrona, ale i od tehdejšího zeměpána, nemá předpoklad žal. úřadu, že v konkrétním případě jde o věcný závazek patronátní, v cit. ustanovení kanonické visitace z r. 1859 dostatečné opory. K urbariální dohodě, kterou st-l k odvolání připojil, uvedl pak žal. úřad v nař. rozhodnutí jen, že tato dohoda »z roku 1873« se nevztahuje na faráře v S., nýbrž jen na faráře v D. Leč toto tvrzení žal. úřadu odporuje zřejmě obsahu dohody, kterou st-l připojil k odvolání v ověřeném opise spolu se slovenským překladem maďarského originálu. V tomto opise není uveden den, kdy dohoda ta byla uzavřena. V úvodu předloženého překladu dohody se praví: »Nižepodpísaní, s jednej strany ja Pavel M., ako právny zástupca Jeho Královskej Výsosti, Augusta Sachsen Coburg Gotha, pri zretelnom vymienení odobrenia vysokého kniežackého, sverenského opatrovnictva a vrchnosti; s drhej strany my všetci bývalí poddaní, zainteresovaní pri komasacionálnej záležitosti s.-skej, ďalej cirkevné a školné osoby posledně aj ako zákonní zástupcovia patřičných cirkví a škol, tým cielom, aby sme vyhli veľmo nakladnej a neistej pravotě, a ju ohľadom tejto záležitosti zrušit’ žiadajúc, — dnešného dna sme právoplatné uzavřeli před slávnym vicišpanským súdom nasledujúce urabriálne, priatel’ské pokonanie: Kedže panstvo z vlastnej hory i naďalej vydá pre pána miestného r. k. farára posavádne množstvo dřeva o 12 kubičných siah do roka a pre miestného r. k. učiteľa posavádne 3 kubiačné siahy do roka, — ovšem bez vyrúbania a dováženia, — pánu farářovi a r» kat. učiteľovi žiadon podiel hory neprináleží.« Ke konci opisu dohody se pak uvádí — v překladu: »Že sa tento odpis vo všetkom srovnává s nekolkovanou povodinou, nachádzajúcou sa pri urbariálnom spore města S. v archive kr. Sedrie Rimavsko-Sobotskej, — úradnou hodnovernosťou dosvedčujem Rimavská Sobota, dňa 1. apríla 1873.« Ježto žal. úřad mluví o dohodě »z r. 1873« a nějaká dohoda uzavřená v roce 1873 ve správních spisech založena není, nutno míti za to, že žal. úřad datum 1. dubna 1873 uvedené v opisu dohody zřejmě jen jako den, kdy byl ověřen souhlas opisu dohody s jejím originálem, pokládal za den uzavření dohody, a že tedy žal. úřad »dohodou z r. 1873« měl na mysli jen právě dohodu st-lem k odvolání připojenou. Tato dohoda vztahovala se však — jak ze svrchu reprodukovaného doslovu jejího patrno — na faráře v S. (viz slova: »záležitosti s.-skej« a »pre pana miestného r. k. farára«). Faráře v D. týká se jiná dohoda ve správních spisech rovněž založená, kterou však st-l k odvolání nepřipojil a které se také v odvolání nedovolával, totiž dohodá z 22. února 1865.
Neměl-li tedy žal. úřad ve spisech dostatečného podkladu pro svůj závěr, že povinnost st-li uložená je věcným břemenem patronátním, a neřešil-li otázky svrchu zmíněné, na jejichž zodpovědění závisí primérní otázka, totiž otázka, zda byly úřady správní kompetentní rozhodovati o daném sporu, pak trpí nař. rozhodnutí podstatnou vadou, která znemožnila soudu řešiti posléz zmíněnou primérní otázku.

Citace:

Č. 9365. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 17-21.