Č. 9450.

Učitelstva. — Zaměstnanci veřejní: Ustanovení § 17 zák. č. 286/24 o krácení odpočivných požitků platí podle § 27 odst. 1 téhož zák. i na učitele veř. škol obecných a občanských.
(Nález ze dne 29. října 1931 č. 15656.) Věc: Berta Pf. v B. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o snížení odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem z 12. února 1929 vyrozuměla zšr v Brně st-lku, ž,e, ježto jí přísluší jednak jako vdově po radovi vrch. zem. soudu zaopatřovací požitek ročních 16353 Kč 76 h, jednak jako učitelce odpočivný požitek ročně 9610 Kč 37 h, nutno vzhledem k ustanovení § 17 odst. 1 ve spojení s §em 27 odst. 1 zák. č. 286/24 její pensijní plat učitelský jakožto požitek nižší snížiti o polovinu, tedy o 4805 Kč 13 h. Snížení to zšr zároveň s platností od 1. dubna 1928 provedla.
Odvolání z výnosu toho min. škol. nař. rozhodnutím zamítlo z důvodů odpor vzatého výnosu zšr-y s podotknutím, že krácení odpočivných požitků st-lky jako učitelky, která měla v době svého pensionování jen 16 let pro pensi započítatelných a neměla tedy nároku na odchod do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti, stalo se správně ve smyslu analogického použití ustanovení § 17 odst. 2 bodu 2 lit. a) zák. č. 286/24, který připouští snížení nestátního veřejného zaopatřovacího požitku jako nižšího (viz §§ 2, 27 téhož zák.).
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Žal. úřad opřel svůj zamítavý výrok o předpis § 17 odst. 2 bodu 2 lit. a), ve spojení s ustanovením § 27 zák. č. 286/24, o úsporných opatřeních ve veř. správě. Na prve uvedeném místě se stanoví, že, má-li nebo nabude-li někdo vedle nároku na státní odpočivné nebo zaopatřovací požitky ještě nárok na nestátní veř. odpočivný nebo zaopatřovací požitek, snižuje se výplata státního odpočivného nebo zaopatřovacího požitku na polovinu, je-li však státní odpočivný nebo zaopatřovací požitek vyšší, o polovinu nižšího požitku. Podle § 27 platí ustanovení zák. č. 286/24 obdobně i pro učitele veř. škol obecných a občanských. Použil tedy úřad na st-lku předpisu § 17 tohoto zák. analogicky.
Stížnost naproti tomu především hájí stanovisko, že na učitele veř. škol obecných a občanských lze ustanovení zák. č. 286/24 obdobně použiti jen v případech, které nejsou pro učitelstvo to rozřešeny již zákonem samým. Při spojení státního požitku s požitkem učitelským však po názoru stížnosti tomu tak jest, ježto § 17 praví způsobem vylučujícím každou pochybnost, že, má-li zaměstnanec vedle státního požitku ještě jiný veř. požitek nestátní — a za takový prohlašuje se v dalším § 20 odst. 2 lit. a) výslovně také pense učitelská — může býti snížena toliko výplata státního požitku, nikdy však jiného veřejného požitku. Námitkou touto popírá stížnost přípustnost analogického použití ustanovení § 17 na učitelstvo škol národních vůbec a tudíž i na st-lku, která po 16tileté službě jako odborná učitelka občanské školy odešla dnem 1. srpna 1904 do výslužby. Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Část 2. zák. č. 286/24, nadepsaná »Úsporná opatření v oboru zaměstnanectva«, rozpadá se ve dva díly, z nichž díl 1. pojednává v §§ 4 až 26 o státních zaměstnancích, díl 2. pak (§§ 27 až 29) o nestátních veř. zaměstnancích, a to § 27 o učitelích veř. obecných a občanských škol a §§ 28 a 29 o zaměstnancích veřejnoprávních korporací. Již z této systematiky zákona je patrno, že § 17, jsa obsažen v dílu 1., jenž týká se státních zaměstnanců, se otázkou kumulace požitků osob učitelských, stejně jako zaměstnanců korporací veřejnoprávních, ex professo neobírá. Leč ustanovení § 27 cit. zák. praví výslovně, že ustanovení tohoto zákona platí obdobně i pro učitele veř. obecných a občanských škol. Tím vyslovil zákonodárce způsobem nad vši pochybnost jasným, že všechna ustanovení zákona toho a tedy i předpis § 17 platí obdobně pro osoby učitelské. Čili jinými slovy, že předpis § 17 nelze čisti při kumulaci požitků osob učitelských doslovně, nýbrž že je použiti obdoby jeho znění a podle ní posouditi, jsou-li dány předpoklady pro jeho použití. Na tom nemění nic ani stížností dovolávaný předpis § 20, který v odstavci 2. lit. a) prohlašuje odpočivné, případně zaopatřovací požitky učitelských osob na veřejných obecných a občanských školách za nestátní veřejné požitky, neboť neplyne z tohoto předpisu nic více, než že u osob spadajících přímo pod § 17, k němuž se výslovně odkazuje, dlužno na požitky učitelské pozírati jako na nestátní požitky veřejné.
Je proto námitka, že analogické použití ustanovení § 17 zák. č. 286/24 na st-lku jako pensionovanou učitelku není přípustno, bezdůvodná.
Překážku v odpor vzatého krácení učitelské pense st-lčiny vidí dále stížnost v ustanovení § 162 plat. zák. č. 103/26 a § 9 zák. č. 80/28. V tom směru uvádí stížnost doslova, že názor žal. úřadu, popírající nárok na nezkratitelnost vlastní pense st-lčiny, odporuje tendenci § 9 zák. č. 80/28, která směřuje patrně k tomu, že v případě, kde pobírání několika odpočivných neb zaopatřovacích požitků vznikne tím, že jeden z obou požitků spadá pod předpis § 162 zák. č. 103/26, jakékoli krácení vůbec má odpadnouti. Státní zaopatřovací požitek st-lčin spočívá prý na výslužném jejího manžela, který měl nárok na odchod do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti a nemůže proto požitek ten zavdati podnět ke krácení výslužnických požitků, jichž st-lka požívá jako učitelka ve výslužbě.
Podle toho má st-lka za to, že bylo tendencí § 9 zák. č. 80/28 vyloučiti použivatelnost § 17 zák. č. 286/24 v případech, kdy kumulují zaopatřovací požitky (vdovská pense), jež podle § 162 plat. zák. č. 103/26 krácení nepodléhají, s jinými veřejnými odpočivnými požitky i ve příčině těchto. Čili jinými slovy st-lka má za to, že v uvedených případech nesmí býti kumulace zaopatřovacího požitku s odpočivným požitkem tomuto na újmu a že tedy věc leží s hlediska § 17 zák. č. 286/24 tak, jako kdyby st-lka pobírala jen odpočivné požitky a nebylo tu tedy kumulace požitkové vůbec. Leč názor tento nemá sebe menší opory ve znění norem, jichž se stížnost dovolává a selhává potom ovšem i argumentace, podložená pouhou tendencí zákona.
Jak patrno ze znění § 162 ve spojení s ustanovením § 215 odst. 1 zák. č. 103/26, netýkal se předpis § 17 zák. č. 286/24 o krácení odpočivných neb zaopatřovacích požitků těch pensistů, kteří, odešedše od 1. ledna 1926 do výslužby, měli na přeložení na odpočinek nárok bez průkazu nezpůsobilosti. Tuto výhodu a exemci z předpisu § 17 zák. č. 286/24 rozšířil § 9 zák. č. 80/28 podle svého znění na pensisty (provisionisty), pokud se týče na pozůstalé po zaměstnancích, kteří nebyli podrobeni ustanovením zák. č. 103/26. Nic jiného a také nic více není v doslovu uvedeného § 9 obsaženo. Není tam zejména ani zmínky o tom, že by určitý druh odpočivných či zaopatřovacích požitků požíval privilegia po té stránce, že by nesměl býti pokládán za požitek schopný kumulace s jinými nestátními veřejnými požitky odpočivnými a že by tedy v případě jeho faktické kumulace s požitky těmi krácení podle § 17 zák. č. 286/24 bylo vyloučeno. Nelze-li však v doslovu a znění § 9 zák. č. 80/28 nalézti nic, co by mluvilo pro thesi hájenou stížností, není ovšem místa ani pro tendenci zákona a je stížnost na omylu, chce-li z ní dovoditi, že předpis cit. § 9 ve spojení s §em 162 zák. č. 103/26 je překážkou krácení odpočivných požitků, jichž st-lka požívá jako učitelka ve výslužbě.

Citace:

Č. 9450. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 217-220.