Č. 9398.Občanství státní: 1. Osoba, příslušná domovským právem nejpozději ode dne 1. ledna 1910 do obce, jež z území rak.-uher. byla Čsl. republice přidělena již v době, kdy nabyl účinnosti úst. zák. č. 236/20, jest státním občanem čsl. podle § 1 č. 1 tohoto úst. zák. přes to, že sídlíc od doby před 1. lednem 1908 na oné části Těšínská, nad níž byla uznána svrchovanost Polska, vyhovuje podmínce, za níž se nabývá státního občanství polského podle ustanovení 2. věty § 1 čl. 3 rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 (vl. vyhláška č. 20 Sb. z r. 1925). — 2. Osoba, příslušná domovským právem nejpozději ode dne 1. ledna 1910 do obce, jež z býv. vévodství Těšínského byla přidělena Čsl. republice rozhodnutím konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, nabyla státního občanství čsl. nikoli na základě čl. 3 uvedeného rozhodnutí, nýbrž jest čsl. státním občanem ode dne 28. října 1918 podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20. (Nál. ze dne 29. září 1931 č. 4630.) Prejudikatura: Boh. A 3028/23, 6991/27, 7285/28. Věc: Albína N. v A. (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: St-lčinu žádost za vydání osvědčení o čsl. státním občanství zamítla zsp v Brně rozhodnutím z 19. října 1927 z těchto důvodů: Podle čl. 3. rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši (vl. vyhl. z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. ex 1925) po případě podle čl. 1 bodu 1 odst. 1 smlouvy česko-slovensko-polské z 23. dubna 1925 č. 56 Sb. ex 1926 nabyly osoby, které měly na bývalém území plebiscitním bydliště ode dne 1. ledna.1908, státního občanství v tom státě, v němž leží dotyčná obec bydliště. Poněvadž st-lka podle potvrzení starostova v Bílsku z 27. září 1927, jakož i potvrzení obecního úřadu v Dziedzicích z 31. srpna 1927 a 28. září 1927 měla řádné bydliště v době od 1. ledna 1908 do 1. července 1923 v obci Dziedzicích, ležící v té části Těšínská, která tvoří nyní součást Polska, stala se bez ohledu na své domovské právo v obci Hulíně státní občanskou polskou, čímž současně pozbyla domovského práva v Hulíně podle § 15 dom. zákona ze 3. prosince 1863 ř. z. č. 105. Odvolání z tohoto rozhodnutí zamítlo min. vnitra nař. rozhodnutím z těchto úvah: »Podle skutkové podstaty ve spisech zjištěné měl st-lčin manžel, původem do Hulína na Moravě příslušný, od 1. ledna 1908 do 28. července 1920 své řádné bydliště v Dědicích, okres Bílsko. Poněvadž však podle čl. 3 rozhodnutí konference velvyslanců daného v Paříži dne 28. července 1920, po případě podle čl. 1 odst. 1 al. 1 smlouvy čsl.-polské z 23. dubna 1925 takové osoby, které měly na polské části býv. plebiscitního území Těšínského bydliště od 1. ledna 1908, nabyly státního občanství polského a nikoliv čsl., nemohl se ani st-lčin manžel státi státním občanem čsl. Státní občanství provdaných žen řídí se podle čl. 3. odst. č. 5 uvedeného velvyslaneckého rozhodnutí státním občanstvím jejich manželů a nemohla se tedy ani st-lka, jelikož její manžel dne 28. července 1920 byl ještě na živu, z uvedeného důvodu státi čsl. státní občankou. Námitka stížnosti, že ustanovení rozhodnutí velvyslanecké konference a smlouvy čsl.-polské v daném případě nemá místa a že jest tu naopak rozhodné ustanovení úst. zák. č. 236/20 — mající se opírati o domovské právo v Hulíně pro určení státního občanství manželova — nemá opory v zákoně, neboť uvedeným velvyslaneckým rozhodnutím, jež bylo provedeno usnesením čsl.-polské delegace v Opavě dne 16. června 1922, pojatým také do pozdější čsl.-polské smlouvy, upraveny byly státoprávní poměry na plebiscitním území Těšínská odlišně od mírových smluv a od ustanovení úst. zák. č. 236/20 a určena také odlišně od nich státní příslušnost těch státních občanů býv. Rakouska, kteří příslušeli domovským právem buď přímo do plebiscitního území, nebo příslušejme do ostatního území býv. Rakouska, nyní území dotyčného smluvního státu, jehož se velvyslanecké rozhodnutí a smlouva dotýkají, měli na dotčeném plebiscitním území po stanovenou dobu řádné bydliště. Poněvadž tedy st-lčin manžel, jako býv. občan rakouský, příslušný původně do Hulína, tedy na býv. rakouském, nyní čsl. území, toto bydliště měl na plebiscitním území Těšínském, byl ve příčině určení státního občanství podroben ustanovením velvyslaneckého rozhodnutí, pokud se týče čsl.-polské smlouvy.« Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí namítá předem, že ani rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 ani ustanovení smlouvy čsl.-polské č. 56/26 nejsou pramenem vnitrostátního práva, podle něhož by úřady Čsl. republiky mohly určovati státní občanství jednotlivců, nýbrž že jedinou normou, rozhodnou pro otázky státního občanství, jest úst. zákon z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. Tomuto stanovisku stížnosti nemohl nss přisvědčiti. Pokud jde o rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920, uveřejněné vl. vyhláškou z 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z r. 1925, zabýval se nss touto otázkou obšírně již v nál. Boh. A 7285/28 a dospěl zde k závěru, že ustanovení čl. 3 tohoto rozhodnutí konference o státním občanství jest pokládati za vnitrostátní právní normu. Co pak se týče ustanovení části 1. smlouvy čsl.-polské, jest otázka stížností nadhozená celkem bez významu, když ustanovení ta nejsou zvláštními samostatnými předpisy o státním občanství, nýbrž chtějí jen — jak se konstatuje v odst. 1 čl. 1 — rekapitulovati obsah předpisů uvedeného rozhodnutí konference velvyslanců, jak byl upraven usnesením čsl.-polské delegace dne 16. června 1922. Že obsah těchto ustanovení, jak je podává čl. 1 čsl.-polské smlouvy, neodpovídá věrně obsahu předpisů rozhodnutí konference velvyslanců, jest ovšem pravda, avšak skutečnost ta nic nemění na jejich povaze, jaká právě z odst. 1 cit. čl. 1 zmíněné smlouvy byla dovožena. Ostatně se ani žal. úřad ustanovení čsl.-polské smlouvy nedovolává jako předpisu, z něhož by čerpal právní pramen pro své rozhodnutí, nýbrž vychází přímo z ustanovení rozhodnutí konference velvyslanců a čsl.-polskou smlouvou k tomu jen vztažmo cituje. Za tohoto stavu jest možno obsah i působnost této smlouvy v dalších úvahách ponechati beze zřetele a zabývati se jen otázkami, jež nař. rozhodnutí a stížnost relevují s hledisek rozhodnutí konference velvyslanců. Po této stránce namítá stížnost, že rozhodnutí konference velvyslanců, kdyby ji bylo možno pokládati za vnitrostátní normu, mohlo nabýti jako norma vnitrostátní působnosti teprve dnem vyhlášení, t. j. dnem 11. února 1925 a poněvadž v čl. 3., jehož se žal. úřad dovolává, se praví, že osoby, o které zde jde, státní příslušnosti polské nebo čsl. nabudou, tedy užívá času budoucího, mohlo nabytí státního občanství podle tohoto čl. 3. nastati nikoli dne 28. července 1920, kdy rozhodnutí konference bylo vydáno, nýbrž teprve dnem 29. dubna 1926, kdy byla vyhlášena smlouva čsl.-polská, jež užívá presentního tvaru nabývají, nebo aspoň dnem 11. února 1925, kdy rozhodnutí konference bylo ve sbírce zák. a nař. vyhlášeno. Podle toho nutno po názoru stížnosti při rozhodování o státním občanství podle čl. 3. rozhodnutí konference rozhodovati podle stavu, jaký tu byl v den 29. dubna 1926 případně 11. února 1925 a nikoli v den 28. července 1920. — Také zde se stížnost mýlí. Správno jest, že rozhodnutí konference velvyslanců stalo se součástí našeho vnitrostátního právního řádu teprve tím, že bylo ve sbírce zák. a nař. vyhlášeno, jak to také nss konstatoval ve zmíněném již nál. Boh. A 7285/28, avšak z toho ještě nutně neplyne, že nabytí státního občanství podle tohoto rozhodnutí muselo nastati teprve dnem 1. února 1925 a že proto nutno vžiti za základ stav, jaký tu byl tohoto dne. Otázku tu nutno řešiti nikoli podle data, kdy uvedené rozhodnutí konference nabylo vnitrostátní působnosti, kteráž skutečnost neznamená nic jiného, než že teprve od této doby mohly úřady čsl. na základě cit. rozhodnutí konference judikovati a jednotlivci se tohoto rozhodnutí jako normy proti úřadům dovolávati, nýbrž podle obsahu předpisů cit. rozhodnutí, právě jako podle úst. zák. č. 236/20 nerozhoduje pro otázku, kdy bylo nabyto čsl. státní občanství podle § 1 č. 4, den 16. července 1920, kdy úst. zákon nabyl účinnosti, aniž pak jest k tomuto dni připínati požadavek zaměstnaneckého poměru k čsl. státu. Stížnost ovšem obsahu předpisů čl. 3, § 1 odst. 1 rozhodnutí konference také se dotýká. Leč z prosté skutečnosti, že užito zde bylo tvaru, že osoby, které měly , nabudou státní příslušnosti polské nebo čsl., nelze dovoditi závěr, k němuž stížnost dospívá. Závěru tornu totiž odporuje úvaha, opírající se o fakt, že rozhodnutí konference je vydáno dne 28. července 1920, ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 cit. čl. 3., kde se praví, že osoby, starší 18 let, získávající plným právem polskou neb čsl. státní příslušnost ve smyslu § 1 (v rozhodnutí konference je omylně řečeno: čl. 1, v němž se však o státním občanství vůbec nejedná), budou míti možnost během jednoho roku, počínaje dnešním dnem, optovati pro příslušnost čsl. nebo polskou. Významem tohoto ustanovení zabýval se nss již v nál. Boh. A 6991/27 a dospěl zde, upustiv od své dřívější judikatury a opíraje se o usnesení odborného plena, k názoru, že jednoroční opční lhůta nahoře uvedená počala dnem 28. července 1920; zároveň dovodil nss, že skutečnost, že rozhodnutí konference bylo publikováno ve sbírce zák. a nař. teprve dne 11. února 1925, nemá vlivu na určení, od kdy jest počítati lhůtu, jejíž počátek je positivním předpisem stanoven na den 28. července 1920. Vezme-li se tento právní názor za základ, jest jasno, že počala-li dnem 28. července 1920 běžeti lhůta k opci pro jiné státní občanství, než kterého se získává podle § 1 čl. 3., může se státní občanství podle posléze uvedeného předpisu získávati, t. j. musí ho býti nabyto nejpozději také tímto dnem. Vzhledem k tomu nemůže míti futurální tvar »nabude« v § 1 čl. 3 onoho významu, jaký mu stížnost připisuje, a jest pak i pro otázku nabytí státního občanství podle cit. čl. 3 rozhodnutí konference rozhodný stav, jaký tu byl v den 28. července 1920, jak jej za základ vzalo nař. rozhodnutí. Než tím není ještě vyčerpán obsah stížnosti a nutno se vzhledem k jejím dalším vývodům zabývati otázkou poměru úst. zák. č. 236/20 ke zmíněnému rozhodnutí velvyslanců, a řešíti, podle které z obou norem jest posuzovati případ, kdy v téže osobě jsou splněny podmínky jednak § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 pro nabytí státního občanství čsl., jednak čl. 3 § 1 odst. 1 posl. věty rozhodnutí konference velvyslanců pro nabytí státního občanství polského. Nss uvažoval takto: Žal. úřad, řeše si sám tuto otázku, vycházel z právního názoru, že státoprávní poměry obyvatel Těšínská, pokud ovšem byli státními příslušníky býv. Rakouska, byly výlučně upraveny rozhodnutím konference velvyslanců, odlišně od mírových smluv a ustanovení zák. č. 236/20, a že proto pro obyvatele Těšínská, to jest oné jeho části, jež rozhodnutím konference velvyslanců byla přiznána Čsl. republice, platí pro určení státního občanství výlučně ustanovení cit. rozhodnutí konference, nikoli ustanovení úst. zák. č. 236/20. Nemůže tu býti pochybnosti o tom, že základ pro toto nazírání čerpal žal. úřad, třeba v nař. rozhodnutí výslovně tak nepraví, v čl. 91 mírové smlouvy s Rakouskem č. 507/21 Sb., kde je stanoveno, že Rakousko se vzdává ve prospěch čelných mocností spojených a sdružených všech práv na území, která nejsou dosud přidělena nikomu jinému, a že se zavazuje, že uzná opatření, která Čelné mocnosti spojené a sdružené učiní o těchto územích, zejména pokud jde o státní občanství obyvatelů. Tímto ustanovením, domnívá se patrně žal. úřad, byla prolomena ohledně obyvatel Těšínská zásada, vyjádřená v čl. 70 ve spojení s čl. 76 téže mírové smlouvy, podle níž osoby, získavší do 1. ledna 1910 domovské právo na území, jež tvořilo část býv. mocnářství Rak.-Uher. a bylo touto smlouvou postoupeno státu Čsl.„ stávají se ipso facto příslušníky státu Čsl., takže by na osoby, bydlící v Těšínsku, z titulu tohoto sídlení na území, jež v té době nebylo nikomu jinému přiděleno, ustanovení čl. 60 a 76 mírové smlouvy se nevztahovalo. Je-li takto správně pojat základ názoru žal. úřadu — a jinak pojímán rozumně býti nemůže — jest naproti tomu uvésti: Nehledíc k tomu, že ustanovením čl. 91 o určení státního občanství obyvatelů území dosud nepřiděleného vzalo na sebe určitý závazek pouze Rakousko, jako smluvní strana Čelných mocností spojených a sdružených, mezi nimiž byla právě jak republika Čsl., tak i republika Polská, není ustanovením tím dán tak bezpečný základ, aby z něho bylo možno dojiti k jedinému jen závěru, k jakému dospěl žal. úřad. Jest tu přihlédnouti k tomu, že základní princip pro nabytí státního občanství v nástupnických státech jest obsažen v čl. 70 cit. mírové smlouvy s Rakouskem, kde se praví, že všechny osoby, které mají právo domovské na území, jež dříve tvořilo část býv. mocnářství rak.-uher., stávají se, pozbývajíce státního občanství rakouského, ipso facto příslušníky onoho státu, který na řečeném území vykonává práva svrchovanosti. Pro Čsl. byla tato základní zásada modifikována v čl. 76 obsahově v ten smysl, že se ustanovení čl. 70 o nabytí státního občanství čsl. týká jen těch osob, které domovského práva na území postoupeném tomuto státu nabyly aspoň do 1. ledna 1910. Tím se však nic nezměnilo na věci v tom směru, že se nabytí to týká všech osob, vyhovujících řečené podmínce. Tu nečiní se žádného rozdílu a není také v celém oddílu 6. ustanovení, z něhož by bylo možno dovoditi, že nabytí státního občanství v republice Čsl. podle principu čl. 70 s modifikací podle čl. 76 je nějak, na př. bydlištěm restringováno. Za tohoto stavu lze důvodně hájiti thesi, že v klausuli čl. 91, jímž se Rakousko zavázalo uznati opatření mocností o státním občanství obyvatelů území dosud nikomu nepřiděleného, nebyli vůbec míněni oni obyvatelé území dosud nepřiděleného, jejichž nové státní občanství bylo určeno principy čl. 70 a 76, a že proto opatření mocností podle čl. 91 těchto obyvatel území dosud nikomu nepřiděleného vůbec se týkati nemělo, když předpisy oddílu 6. jejich státní občanství v nových státech již určeno bylo, jako vůbec slovo obyvatel v čl. 91 nelze bráti v jeho nejširším smyslu, když jest jasno, že jím nejsou míněni všichni ti, kdo na onom území sídlili, bez rozdílu, nýbrž jen státní občané rakouští, kdežto zase na druhé straně možno pod pojem obyvatelů onoho území subsumovati i osoby, mající na onom území právo domovské, třeba na území tom ve skutečnosti nesídlili. Proto tedy i přes ustanovení klausule čl. 91 jest za to míti, že podle samé mírové smlouvy s Rakouskem jest ty, kdo měli na území, postoupeném touto smlouvou republice Čsl., dom. právo, získavše je nejpozději 1. ledna 1910, tedy na př. jako st-lčin manžel v Hulíně, pokládati ve smyslu čl. 70 a 76 za státní občany čsl., i když své bydliště měli na území v té době nikomu nepřiděleném, tedy byli na př. obyvateli Těšínská. Než i kdyby o takovémto obsahu mírové smlouvy s Rakouskem mohly býti pochybnosti, nebylo by to nikterak rozhodno, když pro judikování úřadu žal. a ovšem i nss-u nelze vžiti za základ smlouvu mírovou jako normu vnitřního právního řádu přímo, nýbrž jen v onom obsahu, v jakém byla do vnitrostátního právního řádu recipována. Recepce ustanovení řečené mírové smlouvy o státním občanství do čsl. vnitrostátního právního řádu stala se úst. zákonem č. 236/20. Zákon ten stanoví v otázce, o niž dnes jde, v § 1 č. 1, že státními občany čsl. jsou ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství Rak.-Uher., jež náleží nyní Čsl. republice. Zde zákon hovoří zcela všeobecně, uznávaje státní občanství čsl. u všech osob které stanovené podmínce vyhovují, a nepřičiňuje žádné výhrady ani výluky. Ani v celém ostatním textu zákona není jediného ustanovení, které by nějakou výluku z použití principu § 1 č. 1 určovalo, nebo z něhož by se výluka, ať už jakákoli, dala vůbec dovoditi, zejména v tom směru, že osoby, vyhovující podmínce § 1 č. 1 přes to nejsou čsl. státními občany, jestliže mají své bydliště mimo území v době účinnosti tohoto zákona nám přidělené, zvláště též na území t. zv. plebiscitním. I kdyby tedy nahoře zmíněná klausule čl. 91 mírové smlouvy s Rakouskem byla mohla znamenati, že ve smyslu této mírové smlouvy nejsou státními občany čsl. ti, kdo sice vyhovují podmínkám čl. 70 a 76, sídlí však na území v té době ještě nikomu nepřiděleném jako jeho obyvatelé, nedoznal tento obsah mírové smlouvy výrazu v úst. zák. č. 236/20. Ústavní zákon však nejen nerecipoval takové hledisko mírové smlouvy, je-li ovšem v mírové smlouvě vůbec obsaženo, nýbrž nepojímaje ustanovení klausule čl. 91 vůbec za předpis, jenž by státu čsl. bránil upravovati poměry státoobčanské na území mu dosud nepřiděleném, a nečekaje, až mu území to bude přiděleno a jaká opatření ve smyslu čl. 91 mocnosti o státním občanství jeho obyvatel učiní, již předem otázku státního občanství obyvatel Těšínská upravil pro případ, že mu toto území nebo aspoň jeho část bude přidělena. Jest to zcela jasně patrno z ustanovení § 4 č. 4 odst. 3, kde se praví, že pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná lhůta opční (pro i proti Československu) teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto. Poněvadž pak podle úvodního odstavce § 4 týkala se tato opce jiného státního občanství, než které určité osobě přísluší podle odst. 1 tohoto zák., v němž jest zahrnut i § 1, jest vidno, že úst. zák. č. 236/20 stojí na stanovisku, že po plebiscitu, případně jinakém přidělení území tehdy ještě nepřiděleného bude na území, jež Čsl. bude přiděleno, úprava státního občanství jeho obyvatel upravena tímto úst. zákonem. Zbývá pak zkoumati, jaká změna v této právní situaci nastala tím, že současně s rozdělením Těšínská mezi státy Čsl. a Polský a tedy přidělením jeho částí těmto státům bylo zároveň učiněno v rozhodnutí konference velvyslanců v Paříži z 28. července 1920 opatření o státním občanství obyvatel tohoto území, že toto opatření bylo přijato souhlasným projevem vlády čsl. a polské a že — jak dovoženo již v nál. Boh. A 7285/28 nahoře zmíněném — sluší na rozhodnutí konference v otázkách státního občanství pozírati jako na dohodu ve smyslu § 19 úst. zák. č. 236/20, jež pak ovšem mohla podle úvah, vyložených v nál. Boh. A 3028/23, předpisy úst. zákona měniti. Tu nutno si předem uvědomiti, jaký je obsah ustanovení čl. 3. § 1, o nějž v daném sporu jde. Praví se zde, že osoby, které měly před 1. lednem 1914 domovské právo v býv. vévodství Těšínská , nad nímž svrchovanost Polska nebo Čsl. byla uznána, nabudou plným právem polskou nebo čsl. státní příslušnost. Stejně bude tak i s osobami, které, aniž by měly domovského práva, sídlily by v řečených územích před 1. lednem 1908. Jest vidno předem, že principiálním základem, podle něhož se v rozhodnutí konference určuje nové státní občanství obyvatel Těšínská, jest opět domovské právo podle základní zásady čl. 70 mírové smlouvy s Rakouskem a § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20. Rozdíl proti hlediskům, jež zaujala tato smlouva mírová a náš úst. zákon, jest jen v tom, že — pokud jde o Čsl. — pro nabytí státního občanství čsl. nežádá se domovské právo na našem území Těšínská již od 1. ledna 1910, nýbrž aspoň od 1. ledna 1914. V tom jest pro obyvatele našeho území Těšínská proti úst. zák. č. 236/20 určité plus, určitá výhoda. Avšak pro osoby, které toto domovské právo měly již 1. ledna 1910, byla by tu i určitá nevýhoda. Záleží v tom, že kdežto posuzováno podle úst. zák., jenž — jak již řečeno — svoji působnost již předem vztáhl na území Těšínská, jakmile nám bude přiděleno, osoba taková byla by státním občanem čsl. již od 28. října 1918, bylo by na osobu tu s hlediska rozhodnutí konference pohlížeti jako na státního občana čsl. teprve ode dne 28. července 1920. Že by takového účinku vláda čsl. přijímajíc rozhodnutí konference a dohodujíc se takto s vládou polskou ve smyslu § 19 úst. zák. č. 236/20, chtěla docíliti, nelze ovšem vůbec předpokládati, když otázka, od kdy jest býv. občany rakouské pokládati za státní občany čsl., vůbec se netýká vzájemného poměru státu Čsl. a Polského, jenž právě ve smyslu § 19 ústav. zák. měl býti upraven, a příčilo by se vůbec základnímu nazírání a postupu vlády čsl., jež od původu pozírala na území Těšínská jako na součást historického území koruny české, jež v historických hranicích tvoří součást státního území obnoveného státu čsl., kteréž hledisko bylo právě také vyjádřeno v cit. ustanovení § 4 odst. 3 úst. zák. č. 236/20, z něhož jest zjevno, že podle úmyslu zákonodárcova mělo se na příslušníky obcí na Těšínsku, jakmile o území tom bude rozhodnuto, pokud vyhovují podmínce § 1, č. 1, hleděti jako na státní občany již od 28. října 1918. Aby mohlo býti dovoženo, že osoby ty jsou státními občany čsl. teprve od 28. července 1920, musilo by býti v rozhodnutí konference velvyslanců obsaženo ustanovení, z něhož by dedukce taková nad veškerou pochybnost plynula. Jím pak ovšem byl by dán důkaz, že rozhodnutí konference jest normou, jíž jakákoli působnost úst. zák. č. 236/20 na Těšínsku byla vyloučena. Pokud takové ustanovení v rozhodnutí konference obsaženo není, a nss ho neshledal, možno důvodně a také nutno hájili stanovisko, že osoba mající domovské právo v oné části Těšínská, nad níž byla uznána svrchovanost Čsl., aspoň od 1. ledna 1910, nestala se státním občanem čsl. ex titulo rozhodnutí konference, nýbrž mocí úst. zák. č. 236/20, a že rozhodnutí konference není jedinou a výlučnou normou, jež otázky obyvatel Těšínská upravuje. Tím je vymezen charakter rozhodnutí konference jako normy podpůrné, jež rozšiřujíc proti úst. zák. č. 236/20 možnost získati státní občanství čsl., jest vtělena v právní řád čsl. a s hlediska tohoto řádu, dána ve prospěch státního občanství čsl., a platí proto jen vedle úst. zák. č. 236/20, nikoli však proti němu. S téhož hlediska nutno se pak dívati i na případ, jako jest st-lčin, kdy st-lka má nepopřené již od doby před 1. lednem 1910 domovské právo nikoli na území Těšínská, nýbrž na území, jež v době účinnosti úst. zák. č. 236/20 náleželo již Čsl. republice, sídlila však na dnešní polské části Těšínská od doby před 1. lednem 1908. Skutečností prvou jest splněna podmínka § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 pro získání státního občanství čsl., skutečností druhou podmínka čl. 3 § 1 věty 2 rozhodnutí konference pro získání státního občanství polského. Žal. úřad spatřoval v tomto případu jen konkurenci skutečností, nikoli však konkurenci norem, vycházeje ze základu, že úst. zák. č. 236/20 na území Těšínská nemá účinnosti, takže skutečnost prvá jest pro řešení případu zcela irelevantní. Že toto hledisko není správné, bylo dovoženo již nahoře. Ale pak jde tu skutečně o konkurenci norem, jež — zachycujíc každá jinou relevantní skutečnost — vedou k závěrům, vzájemně se vylučujícím. Než konkurence ta jest tu jen podle textů obou norem, nikoli podle jejich pravého vnitřního smyslu. Jeť rozhodnutí konference, jak již řečeno, proti úst. zák. č. 236/20 jen normou podpůrnou, a s tohoto hlediska možno ustanovení 2. věty § 1 čl. 3 rozhodnutí konference o titulu sídlení pro nabytí státního občanství bráti jen jako výhodu při získávání státního občanství čsl., nikoli jako předpis, jenž by vylučoval nabytí státního občanství čsl. podle úst. zák. č. 236/20. Ve svém účinku a ve své vnitřní podstatě jest tu táž situace, jaká nastává, střetne-li se v téže osobě podle samého čl. 3 § 1 rozhodnutí konference skutečnost dom. práva podle věty 1. na našem území Těšínská, a skutečnost sídlení podle 2. věty na polském území Těšínská. Pro takový případ neobsahovalo samo rozhodnutí konference zvláštního ustanovení, a přece nemohlo bytí pochybností o tom, že státní občanství takové osoby jest určití podle titulu domovského práva jako titulu principiálního, k němuž jest titul sídlení jen v poměru podpůrnosti, jak to také jest dodatečně vyloženo v čl. 1 § 1 posl. odst. smlouvy čsl.-polské. Ze všech těchto úvah plyne, že ustanovením 2. věty § 1 čl. 3 rozhodnutí konference velvyslanců o nabytí státního občanství polského na základě sídlení v oné části Těšínská, nad níž byla uznána svrchovanost Polska, není vyloučena možnost nabyti státního občanství čsl. podle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20, jsou-li splněny podmínky tohoto ustanovení. Žal. úřad vycházel z názoru opačného, právně mylného, pročež bylo jeho rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.