Č. 9521.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: Z oprávnění obce, aby si stanovila jazyk minoritní za jednací (čl. 70 jaz. nař.), neplyne ještě povinnost jiné obce s jednacím jazykem čsl. přijímali od ní písemnosti, sepsané v onom jazyku minoritním.
(Nález ze dne 26. listopadu 1931 č. 17477.)
Prejudikatura: Boh. A 8072/29.
Věc: Městská obec Liberec proti zemskému úřadu v Praze (vrch. min. kom. Dr. Václ. Chalupný) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městská rada v Liberci požádala německým dopisem obecní úřad ve V., aby doručil bydlícímu tam Jar. M. trestní nález, vydaný proti němu pro přestupek předpisů o vybírání dlažebného. Obecm úřad dopis ten vrátil se žádostí o překlad do jazyka českého. K stížnosti městské rady v Liberci, podané proti tomuto postupu podle čl. 96 jaz. nař., rozhodla osp v Turnově, že obecní úřad ve V. nebyl povinen přijmouti uvedený dopis, a že jeho nepřijetím neporušil jazykových předpisů. Rozhodnutí toto odůvodněno bylo v podstatě tím, že jazykový zákon nevylučuje ve svých ustanoveních, týkajících se samosprávných úřadů, z pojmu podání úředních dopisů obcí. Vzhledem k tomu a ke znění čl. 3 odst. 1 jaz. nař. měl onen dopis povahu podání. Podle § 3 odst. 4 jaz. zák. se zřetelem k jeho § 2 a podle čl. 71 odst. 2 jaz. nař. nebyla obec V. povinna německý dopis přijmouti, poněvadž v ní neobývá 20% státních občanů příslušníků německého jazyka. T. zv. sebeurčovací právo obcí ve věcech jazykových nejen že není jazykovým zákonem výslovně uznáno a zásadně stanoveno, ale nemá v něm žádné opory.
Další stížnosti stěžující si obce zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů uvedených ve výměru v odpor vzatém a podotkl, že z vývodů stížnosti, jimiž obec konstruuje právo užívati v tak zv. úřední korespondenci jazyka německého jako svého jazyka jednacího, nevyplývá povinnost obce V. přijmouti německý její dopis, tím méně pak porušení jazykoprávních předpisů touto obcí.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Především jest třeba zjistiti si judikátní obsah nař. rozhodnutí. Podle správních spisů domáhala se stěžující si obec v řízení správním jazykovými stížnostmi, podanými podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař., výroku, že obec V. jest povinna přijati a vyříditi německý dopis, který byl jí stěžující si obcí zaslán, obcí V. však vrácen k připojení českého překladu. Předmětem jazykového sporu byla tedy jen otázka, zda obec V. jest povinna přijmouti německy sepsaný dopis stěžující si obce. Nař. rozhodnutím vyslovil pak žal. úřad, že jmenovaná obec nebyla povinna tento dopis přijmouti, a že nepřijetím jeho neporušila jazykových předpisů. Z toho plyne, že jediným judikátním obsahem nař. rozhodnutí jest záporný výrok o uvedené sporné povinnosti obce V. Jen tento výrok může pak býti podle §§ 2 a 5 zák. o ss předmětem revisní kognice nss-u. Není proto správné, tvrdí-li stížnost, že v daném případě jde o otázku, zda obec s menšinovým jazykem jednacím jest povinna, aby v úředním styku s jinou obcí, jejíž jednací jazyk jest čsl., užívala státního jazyka, neboť výrok, který by vyslovoval takovou povinnost, v nař. rozhodnutí obsažen není. Žal. úřad nedovolává se v něm ani předpisu 2. odst. čl. 78 jaz. nař., který jedná o takové povinnosti. Namítá-li stížnost, že tento předpis odporuje § 55 úst. listiny a § 8 jaz. zák., nepostihuje tato námitka obsahu nař. rozhodnutí, míjí se tedy úplně cíle, a nelze se jí proto věcně zabývati.
Žal. úřadem popřenou povinnost obce V., přijmouti německý dopis stěžující si obce, snaží se stížnost dovoditi jako rub svého, domněle jí příslušejícího sebeurčovacího práva jazykového. Dovolávajíc se nál. Boh. A 7173/28, doličuje stížnost v té příčině, že z § 3 jaz. zák. jest zřejmo, že jazykový zákon uznává v oboru samosprávy zásadně volnost jejího sebeurčování, což prý vyplývá také ze zprávy úst. výboru k § 3 jaz. zák. a že toto sebeurčovací právo co do užívání jazyka nebylo odstraněno ani zmocněním, daným státní moci výkonné v § 8 jaz. zák., aby vydala nařízení o užívání jazyků pro úřady samosprávné.
Stížnosti nelze však dáti za pravdu. Nss vyslovil sice v cit. nál. Boh. A 7173/28 právní názor, že jaz. zákon uznává v § 3 v oboru autonomie zásadně volnost sebeurčování, a že sebeurčovací právo obcí omezil, jen měrou v tomto paragrafu ustanovenou. Leč od tohoto právního názoru upustil nss na základě usnesení svého odborného plena a adm. plena v pozdějším nál. Boh. A 8072/29, vydaném o stížnosti nynější st-lky, v němž bylo vysloveno a podrobně odůvodněno, že jazykový zákon nepraví nikde, že by samosprávné úřady měly právo, aby si stanovily jazykovou úpravu pro své úřadování podle své vlastní vůle čili že by měly sebeurčovací právo jazykové, nýbrž že z § 3 jaz. zák. lze usouditi toliko, že jaz. zákon připouští možnost, že jednacím jazykem u samosprávných úřadů tam jmenovaných bude i jazyk jiný než jazyk čsl. Při tomto právním názoru se trvává nss i v daném případě. Stížnost poukazuje dále k odůvodnění svého tvrzeného sebeurčovacího práva jazykového mimo na jazykový zákon také ještě k tomu, že toto právo jest již zakotveno v říšském zákoně obecním a v obecních zřízeních o samostatném oboru působnosti obce.
Stížnost má tu patrně na mysli ustanovení čl. 5. zák. z 5. března 1862 č. 18 ř. z., resp. § 28 čes. obec. zříz. ze 16. dubna 1864 č. 7 z. z. Proti tomu dlužno však uvésti, že podle obou těchto souhlasných norem obec ve své sebeurčovací volnosti jest omezena šetřením zákonů říšských a zemských. Neposkytuje-li však zákon říšský, jakým jest i zákon jazykový, který jest podle § 129 úst. listiny její součástí, a jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Čsl. také pro obce, v tomto jím zvláště upraveném oboru obci sebeurčovacího práva jazykového, jak ve shora cit. nál. Boh. A 8072/29 bylo dovoženo, pak nemůže stěžující si obec vyvozovati sebeurčovací jazykové právo ani z cit. všeobecných norem o svém samostatném oboru působnosti.
Nevhodně dovolává se stížnost pro uznání svého sebeurčovacího jazykového práva také § 128 úst. listiny, neboť v ustanovení tom vyslovená všeobecná zásada volného užívání jakéhokoli jazyka státními občany čsl. jest omezena na soukromý a obchodní styk a v relacích v cit. paragrafu uvedených. O žádný z případů v § 128 úst. listiny uvedených však zde nejde, a stěžující si obec sama ve stížnosti tvrdí, že, žádá-ti její městská rada obecní úřad ve V. o doručení trestního nálezu a o vybrání pokuty jím uložené, jest nepochybné, že šlo při tom o úřední dopis. Běželo zde tedy o styk úřední, a nikoliv o soukromý ani obchodní, na jaké se jedině vztahuje § 128 úst. listiny.
Povinnost obce V., aby přijala německý úřední dopis, dovozuje stížnost dále také z oprávnění stěžující si obce, aby si zvolila menšinový jazyk jako svůj jazyk jednací. Stížnost má za to, že obec, zvolivši si jazyk menšinový za svůj jazyk jednací, může tohoto jazyka užívati v úředním styku s jinými obcemi i tehdy, když dotčená obec není povinna přijmouti od strany podání sepsané v jazyku menšinovém.
S tímto právním názorem nelze však souhlasiti. Podle čl. 70 jaz. nař. přísluší obecnímu zastupitelstvu v mezích tohoto nařízení ustanoviti jednací jazyk obce, jehož užívati jest obec oprávněna v mezích tohoto nařízení. Ustanovila-li si takto obec jazyk menšinový svým jednacím jazykem, plyne z toho, že učinila tak pro sebe, t. j. pro svou právní sféru, a jen pro ty právní subjekty, které jsouce její moci podrobeny, spadají do sféry její právní moci. Ustanovením jednacího jazyka menšinového nemohou však býti omezována jazyková práva jiných obcí, které si stanovily jiný jazyk svým jednacím jazykem. Z povahy tohoto oprávnění nevyplývá jako jeho rub povinnost některé obce, aby přijímala dopisy, sepsané v menšinovém jazyku, jako jednacím jazyku jiné obce, který není jejím jazykem jednacím. Ježto taková povinnost z právní povahy oprávnění obce ustanoviti si jednacím jazykem jazyk menšinový nevyplývá, mohla by býti uznána za existentní jen tehdy, kdyby byla stanovena positivní normou. Normy takové však v jazykovém zákoně ani v jazykovém nařízení není.
Stížnost snaží se tuto povinnost dovoditi také poukazem na jakousi obdobu úředního styku soudů a úřadů státních s obcemi, dovolávajíc se v té příčině nál. Boh. A 6882/27, ve kterém bylo vysloveno, že rubem povinnosti soudů užívati státního jazyka, stanovené v § 1 odst. 2 bodu 1 jaz. zák., jest povinnost obcí přijímati úřední dopisy jejich sepsané v tomto jazyce.
K tomu nutno však podotknouti, že v těchto případech jde o rub povinnosti, uložené jazykovým zákonem soudům, státním úřadům atd., kdežto v daném případě vyvozuje stížnost povinnost obce přijmouti německý dopis z oprávnění stěžující si obce míti a užívati jazyka německého jako svého jazyka jednacího. Ze srovnání obou těchto případů jest zřejmá různost předpokladů, která však vylučuje možnost úsudku per analogiam, jenž vyžaduje pojmově nezbytně podobnosti premis, které zde však není.
Pokud stížnost hájí konečně právní názor, že dožadující dopis, zaslaný obci V., nelze pokládati za »podání«, ve smyslu §§ 2 a 3 jaz. zák., ježto pod tento pojem spadají toliko podání stran, nikoli však úřední korespondence, netřeba se řešením otázky právní povahy dopisu toho s hlediska jaz. zák. v daném případě zabývati, neboť ať dopis ten má jakoukoli právní povahu, není možno v mezích uplatněných stižních bodů (§ 18 zák. o ss) shledati, že by nař. rozhodnutí, neuznavší povinnost obce V. přijmouti německý dopis, odporovalo zákonu, když taková povinnost není jí uložena žádnou positivní normou a podle toho, co shora bylo řečeno, ani z oprávnění stěžující si obce, užívati německého jazyka jednacího jako důsledku tvrzeného sebeurčovacího práva jazykového, stěžující si obci však po právu nepříslušejícího, dovoditi se nedá.

Citace:

Č. 9521. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 394-397.