Č. 9495.Dávky obecní: 1. Ustanovením § 57, odst. 3 fin. novely č. 329/21 ve spojení s § 16 zák. č. 116/20 byla pro území obce pražské zachována kompetence min. fin., povolovati dávku z nájemného a schvalovati dávková pravidla, třeba neodpovídající zákonu č. 32/1908 z. z. čes. a vl. nař. č. 143/22 Sb. — 2. Pro vyměření dávky z nájemného v Praze za rok 1925 podle dávk. pravidel, schválených min. fin. pod č. 2379/25, nemá významu předpis § 10 zák. č. 48/25 o tom, že zvýšení nájemného, provedené podle §§ 9 a 12, odst. 2 a 6 cit. zák., se nezapočítává do vyměřovacího základu. — 3. Odečet nákladů na opravy domu ze základny pro vyměření dávky z nájemného není závislý na uznání nákladů těch berní správou. (Nález ze dne 19. listopadu 1931 č. 6955/29.)Prejudikatura: ad 1.: Boh. A 7468/28. Věc: Zdeněk Ch. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z nájemného. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: St-1 podal proti předpisu dávky k nájemnému za 1. 1925 a 1926 odvolání, ve kterém žádal, aby ze zdanitelného základu pro tuto dávku odpočítáno bylo zvláštní vodné, náklad na opravy, výlohy za osvětlení schodiště, vodoměr, plynoměr a elektroměr, vymetání komínů a odvážení popele. Sbor hlavního města Prahy pro vyřizování stížností vyhověl rekursu do té míry, že od hrubého základu odpočetl ještě zvláštní vodné, v ostatním odvoláni zamítl z těchto důvodů: »Podle § 5 pravidel vyměřuje se obecní dávka ze zjištěného úhrnného nájemného, od něhož se odečtou obecní dávky placené na podkladě nájemného v roce 1924, dále zvláštní vodné, náhrada nákladů na opravu domu a příspěvek na ústřední topení, pokud tyto příplatky jsou ve zjištěném nájemném obsaženy. Zbytek pak tvoří vyměřovací základ pro předpis dávky k nájemnému. Pro posouzení oprávněnosti a výše těchto srážek jest rozhodující fase činžovní, berní správou upravená. Podle cit. pravidel jsou tedy odpočitatelný pouze srážky výslovně jmenované, a neodpočítávají se tudíž další vedlejší poplatky od nájemníků vybírané podle zákona o ochraně nájemníků, jako zvýšené výlohy za osvětlování domu, kominík, zvýšený úrok a pod., i kdyby berní správou byly uznány. Pokud stížnost dovolává se zák. z 26. března 1925 č. 48 Sb., který veškeré příplatky podle tohoto zákona vybírané osvobozuje od všech daní a přirážek a dávek, dlužno uvésti, že dávka z nájemného za rok 1925 vyměřuje se podle čtyřnásobku nájemného za třetí čtvrtletí roku 1924, kdy zákon citovaný ještě neplatil, neboť účinnosti nabyl teprve dnem 1. dubna 1925. Proto ustanovení tohoto zákona bude možno vžiti v úvahu teprve až bude prováděn dodatečný předpis za rok 1925 a další. Pokud stížnost se domáhá odečtení oprav, dlužno ji zamítnouti, neboť berní správa opravy vůbec nepřiznala, a jiné srážky nejsou podle cit. pravidel odpočitatelný od hrubého základu.« Další odvolání zamítl žal. úřad z důvodů nař. rozhodnutí, k nimž dodal, že náklad na opravu domu bylo by uznati za srážky se základu k vyměření pro rok 1925 a 1926 jen tehdy, pokud by byly obsaženy ve zjištěném nájemném a u každého nájemníka zvlášť náležitě prokázány, což však st-lem nebylo provedeno. O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: Předem nutno zabývati se námitkou stížnosti, že pravidla, jichž se napadené rozhodnutí dovolává, nemají vůbec právní závaznosti. Pravidla ta byla vydána na základě zák. č. 329/21 a vzorných pravidel č. 143/22. Podle nich smí býti vybírána dávka vyšší než 25%ní jen z nájemného přesahujícího 4000 Kč a kromě toho jen za souhlasu vlády. Pravidla z 21. ledna 1925 byla schválena jen min. fin. a zdaňují i nižší nájemné vyšší kvotou než shora uvedeno. Výnos min. fin. nemůže nahraditi schválení vlády. Námitku tu neshledal nss důvodnou. Nss vyslovil již v nál. Boh. A 7468/28 právní náhled, že ustanovením § 57 odst. 3 fin. novely č. 329/21 ve spojení s §em 16 zák. č. 116/20 zachována byla pro území obce pražské kompetence min. fin., povolovati dávky v zák. č. 32/1908 z. z. čes. vypočítané a schvalovati příslušná dávková pravidla, i když neodpovídají zákonu posléze uvedenému nebo vzorným pravidlům vydaným vl. nař. č. 143/22. Materielně-právním podkladem oněch dávek jest od 1. října 1921 nikoliv zák. č. 32/1908 z. z. čes., nýbrž fin. novela č. 329/21. Na náhledu tom trvá nss i v tomto případě. Ve věci samé nutno se zabývati především námitkou stížnosti, že otázku dávkové povinnosti st-lovy bylo posuzovati nejen podle dávkových pravidel, schválených min. fin. pod č. j. 2379/25, nýbrž i se zřetelem k zákonu č. 48/25, jehož §em 10 dávk. pravidla ta byla změněna. Přejav důvody rozhodnutí stížnostního sboru, vyslovil žal. úřad, že nelze cit. zákona v konkrétním případě použiti, poněvadž dávka z nájemného vyměřuje se podle čtyřnásobku nájemného za 3. čtvrtletí 1924, kdy cit. zákon, nabyv účinnosti teprve 1. dubna 1925, ještě neplatil, takže bude možno ustanovení tohoto zákona vžiti v úvahu teprve při dodatečném předpisu za r. 1925 a další. Stížnost proti tomu namítá, že bylo k zák. č. 48/25 bráti zřetel již proto, že platební rozkazy byly vydány v březnu 1926, tedy již za jeho účinnosti. Tato námitka není ovšem důvodná, neboť nesejde na tom, kdy vydány platební rozkazy, nýbrž na tom, pro které období dávka, se předpisuje. V konkrétním případě dávka byla předepsána za léta 1925 a 1926, st-1 předpis za obě tato léta vzal v odpor, a jak stížnostní sbor (podle výslovného údaje enuntiátu), tak i žal. úřad rozhodovaly o předpisu za obě léta. Pokud se týče předpisů dávky za r. 1925, děje se podle §5(1) dávk. prav. ze čtyřnásobné části nájemného ze třetího čtvrtletí předcházejícího roku, t. j. r. 1924. St-lem dovolaný § 10 zák. 48/25 stanoví, že zvýšení nájemného podle § 9 a § 12 odst. 2 a 6 nezapočítává se do vyměřovacího základu dávek vybíraných na podkladě nájemného. Vylučuje tedy ze základny dávkové zvýšení nájemného provedené podle §§ 9 a 12 zák. č. 48/25. Poněvadž toto zvýšení může nastati až při nájemném vybíraném za účinnosti zák. č. 48/25, t. j. od 1. dubna 1925, nemůže o něm býti řeči při nájemném vybíraném ve 3. čtvrtletí 1924, které však je jedině rozhodno pro předpis dávky pro r. 1925. Pokud se týče předpisu dávkového za rok 1925, je tedy stižní námitka bezdůvodná. Na sporu byl však také předpis dávky pro r. 1926. Pro tento předpis je podle § 5 (1) prav. rozhodno nájemné vybírané v 3. čtvrtletí 1925, a tedy po případě již zvýšené podle zák. 48/25. Pokud tento zákon v § 10 uznává srážky s dávkové základny dále jdoucí nežli srážky přípustné v § 5 (4) dávk. prav., byla jím ovšem dávková pravidla modifikována a sluší tedy přípustnost srážek při předpisu dávky pro 1926 posuzovati již se zřetelem na § 10 cit. zák. Jestliže tedy žal. úřad odepřel st-li ohledně předpisu dávky pro r. 1926 mimo srážky stanovené pravidly také srážky přípustné podle § 10 zák. č. 48 (25), je rozhodnutí v tomto směru nezákonné. Pokud se týká srážek, na něž strana má nárok již podle dávkových pravidel, uplatňuje st-1 jako srážkovou položku jedině náklady na opravy (stížnost ad 2). Žal. úřad odůvodnil svoje zamítavé stanovisko v tomto bodě jednak všeobecným odkazem na důvody stížnostního sboru — jenž vyslovil, že pro posouzení oprávněnosti srážek je rozhodna činžovní tase, berní správou upravená, berní správa pak že oprav vůbec nepřiznala, — jednak vlastním důvodem dalším, že totiž náklady na opravu domu bylo by uznati za srážku se základu dávkového jen tehdy, pokud by byly obsaženy ve zjištěném nájemném a u každého nájemníka zvlášť náležitě prokázány, což však st-lem nebylo provedeno. Stížnost proti prvnímu důvodu brojí námitkou, že podle dávkových pravidel srážky se základny dávkové nejsou podmíněny uznáním jich berní správou, a že ostatně — jak o tom strana v rekursu nabídla důkazy — při vyměření daně činžovní na ně zřetel vzat byl. I v tomto směru má stížnost pravdu. Paragraf 5 (4) dávk. prav. praví docela kategoricky, že od zjištěného hrubého nájemného odečtou se . . . »náhrada nákladů na opravy domu ..., pokud jsou obsaženy ve zjištěném nájemném a u každého nájemníka (uživatele bytu) zvlášť náležitě prokázány«, aniž tento odečet činí závislým na tom, že berní správa náklady ty uznala. Ani v jiných ustanoveních pravidel nelze tuto podmínku nalézti. Prvý důvod nař. rozhodnutí není tedy správný. Žal. úřad ovšem dodává dále, že nebylo možno st-li přiznati srážku nákladů na opravy proto, že nebyla splněna druhá podmínka, totiž že nákladů těch u každého jednotlivého nájemního objektu neprokázal. Než ani v tom nebylo možno dáti úřadu za pravdu. St-l ve svém odvolání na stížnostní sbor uvedl ohledně každého jednotlivého nájemního objektu jednak hrubé nájemné, jednak částku připadající dohromady na zvláštní vodné a opravy, a konečně částku připadající na 14% paušál za osvětlení atd. Z částky na druhém místě uvedené stížnostní sbor přiznal jako srážkovou položku zvláštní vodné. To, co z částky právě uvedené zbylo po vyloučení vodného, representovalo právě náklady na opravy. Za tohoto stavu nemohl žal. úřad nárok st-lův, aby náklady na opravy byly uznány za srážkovou položku, zamítnouti z důvodu, že nebyly ohledně jednotlivých nájemních objektů specifikovány. Měl-li žal. úřad za potřebné ještě nějaké údaje strany nebo důkazy o správnosti předložené specifikace, bylo na něm, aby řízení v tom směru doplnil.