Č. 9551.

Pojištění nemocenské: Zaměstnavatelem personálu divadelního není podle § 4 zák. č. 268/19 ředitel divadla již proto, že zaměstnance ustanovil a že je platí, nenese-li risiko jejich práce a služeb.
(Nález ze dne 14. prosince 1931 č. 14590/29.)
Prejudikatura: Boh. A 6926/27.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Brně proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Městská rada v Brně rozhodla výnosem ze 4. listopadu 1925, že zaměstnavatelem zaměstnanců spojených německých divadel v Brně v roce 1924 a začátkem ledna 1925 nebyl ve smyslu § 4 nemoc, zákona »Deutscher Theaterverein« v B.. nýbrž Jiří H., že tedy není jmenovaný spolek povinen za jmenovanou dobu zaplatiti okr. nemoc, pokladně v B. nemocenské příspěvky 125549 Kč 25 h a odepřela potvrditi předložený výkaz nedoplatků.
Toto rozhodnutí potvrdila zsp v Brně rozhodnutím z 27. února 1928 z jeho důvodů. I min. soc. péče nevyhovělo nař. rozhodnutím dalšímu odvolání okr. nemoc, pojišťovny v B. a potvrdilo napadené rozhodnutí ze správných jeho důvodů. Pouze určení doby, jíž se rozhodnutí týká, změněno na dobu od r. 1923 do začátku ledna 1925, ježto se nemocenské příspěvky pojišťovnou požadované týkají také roku 1923, jak patrno z výkazu nedoplatků ze dne 21. listopadu 1925 spisům přiloženého. —
O stížnosti uvážil nss toto:
1. Úřad 1. stolice vycházel z předpokladu, že jde o dlužné příspěvky nemocenské pouze za rok 1924 a za počátek ledna 1925. Ze stejného předpokladu vycházel i úřad 2. stolice. Nař. rozhodnutí vychází však ze zjištění stížností nepopřeného, že jde také o dlužné příspěvky za rok 1923. Přes tuto změnu skutkového zjištění dovolává se však žal. úřad stejně jako úřad 2. stolice důvodů 1. stolice, jež označuje jako správné a z těch důvodů dovolání st-lčino zamítá. Stížnost namítá, že je tu rozpor mezi skutkovým zjištěním a odůvodněním nař. rozhodnutí, poněvadž toto 3. stolicí recipované odůvodnění stolice 1. nemůže dopadati na onu část nař. rozhodnutí, jednající o příspěvcích za rok 1923, když spor o tyto příspěvky nutno posuzovati podle zák. č. 268/19, nikoliv podle zák. č. 248/23; rozhodující ustanovení § 4 obou zákonů mají různé znění a podle názoru 1. stolice, recipovaného i žal. úřadem, i různě pojem zaměstnavatele vymezují.
Nss dal ve věci této námitce stížnosti za pravdu. Z odůvodnění rozhodnutí 1. stolice, svrchu slovně uvedeného, je zřejmo, že tato spor posuzovala výhradně a jedině s hlediska zák. č. 248/23 a že spornou otázku, kdo byl zaměstnavatelem zaměstnanců spojených německých divadel v Brně, řešila se zřetelem na § 4 cit. právě zákona. Pokud jde o dobu od 31. prosince 1923, je stanovisko to zásadně správné, ježto zákon č. 248/23 nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. dnem 31. prosince 1923. Ale nař. rozhodnutím rozhodováno také o příspěvcích za celý rok 1923 a tu ovšem nepřichází v úvahu zákon č. 248/23, nýbrž zákon č. 268/19. Jestli tedy žal. úřad rozhoduje o příspěvcích za dobu do 30. prosince 1923, své rozhodnutí i o těch odůvodnil se zřetelem na § 4 zák. č. 248/23, pak nerozhodoval o povinnosti platiti příspěvky za r. 1923 podle materielních předpisů zákona, který se na tu dobu vztahoval, nýbrž podle zákona pozdějšího. Ovšem neshledává nss v tomto postupu žal. úřadu rozpor, jak činí to stížnost, nýbrž nezákonnost, neboť právním pramenem rozhodování žal. úřadu i pokud šlo o příspěvky do 30. prosince 1923, byl zákon, který nabyl účinnosti teprve 31. prosince 1923. Nemohla a neměla tedy sporná otázka, koho je považovati za zaměstnavatele svrchu zmíněných zaměstnanců v roce 1923, býti řešena podle § 4 zák. č. 248/23. Ježto se tak stalo, bylo rozhodnutí žal. úřadu, pokud se týká příspěvků za dobu do 30. prosince 1923, zrušiti podle § 7 zák. o ss.
2. Pokud se nař. rozhodnutí týká příspěvků ode dne 31. prosince 1923 až do počátku ledna 1925, posoudil žal. úřad spornou otázku s hlediska § 4 zák. č. 248/23. Rozhodujícím pak pro otázku zákonnosti nař. rozhodnutí je, kdo byl zaměstnavatelem zaměstnanců spojených německých divadel v Brně. Podle § 4 cit. zák. je zaměstnavatel osoba, na jejíž účet se vykonávají práce neb služby uvedené v § 1 odst. 1. Po názoru nss-u nelze ustanovení tomu rozuměti tak, že by zaměstnavatelem byla osoba, jež zaměstnance platí neb je ustanovila, nýbrž ona, v jejímž hospodářství se výsledky prací a služeb ať už positivně ve formě úspěchu, ať negativně ve formě ztráty objevují. To vyslovil nss již v nál. Boh. A 6926/27. Nezáleží tedy na tom, kdo ony zaměstnance německých divadel v B. přijal do služeb, kdo s nimi uzavřel smlouvy, nýbrž jedině na tom, kdo nesl risiko jejich služeb a prací, v čí hospodářství se výsledek jejich činnosti objevoval, komu úspěšná jejich činnost přicházela na prospěch a koho neúspěchy a ztráty zatěžovaly.
Stěžující si pokladna stála v řízení na stanovisku, že zaměstnavatelem oněch zaměstnanců byl »Deutsccher Theaterverein« v B., a odůvodňovala je tvrzením, že spolek ten nesl risiko služeb a prací oněch zaměstnanců, ježto on nesl a hradil ztráty, spojené s provozem divadelních her, při nichž oni zaměstnanci spolupůsobili, že na druhé straně participoval na vstupném t. zv. příplatkem na stavbu a on že opatřoval rekvisity k provozu nutné. Dále pokladna tvrdila, že ředitel H. risika žádného nenesl, ježto měl právo na úplatu 5000 Kč měsíčně bez ohledu na to, zda z divadelních her byly přebytky či deficit, a že tedy neprávem ten za zaměstnavatele byl prohlášen. Žal. úřad vyslovil naproti tomu v souhlasu s nižšími instancemi, že zaměstnavatelem nebyl »Deutscher Theaterverein«, nýbrž ředitel H., recipovav důvody prvé stolice a přidav další důvod, podle něhož skutečnost, že ředitel H. byl v jistých ohledech v poměru závislosti k německému divadelnímu spolku, nevylučuje, že H. byl v poměru nadřízenosti k zaměstnancům, o které jde, jako jejich zaměstnavatel.
Z důvodů, jimiž žal. úřad svůj výrok odůvodňuje, plyne zcela jasně, že žal. úřad klade hlavní důraz na okolnost, s kým oni zaměstnanci uzavřeli smlouvy, kdo jim vyplácel umluvené platy a ke komu byli v poměru odvislosti, t. j. vázanosti na jeho rozkazy. To má za rozhodující a pokládá naproti tomu za irelevantní, byl-li snad podnik provozován na účet spolku Deutscher Theaterverein. Tím však ocitá se v rozporu se správným výkladem ustanovení § 4 zák. č. 248/23, podle kterého nezáleží na tom, kdo zaměstnance přijal, kdo s nimi uzavřel smlouvu, kdo je platí, nýbrž jedině na tom, kdo nesl risiko jejich služeb a prací. S toho hlediska je ovšem i nerozhodným, zda zaměstnanci oni byli podle smluv povinni hráti i v divadle v M., ježto není sporu o tom, že jde o příspěvky předepsané za dobu, kdy hráli jen v divadle b.-ském, a jde o otázku, kdo v té době byl jejich zaměstnavatelem.
Pokud tedy žal. úřad považuje za zaměstnavatele jejich ředitele H. proto, že ten se zaměstnanci uzavřel smlouvu a je platil, není důvod ten ve shodě se zákonem.
Ovšem opřen je závěr žal. úřadu, že nikoli Deutscher Theaterverein, nýbrž ředitel H. byl v rozhodné době zaměstnavatelem zaměstnanců, za něž stěžující si pokladna příspěvky předepsala, i o důvody a skutečnosti jiné. Praví se, že konaným šetřením bylo zjištěno, že práce a služby na základě pracovních smluv byly vykonávány na účet ředitele H. Ale tu neuvádí žal. úřad bližší skutkové okolnosti, z nichž dalo by se usuzovati, že risiko zdaru či nezdaru nesl ředitel H., což je po názoru nss-u rozhodujícím. To, co úřad po stránce skutkové uvádí, že se stěžující si pokladnou opětně vyjednával ředitel H., že on vždy dluh na příspěvcích uznával za svůj, že stěžující si pokladna vedla proti němu exekuce, že nedoplatek na příspěvcích přihlásila k vyrovnávacímu řízení ředitele H., není důkazem o tom, kdo nesl risiko služeb a prací oněch zaměstnanců. Že výslechem pokladníka divadla a tajemníka divadelního spolku, jakož i zjištěním z bilance spolku bylo zjištěno, že Deutscher Theaterverein neplatil zaměstnancům mzdy, nedokazuje ještě, že nebyl spolek ten zaměstnavatelem, ježto dle svrchu řečeného není skutečnost ta rozhodnou. Otázka pak, zda zaměstnanci oni byli v poměru podřízenosti vůči řediteli H., kterou se zabývá žal. úřad ve svých vlastních důvodech, je úplně nerozhodnou pro otázku, kdo byl jejich zaměstnavatelem, ježto nepochybně budou zaměstnanci povinni poslouchati rozkazy správce, ředitele podniku a nelze z toho vyvozovati, že ten je jejich zaměstnavatelem.
Z toho, co řečeno, vyplývá, že důvody nař. rozhodnutí neopravňují při správném výkladu ustanovení § 4 zák. č. 248/23 závěr, že zaměstnavatelem zaměstnanců, jichž týkaly se příspěvky stěžující si pokladny, byl v kritické době ředitel a nikoli, jak tvrdila a tvrdí pokladna, »Deutscher Theatervereince. Správnost závěru toho je však předpokladem zákonnosti nař. rozhodnutí. Ke svému závěru dospěl však žal. úřad, vyloživ si mylně pojem zaměstnavatele, maje za to, že rozhodujícím je, kdo se zaměstnanci uzavřel smlouvy, kdo je platí a jim rozkazuje. Nezabýval se však otázkou rozhodující, kdo nesl risiko služeb a prací zaměstnanců těch, v čí hospodářství se výsledek jejich činnosti objevoval. Nechal bez povšimnutí, případně prohlásil za irelevantní skutečnosti, jež st-lka vedla k důkazu o tom, že risiko stihalo spolek »Deutscher Theaterverein«, zejména tvrzení, že ředitel H. měl zaručený příjem 5000 Kč měsíčně, ať podnik divadelní byl aktivní či pasivní, že schodky hradil spolek, že témuž vyhražena část příjmů (t. zv. stavební příspěvek). To stalo se na základě nesprávného výkladu zákona, totiž pojmu zaměstnavatele podle § 4 zák. č. 248/23 a bylo proto nař. rozhodnutí i pokud se týká příspěvků za den 31. prosince 1923, za rok 1924 a počátek ledna 1925 zrušeno pro nezákonnost.

Citace:

Č. 9551. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 466-469.