Č. 9434.Policejní právo trestní (Slovensko a Podk. Rus): Jestliže rozsudek trestního soudu policejního na Slov. nebo Podk. Rusi neobsahuje rozhodnutí o podmíněném odsouzení ve smyslu zák. č. 562/19 a odsouzený v odvolání se ho domáhal, není 2. stolice příslušnou o podmíněném odsouzení rozhodnouti; o odsouzení takovém rozhoduje v první instanci vždy úřad, který v 1. stolici vydal nález odsuzující. (Nález ze dne 20. října 1931 č. 15074.) Věc: Heřman G. v Užhorodě proti zemskému úřadu v Užhorodě o podmíněné odsouzení. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Rozsudkem policejního ředitelství v Užhorodě jako policejního trestního soudu 1. stolice byl st-1 uznán vinným přestupky 1. nař. min. vnitra z 23. února 1893 č. 13808 BM, resp. § 6 nař. min. vnitra ze 14. ledna 1895 č. 111005/1894 BM, 2. § 260 lit. a) zák. č. 221/24 a 3. § 6 měst. statutu č. 70/1906 a byl odsouzen na základě ad 1. § 10 nař. min. vnitra ze 14. ledna 1895 č. 111005/1894 BM, s použitím § 21 zák. čl. 40:1879, resp. § 7 zák. čl. 14: 1876, ad 2. § 262 odst. 1 zák. č. 221/24 a ad 3. § 10 měst. statutu č. 70/1906 k zaplacení peněžité pokuty ad 1400 Kč, ad 2. 50 Kč a ad 3. 10 Kč, splatné ihned po pravoplatnosti tohoto rozhodnutí pod následky exekuce, v případě nedobytnosti podle § 22 zák. čl. 40:1879 na 23denní uzamčení. Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad uvedený rozsudek 1. stolice v bodě 1., potvrdil jej však v bodech 2. a 3., stanoviv náhradní trest uzamčení na 3 dny. Žádosti za odklad výkonu uloženého trestu žal. úřad nevyhověl s odůvodněním, že podle § 200 polic. trest. řádu č. 65000/1909 ve spojení s §§ 1 a 22 zák. č. 562/19 jest uložení podmínečnosti odsouzení, na něž odsouzený nemá nároku, pouze oprávněním nalézacího úřadu a žal. úřad nezjistil žádné obzvláště závažné skutečnosti, jež by odůvodňovaly v daném případě použití uvedeného dobrodiní zákona. Konečně vyslovil žal. úřad, že ustanovení trestní sazby v rozsudku policejního ředitelství pro každý případ zvláště jest odůvodněno ustanovením § 29 zák. čl. 40: 1879. Stížnost podaná na toto rozhodnutí brojí jedině proti výroku, kterým žal. úřad nevyhověl st-lově žádosti za odklad výkonu uloženého trestu, namítajíc, že o této otázce měl podle § 7 odst. 1. zák. č. 562/19 rozhodovati policejní soud 1. stolice, kdežto žal. úřad mohl rozhodovati jen jako stolice odvolací. Jestliže žal. úřad rozhodl o žádosti za odklad výkonu uloženého trestu sám, odňal st-li možnost, aby proti výroku 1. stolice použil opravného prostředku zaručeného mu v 3. odstavci § 7 cit. zák. Nss uznal stížnost odůvodněnou. Podle § 1 zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb. o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění, jehož ustanovení platí i v trestním řízení před úřady správními jako soudy policejními (§ 22 odst. 2), může soud odložiti výkon trestu peněžitého a trestu na svobodě nepřesahujícího dobu 1 roku, má-li z podstatných důvodů za to, že odsouzený povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí. O podmíněném odsouzení rozhoduje podle 1. odstavce § 7 soud 1. stolice. Výrok tento má býti podle 2. odstavce cit. § zpravidla pojat do rozsudku. Není-li to možno na příklad proto, že je nutno konati šetření, nebo, že se objeví potřeba rozhodnouti o podmíněném odsouzení teprve po rozsudku vyšší stolice, rozhodne soud usnesením ve veřejném sezení podle zásad platných pro hlavní líčení. Podle 3. odstavce téhož § je výrok o podmíněném odkladu trestu podroben týmž opravným prostředkům jako výrok o trestu. Z těchto ustanovení zákonných je zřejmo, že o otázce podmíněného odkladu trestu rozhoduje v 1. stolici soud nalézací, který na základě bezprostředního dojmu získaného při řízení před ním provedeném má posouditi, povede-li odsouzený pořádný život a není-li proto výkonu trestu zapotřebí. Proti výroku policejního trestního soudu 1. stolice o podmíněném odkladu trestu vyhražuje zákon týž opravný prostředek jako proti rozsudku, má tedy odsouzený právo, aby proti výroku o nepovolení podmíněného odsouzení vznesl odvolání na stolici druhou. Správnost tohoto výkladu zákona potvrzuje i vlád. návrh zákona o podmíněném odsouzení a propuštění, tisk č. 1688 zasedání Nár. shrom. čsl. z r. 1919, uváděje na str. 13: »že o přípustnosti nebo nepřípustnosti podmíněného odkladu trestu rozhodne vždy soud 1. instance, i když odsuzující rozsudek vynesla instance vyšší nebo snížila-li přisouzený trest na míru, při níž je podmíněné odsouzení přípustnou »Výrok soudcovský je tu závislý« — jak se tu praví dále — »na přímém osobním dojmu prvního soudce a nebylo by proto správné, aby bylo zůstaveno soudu vyššímu, který zpravidla nemá možnosti poznati obviněného osobně a posuzuje věc pouze podle spisů.« Sluší poukázati i na to, že vl. nař. z 21. listopadu 1923 č. 223 Sb. byl zrušen 2. odstavec § 4 vl. nař. z 11. listopadu 1919 č. 598 Sb. ustanovující, že rozhodnutí o nepovolení podmíněného odsouzení má býti pojato do rozsudku jedině, byl-li výslovně zamítnut návrh v té příčině podaný, takže i podle předpisů provádějících, zák. č. 562/19 musí býti zpravidla do rozsudku soudu nalézacího pojat i výrok, kterým se podmíněný odklad trestu nepovoluje. Z toho, co bylo uvedeno, plyne pro konkrétní případ, že žal. úřad nebyl povolán, aby o žádosti st-le za podmíněný odklad trestu rozhodl sám, nýbrž bylo na něm, aby — když st-1 vytýkal v odvolání k němu podaném, že v rozsudku úřadu 1. stolice výrok o podmíněném odkladu trestu vůbec obsažen není — uložil tomuto úřadu, aby podle § 7 zák. č. 562/19 rozhodl o podmíněném odsouzení v 1. stolici. Poněvadž žal. úřad tento postup nezachoval a tím odňal st-li možnost, aby proti výroku 1. stolice použil opravného prostředku zákonem mu zaručeného, porušil zákon.