Č. 9496.

Horní právo: Majitel (podnikatel) hor neručí podle § 187, odst. 1 hor. zák. (cís. pat. z 23. května 1854 č. 146 ř. z.) za nedoplatky příspěvků k revírní bratrské pokladně, které byly podle zák. z 11. července 1922 č. 242 Sb. předepsány pachtýři.
(Nález ze dne 19. listopadu 1931 č. 18893/29.) Prejudikatura: Boh. A 6184/26.
Věc: Firma »Středočeské kamenouhelné závody, spol. s r. o. v likvidaci« proti ministerstvu veřejných prací o vrácení příspěvků zaplacených bratrské pokladně.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 4. srpna 1928 požádala stěžující si firma báňské hejtmanství v Praze, aby podle § 65 zák. č. 242/22 rozhodlo, že revírní bratrská pokladna v Mostě jest povinna vrátiti jí částky Kč 121766,85 a 28044,34, jež firma v letech 1925 a 1926 zaplatila pokladně na příspěvcích, které zaplatiti měl, ale nezaplatil pachtýř jejího důlního majetku. Žádost tuto odůvodnila poukazem na to, že podle judikatury nss-u (nál. Boh. A 6237/27 a j.) byly tyto obnosy na st-lce vymáhány neprávem, že je zaplatila jen pod nátlakem hrozící exekuce a že je proto pokladna jimi bezdůvodně obohacena.
Žádosti té báňské hejtmanství výměrem z 23. ledna 1929 nevyhovělo z těchto důvodů: Odvolatelka propachtovala svůj důlní majetek pachtýři Václavu P. v K. a zůstala ve smyslu § 187 ob. hor. zák. odpovědnou báňským úřadům za plnění předpisů báňských, tudíž také za placení příspěvků pro revírní bratrskou pokladnu v Mostě, jak káže zák. č. 242/22, který provádí,, případně nahražuje hlavu 10. ob. hor. zák. Dozor nad revírními bratrskými pokladnami má báňské hejtmanství, po případě ze zmocnění jeho báňský revírní úřad. Báňské hejtmanství po případě zmocněný báňský revírní úřad jsou ve smyslu § 79 zák. č. 242/22 pověřeny k potvrzení výkazu nedoplatků na příspěvcích k bratrské pokladně, kterým přísluší podle usnesení nejv. soudu ve Vídni z 27. listopadu 1900 č. 150 knihy judikátů přednější právo zástavní, váznoucí na vlastnictví horním. Báňské úřady jsou pověřeny ve smyslu § 1 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z. k uplatnění předpisů hor. zák. Vlastník důlních oprávnění (§ 5 ob. hor. zák.) proto odpovídá báňským úřadům, specielně odpovídá vlastník propůjčených měr za plnění povinnosti placení příspěvků pro bratrské pokladny. Nález nss-u Boh. A 6184/26 se týká jiné záležitosti, totiž příspěvků k býv. ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen. O závazcích tohoto druhu však rozhodovala zsp a nikoliv báňské úřady. Za těchto okolností nelze tvrditi, že by shora uvedené obnosy byly zaplaceny neprávem, které proto revírní bratrská pokladna v Mostě by měla jako indebite převzaté vrátiti.
Odvolání, jež st-lka podala z tohoto výměru, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů napadeného výměru, k nimž dodal ještě toto: St-lka tvrdí, že § 187 ob. hor. zák. ukládá vlastníku hor závazek, aby ručil za pachtýře dolu jen ohledně takových povinností, jichž splnění ukládají mu horní zákony vůči báňskému úřadu, že však příspěvky, o něž jde, se báňskému úřadu neodvádějí. Tato domněnka však nemá opory v zákoně; § 187 ob. hor. zák. nejedná o povinnostech vůči báňskému úřadu, nýbrž o zachováni horních zákonů vůbec. Zákon o pojištění u bratrských pokladen, jenž nahražuje hlavu 10. ob. hor. zák., jest zákonem horním. Proto odpovídá v daném případě stěžující si společnost báňským úřadům také za zachování předpisů zák. č. 242/22, ježto jde o zachování určitého (horního) zákona o provozu dolu, který náleží této společnosti. § 79 zák. č. 242/22 pro právní posouzení věci vůbec nepřichází v úvahu.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané vycházel nss z těchto úvah:
Žal. úřad zamítl žádost st-lčinu jedině a výhradně z toho důvodu, že sporné příspěvky byly st-lce právem předepsány a od ní vymáhány. Proto musil se nss také omeziti výhradně na zkoumání tohoto odůvodnění a nemohl zejména přihlížeti k tomu, zda snad žádost ta nemohla býti zamítnuta také z důvodů jiných.
Již v nál. Boh. A 6237/27, vydaném na základě usnesení odborného plena, vyslovil nss právní názor, že ustanovení § 187 ob. hor. zák. o zodpovědnosti podnikatele hor za zachování horních zákonů osobou, které podnikatel hor svůj důlní majetek propachtoval, nevztahuje se bezvýjimečně na všechny povinnosti, jež jsou v horních zákonech podnikateli uloženy, nýbrž jen na takové povinnosti u provozu hor, jež jsou v některém horním zákoně — k nimž však patří též zákony o bratrských pokladnách — uloženy podnikateli hor vůči báňskému úřadu; v nálezu tom nss také vyložil, že do tohoto vymezení spadají jen ony povinnosti, jež se zakládají na takových předpisech horních zákonů, které již podle jiných předpisů zákonů těch jsou svěřeny péči úřadů báňských, tedy jistě v prvé řadě předpisů rázu policejního, předpisů sledujících národo-hospodářskou péči o provoz hor (§ 1 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z.) a snad ještě i předpisů jiného rázu, vždy však předpisů takových, v nichž jde o onen zvláštní zájem veřejný, za jehož ochránce báňské úřady byly ustanoveny, na rozdíl od předpisů takových, jež upravují práva a závazky vůči osobám třetím (jako na př. § 136 ob. hor. zák.). Při názoru tom setrval nss i v daném případě.
Zkoumaje s hlediska tohoto právního názoru spornou otázku, zda povinnost podnikatele hor platiti za své zaměstnance příspěvky bratrským pokladnám podle §§ 74 a násl. zák. č. 242/22, jest v tomto zákoně jemu uložena jako povinnost vůči báňskému úřadu ve smyslu předpisu § 187 ob. zák. hor., dospěl nss k zodpovědění zápornému. Jest ovšem pravda, že předpisy zákonů o povinném pojištění horníků u bratrských pokladen sledují v prvé řadě zájem sociálně politický, t. j. zabezpečení sociálně slabého dělnictva proti nemoci, invaliditě a stáří, tedy zájem eminentně veřejný, leč zákon č. 242/22 nesvěřil péči o zachování tohoto zájmu báňským úřadům zcela všeobecně, t. j. tak, že by báňské úřady byly oprávněny z moci úřední naléhati na plnění všech povinností, v zákoně tom normovaných, nýbrž tuto dozorčí péči uložil jim v oddílu V. pouze vůči bratrským pokladnám. Nemohou tedy báňské úřady z titulu péče uložené jim v tomto zákoně na ochranu veř. zájmů zákonem tím sledovaných, doháněti ani podnikatele, ani zaměstnance k plnění povinností, v zákoně tom jim uložených. K zabezpečení těchto zájmů nebylo ovšem takové široké pravomoci báňskému úřadu třeba, neboť zákonodárce se postaral jiným způsobem, aby zájmy ty nebyly ohroženy, a to tím, že dal pokladnám samým do rukou dostatečné prostředky, aby jak na podnikatelích, tak na zaměstnancích tyto povinnosti mohly vynutiti, a vyhradil báňským úřadům jen pravomoc, dohlížeti na pokladny, aby svého práva vynucovacího ke škodě onoho veřejného zájmu nezanedbávaly.
Jest ovšem pravda, že zák. č. 242/22 — na rozdíl od zák. č. 608/19 — povolal báňské hejtmanství k tomu, aby rozhodovalo spory, vzniknuvší z poměrů pojišťovacích mezi majiteli závodů a bratrskými pokladnami nebo jejich pojištěnci, leč v této funkci je báňským úřadům přikázána ryzí funkce rozhodovací, — zcela obdobná, jaká pro spory mezi pokladnami a jejími pojištěnci je v § 60 svěřena rozhodčímu soudu —, není jim však v tomto předpisu zákona svěřena zvláštní péče o hájení veřejných zájmů zákonem tímto sledovaných.
Ježto tedy povinnost, platiti příspěvky do revírní bratrské pokladny není v zák. č. 242/22 zaměstnavatelům uložena jako povinnost vůči báňským úřadům, nelze uznati, že by tam, kde povinnost tuto nesplnil pachtýř horního podniku, ručil za splnění této povinnosti podle § 187 ob. zák. hor. majitel propachtovaného dolu.
Je proto právní názor, na němž je nař. rozhodnutí založeno, mylný, a slušelo jej proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 9496. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 333-336.