Č. 9576.

Spolkové právo: Může býti spolek rozpuštěn z důvodu, že podepsal »Manifest mezinárodního hnutí pro křesťanský komunismus« a tím projevil souhlas se zásadou neúčasti ve výkonu branné povinnosti?
(Nález ze dne 22. prosince 1931 č. 18599.)
Věc: Spolek »Hnutí pro křesťanský komunismus v Československu« v Praze (adv. Dr. V. Zedníček z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (vrch. rada pol. správy Frt. Mikula) o zastavení činnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Výměrem policejního ředitelství v Praze z 5. září 1928 byla podle § 25 zák. z 1.5. listopadu 1867 ř. z. č. 134 o právu spolčovacím zastavena činnost spolku »Hnutí pro křesťanský komunismus v Československu« se sídlem v Praze, ježto spolek ten podepsáním »Manifestu mezinárodního hnutí pro křesťanský komunismus«, jemuž připojeny byly také zásady a program tohoto hnutí a stanovy spolku shora naznačeného a v němž zároveň byla výzva, aby kdo se směrnicemi souhlasí, přihlásil se za člena tohoto spolku, překročil obor své působnosti stanovami vytčený, čímž porušil veřejný pořádek a řád, neboť účelem spolku není již podle toho pouze tvořiti mravní a sociální společenství na základech Kristovy nauky a řádu jí odpovídajícího, jak uvedeno jest v § 2 spolkových stanov, schválených výnosem min. vnitra z 2. prosince 1926, nýbrž činnost jeho vyvíjí se převážně ve směru antimilitaristickém, jak patrno z propagace zásady neúčasti (non cooperation), a v důsledku jejím i z odpírání konání vojenské povinnosti.
Výměr ten byl nař. rozhodnutím potvrzen z důvodů v něm uvedených, jakož i v úvaze, že předem zmíněný manifest ve spojení se zásadami a programem mezinárodního hnutí pro křesťanský komunismus sleduje zřejmě cíle a zásady, které by mohly brannou pohotovost státu velmi poškoditi, a že z okolnosti, že spolek tento manifest spolupodepsal a že týž manifest s nad řečenými zásadami a programem byl tiskem vydán společně se stanovami spolku, vychází na jevo, že spolek se ztotožňuje se zásadami citovaného manifestu. K námitkám podotkl zemský úřad toto: »Meze spolkové činnosti nejsou vytčeny v § 2 stanov, který stanoví pouze povšechný účel spolkový, nýbrž v § 3 stanov, kde tento účel dochází svého usměrnění vyjmenováním prostředků. Mezi těmito však není a přirozené ani býti nemůže »boj proti válce«, jak zřejmě naznačen jest v Zásadách a programu , jimiž patrně měl býti dán jasný nebo aspoň poněkud jasnější výklad §§ 2 a 3 spolk. stanov. V těchto »Zásadách« se již určitě praví: »Každá válka jest zločinem proti lidskosti. Proto zavrhujeme všeliké formy a způsoby války.« Nehledí se tudíž vůbec k tomu, že »boj proti válce« jest širokým pojmem, v němž zahrnut i boj proti výcviku občanů na ochranu státu proti jeho zevním i vnitřním nepřátelům. Rovněž nelze dáti místa námitce odvolání, že boj proti válce veden byl spolkem v rámci platných zákonů, neboť zásada neúčasti v právě zmíněných »Zásadách« definovaná a tudíž spolkem propagovaná v souvislosti s právě uvedeným »bojem proti válce« zcela zřejmě směřuje nejen k »právu na stávku« z důvodů sociálních, nýbrž i k odpírání konání vojenské povinnosti a tím i k porušování platných zákonů. Je tudíž dostatečně prokázáno porušení veřejného pořádku a řádu a není vyloučeno ani porušení trestního zákona.«
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nezákonnost shledává stížnost v tom, že nař. rozhodnutí, přehlížejíc úplně znění § 113 úst. listiny, podle něhož spolek smí býti rozpuštěn jen tehdy, když jeho činností byl porušen trestní zákon nebo veřejný pokoj a řád, neuvádí, že k takovému porušení skutečně došlo. Neníť nic takového uvedeno ani ve výměru 1. stolice, ani v rozhodnutí žal. úřadu, v němž se jen praví, že zmíněný manifest sleduje zřejmě cíle a zásady, které by mohly brannou pohotovost poškoditi, netvrdí však, že se poškození to skutečně stalo. Vznášejíc tuto námitku přehlíží stížnost úplně, že nař. rozhodnutí — právě jako výměr 1. stolice — neshledává porušení veř. pokoje a řádu podle § 113 úst. listiny v tom, že manifest, o který jde, sleduje cíle a zásady, které by mohly poškoditi brannou pohotovost státu, nýbrž v tom, že se spolek se zásadami vyslovenými v tomto manifestu a s programem Mezinárodního hnutí pro křesťanský komunismus, tudíž i se zásadou neúčasti ve výkonu branné povinnosti, ztotožňuje a je propaguje, a tím vyvíjí činnost, která vybočuje z rámce stanov, jímž sám vymezil hranice svojí působnosti. Že takové překročení spolkových stanov nelze pokládati za porušení veř. pokoje a řádu podle § 113 ústav. listiny, ve stížnosti tvrzeno není a nemůže se proto nss vzhledem k § 18 zák. o ss otázkou tou zabývati.
K námitce popírající správnost úsudku žal. úřadu, že zásada neúčasti ve zmíněném manifestu směřuje k odpírání vojenské povinnosti, se podotýká, že žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že zásada neúčasti, definovaná v Zásadách Mezinárodního hnutí pro křesťanský komunismus připojených k manifestu a tudíž spolkem propagovaná, v souvislosti s »bojem proti válce směřuje zřejmě nejen k právu na stávku z důvodů sociálních, nýbrž i k odpírání vojenské povinnosti. Nss neshledal, že tento úsudek je nelogický.
Uvádí-li se ve stížnosti konečně, že hlavním cílem zásady neúčasti jest zachování svobody svědomí, která je zaručena v § 121 úst. listiny, stačí poukázati k § 127 úst. listiny, podle něhož každý způsobilý státní občan republiky Čsl. jest povinen podrobiti se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy k obraně státu.

Citace:

Č. 9576. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 533-535.