Č. 9546.

Policie. — Řízení správní. — Řízení před nss-em (Slovensko): 1. Předpis § 10 zák. čl. 5:1903 nebyl zrušen ustanoveními §§ 106 a 117 ústavní listiny a čl. 9 úvoz. zák. k úst. listině. — 2. Úsudek o tom, že pobyt cizince v tuzemsku je závadný s hlediska § 10 zák. čl. 5:1903, musí úřad, vydávaje vypovídací nález, náležitě odůvodniti . — 3. O žádosti za povolení odkladu podle § 17 zák. o ss rozhoduje úřad, který vydal konečné rozhodnutí ve věci.
(Nález ze dne 10. prosince 1931 č. 17897.)

Prejudikatura: ad 3.: Boh. A 6296/27.
Věc: Theodor D. v U. (adv. Dr. Ivan Klouda z Benešova) proti zemskému úřadu v Bratislavě o vyhoštění a proti ministerstvu vnitra o přiznání odkladného účinku stížnosti na nss.
Výrok: Nař. rozhodnutí zemského úřadu v Bratislavě se zrušuje pro vadnost řízení; nař. rozhodnutí ministerstva vnitra se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: 1. Výměrem zemského úřadu v Bratislavě z 11. prosince 1928 (kterým zamítnuto bylo odvolání st-lovo z výměru okresního úřadu v U. z 9. června 1928) byl st-1 vypovězen z území Čsl. republiky.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, kterou spatřuje především v tom, že prý žal. úřad porušuje práva všem obyvatelům tohoto státu, tedy i cizincům v §§ 106 a 117 ústavní listiny zaručená; stížnost má za to, že těmito předpisy ústavní listiny byla všechna dosavadní ustanovení, nakolik ústavní listině odporují, podle čl. 9 uvozovacího zákona k ústavní listině zrušena, a že tedy, pokud projev mínění je chráněn ústavním zákonem, nemůže býti subsumován pod ustanovení § 10 zák. čl. 5: 1903.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou, ježto předpis § 117 ústavní listiny — podle něhož každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. — nemůže míti oproti předpisu § 10 zák. čl. 5: 1903 derogatorního účinku již proto, že ustanovení cit. § 10, jak z obsahu jeho je zřejmo, neupravuje po stránce materielní otázku volnosti projevu mínění — kterážto otázka tvoří obsah ustanovení § 117 úst. listiny — nýbrž upravuje otázku volnosti pobytu na území republiky Čsl. a stanoví určité předpoklady, za kterých volnost pobytu — ústavně zaručená § 108 ústavní listiny — jest omezena, resp. za kterých zákonodárce v zájmu veřejném volnost pobytu nepřiznává. Upravují-li tudíž § 10 zák. čl. 5: 1903 na jedné, a § 117 ústavní listiny na druhé straně materie obsahově různé, pak nelze ustanovení ta při řešení derogatorního účinku ústavní listiny na předpis § 10 zák. čl. 5: 1903 vůbec srovnávati resp. vyvozovati důsledky s hlediska čl. 1. odst. 1 resp. čl. 9. ústavní listiny. Další nezákonnost spatřuje stížnost v tom, že prý vypovězení pro činnost vyvíjenou před 4—5 lety odporuje povaze a intencím zákona, ježto § 10 zák. čl. 5: 1903 má za účel chrániti veřejný klid a pořádek, pokud bezprostředně je ohrožen, a nelze ho použiti jako trestu za činnost dávno minulou, která nemůže přirozeně v sobě chovati nebezpečí pro přítomný veřejný klid a pořádek.
Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou. Vyhoštění není trestem, nýbrž opatřením rázu policejního, a i když dlužno přisvědčiti stížnosti v tom směru, že § 10 cit. zák. čl. má za účel chrániti veřejný klid a pořádek v době, kdy vyhošťovací nález se vydává, přece z toho neplyne, že by úřad za základ svého rozhodnutí nemohl položiti také skutečnosti, které se sběhly v době minulé, neboť není vyloučeno, že skutečnosti ty mají význam pro posouzení otázky ohrožení veřejného klidu a pořádku i v době pozdější, tedy i v době, kdy úřad uvažuje o vydání vyhošťovacího nálezu.
Ve své všeobecnosti není tedy uvedená námitka stížnosti důvodnou. Leč stížnost vytýká nař. rozhodnutí ještě vadnost řízení v několika směrech. Namítá, 1. že žal. úřad neuvádí vůbec konkrétních okolností pro svá povšechná tvrzení, jimiž své rozhodnutí odůvodňuje, 2. že žal. úřad opírá svoje rozhodnutí o nové důvody, úřadem 1. stolice neuváděné, aniž st-li byla dána příležitost se o těchto nových skutkovými okolnostmi nedoložených tvrzeních vyjádřiti, 3. že žal. úřad se opřel i o interpelaci podanou poslancem T. a spol., ačkoli v odpovědi min. vnitra, na interpelaci tu podané, žurnalistická a vůbec veřejná činnost st-lova shledána byla nezávadnou, 4. že není z nař. rozhodnutí patrno, jakým logickým postupem dospěl žal. úřad k úsudku, že st-lova veřejná činnost, před 4—5 roky zakončená, je i v přítomné době nebezpečnou nynějšímu veřejnému klidu a pořádku.
O těchto námitkách uvážil nss toto:
Podle § 81 vl. nař. č. 8/28 jest odvolací úřad při svém rozhodování o odvolání oprávněn nahraditi jak výrok, tak i odůvodnění nižšího úřadu svým výrokem neb odůvodněním a podle toho v odpor vzaté rozhodnutí v každém směru změniti nebo doplniti. Není tedy okolnost, že žal. úřad opírá svoje rozhodnutí o nové důvody, úřadem 1. stolice neuváděné (námitka ad 2), sama o sobě ani v rozporu s právní normou ani se zásadami řízení správního. Ježto však podle § 82 cit. nař. i pro řízení odvolací platí všeobecně předpisy hlavy 2.—4., jest o ostatní části námitky ad 2. pojednati v souvislosti s vyřízením námitek 1., 3. a 4.
Úsudek o tom, zdali pobyt st-lův na území republiky Čsl. je s ohledem na státní zájmy nebo veřejnou bezpečnost a pořádek povážlivým, není položen zcela do volné úvahy úřadu, nýbrž úřad musí jej se zřetelem k ustanovení § 70 odst. 1 vl. nař. č. 8/28 náležitě odůvodniti. K náležitému odůvodnění pak patří uvésti konkrétní skutečnosti, za účasti strany bezvadně zjištěné a v konkrétním případě dovoditi, jakým myšlénkovým postupem dospěl úřad k přesvědčení, že zákonné předpoklady pro vyhoštění st-lovo jsou dány. Zásadám těmto však nař. rozhodnutí nevyhovuje. Žal. úřad opřel nař. rozhodnutí toliko o povšechná tvrzení, že st-1 jednak vydáním vlastni brožury, jednak svými novinářskými články, tedy veřejně cestou tisku byl politicky činným a vystupoval proti jedné z politických stran na Slov. a jednotlivým jejím representantům, kteréžto jednání zneklidňovalo Slovenskou veřejnost, mělo za následek podání celé řady trestních žalob proti st-li a útok na jeho osobní bezpečnost. Tvrzení tato nejsou však v nař. rozhodnutí doložena určitými skutečnostmi přesně (časově i místně) konkretisovanými. Třebas st-1 v řízení adm. o těchto všeobecných tvrzeních byl slyšen (zápisnice ze 6. června 1928), nebyla přece konkrétní fakta, jichž nedostatek již tehdy st-1 vytýkal, zjištěna za účasti st-lovy. Z nař. rozhodnutí není dále patrno, zda žal. úřad vzal v úvahu i obranu st-lovu (zápisnice ze 6. června 1928 u okres, úřadu v U.), že trestní žaloby skončily osvobozením st-le, po případě jak žal. úřad skutečnosti tyto hodnotil.
Pokud se pak žal. úřad opírá o interpelaci podanou v poslanecké sněmovně proti politické činnosti st-lově, neuvedl žal. úřad v nař. rozhodnutí, jak dospěl k závěru, že ony skutečnosti, o kterých je řeč v oné interpelaci, odůvodňují úsudek, že dalším pobytem st-le na území tohoto státu bude veřejný pokoj a pořádek ohrožen, zvláště když min. vnitra jako representant úřadu, povolaného ke chránění veř. pokoje a pořádku, v odpovědi na tuto interpelaci prohlásil, že činnost st-lova, která byla předmětem interpelace, nezavdává příčiny k zakročení úřadu proti st-li. V nař. rozhodnutí není dále uvedeno, jakými úvahami dospěl žal. úřad k úsudku, že veř. činnost st-lova, které st-1 podle obsahu svého odvoláni již v roce 1924 vůbec zanechal, byla i v době vydání vyhošťovacího nálezu pro veř. bezpečnost a všeobecný pořádek povážlivou. Pokud se konečně nař. rozhodnutí opírá o usnesení zastupitelského sboru města U. z 8. května 1928, bránil se st-1 již v řízení adm. poukazem na to, že proti usnesení tomuto podal odvolání, a ve svém odvolání z rozhodnutí okr. úřadu v U. z 9. června 1928 odkazoval mimo jiné na obsah úředního potvrzení notářského úřadu města U. z 22. března 1926, žal. úřad však se s obsahem příloh st-lova odvolání nevypořádal.
Ve všech těchto nedostatcích shledal nss podstatné vady řízení správního.
2. Právní zástupce st-lův při veřejném ústním líčení prohlásil, že upouští od stížnosti do rozhodnutí zemského úřadu v Bratislavě z 11. března 1929, kterýmž st-li bylo odepřeno přiznání odkladného účinku stížnosti sub 1. projednávané (v důsledku čehož se nss usnesl řízení o stížnosti té zastaviti) a že trvá jen na stížnosti podané do rozhodnutí min. vnitra z 22. května 1930. Tímto rozhodnutím zrušilo min. vnitra výnos zem. úřadu v Bratislavě z 9. dubna 1929, jímž úřad ten rozhodl sám o odvolání podaném proti jeho výměru z 11. března 1929, a rozhodlo o odvolání tom meritorně.
Maje rozhodovati o stížnosti podané na toto rozhodnutí, musil si nss zodpověděti otázku, zdali rozhodnutí to bylo vydáno úřadem k rozhodováni po zákonu příslušným a zdali je schopno, aby vešlo v právní moc a vytvořilo určitou právní situaci. Po této stránce vyslovil nss již ">nál. Boh. A 6296/27 právní názor, že k rozhodování o žádostech za povoleni odkladu podle § 17 zák. o ss jest příslušným správní úřad, který ve věci konečně rozhodl a jehož rozhodnutí jest naříkáno. O vyhoštění st-le z území republiky bylo rozhodnuto s konečnou platností (srovn. čl. 8 zák. č. 125/27) rozhodnutím zem. úřadu v Bratislavě z 11. prosince 1928. Byl proto jen tento úřad povolán, aby rozhodl s konečnou platností o st-lově žádosti za povolení odkladu výkonu zmíněného svého rozhodnutí podle § 17 zák. o ss. Rozhodlo-li o žádosti té min. vnitra, osobilo si pravomoc, jež mu po zákonu nenáležela, a musilo proto nař. rozhodnutí býti zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 9546. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 455-458.