Č. 9435.

Popisné věci. — Samospráva obecní: O stížnosti do usnesení obecní rady stran číslování nově vystavěného domu obytného ve smyslu §§ 15 a 18 zák. č. 266/20 byly před účinností zák. č. 126/27 v zemi české (zákon č. 92/28) podle § 103, odst. 2 čes. ob. zříz. povolány rozhodovati úřady politické.
(Nález ze dne 20. října 1931 č. 15122.) Věc: Walter hrabě B. v P. proti zemskému úřadu v Praze o očíslování domu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo v pořadí stolic potvrzeno usnesení měst. rady v Plané ze 17. června 1924, kterým novému obytnému domu st-lovu, postavenému na pozemku č. kat v P., přiděleno bylo číslo 169/3.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle obsahu spisů složena jest obec města P. ze tří částí (míst), a to: 1. (Město), 2. (Staré město a Sv. Petr a Pavel) a 3. (Zámecké předměstí). V řízení správním domáhal se st-l, aby jeho dům byl očíslován nikoli k části 3., jak se stalo, nýbrž k části 1. nebo 2., a to proto, že jest postaven na pozemku, který patřil stále k půdě městské a že podle dosavadní zvyklosti dalo se v městě P. číslovaní tím způsobem, že každá nová budova, která byla postavena na bývalých pozemcích městských, byla připsána k městské části, nebo 2. a stála-li na pozemcích, jež náležely býv. panství anebo byly jemu poddány, byla přidělena do městské části 3. Podle dalšího tvrzení v instančních opravných prostředcích st-lových je mezi jednotlivými částěmi města ten rozdíl, že v částech 1. a 2. uhrazují se obecní a školní přirážky, jakož i jiné platy ze jmění místního, kdežto v části 3. musí břemena ta nésti majitelé pozemků a domů sami. Z řečeného plyne, že předmětem sporu jest očíslování nového — a tudíž číslem dosud neopatřeného — domu st-lova ve smyslu § 15 zák. č. 266/20. Nejde tedy, jak mylně má za to žal. úřad, o změnu číslování již provedeného, jakou má na mysli druhá část věty prvého odstavce § 18 cit. zák., což také st-1 ve svém odvolání z výměru osp-é výslovně zdůrazňoval.
Číslování nových domů upravuje § 15 zák. č. 266/20 takto: » Každý nově vystavěný dům obytný, i když je vsunut mezi domy již číslované, obdrží číslo, které následuje za posledním už existujícím číslem v místě; v městech pak a v místech, kde číslování se děje podle ulic nebo náměstí nebo částí obce, číslo, které následuje za posledním číslem v téže ulici nebo na témž náměstí nebo v téže části obce.«
Ježto mezi stranami není sporu o tom, že v městě P. děje se číslování podle částí obce, měl by ve smyslu uvedeného právě předpisu dům st-lův obdržeti ono číslo, které následuje za posledním číslem v té části obce, ke které svou polohou náleží. Bez rozřešení této předchozí otázky nelze, jak stížnost právem vytýká, k očíslování přikročiti ani správnost provedeného číslování s hlediska § 15 zák. č. 266/20 přezkoumati.
Žalovaný úřad v prvním odstavci odůvodnění svého rozhodnutí praví, že usnesen městské rady v P., jímž novostavba st-lova očíslována, odpovídá plně ustanovení § 15 zák. č. 266/20, v posledním odstavci však k námitce odvolatelově, že se mu nejedná o změnu číslování, nýbrž o určení, zda pozemek a stavba na něm patří do čtvrti města, kam byla zařazena, zase uznává, že specielně touto otázkou nemohou se zabývati úřady politické, nýbrž pouze úřady samosprávné. Obě tato tvrzení nemohou vedle sebe obstáti, když posouzení zákonnosti v odpor vzatého očíslování domu st-lova bez předchozího anebo současného zodpovědění otázky příslušnosti jeho k té neb oné části města není možné. Po této stránce trpí tudíž nař. rozhodnutí vnitřním odporem, v čemž spočívá, ježto jde o jádro sporu, podstatná vada řízení.
Leč nehledě k tomu, je názor žal. úřadu, že otázkou, do které části města dům st-lův náleží, nemohou se zabývati úřady politické, nýbrž pouze úřady samopsrávné, mylný, jak se podává z následující úvahy:
Zákon ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. nařizuje v § 12, že všechny budovy určené k obývání musí býti opatřeny číslem, v § 18 pak stanoví, že číslování domu, který nebyl dosud číslem opatřen, může se státi jen podle usnesení obecní rady, jež nutno do 8 dnů oznámiti nadřízenému politickému úřadu. Podle toho patří určení čísla pro obytnou budovu k působnosti obce, a platí tedy pro instanční přezkoumání aktu takového — ježto cit. zákon sám nemá v příčině té zvláštního ustanovení — všeobecné předpisy obecního zřízení ze 16. dubna 1864 č. 7 z. z. česk. Tu pak se ustanovuje, že o stížnostech do opatření, jež učinilo obecní představenstvo v záležitostech samostatné působnosti obce přísluší rozhodovati obecnímu výboru (§ 40) a v dalším postupu stolic okr. výboru (§ 99), kdežto ve věcech, které byly na obec přeneseny státem, jde odvolání v každé případnosti k politickému úřadu okresnímu (§ 103 odst. 2). Změna tohoto právního stavu nastala pozdějším zákonodárstvím jen potud, že jednak obecní představenstvo zve se nyní obecní radou a obecní výbor obecním zastupitelstvem (§ 1 zák. č. 76/19), jednak že od 1. prosince 1928 vykonávají v Čechách práva, jež podle předpisů dosud platných příslušela zastupitelským okresům (okresním výborům), okresní úřady (§ 4 zák. č. 125/27 a zák. č. 92/28). Je tedy pro otázku distančního pořadu ve věci číslování domu před 1. prosincem 1928 — a o dobu tu v daném případě jde — rozhodným, zda obec provádí číslování v samostatné působnosti či byla-li věc ta na ni státem přenesena.
O tom, která jest působnost obce samostatná a která přenesená, dávají vysvětlení §§ 28 a 29 obec. zřízení. V odst. 1. § 28 definuje se samostatná působnost obce všeobecně tak, že »obsahuje v sobě vůbec vše to, co se předkem a nejprve prospěchu obce dotýče a v mezích jejích vlastními silami opatřeno a provedeno býti může,« v odst. 2. § toho pak uvádějí se pod č. 1. až 12. jednotlivě některé zvláště významné úkoly správní, jež obci v samostatném oboru působnosti náležejí. Přenesenou působností naproti tomu rozumí § 29 »povinnost obcí přičiňovati se spolu k účelům správy veřejné« a stanoví, že tato působnost vyměřuje se zákony obecnými a v mezích zákonů obecných zákony zemskými.
V takto normovaném ohraničení samostatné a přenesené působnosti obce zračí se zřetelně myšlenka, že samostatný čili tak zvaný přirozený obor působnosti obce má svůj základ v určení, kteréž — aspoň teoreticky — vyplývá z podstaty svazku obecního a záleží v napomáhání k dosažení účelů životních spojených jím občanů v té míře, jak to dopouštějí meze a síly svazku místního. S tohoto hlediska nebude zajisté možno mluviti o samostatné působnosti obce tam, kde tato z nějakého zvláštního zákonného příkazu obstarává takové úkoly, které, nemajíce s vytčeným jejím posláním jakožto svazku místního nic společného, jsou vlastně obci cizí a ukládají se jí toliko z důvodů prospěšnosti v zájmu korporací jiných, najmě státu. (Srov. Pražák: Ostává obecní — §§ 9, 76 a 92.). Číslování domů obytných bylo ode dávna přípravou a pomůckou všeobecného sčítání lidu, které podle § 1 příslušného předpisu, vydaného cis. nařízením z 23. března 1857 čís. 67 ř. z., mělo za úkol: zjistiti, vykázati a přehledně zobraziti ony poměry ve stavu obyvatelstva říše, které jsou pro stát nejdůležitější. V § 12 dotčeného předpisu bylo původně stanoveno, že očíslování domu číslem ještě neopatřeného smí se státi jen podle určení okresního úřadu. V podstatě stejně, jako v předpisu z roku 1857, bylo upraveno číslování domů i v zákoně o sčítání lidu z 29. března 1869 č. 67 ř. z., s tím toliko rozdílem, že rozhodování o číslování domů přeneseno bylo v tomto zákoně na obecní představenstvo, jež mělo o každém takovém opatření učiniti oznámení okresnímu úřadu (§ 7). Tak je tomu i v nyní platném zákoně o číslování domů ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. (§ 18), který nabyl účinnosti zároveň se zákonem o sčítání lidu z 8. dubna 1920 č. 256 Sb., zrušeným a nahrazeným zákonem ze 17. března 1927 č. 47 Sb.
Z vylíčené úzké spojitosti číslování domů se sčítáním lidu — kteréžto poslední hned od počátku podle svého zákonného určení sloužilo a dosud slouží především důležitým potřebám a zájmům státním — plyne závěr, že číslování domů nebylo nikdy a není ani nyní záležitostí, kterou by bylo možno zahrnouti do samostatné působnosti obce, nýbrž že jde tu o povinnost obce v oboru správy veřejné po rozumu § 29 ob. zř., tudíž o působnost přenesenou. Potom však byly před 1. prosincem 1928 v zemi České k rozhodování o stížnosti do usnesení obecní rady o očíslování domů vůbec a tím ovšem také o očíslování v té neb oné části obce příslušný úřady politické a nikoli autonomní.
Vycházel-li tedy za tohoto stavu věci žal. úřad z právního názoru, že otázkou, zda pozemek st-lův a stavba na něm patří do čtvrti města, kam byla městskou radou zařazena, nemohou se zabývati úřady politické, nýbrž pouze úřady samosprávné, je názor ten mylný a nař. rozhodnutí, na tomto nesprávném právním názoru spočívající, v odporu se zákonem.

Citace:

Č. 9435. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 169-172.