Č. 9451.

Chudinství. — Řízení správní: Byl-li prvou instancí přiznaný nárok na náhradu chudinského ošetření druhou instancí rozšířen, jsou tu, pokud jde o nepřiznanou část nároku, souhlasná rozhodnutí podle § 41 zák. č. 105/1863 ř. z. (Rozhodnutí 2. stolice vydáno před účinností zák. o organisaci polit, správy č. 125/27.)
(Nález ze dne 29. října 1931 č. 15672.)
Věc: Město P. proti ministerstvu vnitra o náhradu ošetřovacích útrat.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Zprávou z 5. října 1922 oznámila městská rada stěžujícího si města P. obci B., že přijala tři nezletilé děti Františka J., příslušného do B., do městského sirotčince na celé zaopatření, než bude postaráno definitivně o jejich další ošetření, a požádala o zprávu, zda obec B. jest ochotna přispívati na uvedené děti částkou 450 Kč měsíčně, případně aby se obec B. sama postarala o umístění a ošetření uvedených dětí. Další zprávou z 31. října 1924 požádalo město P. obec B., aby mu na ošetřovacích útratách za uvedené tři děti po dobu od 1. prosince 1921 do 31. prosince 1922 zaplatila částku 5940 Kč, t. j. 5 Kč za dítě a den.
Když tato částka nebyla stěžujícímu si městu zaplacena, obrátilo se město na osp-ou v H. se žádostí, aby částka ta byla na obci B. vymožena. Po provedeném řízení rozhodla osp v H. nálezem z 28. srpna 1926, že obec B. jest povinna nahraditi městu P. ošetřovací útraty za děti J.-ovy v městském sirotčinci v P. pouze za dobu od 5. října do 31. prosince 1922, a to denní částkou 5 Kč za každé dítě. Ošetřovací útraty za dobu od 1. prosince 1921 do 4. října 1922 nese obec P. ze svého. V odvolání z tohoto rozhodnutí domáhalo se stěž. si město, aby mu byla přiznána náhrada též za dobu od 1. prosince 1921 do 5. října 1922,, případně za dobu, než by se vyrozumění města P. mohlo dostati obci B. Rozhodnutím z 24. června 1927 pozměnila zsp v Brně odpor vzatý výměr potud, že stanovila povinnost obce B. k náhradě ošetřovacích útrat denní částkou 5 Kč za každé dítko ještě za dobu 5 dnů, po kterou bylo určití přiměřenou lhůtu, do kdy nejpozději by došlo vyrozumění obce P. o převzetí zmíněných dítek do ošetřování v městském sirotčinci na obec B., když by bez průtahu učinila obec P. o tom příslušné sdělení. Dále vysloveno, že se rozšiřuje povinnost obce B. na placení obnosu 50 Kč, kolik by asi stála doprava jmenovaných dítek z P. do B., když by se obec tato sama byla starala o jejich ošetřování. V ostatním bylo odvolání města zamítnuto.
Dalšímu odvolání města P. min. nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodů věcných.
Maje rozhodovati o stížnosti města P. do tohoto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Předmětem sporu, o němž bylo rozhodovati v řízení instančním, byl nárok, jejž město P. jako obec pobytu dětí Františka J. vznesla proti obci B. jako obci domovské na základě §§ 28 a 30 dom. zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. O nároku takovém dáno jest v § 39 téhož zák. procesní ustanovení, že o něm sluší rozhodovati úřadům politickým. Tento § 39 zařazen jest v částce 6. zák., a proto na řízení o uvedeném nároku dopadá ustanovení § 41, zařazeného v téže částce, určujícího, že z rozhodnutí politických úřadů okresních, jež se vydají v záležitostech v této částce uvedených, jde odvolání k politickému úřadu zemskému, s dodatkem, že ze dvou rozhodnutí stejného znění odvolání ke státnímu ministerstvu místo nemá.
V tomto sporu přiznala osp v 1. instanci stěžujícímu si městu nárok na náhradu ošetřovacích útrat za dobu od 5. října do 31. prosince 1922, kdežto nárok na náhradu útrat těch za dobu od 1. prosince 1921 do 4. října 1922 uznati odepřela. K odvolání stěžujícího si města rozšířila zsp — nehledíc k útratám dopravním, o něž však v rozhodování min. nešlo — nárok stěžujícího si města na náhradu ošetřovacích útrat ještě za dobu dalších pěti dnů před 4. říjnem 1922, kdežto nárok za ostatní dobu od 1. prosince 1921 rovněž odepřela uznati.
Z toho jde, že o nároku stěžujícího si města na náhradu za dobu od 1. prosince 1921 až do terminu 5 dnů před 4. říjnem 1922, po kterou obě instance neuznaly náhradní povinnost obce B., byla oběma instancemi vydána rozhodnutí stejného znění, a že proto o této části nároku stěžujícího si města další odvolání k min. ve smyslu § 41 dom. zák. nemělo místa. (Srov. Budw. A 8797/l1912.)
Ve skutečnosti však se stěžující si město v odvolání k min. jen této části nároku domáhalo. Nemělo-li však podle toho, co uvedeno, odvolání v této části vůbec místa, nebyl žal. úřad příslušný věcně o něm rozhodovati. Žal. úřad nemohl ovšem podané odvolání jako nepřípustné prostě odmítnouti, poněvadž stěžující si město místo jedině přípustné obrany proti rozhodnutí zsp-é cestou stížnosti k nss nastoupilo instanční postup k žal. min. na základě nesprávného právního poučení, daného v rozhodnutí zsp-é a vyhražujícího městu P. ve všech částech uplatněného nároku opravný prostředek k žal. úřadu.
Povinností žal. úřadu bylo s odmínutím odvolání rozhodnutí zsp-é, pokud obsahovalo nesprávné právní poučení, zrušiti a naříditi, aby městu P. dáno bylo poučení správné. Rozhodnutí žal. úřadu, jež místo tohoto postupu rozhodlo o odvolání ve věci samé, jest stiženo podstatnou vadou, pro niž je slušelo zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 9451. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 220-222.