Č. 9575.

Válečné úkony (Slovensko): Ustanovení § 13 zák. čl. 67:1912 o vál. úkonech zahrnuje jak případy, kdy vozidlo odebrané podle § 11 téhož zák. se vrací, tak i případy, kdy vozidlo již vráceno bytí nemůže.
(Nález ze dne 22. prosince 1931 č. 18505 )
Věc: Ladislav I. v S. proti ministerské komisi pro válečné úkony o náhradu za automobil.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud přiznalo st-li náhradu za automobil v částce 8500 Kč, zrušuje se pro vadnost řízení; v ostatním se stížnost odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 6117/26 vydala ministerská komise pro válečné úkony, vyžádavši si posudek úředního znalce, rozhodnutí dnes naříkané, jímž vyslovila, že se st-li přiznává jako náhrada za automobil značky Mercedes 45 HP částka 8500 Kč, t. j. cena odpovídající obecné hodnotě jeho v době jeho zabrání dne 20. dubna 1919 a dále se přiznává náhrada za užívání za dobu od 20. dubna 1919 do 28. února 1921 částkou 13600 Kč, kdežto nároky nad to jdoucí a nároky na úrok z prodlení se zamítají jako bezdůvodné.
Nss uvažoval takto:
1. Náhrada za automobil:
Mezi stranami není sporu o tom, že převzetí st-lova automobilu vojenskou správou stalo se podle § 11 zák. čl. 68:1912 o vál. úkonech k pouhému užívání. Stížnost namítá však, že právě proto, že zabrání stalo se k pouhému užívání, nebyla vojenská správa oprávněna automobil prodati, nýbrž i když se stal zcela neupotřebitelným, přece jej měla st-li vrátit a podle § 13 cit. zák. nahraditi škodu, vzniklou oním znehodnocením. Bezprávným prodejem spáchán byl čin, příčící se soukromému právu, tím vznikla st-li zvláštní škoda, o níž však nepřísluší rozhodovati žal. komisi, jejíž rozhodnutí se proto jeví aktem úřadu nepříslušného. — St-1 se mýlí.
Předem sluší poznamenati, že žal. úřad nerozhodoval o tom, zda voj. správa, zabravši automobil k pouhému užívání, byla či nebyla oprávněna automobil prodati, a neučinil také žádného výroku o tom, že odškodné v částce 8500 Kč za nevrácený automobil je náhradou za zvláštní škodu, jež st-li vznikla bezprávným prodejem automobilu. Žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí, stál na stanovsku, že vrácení automobilu pro jeho poškození nebylo možné a že proto st-li místo vrácení automobilu přísluší nárok na odškodnění náhradou jeho hodnoty podle § 13 zák. o vál. úkonech. Ostatně st-1 sám se náhrady podle zák. čl. 68:1912 o vál. úkonech ve smyslu § 33 tohoto zák. domáhal, a podle tohoto ustanovení o náhradních nárocích rozhoduje právě jen min. komise, jejíž dnešní výrok označuje st-1 za akt úřadu nepříslušného. Věcně také st-1, dověděv se při jednání místní komise, že automobil byl voj. správou prodán, v písemném podání k této komisi neformuloval svůj nárok na náhradu škody jako zvláštní náhradní nárok, vzniklý mu bezprávným prodejem automobilu, nýbrž vycházeje z toho, že vrácení automobilu stalo se nemožným, uplatnil pouze nárok na náhradu hodnoty onoho automobilu, zdůrazňuje jen, že hodnotu tu sluší určiti nikoli podle doby převzetí automobilu voj. správou, nýbrž podle doby, kdy automobil mohl býti st-li vrácen. Rozhodoval tedy žal. úřad jen o nároku st-lovu na náhradu hodnoty automobilu, a nss neshledal, že by žal. úřad k výroku o nároku takovém podle zák. o vál. úkonech příslušný nebyl.
Stížnost se ovšem nespokojuje jen námitkou svrchu uvedenou, nýbrž pojímajíc v dalším svém obsahu rozhodnutí žal. úřadu jako výrok o náhradě za hodnotu automobilu podle zák. o vál. úkonech, dovozuje, že náhrada ta neměla býti určována podle hodnoty, kterou měl automobil v době, kdy jej voj. správa přejímala, a uvádí, že podle doby převzetí jest hraditi hodnotu jen tenkráte, bylo-li vozidlo převzato podle zák. čl. 50: 1914 do vlastnictví; co pak se týče odškodného, jež podle § 13 zák. o vál. úkonech přísluší, bylo-li vozidlo převzato do pouhého užívání, a má býti rovněž určeno podle hodnoty v době převzetí, hájí stížnost názor, že jím jest míněno jen odškodné za znehodnocení vozidla, jež se třeba ve stavu úplně neupotřebitelném vrací, a na jehož vrácení vždy jest nárok, kdežto na případ, kdy vozidlo bylo voj. správou prodáno a tedy se majiteli nevrací, ustanovení to vztáhnouti nelze, a není pak vůbec normy, jež by určovala, že odškodné za nevrácený automobil má se určiti podle hodnoty z doby převzetí.
Již nahoře bylo řečeno, že zabrání st-lova automobilu stalo se podle souhlasného nazírání stran k užívání podle § 11 zák. o vál. úkonech. O náhradních nárocích držitelů vozidel takto zabraných jest dáno ustanovení v 2, 3 a 4 odst. § 13, kde se praví, že stanou-li se vozidla podle § 11 přibraná za doby použití zcela neupotřebitelna, poškodí-li se nebo zmenší-li se jejich hodnota neobyčejnou měrou, má držitel jen tenkráte nárok na náhradu škody, vznikla-li škoda bez jeho viny Za obyčejné opotřebení dopravních prostředků náhrada se nedává. Při vyměřováni odškodného buď za základ vzata příslušná odhadní hodnota při převzetí komisí zjištěná.
Jediný smysl těchto ustanovení jest, že držiteli, jemuž bylo vozidlo podle § 11 odebráno, nepřísluší nárok na náhradu za každé znehodnocení vozidla, jakým jest na příklad obyčejné opotřebení, nýbrž jen tenkráte, stalo-li se vozidlo zcela neupotřebitelným nebo poškodilo-li se nebo zmenšila-li se jeho hodnota — vždy ovšem bez viny držitelovy — neobyčejnou měrou. Při tom se stanoví, na jakém základě se určí odškodné. Jiného obsahu z ustanovení těch nelze vyčisti, zejména nelze z nich dovoditi, že by držitel vozidla měl za všech okolností nárok, aby mu vozidlo bylo vráceno. Sluší tu poukázati na případ, kdy vozidlo podle § 11 zabrané úplně přijde v niveč, takže ho tu vůbec není nebo jest destruováno tak, že lze mluviti snad o některých jeho součástkách, nikoli však o vozidle jako takovém. A přece nemůže býti pochybnosti, že také v tomto případě — nebylo-li tu viny držitelovy — přísluší držiteli nárok na odškodné, a to právě podle zák. o vál. úkonech, a tu pak zase, když v zákoně tom jiného předpisu není, podle ustanovení cit. § 13. Zahrnuje proto ustanovení to jak případy, kdy vozidlo podle § 11 vyžádané se vrací, tak i případy, kdy vozidlo již vráceno býti nemůže, a jest pak odškodněním ve smyslu tohoto předpisu podle okolností případu buď náhrada za znehodnocení vráceného vozidla, nebo náhrada hodnoty vozidla, jež vráceno býti nemůže. Jest ovšem pravda, že normálním případem, jež ustanovení § 13 a ovšem také nař. min. honv. z r. 1918 mají na mysli, jest případ, kdy vozidlo se držiteli vrací, a kdy tedy odškodnění je náhradou za jeho znehodnocení, tím však není ještě řečeno, že odškodnění podle § 13 má právě a výlučně jen tento charakter.
Sporno by mohlo býti jen, zda v případě, že vozidlo se stalo, jak se zákon vyjadřuje, zcela neupotřebitelným, přece však tu ve svém celku jest, má držitel nárok na jeho vrácení a k tomu nárok na odškodné za jeho znehodnocení, či má-li jen nárok na odškodné, jímž by mu byla hrazena hodnota vozidla. Toho však v dnešním případě řešiti netřeba, kdy st-1, pozměniv své původní žádání, vůbec se nedomáhal vrácení svého vozidla, nýbrž vycházeje z předpokladu, že vrácení vozidla není již možno, žádal odškodnění náhradou jeho hodnoty, ovšem podle jiné doby než podle doby převzetí.
Poněvadž však s tímto žádáním obrátil se st-1 na orgán, vystupující v řízení o náhradě podle zák. o vál. úkonech, žal. úřad pak v tomto řízení může rozhodovati jen o náhradě, jež přísluší podle tohoto zákona, v tomto zákoně však není jiného ustanovení, podle kterého by náhrada hodnoty vozidla měla býti určena, než právě předpis § 13, v němž pojem odškodnění má také význam náhrady hodnoty vozidla, které se nevrací, nelze shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, jenž používaje onoho ustanovení přiznal st-li náhradu podle hodnoty z doby převzetí, jak jest v předpisu tom určeno.
St-1 ostatně sám také neuvádí, podle kterého ustanovení zák. o vál. úkonech, jenž pro žal. úřad jediné jest rozhodný, měl mu úřad ten přiznati náhradu podle hodnoty z jinaké a které doby. Má-li za to, že nárok jinaký, než jak jej přiznala žal. komise, mohl by mu v titulu bezprávného jednání voj. správy příslušeti mimo rámec zákona o vál. úkonech, šlo by o otázku, kterou by nebylo lze řešiti v dnešním sporu, kde o to jde, jaký nárok přísluší st-li vzhledem k žádání, jak je v řízení uplatnil, právě jen v rámci uvedeného zákona.
Dalšími námitkami jde stížnost proti určené výši náhrady za automobil již s hlediska, že jeho hodnotu bylo oceniti podle doby převzetí. Stížnost tu vytýká, že hodnota automobilu v době převzetí měla býti podle předpisu § 13 zák. o vál. úkonech určena zvláštní komisí již v době převzetí, což se však nestalo, nýbrž byla hodnota ta určena teprve později na základě jednostranného odhadu štábního kapitána K., osoby, patřící do svazku vojenského, pročež jeho odhad nelze pokládati za nestranný.
Jest pravda, že poslední odstavec § 13 zák. o vál. úkonech praví, že při vyměřování odškodného má býti vzata za základ příslušná odhadní hodnota při převzetí zjištěná, a měla proto hodnota ta již při převzetí automobilu býti určena. To se však ve skutečnosti nestalo, a musil proto žal. úřad, když se st-1 domáhal nároku na náhradu automobilu, stanoviti hodnotu tu dodatečně. Učinil tak tím, že si vyžádal odhad svého úředního znalce. Skutečnost, že štábní kapitán K., jenž odhad provedl, jest ve svazku vojenském, není však sama o sobě s to, aby odůvodnila závěr stížnosti, že posudek ten není nestranný a že jej proto žal. úřad v zásadě nemohl vžiti za základ svého rozhodování. Pokud však stížnost, akcentujíc jednostrannost znaleckého posudku, má na mysli, že žal. úřad neměl vžiti zřetel jen na posudek svého úředního znalce, nýbrž měl přihlížeti také k posudku, jejž před obecní komisí podal znalec Emerich D., jest k tomu poukázati, že také s tímto posudkem se žal. úřad v nař. rozhodnutí vypořádal, dovodiv, že posudek ten jest zcela všeobecný, neobsahující žádného odůvodnění, kdežto odhad úředního znalce uvádí přesné důvody a okolnosti směrodatné pro stanovení obecné ceny automobilu. Za tohoto stavu nelze ovšem shledati nějakou vadu řízení v tom, že žal. úřad vzal pak za základ svého rozhodnutí posudek svého úředního znalce, k posudku znalce D. dále nepřihlížeje. —
Důvodně vytýká stížnost, že určení hodnoty automobilu v době převzetí stalo se bez st-lova spolupůsobení.
V tomto směru je tu podstatná vada řízení, pro niž slušelo v této části zrušiti nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss.
2. Náhrada za užívání automobilu.
Stížnost obrací se však i proti oné části nař. rozhodnutí, jež obsahuje výrok o tom, jaká náhrada přísluší st-li za užívání automobilu v době, kdy jej měla vojenská správa k disposici. Uplatňuje tu st-1 nárok na náhradu denních 20 Kč ode dne zabrání automobilu až do dne 10. května 1922, kdy byl automobil voj. správou prodán, kdežto nař. rozhodnutí přiznalo mu nárok ten jen do dne 28. února 1921, kdy skončil závazek k vál. úkonům.
Stížnostní námitku nebylo však lze uznati přípustnou. Ve svém původním podání vznesl ovšem st-1 nárok na náhradu denních 20 Kč za užívání automobilu až do doby, kdy mu bude automobil vrácen, avšak ve svém prohlášení u obecní komise, v řízení o uplatněných nárocích, restringoval výslovně svůj požadavek na dobu do 26. června 1920. kdy mu bylo slíbeno vrácení vozu, a takto také vymezil svůj nárok v písemném podání k obecní komisi, když se dověděl, že automobil jest již prodán. Žal. komise přiznala st-li nárok na náhradu denních 20 Kč za užívání vozu za celou dobu jím žádanou a nad to ještě až do dne 28. února 1921. Ale pak st-le v jeho žádání plně uspokojila, a jeví se pak nárok st-lův, jdoucí nad meze petitu, o němž žal. úřad rozhodl, požadováním, jež proti nař. rozhodnutí ve stížnosti k nss přístupně uplatňovati nelze.

Citace:

Č. 9575. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 529-533.