Č. 9478.

Vojenské věci: Má vojenský gážista ve výslužbě nárok na provedení nového superarbitračního řízení, kterým by po jeho názoru mělo býti zjištěno, že zhoršením zdravotního stavu nabyl nároku na plnou pensi?
(Nález ze dne 12. listopadu 1931 č. 16223.) Věc: Karel H. v T. (adv. Dr. Pavel Kafka z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o opětnou superarbitraci.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l — major mimo službu — byl podle zák. č. 194/20 převzat (Věstníkem osobním z roku 1920 č. 123) do svazku čsl. armády jako gážista ve výslužbě a byl mu výnosem mno 27. dubna 1920 přiznán nárok na vojenské zaopatřovací požitky, které mu byly od 1. ledna 1919 vyměřeny podle zák. č. 158/1875 ř. z. a od 1. ledna 1920 zvýšeny podle zák. č. 48/21. — Výnosem mno z 12. srpna 1925 nařízena superarbitrace st-lova podle § 25 zák. č. 76/22 resp. zák. č. 288/24 a po jejím provedení rozhodlo mno výnosem z 30. října 1925, že st-l pozbyl vadou, odůvodňující nárok na vojenské zaopatřovací požitky, 25% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, a přiznány mu místo dosavadních zaopatřovacích požitků od 1. ledna 1925 podle zák. č. 288/24 požitky nové, jichž výměra odůvodněna a vysvětlena st-li k jeho žádosti výnosem mno ze 13. ledna 1926, který se výslovně dovolával též ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 288/24. — Mezitím bylo zjištěno, že st-l jest od 1. července 1919 pensionovaným tit. vrchním kontrolorem býv. ústecko-teplické dráhy, z kteréhož důvodu byly mu od 1. ledna 1932 vypláceny pensijní požitky od čsl. státních drah.
Žádostí z 10. ledna 1929 domáhal se st-l znovu u mno superarbitrace a přiznání plné vojenské pense podotýkaje, že ze svých nynějších požitků nemůže být živ a jeho zdravotní stav že mu nedovoluje, aby se věnoval jinému vedlejšímu zaměstnání. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti z důvodu, že podle lékařského vysvědčení vojenského lázeňského léčebného ústavu v T. z 29. prosince 1928 — k žádosti připojeného — stupeň st-lovy neschopnosti k přiměřenému občanskému povolání, který byl způsoben vadou odůvodňující nárok na vojenské výslužné (způsobený vojenskou službou), od poslední superarbitrace ze 24. září 1925 se nezměnil; k tomu žal. úřad dodal: »Vaše neschopnost k přiměřenému občanskému povolání vojenskou službou byla a jest i v přítomné době snížena jen o 25%. Vaše opětná superarbitrace byla by proto bezúčelnou ...«
Stížnost do tohoto rozhodnutí vytýká vadnost řízení a nezákonnost proto, že jest v úplném rozporu s lékařským vysvědčením k žádosti připojeným. O stížnosti uvažoval nss takto:
St-l náleží do kategorie osob uvedených v § 97 odst. 2 zák. č. 76/22 (srov. vl. nař. č. 186/23 »k §§ 97 a 98«). Podle § 98 odst. 2 cit. zák. platí pro osoby uvedené v § 97 obdobně mimo jiné též ustanovení §§ 16 a 18 téhož zák. Podle § 18 může býti výslužné, přiznané trvale, na žádost poživatelovu zvýšeno, když se novým superarbitračním řízením prokáže, že jeho původní nezpůsobilost k občanskému povolání bez jeho viny vzrostla zhoršením poruchy (poškozením zdraví), která byla základem jeho nároku na výslužné. Tato porucha i zmenšená způsobilost k přiměřenému občanskému povolání musí býti v příčinné souvislosti s vojenskou službou, jak to nss odůvodnil již v nál. Boh. A 8271/29. Pokud se týče superarbitračního řízení, platí předpisy rakousko-uherské služební knihy A-42, ježto předpisy nové, o nichž se zmiňuje vl. nař. č. 186/23 »k § 3«, nebyly dosud vydány. Podle této služební knihy (§ 7 odst. 1 a § 21 odst. 3) dlužno žádost za superarbitraci a připojené lékařské vysvědčení bedlivě zkoumati a neodůvodněné žádosti ihned odmítnouti.
Z citovaných ustanovení se podává, že vojenský gážista nemá nároku, aby byl superarbitraci znovu podroben kdykoliv a za všech okolností, nýbrž že jest ponecháno úřadu, aby uvážil (§§ 7 posl. odst., 18, 25 zák. č. 76/22), je-li žádost odůvodněna. Odůvodněnou pak bude zřejmě, je-li z obsahu jejího nebo z připojeného lékařského vysvědčení patrno, že nastala změna skutkového podkladu dřívější superarbitrace, pokud jest rozhodným vzhledem k účelu superarbitrace nově žádané (§ 1 odst. 1, § 2 lit. b služ. knihy A-42).
Při aplikaci citovaných předpisů na sporný případ budiž předem konstatováno, že podáním z 10. ledna 1929 žádal st-l o opětnou superarbitraci a přiznání plné vojenské pense, pro niž jest podle § 18 zák. č. 76/22 důvodem snížení stupně způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání vojenskou službou nad míru zjištěnou superarbitraci poslední, t. j. ze 24. září 1925, že však žal. úřad vyřídil podání jen jako žádost o zavedení superarbitračního řízení; ale v tom směru stížnost nemá výtky.
Žal. úřad neshledal žádost za opětnou superarbitraci proto odůvodněnou, že podle lékařského vysvědčení se od poslední superarbitrace nezměnil — vojenskou službou způsobený — stupeň st-lovy neschopnosti k přiměřenému občanskému povolání, zaviněné vadou odůvodňující nárok na vojenské výslužné. Tím mělo býti nepochybně vysloveno, že podle onoho lékařského vysvědčení není potvrzeno, že by se tento stupeň byl změnil.
Stížnost shledává vadnost v tom, že rozhodnutí žal. úřadu odporuje lékařskému vysvědčení, které prý konstatovalo nápadné zhoršení st-lovy choroby v poslední době, tedy nikoli stejný stupeň, a progresivní charakter nemoci, nikoli tedy strnutí na stejném stupni. Neprávem. Nař. rozhodnutí nijak nepopírá zhoršení choroby, ani progresivní její charakter; také netvrdí, že by nenastalo celkové snížení způsobilosti k občanskému povolání. Zjišťuje pouze, že podle vysvědčení nenastala změna, resp. snížení stupně způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání následkem vojenské služby. Zjištění to však neodporuje spisům. Takovéto snížení způsobilosti netvrdil st-l ani ve svém podání z 10. ledna 1929, ani ve své stížnosti k nss a také vysvědčení voj. lázeňského léčebného ústavu v T. z 29. prosince 1928 neposkytuje pro to opory, uvádějíc jako hlavní chorobu stařeckou sešlost, která počala za války a zhoršila se nápadně v posledních dobách v občanském stavu; neodvozuje tedy zhoršení choroby jako následek vojenské služby. Není tu tedy vytýkané vadnosti a považoval proto žal. úřad právem žádost o opětnou superarbitraci za neodůvodněnou. Stížnost vytýká vsak dále nař. rozhodnutí vadnost, pokud vyslovuje, že st-lova schopnost k přiměřenému občanskému povolání vojenskou službou byla a jest i v přítomnosti snížena jen o 25%; stížnost spatřuje vadu v tom, že výrok učiněn bez potřebného lékařského šetření a zjištění a že nemá opory ani v jiných spisech; totéž platí podle názoru stížnosti o výroku, že by opětná superarbitrace byla bezúčelnou, který je prý v rozporu s oním lékařským vysvědčením superarbitraci výslovně navrhujícím.
Než citované výroky nelze považovati za »rozhodnutí« v technickém smyslu § 2 zák. o ss, neboť neřeší předmět, o němž bylo žal. úřadu rozhodovati, je-li totiž žádost za novou superarbitraci odůvodněna čili nic. Výroky ty obsahují vlastně pouze nadbytečné úsudky žal. úřadu, odvozené ze zjištění obsaženého v odstavci prvním nař. rozhodnutí. Dedukce však nejsou logicky správné, protože z daných premis: že při poslední superarbitraci shledáno 25% snížení schopnosti k občanskému povolání vojenskou službou a že nyní lékařské vysvědčení nepotvrzuje změnu této způsobilosti, nevyplývá, že by i v přítomné době bylo tu nutně jen snížení 25% a že by proto nová superarbitrace byla bezúčelnou, Také jest přisvědčiti st-li, že úsudky ty nemají opory ani v lékařském vysvědčení prve citovaném, ani ve spisech. Ale nedostatky tyto nejsou podstatné (§ 6 odst. 2 zák. o ss), protože neměly rozhodujícího vlivu na rozhodnutí ve věci in iudicium vznesené, jak uvedeno v odstavci prvním nař. rozhodnutí, když zamítnutí žádosti bylo dostatečně opřeno již o důvod jiný.

Citace:

Č. 9478. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 292-295.