Č. 9370.

Pracovní právo. — Policejní právo trestní: 1. Skutková podstata přestupku § 3 zák. č. 39/28 o ochraně domácího trhu práce nemůže býti spáchána zaměstnáváním cizince, který přišel na území čsl. republiky před 1. květnem 1923 a zdržuje se zde od té doby nepřetržitě, třebas se nevykázal osvědčením podle 2. odstavce § 2 cit. zák. — 2. I v policejním právu trestním jest k subjektivní skutkové podstatě zásadně třeba zavinění.
(Nález ze dne 12. září 1931 č. 13174.)
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 183/19, 386/20.
Věc: Max P. v Košicích proti zemskému úřadu v Bratislavě o přestupek zákona o ochraně domácího trhu práce.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozsudkem policejního ředitelství v Košicích ze 6. října 1928 byl st-l uznán vinným přestupkem § 3 zák. č. 39/28, jehož se dopustil tím, že jako zodpovědná osoba firmy P. zaměstnával cizince bez úředního povolení; pro přestupek ten byl st-l odsouzen k pokutě 500 Kč, pro případ nedobytnosti k 25dennímu uzamčení. V důvodech se uvádí, že obviněný jako zodpovědná osoba firmy P. zaměstnával při této firmě Mořice I. jako šoféra, který není čsl. občanem, bez úředního svolení, čímž v rozsudku označený přestupek byl obviněným spáchán. Zaměstnaný Mořic I. musil býti ve smyslu výnosu min. soc. péče č. 4507/3 E/28 bodu 2. pokládán za cizince, neboť nemohl prokázati čsl. občanství listinami, a taktéž musil býti pokládán za cizince ve smyslu § 3 cit. zák., neboť si nezaopatřil resp. nežádal o osvědčení podle § 2 bodu 2 cit. zák.
Odvolání proti tomu podanému žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl a rozsudek 1. stolice co do viny a trestu potvrdil. Rozhodnutí jest odůvodněno takto: »Spáchání přestupku bylo v průběhu řízení před . stolicí dokázáno a skutkový stav věci byl správně zjištěn. Výše vyměřeného trestu jest vzhledem k spáchanému přestupku přiměřená.«
Stížnost podaná na toto rozhodnutí namítá, že skutková podstata přestupku kladeného st-li za vinu není splněna ani po stránce subjektivní, ani po stránce objektivní. V prvém směru tvrdí stížnost, že st-l vůbec nevěděl o tom, že Mořic I. jest cizím státním příslušníkem, ve druhém pak směru uvádí, že jmenovaný se zdržuje nepřetržitě od r. 1905 v Čsl. republice a proto se ho ustanovení zák. č. 39/28 vůbec netýkají.
O stížnosti té uvážil nss toto:
První stolice — jak je zřejmo z odůvodnění jejího rozsudku — shledala skutkovou podstatu přestupku § 3 zák. č. 39/28, kladeného st-li za vinu. v tom, že jako zodpovědná osoba firmy P. zaměstnával Mořice I.. který není čsl. občanem státním. Na témže stanovisku stojí žal. úřad v nař. rozhodnutí, jímž byl rozsudek 1. stolice co do viny a trestu potvrzen. Poněvadž pak se st-l hájil ve správním řízení námitkou, že nevěděl, že osoba, kterou zaměstnává, není čsl. státním občanem, a žal. úřad přes tuto námitku — neuznávaje za nutno přezkoumati tvrzení v ní obsažené co do jeho správnosti — rozsudek 1. stolice co do viny potvrdil, nutno míti za to, že naznačenou obhajobu st-lovu nepokládá s hlediska právního za rozhodnou.
Nss nemůže toto stanovisko úřadu sdíleti.
I při policejních přestupcích jest k subjektivní skutkové podstatě zásadně třeba zavinění. Toto jest ovšem dáno již tehdy, když adresát policejní normy, o kterou běží, opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá, aby stav jí perhoreskovaný byl zamezen. K trestnosti policejního přestupku tedy stačí, pokud z obsahu normy takové nevyplývá opak, pouhé zanedbání povinné péče, onou normou požadované. Tuto nedbalost nelze však předpokládati tehdy, prokáže-li adresát oné policejní normy, že vynaložil všechnu povinnou péči, aby zakázanému výsledku zabránil. Tento právní názor vyslovil již nss v četných nál., na př. Boh. A 183/19 a 386/20.
Podle § 1 zák. ze 13. března 1928 č. 39 Sb. podléhá zaměstnávání cizinců na území Čsl. republiky po dobu nepříznivého stavu na domácím trhu práce ustanovením tohoto zákona. Je proto povinností zaměstnavatele, aby přijímaje zaměstnance se přesvědčil, nejde-li o osobu, kterou podle ustanovení cit. zákona zaměstnávati nesmí. Způsob, jakým se má přesvědčiti o této skutečnosti, zákon neustanovuje, nenařizuje zejména, že je povinností zaměstnavatele, aby přijímaje zaměstnance vyžádal si od něho listinný průkaz, že je čsl. občanem státním nebo osvědčení o tom, že přišel na území republiky před 1. květnem 1923 a zdržuje se zde od té doby nepřetržitě (§ 2 cit. zák.). Může proto zaměstnavatel vyhověti zmíněné svojí povinnosti i jiným způsobem, a je tudíž nutno zkoumati v každém jednotlivém případě zvláště, mohl-li zaměstnavatel se zřetelem na zjištěné skutečnosti míti za to, že osoba, kterou přijímá, nespadá pod ustanovení cit. zákona.
V konkrétním případě tvrdil st-l ve správním řízení, že nemohl věděti, že osoba jím zaměstnávaná jest cizím státním příslušníkem, neboť byla již před tím u jiné zdejší firmy zaměstnána a zdržuje se na území Čsl. republiky od dětství. Podle toho, co bylo uvedeno, bylo povinností žal. úřadu, aby zkoumal, lze-li st-li se zřetelem na tyto skutečnosti vytýkati, že zanedbal povinnou péči zákonem mu uloženou, když z uvedených skutečností usoudil, že Mořic I. pod ustanovení cit. zákona nespadá. Tohoto postupu žal. úřad nezachoval, jsa právního názoru, že jde o věc pro posouzení skutkové podstaty činu kladeného st-li za vinu nerozhodnou. Tento názor však — jak bylo shora vyloženo — není po zákonu.
Po objektivní stránce hájil se st-l ve správním řízení námitkou, že osoba, kterou zaměstnává, zdržuje se v Čsl. republice nepřetržitě od r. 1905 a proto že se na ni předpisy zák. č. 39/28 vůbec nevztahují. I tuto námitku pokládá žal. úřad za nerozhodnou. Ani s tím nelze souhlasiti.
Podle § 3 zák. č. 39/28 jest povinen opatřiti si svolení příslušného úřadu ten, kdo chce zaměstnávati cizince, na nějž se nevztahuje § 2 tohoto zákona, jako dělníka, zřízence, pomocníka v domácnosti, zaměstnance ve vyšších soukromých službách nebo jako učně, volontéra či praktikanta. Praví-li se pak v 1. odst. § 2, že »ustanovení tohoto zákona se netýkají cizinců, kteří přišli na území Čsl. republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě,« nelze cit. § 3 rozuměti jinak, než že svolení příslušného úřadu musí si opatřiti každý, kdo chce shora uvedeným způsobem zaměstnávati cizince, kteří přišli na území Čsl. republiky po 1. květnu 1923, nebo přišli sem sice před tímto dnem, avšak nezdržují se zde od té doby nepřetržitě. Jen zaměstnáváním těchto cizinců jest splněna skutková podstata přestupku § 3 zák. č. 39/28 po stránce objektivní. Na této skutkové podstatě není nic změněno ustanovením 2. odst. § 2 cit. zák., podle něhož cizincům, kteří prokáží, že přišli na zdejší území státní před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě, bude o tom vydáno osvědčení politickým úřadem 2. stolice, neboť — jak bylo již naznačeno — plyne ze souvislosti § 3 s 1. odst. § 2, že skutková podstata přestupku § 3 nemůže býti spáchána zaměstnáváním cizince, který přišel na území Čsl. republiky před 1. květnem 1923 a zdržuje se zde od té doby nepřetržitě, v jehož osobě jsou tedy tyto skutečnosti splněny bez ohledu na to, jsou-li snad také prokázány osvědčením příslušného úřadu politického.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne pro konkrétní spor, že bylo povinností žal. úřadu, aby se zabýval námitkou vznesenou st-lem ve správním řízení, že — i když osoba, kterou zaměstnával, jest cizincem — není splněna skutková podstata přestupku kladeného mu za vinu, poněvadž se osoba ta zdržuje v Čsl. republice nepřetržitě od r. 1905. Zamítl-li žal. úřad i tuto námitku jako právně nerozhodnou, porušil i v tomto směru zákon.

Citace:

Č. 9370. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 30-32.