Č. 9374.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: 1. Není nezákonné, vychází-li úřad při stanovení základu pro vyměření dávky jednak z nabývací hodnoty, jednak ze zcizovací ceny. —2. Je-li ve smlouvě trhové udána zcizovací cena ve »zlatých korunách«, není nezákonné, přepočte-li vyměřovací úřad cenu tu na koruny čsl. podle kursu zlaté koruny v době sjednání smlouvy.
(Nález ze dne 14. září 1931 č. 18982/29.)
Věc: Finanční prokuratura v Praze za Rakousko-uherskou banku v likv., zastoupenou za Bankovní úřad ministerstva financí Národní bankou československou v Praze, proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Smlouvou trhovou ddto 30. listopadu 1923 (17. ledna 1924) Rakousko-uherská banka v likv. prodala dům čp.... v Liberci za smluvenou cenu 210040 zlatých korun. Platebním rozkazem městského úřadu v Liberci z 28. února 1926 a — když tento byl v cestě instanční zrušen — znovu platebním rozkazem z 10. prosince 1926 byla z převodu toho předepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí na základě nabývací hodnoty k 1. lednu 1914 podle údajů strany per 350000 K a zcizovací ceny 1 327 452 Kč 80 h, zjištěné tím způsobem, že smluvená cena 210040 zlatých korun byla podle kursu 1 zl. k. = 632 Kč přepočítána na Kč. Podané odvolání bylo městským zastupitelstvem a další odvolání nař. rozhodnutím zamítnuto s tímto odůvodněním: »Strana stěžuje si poukazujíc pouze ku znehodnocení valuty. Poněvadž při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty se nepřihlíží ke znehodnocení valuty, slušelo stížnost, která nesměřuje jinak proti určitým bodům platebního rozkazu, zamítnouti.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Stížnost vytýká, že není přípustno, aby za základ vzata byla na jedné straně nabývací hodnota, na druhé straně zcizovací cena. Tato námitka je však vyvrácena již dosavadní judikaturou nss-u, který již opětně, tak na př. v nál. z 21. února 1928 č. 39461 vyslovil právní názor, že vytýkaný postup nejeví se nepřípustným ani vzhledem k positivní úpravě zákonné, ani z povahy věci, poněvadž oba uvedené prvky vyměřovacího základu — obecná hodnota a cena — jsou na sobě nezávislé a není žádného vnitřního důvodu, proč by úřad nemohl vycházeti jednak z nabývací hodnoty, jednak ze zcizovací ceny, když cenu tu může bezpečně zjistiti a co do její přiměřenosti nemá pochybností (§ 5 dávk. prav.).
Na to pak, aby úřad vzal za základ obecnou hodnotu nemovitosti a nikoliv její cenu, strana podle konstantní judikatury — srov. na př. Boh. A 4966/25 — nemá nároku. Nárok takový nevzešel pak straně ani v daném případě z toho, že vyměřovací úřad zavedl řízení o zjištění zcizovací hodnoty, neboť tím nebylo mu bráněno, aby — dokud zcizovací hodnota nebyla určena soudním odhadem nebo dokud o vyměřovacích základech nedošlo k formelnímu ujednání mezi stranou a úřadem — upustě od zcizovací hodnoty vzal za základ zcizovací cenu nemovitostí. —
Bezdůvodnou shledal nss i námitku, směřující proti tomu, že zcizovací cena ve smlouvě udaná byla přepočítána na měnu čsl. Zcizovací cena byla totiž stanovena ve smlouvě uzavřené 17. ledna 1924 výslovně v zlatých korunách, tudíž v měně, která v době uzavření smlouvy nebyla zákonnou měnou čsl. Bylo proto nutno tuto ve smlouvě udanou cenu, jež měla býti vzata za základ pro vyměření dávky, vyjádřiti v měně čsl., což se stalo podle kursu, který zlatá koruna měla v době sjednání smlouvy. Zda strana s tímto přepočtením souhlasila čili nic, je lhostejno, poněvadž se nejednalo o nic jiného, nežli o zjištění fakta, zač nemovitost, počítáno v měně čsl., byla prodána, tedy o zjištění skuťkové, které vyžaduje sice zásadně procesuální účasti strany, jehož správnost není však přirozeně podmíněna jejím souhlasem. Že by pak kurs, podle něhož přepočtení se stalo, nebyl správný, stížnost nevytýká.

V tomto dosud neuveřejněném nál. praví se mimo jiné: Stížnost namítá, že úřad, uznav přiznání k dávce za opožděné, měl podle § 16 dávk. řádu vyměřiti dávku na základě hodnot úředně předpokládaných, což však neučinil, vzav za základ sice nabývací hodnotu, na druhé straně však zcizovací cenu podle údajů strany. Námitka tato je bezdůvodná. Nastala-li prekluse strany co do vyměřovacích základů, byl úřad oprávněn dávku vyměřiti na základě pomůcek, které měl po ruce (§ 16 odst. 1 in fine), resp. na základě hodnot úředně předpokládaných (§17 odst. 3), tedy bez další součinnosti strany. Tím není však řečeno, že nesměl již vycházeti z ceny nemovitosti v obou rozhodných dobách (§ 5 odst. 2) jak se z pomůcek úřadu předložených jevila. A rovněž nemá podkladu názor, že je nepřípustno, vžiti za základ na jedné straně nabývací hodnotu, na druhé straně zcizovací cenu; postupu takovému ani nebrání žádná positivní norma, ani nejeví se nepřípustným z povahy věci, neboť oba tyto prvky vyměřovacího základu jsou docela samostatný a na sobě nezávislý, a není žádného vnitřního důvodu, proč by úřad nemohl vycházeti jednak z nabývací hodnoty (§ 7), jednak ze zcizovací ceny (§ 5), když cenu tu může bezpečně zjistiti a co do její přiměřenosti nemá pochybností.*)

Citace:

Č. 9374. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 38-40.