Č. 9588.Zaměstnanci veřejní: 1. Dekret dvorské komory z 15. dubna 1835 č. 11 Sb. zák. soud. o odškodném při substituci jest i za účinnosti platového zákona č. 103/26 platnou právní normou. — 2. Soudní kancelářský úředník může se vzhledem na ustanovení cit. dekretu dvorské komory platně vzdáti nároku na substituční diety. (Nález ze dne 30. prosince 1931 č. 15836/29.) Prejudikatura: ad 2.: Boh. A 2401/23, 4929/25, 5042/25, 6326/27, 7344/28. Věc: Alois V v B. proti ministerstvu spravedlnosti o substituční diety. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Výměrem presidia vrch. zem. soudu v Brně z 6. srpna 1926 byl st-1, soudní kancelista u krajského soudu v M , podle § 76 odst. 1 služ. pragm. z úřední moci přeložen na dočasný odpočinek. Podáním z 29. října 1926 a z 9. prosince 1926 domáhal se reaktivování a prohlásil dne 17. ledna 1927, že v případě svého přidělení službou k okr. soudu ve V. nečiní nároku na diety. Dekretem presidia vrch. zem. soudu v Brně z 18. ledna 1927 byl podle § 77 odst. 2 služ. pragm. povolán k opětnému výkonu činné služby na služební místo, které zastával naposled u krajského soudu v M., a současně přidělen na dobu nezbytné potřeby k výpomocné službě u okr. soudu ve V. bez nároku na substituční diety. Podáním z 10. února 1927 domáhal se st-1, přiznávaje, že se přidělení do V. stalo s jeho souhlasem bez přiznání diet, aby mu byly za dobu substituce povoleny diety, a odůvodnil žádost v podstatě tím, že se stala substituce ta vzhledem na osobní stav kancelářských sil u jmenovaného soudu nezbytně nutnou. — Presidium vrch. zem. soudu v B. vyřídilo podání to výměrem z 9. června 1927 takto: »Min. sprav., jemuž byla žádost předložena, vrátilo tuto žádost a sdělilo výnosem z 31. května 1927, že nemá důvodu rozhodovati o ní, poněvadž se soudní kancelista L. vzdal odškodného po dobu přidělení k okr. soudu ve V. Presidium vrch. zem. soudu v Brně, rozhodujíc tedy ve vlastním oboru působnosti o L-ově žádosti za povolení substitučních diet, zamítá ji, neboť neshledalo zákonného podkladu a důvodu pro její příznivé vyřízení, ježto se právě žadatel nároku na substituční diety výslovně vzdal«. Žádostí z 25. ledna 1929 domáhal se st-1 znova přiznání substitučních diet za dobu od 29. ledna 1927 do 31. května 1927 denních 38 Kč, úhrnem částky 4674 Kč. — O žádosti té rozhodlo presidium vrch. zem. soudu v Brně výměrem z 22. února 1929 takto: » Presidium vrch. zem. soudu v Brně neshledává důvodu, aby rozhodlo o opětné žádosti soudního kancelářského asistenta Aloise L. v B. o výplatu diet za výpomocnou službu konanou u okr. soudu ve V. a poukazuje na své rozhodnutí vydané o obdobné žádosti L.-ově výnosem z 9. června 1927. Pokud se žadatel dovolává pro odůvodnění své žádosti nálezu nss-u Boh. A 7344/28, dlužno podotknouti, že nález ten jest platným pouze pro dotyčný konkrétní případ a nemůže býti brán v obdobných případech za směrnici pro rozhodování administrativy. Ostatně podle názoru presidia nelze případu vyřešeného uvedeným nálezem použiti v případě žadatelově, neboť substituční přídavek učitelský není totožným se substitučními dietami státních zaměstnanců. Podle dvor. dekretu z 15. dubna 1835 může býti se státními zaměstnanci vysílanými na substituci vyjednáno nižší odškodné za substituci, než by příslušelo podle platných předpisů. V tom smyslu bylo jednáno také se žadatelem s tím výsledkem, že se substitučních požitků vzdal písemným prohlášeními Stížnost st-lovu zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů uvedených v rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu v Brně z 22. února 1929 s tím poučením, že platnost dvoř. dekretu z 15. dubna 1835 nebyla dosud zrušena. Nss neshledal stížnost důvodnou. Na sporu jest otázka, zda prohlášení st-lovo ze 17. ledna 1927, že v případě svého přidělení službou k okr. soudu ve V. nečiní nároku na diety, jest právně účinným, jak tvrdí žal. úřad, odvolávaje se při tom na dekret dvorské komory z 15. dubna 1835 č. 11 Sb. z. s., či právně neúčinným, jak tvrdí stížnost. Tato poukazuje k tomu, že cit. dvoř. dekret byl zrušen §em 58 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., pokud se týče §em 147, 151 plat zák. č. 103/26 a dovolávajíc se nál. Boh. A 4929/25, 5042/25 a 7344/28 tvrdí, že st-li požadované substituční diety právem odepříti nelze. — Stížnost se však mýlí. Paragraf 58 služ. pragm. neupravoval otázku vedlejších požitků a náležitostí státních úředníků, nýbrž poukazoval stran diet, cestovného a substitučních poplatků, pak výloh přestěhování na předpisy o tom vydané. Ustanovení toto nezrušilo tedy platnost předpisů dřívějších o vedlejších požitcích, k nimž patří i substituční poplatky, nýbrž naopak uchovalo je v platnosti až do další úpravy. Avšak ani ustanovení § 147 plat. zák. o náhradě služebních výloh, zejména při úředních výkonech mimo úřad (úředních cestách, komisích, substitucích, dočasném přidělení a pod.) atd. neupravuje otázku nároku státního zaměstnance na substituční poplatky, nýbrž slibuje jen, že otázka ta bude upravena vládním nařízením. Vlád. nař. takové však až dosud vydáno nebylo. Ale pak zůstávají po rozumu § 206 plat. zák. v platnosti dosavadní předpisy o předmětech, jež mají býti upraveny vlád. nař. a tedy i předpisy o náhradě služebních výloh. Takovým předpisem je i dekret dvorské komory z 15. dubna 1835 č. 11 Sb. z. s., který byl vydán na podkladě schválení císařova a má proto vzhledem na ústavněprávní poměry tehdejší doby nesporně povahu zákona. A ježto dekret ten nebyl až dosud žádnou zákonnou normou zrušen neb změněn, zejména ne služební pragmatikou úřednickou či platovým zákonem, platí ustanovení jeho i nyní a lze jej proto aplikovati i na případ st-lův. Cit. dekret obsahuje směrnice dané úřadům, aby stát byl ušetřen při substitučních opatřeních zbytečného nákladu (srov. Boh. A 6326/27). Z obsahu tohoto dekretu plyne dále, že může příslušný úřad — ovšem jen před odesláním státního zaměstnance na substituci — vyjednávati se zaměstnancem v tom směru, zda se spokojí s nižšími než normálně příslušnými poplatky substitučními. Připouští tedy zákon sám, aby se státním zaměstnancem bylo vyjednáváno o snížení jinak normálně příslušejících poplatků substitučních, a pokládá po právu za přípustné, aby byly přiznány státnímu zaměstnanci s jeho svolením substituční poplatky v jiné výši než je určeno platnými předpisy. Může-li však úřad se státním zaměstnancem vyjednávati o uvedených poplatcích, není po zákonu vyloučena ani možnost, aby se státní zaměstnanec nároku na poplatky ty účinně vzdal. Ostatně povaha služebního poměru státního úředníka jako veřejnoprávního nevylučuje v zásadě ujednáni — povahy ovšem veřejnoprávní — mezi státní správou a úředníkem o materielních nárocích úředníkových (srov. Boh. A 2401/23). Shrnuv předeslané úvahy, dospěl nss k právnímu názoru, že dekret dvoř. komory z 15. dubna 1835 č. 11 sb. zák. soud. jest i za účinnosti plat. zák. č. 103/26 platnou právní normou, jakož i že se může soudní kancelářský úředník vzhledem na ustanovení dekretu toho platně vzdáti nároku na substituční diety. Není sporné, že se st-1 vzdal v prohlášení z 17. ledna 1927, bude-li přidělen službou k okr. soudu ve V., nároku na diety a že byl službou k soudu jmenovanému na substituci přidělen. Podle toho, co dolíčeno, nemůže nyní dodatečně prohlášení z 17. ledna 1927 potírati jako bezúčinné a nezávazné a nemůže se domáhati přiznání substitučních diet. Odepřel-li proto žal. úřad v nař. rozhodnutí přiznati st-li žádané diety, nelze právem tvrditi, že by neodpovídal postup ten zákonu. Pokud se stížnost dovolává nálezu nss-u, činí tak neprávem, ježto nál. Boh. A 4929/25 se týkal zaměstnance obce na Slov. a vzdání se nároku na minimální požitky zaručené mu §em 14 zák. čl. 63:1912, nález Boh. A 5042/25 obecního zaměstnance v zemi České a vzdání se drahotního přídavku podle zák. č. 312/20 a nál. Boh. A 7344/28 substitučního přídavku učitele veřejné školy národní podle čl. 10. zák. č. 251/22. Nálezy ty netýkaly se tedy vůbec státních úředníků a věci, která je na sporu mezi st-lem a žal. min. Nelze jich proto na daný případ aplikovati.