Č. 9582.

Pojištění nemocenské: Promlčecí lhůta podle zák. č. 29/ 1909 ř. z. se přetrhuje jen úkonem úřadu, nikoliv úkonem nemoc, pojišťovny samé (§ 3 odst. 3 cit. zák.).
(Nález ze dne 23. prosince 1931 č. 18975.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Č. (adv. Dr. Rud. Traub z Čes. Brodu) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. firmu adv. Dr. Em. Ducke z Prahy) o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče v pořadu stolic, že firma Č.-ský cukrovar v Č. není povinna doplatiti okr. nemocenské pokladně v Č. pojistné příspěvky až do 31. prosince 1920 za zaměstnance, uvedené v podání cukrovaru ze 16. června 1926. V odůvodnění rozhodnutí se předem dovozuje, že zaměstnanci, o něž tu jde, podléhali v době od 1. července 1919 do 31. prosince 1920 ex lege nemocenskému pojištění u okr. nemoc, pokladny v Č. a pokračuje se takto: »Přes to však pokladna tato nemá nároku na doplacení pojistných příspěvků zaměstnavatelem za tyto zaměstnance, ježto právo na předpis těchto příspěvků do 31. prosince 1920 zaniklo ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 29/1909 promlčením. Zaměstnavatel resp. správa cukrovaru v daném případě dověděl se úředně o zákroku pojišťovny za účelem předpisu a vymáhání těchto příspěvků teprve doručením rozhodnutí osp-é v C. z 24. listopadu 1924, což podle spisů se stalo teprve po dni 6. prosince 1924, tudíž v době, kdy už dávno uplynula tříletá promlčecí lhůta, jež končila 31. prosince 1923. Okr. nemoc, pokladna v Č. sice přípisem z 18. října 1923 vyzvala správu cukrovaru za přihlášení zaměstnaných osob, kterýžto připiš správa cukrovaru, jak připouští, obdržela. Než vyzvání toto nelze považovati za úřední úkon ve smyslu § 3 odst. 3 zák. č. 29/1909, jímž by bylo přetrženo běžící promlčení práva na předpis příspěvků. Za takový úřední úkon dlužno považovati teprve vyrozumění zaměstnavatele ve sporu, zahájeném podáním této pokladny na osp-ou v Č. ze 7. prosince 1923, což se stalo, jak výše uvedeno, teprve po dni 6. prosince 1924, kdy promlčení bylo dokonáno.« Stížnost, kterou do tohoto rozhodnutí podala okr. nemoc, pojišťovna v Č. jako právní nástupkyně okr. nemoc, pokladny, napadá rozhodnutí to jen potud, pokud vyslovilo, že právo na předpis pojistných příspěvků za zaměstnance firmy Č.-ský cukrovar do 31. prosince 1920 zaniklo promlčením.
O stížnosti té uvážil nss toto:
Zákon z 8. února 1909 č. 29 ř. z. stanoví v § 3 odst. 1, že právo na předpis příspěvků nemocenského pojištění se promlčuje ve třech letech po uplynutí příslušného příspěvkového období. Podle odst. 3. téhož paragrafu přetrhuje se promlčení práva na předpis příspěvků každým úředním úkonem, vymoženým pokladnou k cíli předpisu příspěvků a to okamžikem, kdy podnikatel o úředním úkonu nabyl vědomosti. Dovolav se tohoto předpisu, usoudil úřad, že právo okr. nemoc, pokladny na předpis sporných příspěvků, do 31. prosince 1920 požadovaných, zaniklo promlčením, jež bylo dokonáno 31. prosince 1923, ježto do tohoto okamžiku nevymohla pokladna úředního úkonu přetrhujícího promlčení ve smyslu cit. § 3 odst. 3 a dodal, že vyzvání pokladny z 18. října 1923, aby cukrovar zmíněné zaměstnance u ní k pojištění přihlásil, nelze považovati za takovýto úřední úkon.
Podle spisů vyzvala okr. nemoc, pokladna tímto dopisem z 18. října 1923 správu cukrovaru v Č., opírajíc se o nál. Boh. A 2030/23. aby zaslala přihlášky a odhlášky všech osob, které byly u ní zaměstnány a měly před 1. lednem 1921 nároky na vyšší nemocenskou podporu než 28 Kč týdně, t. j. ony osoby, jež cukrovar pojistil u nemoc, pokladny úřednické. Dodáno, že, nebude-li této výzvě do 3 dnů vyhověno, příspěvky budou předepsány z moci úřední a předepisovány tak dlouho, dokud nedojde k řádnému odhlášení zmíněných osob. Dopis končí větou: »Toto oznámení považujte za úřední úkon, kterým se promlčení práva na předepisování příspěvků přetrhuje.«
Stížnost míní, že předpis ten, jenž se dovolává promlčecího zákona a označuje se výslovně za úřední úkon promlčení přetrhující, měl úřad hodnotiti za úřední úkon podle cit. § 3 odst. 3. Vzhledem k ustanovení § 177 zák. nyní platného není prý překážky, aby i starý zákon vykládán byl tak, že promlčení přerušuje se každým úředním úkonem, jenž má za účel vyměřiti pojistné nebo vymáhati je. Ostatně ve spisech jest prý uveden výnos min. soc. péče z 24. června 1927, jenž za úřední úkon, kterým se promlčení přerušovalo, považuje předpis příspěvků. Stížnost se táže, proč by jen předpis příspěvků měl býti úředním úkonem promlčení přerušujícím a nikoli úkon jiný, jako zde připiš z 13. října 1923, nebylo-li možno příspěvky bezpečně předepsati. — Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Cit. § 3 odst. 3 svým jednoznačným zněním vylučuje výklad, že by přípis pokladny, jak shora je citován, mohl přetrhnouti běžící promlčení. Třebas připiš ten svým obsahem je úkonem směřujícím k předpisu příspěvků, nemůže býti hodnocen za úřední úkon pokladnou vymožený. Již ze slova »vymožený« plyne, že zákon nemíní úkon pokladny samé, nýbrž úkon, jejž si vymohla na místě třetím a to u úřadu (úřední úkon).
Považovala-li pokladna onen svůj připiš za úkon podle cit. § 3 odst. 3 a dala-li i tomuto názoru výraz v připíše samém, vykládala si nesprávně zákon, nemohla tím ovšem odčiniti nedostatek zákonných předpokladů a dáti tomuto svému úkonu ráz úředního úkonu pokladnou vymoženého. K vývodům stížnosti, shora uvedeným, dlužno ještě podotknouti, že pro interpretaci zákona rozhodné jest jedině to, co zákonodárce jako svou vůli v zákoně samém projevil, nelze proto přihlédnouti jako k interpretačním pomůckám ani k cit. výn. min., ani k úpravě, která se institutu promlčení dostala v jiném zákoně a to ještě v zákoně pozdějším, t. j. v § 177 zák. č. 221/24. Nelze také přisvědčiti námitce stížnosti, že při právní nejistotě, jež tu byla v otázce pojistné příslušnosti, dlužno příspěvkové období čítati teprve od doby, kdy právní nejistota minula, což se stalo až nálezem Boh. A 2030/23.
Podle cit. § 3 odst. 1 promlčení nastává ve třech letech »po uplynutí příslušného příspěvkového období«. Nss neshledal normy, z níž by se dalo dovoditi, že příspěvkové období pro příspěvky požadované do 31. prosince 1920 uplynulo až vydáním nálezu Boh. A 2030/23, týkajícího se zcela jiné právní pře, a stížnost se ani o to nepokouší, opříti svou námitku o zákon nebo ustanovení stanov pokladny. Jde tu zřejmě o pouhé ničím nedoložené tvrzení, jež není s to otřásti úsudkem žal. úřadu, že tříletá promlčecí lhůta ohledně příspěvků požadovaných do 31. prosince 1920 uplynula 31. prosincem 1923. Stížnost netvrdí a není ani ze spisů zřejmo, že v této tříleté promlčecí lhůtě do 31. prosince 1923 pokladna vymohla úřední úkon, směřující k předpisu příspěvků. Jestli však takovýto úkon vymohla po ukončení promlčecí lhůty, nemohla tím nastalé promlčení práva na předpis příspěvků odčiniti. Jest proto lhostejno, zdali takovýto úřední úkon vymohla, jak úřad usoudil, teprve po dni 6. prosince 1924, či, jak stížnost míní, již 15. května 1924, poněvadž v obou případech by se tak stalo po nastalém promlčení. —

Citace:

Č. 9582. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 554-556.