Č. 9487.

Živnostenské právo. — Policejní řízení trestní: 1. Předpisy min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z. nebyly zrušeny ani zákonem č. 125/27 ani vl. nař. č. 8/28, ani pro obor práva živnostenského předpisy živn. řádu; předpisů cit. min. nař. lze použiti pro trestání přestupků zák. z r. 1893 o stavebních živnostech. — 2. Je nutno provésti řízení podle § 36 živn. ř. stran rozsahu živn. oprávnění podnikatele staveb, vznikne-li během řízení trestního o přestupku zák. o stav. živnostech spor o rozsah živn. oprávnění obviněného? — 3. Ani v místech nevyňatých nesmí stavitel prováděti práce tesařské beze spojitosti s prováděním staveb pozemních a jim příbuzných.
(Nález ze dne 17. listopadu 1931 č. 16861.) Prejudikatura: Boh. A 3254/24, 3556/24, 6909/27, 7818/29, 8185/29. ad 2: neodporuje Boh. A 283/26.
Věc: Jan H. a Ferdinand K. v M. proti zemskému úřadu: v Brně o trestní nálezy pro přestupky zákona o stavebních živnostech.
Výrok: Nař. rozhodnutí, týkající se Ferdinanda K., se zrušuje pro vadnost řízení. Stížnost Jana H., pokud se týče výroku o vině ve věci neoprávněného provozování živnosti mistra tesařského při stavbách Lidového domu, Tomáše P. a Františka P., se zamítá pro bezdůvodnost. V ostatním se nař. rozhodnutí, týkající se Jana H., zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Trestními nálezy okresního úřadu v N. z 2. února 1929 byli uznáni vinnými: 1. Ferdinand K. přestupkem § 17 zák. o stavebních živnostech z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z., jehož se dopustil tím, že neoprávněně provedl určité, v rubrice 4. trestního rejstříku vyjmenované stavby, přestavby a opravy na budovách, vyjma stavbu a opravu v rubrice 8. téhož rejstříku jmenovanou, jsa kryt staviteli Janem M., Janem H. a zednickým mistrem Václavem H. II. Jan H. přestupkem §§ 2 a 16 téhož zák., jehož se dopustil tím, že převzal na určitých, v rubrice 4. trestního rejstříku vyjmenovaných stavbách práce tesařské k provedení, ač neprováděl prací zednických na těchto stavbách, a že kryl svým živn. oprávněním Ferdinanda K. při neoprávněném prováděni určitých, tamtéž uvedených staveb. Odsouzeni byli: 1. Ferdinand K. podle §§ 17 a 18 cit. zákona k pokutě 1000 Kč, po případě do vězení na 50 dní, 2. Jan H. podle §§ 16, 17 a 18 téhož zák. k pokutě 500 Kč, po případě do vězení na 25 dnů.
Odvoláním podaným proti těmto trestním nálezům nebylo nař. rozhodnutími vyhověno.
Ve stížnostech vytýká se, že řízení bylo provedeno podle min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z., jež však pozbylo platnosti dnem, kdy nabyl účinnosti zák. č. 125/27. K tomuto závěru dospívají st-lé z ustanovení čl. 10 odst. 7 prvé části 1. hlavy tohoto zák., kdež se stanoví, že trestní řízení správní upraví se zákonem, Na důkaz správnosti svého stanoviska poukazují st-lé ke zprávě, kterou podal zpravodaj v ústavně-právním výboru senátu při projednávání cit. zák., pak na ustanovení § 9 o. z. o., na 3. odst. 2. hlavy zák. č. 125/27, na ustanovení § 1 odst. 3 vl. nař. č. 8/28, kdež se stanoví, že trestní řízení správní a řízení před správními senáty upravují zvláštní zákony a konečně na § 135, kdež jest vysloveno, že účinností tohoto nařízení pozbývají platnosti všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto nařízení. Z toho, že zákon o trestním řízení správním dosud vydán nebyl, dospívají st-lé k závěru, že úřad nebyl oprávněn provésti trestní řízení podle min. nař. č. 34/1858, nýbrž měl vyčkati vydání zákona. V tom se st-lé mýlí.
Zákon č. 125/27 vyhradil v čl. 10 odst. 7 prvé části 1. hlavy trestní řízení správní zákonné úpravě, jež však dosud provedena nebyla. Zákon č. 125/27 nezrušil dosavadních norem, upravujících trestní řízení správní, nýbrž pouze poukázal k tomu, že v pozdější době nastane změna v úpravě trestního řízení správního.
St-lé namítají dále, i kdyby platily dosavadní předpisy o trestním řízení, že by pak neplatilo min. nař. č. 34 z r. 1858, nýbrž jednak ustanovení § 147 živn. ř., jednak specielní předpisy vydané pro vyšetřeni přestupku zák. č. 193/1893. Než §em 147 živn. ř. nebyly pro řízení v trestních věcech živn., resp. pro řízení pro přestupky zák. č. 193/1893 derogovány předpisy min. nař. č. 34 z r. 1858, neboť v § 147 živn. ř. nejsou obsažena taková ustanovení, s nimiž by se min. nař. č. 34 z r. 1858 srovnati nedalo. Pro řízení o přestupcích zák. č. 193/1893 nebyly vydány nějaké specielní všeobecně závazné normy. St-lé poukazují na výnos býv. česk. místodržitelství ze 6. června 1909 č. 110272, č. 79 sb. norm. Jde tu o výnos, kterým úřady nadřízené daly úřadům podřízeným pokyn, jak si mají počínati při trestním řízení o přestupcích zákona č. 193/1893. Pokyny takové nemají povahy všeobecně závazné normy právní. Nedbání jich nezakládá samo o sobě ani vady řízení, ani nezákonnosti.
Bezdůvodné jest tvrzení, že trestní řízení mělo býti provedeno podle předpisu) vl. nař. č. 8/28, neboť z ustanovení čl. 10 odst. 1 a 7 prvé části 1. hlavy zák. č. 125/27 a z ustanovení § 1 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 plyne, že jím nebylo a ani nemohlo býti upraveno trestní řízení správní. Nebyly-li dosavadní předpisy, upravující toto řízení, zrušeny neb derogovány, pak nejednal úřad proti zákonu, provedl-li trestní řízení proti st-lům podle předpisu min. nař. č. 34 z r. 1858. Tím padají veškeré námitky založené na jednotlivých ustanoveních vl. nař. č. 8/28 a vytýkající provedenému řízení vadnost.
O ostatním obsahu podaných stížností uvažoval nss ohledně každého z obou st-lů odděleně takto:
Ad 1. — Ferdinand K. popíral v řízení správním, že by se byl dopustil přestupku, pro který byl odsouzen. V odvolání z trestního nálezu prvé stolice namítal, že nepřekročil mezí svého živn. oprávnění jako podnikatel staveb, neboť veškeré stavby, o které jde, pronajal a dal provésti zednickým mistrem Václavem H., staviteli Janem M. a Janem H. Některé stavby pronajal jim za smluvenou částku podle rozpočtu, ostatní pak dal jimi prováděti ve vlastní režii, avšak materiál dodával si ve všech případech sám. Tvrdil tedy st-l, že je jako podnikatel staveb oprávněn prováděti stavby oprávněnými stavebními živnostníky ve vlastní režii, to jest na vlastní účet a z vlastního materiálu. Toto stanovisko neuznal žal. úřad správným, nýbrž postavil se na stanovisko, že práva taková st-li na základě jeho živn. listu k provozování podnikatelství staveb nepříslušejí.
Z toho je patrno, že zodpovědění otázky, zdali se dopustil st-l přestupku, jenž mu je za vinu kladen, v podstatě závisí na rozřešení otázky, má-li st-l skutečně na základě svého živn. oprávnění právo prováděti stavby oprávněnými stavebními živnostníky ve vlastní režii a z vlastního materiálu. Jinými slovy: jde předem o posouzení rozsahu živn. oprávnění st-lova.
Paragraf 36 živn. řádu stanoví, že, je-li pochybnost o rozsahu živn. oprávnění, rozhoduje o tom zemský politický úřad, vyslechna obch. komoru, jíž náleží slyšeti společenstvo, a je-li tu, též odborný svaz společenstevní. Z rozhodnutí jest podle § 146 živn. ř. přípustno odvolání k min. obchodu. Stanoví-li takto živn. řád pro řešení zmíněné otázky zvláštní řízení, jest zřejmo, že toto musí býti zachováno vždy, když podobná otázka vzejde, nejde-li o takové živn. oprávnění, jehož rozsah jest již v nějaké zákonné normě vymezen. Řízení předepsané v § 36 živn. ř. nelze obejiti tím, že použije se proti straně trestních ustanovení živn. řádu. Neboť tímto způsobem byla by strana zbavena práv, jež jí zákon zaručuje, zejména vzhledem k § 146 živn. ř. i práva, vyvolati rozhodnutí min. obch. o sporné otázce.
Tvrdil-li st-l Ferdinand K. v řízení správním, že do jeho oprávnění k provozování podnikatelství staveb náleží také právo prováděti stavby oprávněnými stavebními živnostníky ve vlastní režii a z vlastního materiálu a neuznal-li žal. úřad v nař. rozhodnutí toto stanovisko správným, pak rozhodoval o diskrepanci mezi právním názorem vlastním a právním názorem strany. O pochybnosti, která tu byla o rozsahu živn. oprávnění st-lova, nelze podle povahy případu říci, že by byla vznikla tvrzením strany, snad na první pohled zcela bezpodstatným a možnost pochybnosti vylučujícím. Když tedy žal. úřad potvrdil s konečnou platností trestní nález osp-é, nepřihlížeje při tom k normě § 36 živn. řádu, podle které měla býti řešena ve zvláštním řízení otázka jádro sporu tvořící, zda totiž st-l má na základě svého oprávnění k podnikatelství staveb právo prováděti stavby oprávněnými stavebními živnostníky ve vlastní režii a z vlastního materiálu, dopustil se tím vady řízení, pro kterou bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Ad 2. St-l Jan H., který má koncesi k provozování živnosti stavitelské, odsouzen byl jednak pro neoprávněné provozování živnosti mistra tesařského jednak pro krytí Ferdinanda K. při neoprávněném provádění staveb. K pojmu živn. krytí po rozumu § 133 lit. c) živn. ř. a § 16 zák. o stav. živn. č. 193/1893 náleží, aby oprávněný živnostník svého živnostenského oprávnění zneužíval k tomu, aby přivodil a podporoval živn. provádění prací náležejících do rozsahu jeho živn. oprávnění osobami, které nemají příslušného živn. oprávnění. Předpokladem krytí je tedy, že osoba, která provádí práce náležející do oboru živn. oprávnění kryjícího, sama nemá oprávnění k živn. provádění těchto prací.
V daném případě tvrdil Ferdinand K., že jest oprávněn k výkonům prací, v nichž spatřoval žal. úřad kriteria neoprávněného provozování živnosti stavitelské. Žal. úřad při řešení této otázky, jak bylo sub 1. vyloženo, dopustil se vady řízení, pro kterou byl trestní nález proti němu vydaný zrušen. Není tedy bezvadným způsobem rozhodnuto, že se Ferdinand K. dopustil přestupku neoprávněného provozování živnosti stavitelské. Pak chybí nezbytný předpoklad pro odsouzení Jana H. pro krytí neoprávněného provozování živnosti stavitelské Ferdinandem K, Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud jím byl Jan H. v pořadí instančním uznán vinným a odsouzen pro přestupek § 16 zák. o stav. živn., spáchaný tím, že kryl svým živn. oprávněním Ferdinanda K. při neoprávněném provádění staveb, rovněž zrušiti podlý § 6 zák. o ss.
Zbývá tedy zabývati se stížností, pokud čelí proti tomu, že byl Jan H. odsouzen pro neoprávněné provozování živnosti mistra zednického. V tom směru byl tento st-l uznán vinným, že převzal provedení tesařských prací na stavbě Lidového domu ve M., pak na stavbách Tomáše P., Jana J. a Frant. P., ačkoli mu nebylo zadáno provedení prací zednických. St-l při odpovědném výslechu doznal, že převzal provedení prací tesařských bez současného zadání prací zednických. V protokolu s ním sepsaném jest uvedeno, že se ospravedlňuje stejně jako spoluobviněný stavitel Jan M. z M. a poukazuje se na jeho protokolární výpověď z téhož dne. Ten pak doznal, že r. 1927 prováděl tesařské práce na stavbě řečeného Lidového domu a projevil názor, že byl k tomu oprávněn, poněvadž ani ve M., ani v soudním okrese ž.-ském není tesařského mistra. Dodal pak, že se k této činnosti, ač přestupek je promlčen, doznává, poněvadž tak postupují všichni stavitelé ve M.
V odvolání z trestního nálezu prvé stolice doznal opětně, že provedl práce tesařské na stavbách Tomáše P., Jana J. a Františka P., které převzal beze spojení s pracemi zednickými, a tvrdil, že jako stavitel jest oprávněn tyto práce v nevyňatých místech prováděti. Namítal, že pro provedení prací tesařských u Jana J. byl již dříve potrestán a podal proti trestnímu nálezu odvolání. O provedení tesařských prací na stavbě Lidového domu se ve svém odvolání vůbec nezmínil a nějakých vad řízení, pokud šlo o odsouzení pro neoprávněné provozování živnosti mistra tesařského, vůbec nevytkl, nýbrž žádal jen, aby uložená pokuta byla zrušena, a aby úřad, kdyby zjistil nějaké neúplnosti, dal případy znovu vyšetřiti.
Námitkou odvolání st-lova, že byl již dříve potrestán pro provedení tesařských prací na stavbě Jana J., žal. úřad se vůbec nezabýval a o ní se v nař. rozhodnutí ani nezmínil. V tomto opomenutí dlužno spatřovati podstatnou vadu řízení, neboť kdyby tvrzení st-lovo bylo ve shodě se skutečností, pak podle zásady ne bis in idem bylo by vyloučeno, aby st-l byl uznán vinným a odsouzen opět pro týž trestní čin, pro kten byl odsouzen již dříve. Dlužno proto nař. rozhodnutí, pokud jím byl st-l uznán vinným, že prováděl neoprávněně tesařské práce na stavbě Jana J., zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Pokud jde o práce tesařské na ostatních stavbách svrchu zmíněných, mohl žal. úřad podle toho, co bylo svrchu uvedeno, právem vycházeti z toho, že st-l provedl tesařské práce beze spojitosti s prováděním pozemních staveb. Nepopíral-li st-l v řízení správním, že provedl tesařské práce na stavbách Tomáše P., Jana J. a Františka P., pak úřad neměl důvodu, aby o těchto nesporných skutečnostech konal nějaká šetření.
Zodpovědění otázky, dopustil-li se st-l provedením prací tesařských na stavbě Lidového domu, pak na stavbě Tomáše P. a Františka P. beze spojitosti s prováděním těchto staveb přestupku neoprávněného provádění živnosti mistra tesařského, záleží v podstatě na rozřešení otázky, má-li st-l skutečně, jak tvrdí, na základě svého živn. oprávnění k provozování živnosti stavitelské v nevyňatých místech právo prováděti tesařské práce, neprovádí-li sám příslušné pozemní stavby. Jde tedy o posouzení rozsahu živn. oprávnění st-lova. Při rozhodování o této otázce není třeba postupovati podle § 36 odst. 2 živn. ř., neboť jde o živn. oprávnění, jehož rozsah je v zákonné normě, totiž v zákoně o stavebních živnostech vymezen.
Podle § 2 odst. 1 zák. o stav. živnostech je stavitel v místech nevyňatých oprávněn prováděti svým pomocným personálem stavby pozemní a jiné stavby příbuzné spojením prací různých stavebních živností. To znamená, že stavitel může sám prováděti i takové stavby pozemní a jiné stavby příbuzné, při kterých vyskytují se práce spadající do různých oborů stavebních živností, aniž je nucen k provedení jich použiti dotčených živnostníků. Paragraf 2 odst. 2 je protikladem toho, co ustaveno v odstavci prvém, neboť praví, že takové spojování prací, pokud spadají do oboru oprávnění mistra tesařského, kamenického a studnařského, je vyloučeno v místech vyňatých, v nichž stavitel je nucen k provedení dotyčných prací použiti oprávněných živnostníků stavebních. Této povinnosti nemá stavitel při provádění staveb pozemních a příbuzných v místech nevyňatých, a proto ustanovuje odst. 1 § 2 cit. zák., že je oprávněn v těchto místech prováděti pozemní stavby spojením prací různých stavebních živností svým pomocným personálem.
Tím ovšem není řečeno, že smí prováděti také práce tesařské, kamenické a studnařské, které se vyskytují bez jakékoliv spojitosti se stavbou pozemní nebo příbuznou, neboť takové práce spadají do výlučného oprávnění živnostníků jiných. Tyto práce beze spojitosti s prováděním pozemních a jim příbuzných staveb prováděti nesmí.
Tento názor vyslovil nss v nál. Boh. A 8185/29. Také v nál. Boh. A 6909/27, jehož se stížnost sama dovolává, vyslovil nss, že nelze mí ti za to, že oprávnění stavitele zahrnuje v sobě úplně oprávnění mistra tesařského, neboť takové tesařské práce, které nelze zahrnouti pod pojem vysokých staveb a jiných staveb příbuzných, může prováděti jen oprávněný mistr tesařský, nikoli též stavitel. V náleze tomto a v dalším nál. Boh. A 7818/29, jehož se st-l také dovolává, byla řešena otázka, je-li stavitel oprávněn k provádění pozemních staveb, jež záležejí v konstrukci dřevěné. O tento případ tu nejde, nýbrž o případ jiný, totiž je-li st-l oprávněn prováděti práce tesařské beze spojitosti s prováděním staveb pozemních.
St-l v řízení správním vůbec netvrdil, že by byl prováděl práce tesařské ve spojitosti s prováděním zmíněných staveb. Mohl tedy úřad vycházeti z toho, že této spojitosti tu nebylo. Nebylo-li jí, pak byl by směl prováděti práce ty jen tenkráte, kdyby byl měl koncesi k provozování živnosti mistra tesařského, nikoli však na základě koncese k provozování živnosti stavitelské. Právem tedy vyslovil žal. úřad, že st-l, vykonav zmíněné tesařské práce, neoprávněně provozoval živnost mistra tesařského, a odsoudil ho pro tento přestupek. Je tedy stížnost po této stránce bezdůvodná.
Ježto trestní nález prvé stolice a nař. rozhodnutí vyměřují st-li trest pro více trestních činů jednotně, avšak nař. rozhodnutí, pokud jím byl st-l uznán vinným přestupkem § 16 zák. o stav. živn., bylo zrušeno, a ježto byl zrušen také výrok, pokud jím byl st-l uznán vinným, že neoprávněně prováděl tesařské práce na stavbě Jana J., dlužno také zrušiti výrok o trestu uloženém st-li, a to v jeho celistvosti.

Citace:

Č. 9487. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 312-318.