Authors:
= Boh. adm., 13 (1931), sv. 2
PDF

Dodatek II.


Rozsudky a usnesení senátu pro řešení konfliktů kompetenčních


č. LXXI. - LXXXII.


LXXI. Domnělý záporný kompetenčný konflikt medzi policajným trestným súdom v Bratislavě a okresným súdom v Bratislavě pre prestupok podľa § 111 tr. zák. o prest.
(Usnesení zo dna 5. juna 1931 č. 704.)
Výrok: Návrh sa zamieta ako nepřípustný.
Dovody: Na Františka V., Jána N. a Jána P., stolárskych pomocníkov v R., bolo u policajného trestného sudu v Bratislavě učiněné trestné oznámenie, že dna 1. mája 1930 seskakovali v Bratislavě na hlavnom nádraží z rozjetého vlaku. Policajné riaditeťstvo v Bratislavě postůpilo spisy okresnému sudu v Bratislavě k ďalšiemu pokračovaniu pre prestupok podľa § 111 zák. čl. 40:1879. Okresný súd však usnesením zo dňa 14. juna 1930 na základe § 20 tr. p. postúpil spisy zpát okresnému úřadu v Bratislavě k ďalšiemu pokračovaniu pre prestupok podťa § 112 uvedeného zák. Policajný trestný súd v Bratislavě však svoju kompetenciu ani vtedy neuznal a předložil spisy předsedovi rozhodčieho súdu, sostaveného na základe § 3 zák. č. 3/18 k riešeniu kompetenčného sporu.
Na vyzvanie předsedu konfliktného senátu zo dňa 19. novembra 1930 učinil okresný súd v Bratislavě vyjádrenie z 2. decembra 1930, v ktorom uvádza, že prestupok v trestnom oznámení uvedený nezakládá skutkovú podstatu přestupku podľa § 111 zák. čl. 40:1879, ale přestupku podľa §112 tohoto zák.
Podľa ustanovenia § 18 č. 4 a § 19 č. 1 zák. čl. 34: 1897 patří prestupok podľa § 111 zák. čl. 40:1879 do pravomoci riadnych súdov, prestupok podťa § 112 cit. zák. do posobnosti úřadu verejnej správy. Vo smysle § 4 odst. 1 zák. č. 3/18 záporný kompetenčný konflikt předpokládá, že bola popřená příslušnost’ v jednej a tej istej věci jak riadnym súdom, tak aj správným úradom. Předpokládá tedy cit. zákonné ustanovenie, že oba úřady záporné zodpovedaly otázku svojej príslušnosti. Tomu však tak niet v danom případe, jak jasné z vyjádrenia okresného sudu plynie.
Okresný súd tým, že vrátil spisy správnému úřadu k potrestaniu obviněného pre prestupok § 112 tr. zák. o prest., súčasne tým přehlásil, že v činu, ktorý bol obviněnému za vinu kladený, neshl’adal znakov skutkovej podstaty trestného činu, ktorý by spadal do trestnej pravomoci riadnych súdov. V usnesení okresného sudu třeba spatřovat’ aj výrok meritorného obsahu, ktorým sa obviněný, pokial’ by bol stíhaný pre delikt podrobený pravomoci riadnych súdov, sprošťuje zpod žaloby pre nedostatok známok, ichž súhrn činí skutkovú podstatu nějakého trestného činu, do pravomoci riadnych súdov spadajúceho. Otázka skutkovej podstaty deliktu nie je však totožná s otázkou příslušnosti, jak plynie už z toho, že, keď by došlo k vyneseniu rozsudku, nebol by súd mohol sprostiť obžalovaného pre nepříslušnost’ súdu, lež pre to, že skutok, ktorý je predmetom obžaloby, nemá zákonom předpokládaných známok trestného činu súdom stihatelného a nie je tedy skutkom trestným podl’a trestného zákona tvoriacim základ judikujúcej činnosti riadneho súdu (§§ 521 a 326 č. 1 uh. trest. poriadku) — tedy z dóvodov meritornych.
Nešlo tedy v danom případe na straně súdu o poprenie příslušnosti, tež o rozhodnutie vo věci samej.
V postúpení spisov súdom úřadu správnému nelza však shl’adávať nič iného než opatrenie, aby, keď trestný čin stihateľný riadnym súdom odpadol, úřad správný, shladá-li v ňom skutkovú podstatu činu, jehož stíhanie patří úradom správným, podrobil tento čin svojej vlastnej judikujúcej činnosti. Pri tom úřad správný rnbže sice skutkovú podstatu činu toho samostatné posudzovať, nesmie sa však už vracať k otázke, ktorá bola súdom v jeho vlastnej kompetencii náležíte, aj pre úřad správný závazné riešená. Vo výroku okresného súdu nemožno tedy shl’adávať negativné rozhodnutie o příslušnosti riadnych súdov.
Potom ale niet tu ani kompetenčného konfliktu, Ktorý by konfliktný senát mal rozhodovat’. Bola tedy vec v danom případe neprávom vznesená před konfliktným senátom, preto bolo návrh zamietnuť ako nepřípustný.
LXXII. Záporný kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem a vrchním soudem v Brně ve věci Egona P., přejimatele zbytkového statku v H., o doplatek přídělové ceny.
(Rozsudek ze dne 5. června 1931 č. 714.)
Výrok: Příslušný jsou řádné soudy.
Důvody: Hospodářský správce Egon P. v H. ucházel se podáním z 1. září 1923 u stp-ú o příděl zbytkového statku H. z velkostatku O. ve výměře asi 104 ha; po předběžném jednání došlo dne 11. října 1923 k dohodě o přídělové ceně 500000 Kč za zbytkový statek H. ve výměře cca 104 ha; zbytkový statek H. byl dne 31. října 1923 komisí stpú-u do držení a užívání uchazeče odevzdán za podmínek stanovených v odevzdacím protokole z 31. října 1923. Později bylo stpú-em vydáno rozhodnutí o přídělu zbytkového statku Egonu P. z 9. června 1928. Platebním rozkazem ze 14. listopadu 1928 uložil stpú Egonu P. doplatek přídělové ceny 95153 Kč 75 h s příkazem, aby tento zbytek přídělové ceny s 5% úroky od 1. prosince 1928 zaplatil do 14 dnů ode dne doručení platebního rozkazu pod exekucí.
K stížnosti Egona P. zrušil nss nálezem Boh. A 7784/29 napadený platební rozkaz pro nezákonnost v podstatě z tohoto důvodu, že stpú, vydav platební rozkaz ve formě rozhodnutí (opatření), tedy jako úřad judikující, překročil meze zákonem mu jako úřadu správnímu vymezené, poněvadž ve věcech přídělu vystupuje stpú jménem státu jen jako strana a jeho projevy, jsouce pouhým prohlášením strany, nejsou schopny právní moci a vykonatelný a nejsou rozhodnutími (opatřeními) po rozumu § 2 zák. o ss.
Důsledkem toho zrušil stpú svůj platební rozkaz ze 14. listopadu 1928, avšak současně vydal nový platební rozkaz z 10. ledna 1929, jímž uložil Egonu P., aby doplatil na přídělovou cenu 95469 Kč 90 h s 5% úroky od 1. ledna 1929 do 14 dnů ode dne doručení platebního rozkazu pod exekucí.
Na základě tohoto svého platebního rozkazu navrhl stpú u okr. soudu v Uh. Ostrohu povolení mobilární exekuce k vydobytí nedoplatku, která byla též usnesením z 15. února 1929 povolena. K rekursu povinného změnil rekursní soud v Uh. Hradišti usnesení I. soudu, zamítnuv návrh na povolení exekuce, avšak na dovolací stížnost stpú-u obnovil nejvyšší soud rozhodnutím z 5. dubna 1929 usnesení 1. soudu. Ve svém rozhodnutí nejvyšší soud vyslovil právní názor, že stpú vyměřiv přídělci nedoplatek přídělové ceny, vystoupil ve funkci judikujícího úřadu, že stpú jest také oprávněn svým rozhodnutím (platebním rozkazem) výši přídělové ceny vyměřiti i splatnost její určití a že takovéto rozhodnutí jest platným exekučním titulem, podle něhož přísluší řádným soudům povolovati exekuci.
Mezitím však stěžoval si Egon P. proti novému platebnímu rozkazu stpú-u z 10. ledna 1929 opět k nss-u v Praze, který nálezem Boh. A 7931/29 i tento nový platební rozkaz zrušil se stejným odůvodněním, jako v případě prvém.
Na návrh povinného byla povolená mobilární exekuce za souhlasu stpú-u zrušena, ježto její exekuční titul zanikl zrušením, a stpú podal poté mor.-slez. finanční prokuraturou na Egona P. u krajského soudu v Uherském Hradišti žalobu o doplatek přídělové ceny 75810 Kč 15 h s 5% úroky ode dne 21. března 1926, avšak krajský soud usnesením z 31. května 1929 žalobu odmítl pro nepřípustnost pořadu práva, odvolávaje se na judikaturu nejvyššího soudu, zejména na výše dotčené rozhodnutí jeho z 5. dubna 1929 v exekuční věci proti Egonu P. vedené u okresního soudu v Uh. Ostrohu. K rekursu mor.-slez. finanční prokuratury v Brně potvrdil vrchní soud v Brně usnesením ze 4. července 1929 rozhodnutí I. soudu, čímž byl pořad práva vyčerpán a žaloba pravoplatně odmítnuta.
Ježto takto bylo čsl. státu odepřeno, jak řádnými soudy, tak i adm. cestou dosíci zaplacení nedoplatku přídělové ceny, učinila finanční prokuratura v Brně jménem čsl. státu návrh na řešení záporného konfliktu kompetenčního, vzniknuvšího mezi nss-em a vrchním soudem v Brně.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů uznal, že příslušný jsou řádné soudy, vycházeje při tom z těchto úvah:
Je sice pravda, že v § 10 zák. záb. č. 215/19 i v zák. příděl, č. 81/20, vydaném k provedení § 10 zák. záb., jsou stanoveny určité směrnice, jichž má stpú — jako orgán povolaný k tomu, aby jménem státu přiděloval zabranou půdu — při tomto přídělu šetřiti, a že tyto směrnice jsou dány z důvodu ochrany oněch veř. zájmů, jež zákony o pozemkové reformě sledují. Leč zákony o poz. reformě neposkytují nikomu pivního nároku na příděl zabrané půdy, stejně jako nemají zákony ty ustanovení, z něhož by bylo lze dovoditi, že někdo může bytí nucen stpú-em, aby určitý příděl nebo za určitých podmínek přijal. Z toho plyne důsledně, že k vlastnímu uskutečnění přídělu nestačí nějaký jednostranný akt stpú-u, nýbrž že k tomu je třeba, aby mezi stpú-em a osobou, jíž tento orgán hodlá půdu přiděliti, došlo k dohodě o všech modalitách přídělu, k nimž ovšem patří také cena přídělová.
Z toho, co bylo uvedeno, jde dále na jevo, že stpú při uskutečnění přídělu zabrané půdy vystupuje výhradně jen jménem státu jako vlastníka této půdy, tedy jako strany, která půdu získanou k účelům sledovaným zákonem přídělovým, přenechává příjemci jako druhé smluvní straně.
Tomuto názoru nestojí v cestě doslov ustanovení §§ 23 a 27 zák. příděl, ani § 77 zák. náhradového č. 329/20 ve znění článku 1. zák. č. 220/22, neboť jedině ze slovních obratů, jichž tyto právní normy používají (»úřad pozemkový — — určí«, »ustanoví«, »stanoví«, »konečná rozhodnutí poz. úřadu«) nelze ještě dovoditi, že stpú při uskutečnění přídělu vystupuje jako úřad judikující, kdyžtě zejména ani onen obrat použitý v § 27 zák. příděl. (»konečné rozhodnutí poz. úřadu«) nelze vyložiti v tom smyslu, že zákon měl tu na mysli akt, který jest emanací judikující činnosti stpú-u, nýbrž jedině v tom smyslu, že jde tu jen o projev, který činí stpú v zastoupení a jménem státu jako vlastníka zabrané půdy, ohledně uskutečnění určité hospodářské disposice s touto půdou.
Mínění, že stpú vystupuje i při uskutečnění přídělu zabrané půdy jako úřad judikující, nelze opírati ani o ustanovení odstavce 1. § 7 zák. č. 330/19 o stpú-ě, podle kteréhožto ustanovení přísluší tomuto úřadu »činiti opatření a rozhodnutí ve všech věcech upravených zákonem záborovým aneb zákony, jež budou vydány k jeho provedení a doplněni mimo ony věci, které těmito zákony přikázány budou soudům neb úřadům jiným«; vždyť cit. ustanovením odst. 1. § 7 zák. č. 330/19 nebyl ještě nikterak veškerým úkonům stpú-u ve věcech pozemkové reformy vtisknut ráz aktů úřadu judikujícího, tedy ráz rozhodnutí neb opatření v technickém slova smyslu; otázka, zda stpú v té které věci spadající do oboru pozemkové reformy vskutku vystupuje jako úřad judikující, a zda tedy ten který jeho úkon jeví se vskutku jako opatření neb rozhodnutí v technickém smyslu, nelze vůbec posuzovati podle odst. 1 § 7 zák. č. 330/19, nýbrž podle vlastní povahy toho kterého úkonu. Vystupuje-li tedy — jak bylo svrchu dovoženo — stpú při přídělu zabrané půdy jen jménem státu jako strany, která přenechává zabranou půdu příjemci jako druhé smluvní straně, pak jde tu jen o soukromo-právní poměr mezi státem a uchazečem o příděl půdy, a patří tudíž rozhodování o všech sporech, které vznikají z tohoto soukromoprávního poměru, tedy i o sporech ohledně zaplacení přídělové ceny, podle § 1 jur. normy do příslušnosti řádných soudů.
LXXIII. Záporný kompetenční konflikt mezi vrchním soudem v Praze a zemským úřadem v Praze ve věci Františka S. s obcí hlavního města Prahy o náhradu škody.
(Rozsudek ze dne 5. června 1931 č. 734.)
Výrok: Příslušný jsou pro tuto věc úřady správní. Návrh Františka S. na přiřčení útrat za návrh na řešení kompetenčního konfliktu i návrh vedlejšího intervenienta Dra Huga P. na přisouzení útrat vyjádření se zamítají.
Důvody: František S., protokolovaný obchodník v P., podal dne 16. listopadu 1927 u zem. civ. soudu v Praze na obec pražskou žalobu o náhradu škody částkou 143658 Kč s přísl., v níž dolíčil, že dne 16. července 1927 při lijáku stoupla voda na H.-ově nám. v P. do výše asi 30 cm nad chodníky a vnikla do sklepů přízemních místností domu čp. . . ., kde v přízemí má závod s technickými potřebami a zaplavila zejména jeho sklepní místnosti do výše asi 1 1/2 m, způsobivši mu na zboží tam uloženém škodu 143658 Kč. Podle žalobního přednesu byla žalovanou obcí škoda zaviněna tím, že se dosud nepostarala na H.-ově náměstí o řádnou kanalisaci, že kanály jsou příliš malé a že nemohou při větších srážkách vodních pojmout i přívaly vod, tak že již častěji tam došlo k závažným povodním a že obec odpovídá za to, by uliční kanály účelně a řádně fungovaly. Proti žalobě bránila se žalovaná obec námitkou nepřípustnosti pořadu práva, doličujíc, že žalobce domáhá se náhrady škody, vzniklé podle jeho tvrzení zanedbáním povinností obce nedostatečnou úpravou veřejného náměstí, pokud se týče veřejné kanalisace, a že rozhodování o nároku této povahy přísluší úřadům správním. Do sporu přistoupil jako vedlejší intervenient na straně žalované JUDr. Hugo P. jako vlastník domu čp. . . na H.-ově nám. v P., jemuž žalovaná obec spor opověděla.
Procesní soud, omeziv jednání na námitku nepřípustnosti pořadu práva, vyhověl jí usnesením z 29. února 1928 a žalobu odmítl v podstatě z důvodů, že žalobce opírá svůj nárok na náhradu škody o to, že žal. obec se nepostarala o řádnou kanalisaci, že tedy právním důvodem nároku jest zanedbání povinnosti místní policie, uložené obci jako orgánu veřejnoprávnímu a že o důvodu veřejnoprávním přísluší rozhodovati úřadům správním a proto že jest pořad práva vyloučen. — Rekursu žalobcovu vrchní soud v Praze jako soud rekursní usnesením ze 14. května 1928 nevyhověl, odkázav jej ku správným důvodům prvého soudu. — Další opravný prostředek proti srovnalým usnesením soudů 1. a 2. stolice byl podle § 528 c. ř. s. vyloučen.
Po té požádal poškozený František S. podáním z 11. září 1928 radu hl. města Prahy, aby obce pražská zásadně se vyslovila, že jest ochotna nahraditi mu škodu, leč tato jeho žádosti nevyhověla z důvodu, že škoda vznikla vyšší mocí (vis maior), a sbor hl. m. Prahy pro vyřizování stížností odmítl stížnost Františka S. do usnesení rady hl. m. Prahy z té příčiny, že napadené usnesení jest jen projevem vůle obce jako strany, nikoliv rozhodnutím. — Odvolání Františka S. k zemskému úřadu v Praze bylo tímto zamítnuto z důvodů, že obecní řád pražský (zák. č. 85/1850 z. z.) nemá ustanovení, přikazujícího rozhodování správním úřadům o povinnosti k náhradě škody, vzniklé při výkonu místní policie obecní a ježto předpisu § 37 čes. obec. zříz. nelze tu ani podpůrně použiti, bylo řešení této otázky odkázati na pořad práva (výměr zem. úřadu v Praze z 29. září 1930, jímž zároveň bylo prohlášeno, že z něho není dalšího odvolání).
Ježto poškozenému bylo odepřeno rozhodnouti o jeho nároku jak řádnými soudy, tak i správními úřady a to poslední přípustnou instancí — učinil návrh na řešení záporného kompetenčního konfliktu, vzniknuvšího mezi vrchním soudem v Praze a zemským úřadem v Praze, v němž žádá o rozsudek, že k rozhodnutí této věci jsou příslušný řádné soudy a to z důvodu, že v obecním řádu pražském není předpisu, který by nárok na náhradu škody z nedostatečného opatření obce pražské při zřizování a udržování kanalisace odkazoval před úřady správní.
V projevech účastníků ve smyslu § 6 zák. č. 3/18 učiněných uvedl zemský úřad v Praze, že v konkrétním případě bylo by lze teoreticky uznati právní poměr, který vznikl mezi navrhovatelem a obcí pražskou z důvodu § 81 praž. obec. řádu za poměr veřejnoprávní, že však o nárocích z náhrady škody jest rozhodovati vždy řádným soudům (§ 1338 o. z. o.), pokud specielním předpisem nebyla kompetence zcela neb z části uložena úřadům správním; (jako na př. § 37 čes. obec. zříz. a j.). Nelze proto de lege lata souditi na změnu úřední kompetence v této věci, třebas by de lege ferenda bylo odůvodněno teoretické hledisko o veřejnoprávní povaze sporného poměru — dokud výslovným předpisem zákona se tak nestalo. — Vrchní soud v Praze odkázal k svému právnímu názoru vyslovenému v usnesení ze 14. května 1928. Vedlejší intervenient Dr. Hugo P. ve svém písemném vyjádření dovozuje, že nárok poškozeného se opírá o zanedbání místní policie obcí pražskou, jež prý nedostála svým povinnostem jako orgán veřejnoprávní, tedy o porušení práva veřejného a že nejde tu vůbec o občanskou věc soukromoprávní, o níž by bylo rozhodovati řádným soudům.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů uznal, že k rozhodnutí v této věci jsou příslušný úřady správní.
Poškozený František S. dovozuje povinnost obce pražské k náhradě škody ze skutkového základu, že uliční kanály pražské veřejné kanalisace na H.-ově náměstí v P. jsou svými rozměry příliš malé, že nemohou při větších srážkách vodních pojmouti přívaly vod, a doličuje, že obec pražská tím, že se nepostarala o řádnou kanalisaci, zavinila, že dne 16. července 1927 při lijavci nemohla dešťová voda veřejnými stokann býti včas odvedena a že zaplavila ulici a vnikla odtud do skladiště poškozeného. Vytýká tedy poškozený obci pražské, že zanedbala zařízení neb opatření, patřící do oboru její místní policie, kterou jest jí uloženo, aby pečovala o bezvadné svádění srážkových vod do sítě veřejné uliční kanalisace.
Pro obec pražskou jest v tomto směru závazným předpis § 81 praž. řádu z 27. dubna 1850 č. 85 z. z., podle něhož patří do oboru místní policie mimo jiné úkony též činiti opatření k odvrácení všelikého nebezpečí, jež nastává osobě nebo majetku povodní nebo jinými příhodami živelními a jest obec pražská povinna opatřiti i potřebné úhrady peněžité na zařízení, jichž k plnění těch povinností jest třeba a zodpovídá ze všelikého obmeškání, jímž v té příčině bude vinna.
Tyto úkoly a povinnosti pražské obce patří dojista k její veřejno-právní působnosti, a nárok poškozeného Františka S. jest právě ve své podstatě založen jen na zanedbání veřejnoprávních povinností obce, jako vyššího organického svazku k poškozenému svému příslušníku. Jde tedy o otázku v nauce i praksi spornou, zda o nárocích na náhradu škody, vzniklé porušením nebo opomenutím veřejnoprávních povinností a úkolů obce mají rozhodovati řádné soudy aneb úřady správní.
Ustanovení § 1338 o. z. o., že právo k náhradě škody musí pravidelně býti uplatněno u řádného soudce jako každé jiné právo soukromé, nelze vykládati tak široce, že o veškerých nárocích z náhrady škody, ať mají svůj původ a podstatu v poměru soukromoprávním nebo veřejno-právním, jest rozhodovati řádným soudům, pokud zvláštními zákony (jako na př. § 37 čes. obec. zříz.) nebyly takové nároky přikázány k rozhodování úřadům jiným. Nutno míti na zřeteli především zásadní ustanovení odstavce 1. § 96 ústavní listiny, že soudnictví ve všech stolicích musí býti odděleno od správy, t. j. že záležitosti, jsoucí svou povahou a podstatou věcmi správními, nemohou býti řešeny řádnými soudy (srov. § 42 j. n. a § 240 odst. 3 a § 477 č. 6 c. ř. s.) a že naopak o záležitostech soukromoprávních nemohou rozhodovati úřady správní, pokud by o tom nebylo jiných zvláštních předpisů zákonných. Ačkoli přesné hranice mezi obory působnosti řádných soudů a úřadů správních nebyly zákonem vytyčeny, přece nemůže býti pochybnosti o tom, že soudům jest rozhodovati o takových nárocích, jež podle jejich podstaty jest posuzovati podle zásad práva soukromého, kdežto úřadům správním jest ponechati uspořádání takových poměrů, ke kterým nutno přihlížeti podle zásad práva veřejného (srov. Ott, Studium nového soudního řízení 1897 díl 1. str. 24).
Správnost tohoto rozlišování vyplývá z článku 1. úvoz. zák. k jur. n. a § 1 j. n., jimiž bylo soudům přikázáno vykonávání soudní moci v občanských právních věcech i z čl. 1. úvoz. zák. k c. ř. s., jímž předpisy soudního řádu byly omezeny jen na občanské právní rozepře. Též Pražák ve svých výkladech sporů o příslušnost (vyd. 1883 na str. 120) dovozuje, že prvou větu ustanovení § 1338 o. z. o. jest vykládati restriktivně — nikoli tak široce, jak činila starší škola právníků německých — a že nárok z náhrady škody nemůže míti jinou povahu, než jakou povahu mělo porušení, z něhož jest odvozen, a dospívá k závěru, že stalo-li se porušení, z něhož nárok se odvozuje, aktem veřejné správy, náleží i žaloba na náhradu škody nikoli před soud, nýbrž před úřady správní. Tkví tedy kriterion v podstatě nároku a povaze aktu, z něhož škoda vznikla.
Opírá-li — jak shora dolíčeno — poškozený František S. svůj náhradní nárok o zanedbání povinností, uložených obci pražské správou místní policie ve smyslu § 81 praž. obec. řádu, zejména o to, že nezařídila veřejnou kanalisaci na H.-ově náměstí v P. tak, aby majetek občanstva byl bezpečně chráněn před živelními příhodami, jaká nastala dne 16. července 1927 v Praze a při níž byla mu přívalem vod na zboží v přízemních sklepních místnostech způsobena škoda 143658 Kč, jest podstata jeho nároku nepochybně založena v právní sféře veřejnoprávní, jehož důvodnost, zvláště v otázce, zda pražská obec konala řádně své povinnosti v oboru-místní policie jí uložené, či nikoli, bude posuzovati podle práva veřejného a nemá pro věc významu, zda nárok bylo by lze nějak konstruovati i s hlediska soukromého práva, poněvadž rozhodnou je tu vlastní podstata poměru, v němž nepochybně vystupuje obec pražská jako veřejnoprávní orgán, který pro zájmy jemu podřízeného příslušníka ve veřejném zájmu měl býti činným — a dále povaha aktu rušení.
Nesejde ani na tom, že obecní řád pražský nemá výslovného ustanovení o tom, že správní úřady mají rozhodovati o povinnosti obce k náhradě škody, vzniklé zanedbáním, místní policie —jako § 37 čes. obec. zříz. — poněvadž i bez zřetele k tomuto předpisu, nepoužitelnému pro pražskou obec jako město s vlastním statutem (srov. judikát č. 229), vyplývá z úvah shora dolíčených, že rozhodovati o nároku, o nějž tu jde, jsou povolány úřady správní.
Bylo proto o záporném konfliktu kompetenčním rozhodnouti, jak ve výroku uvedeno. Nároky na přiřčení útrat bylo zamítnouti, ježto zák. č. 3/18 tohoto nároku účastníkům řízení nepřiznává.
LXXIV. Záporný kompetenční konflikt mezi okresním úřadem v Moldavě n. B. a okresním soudem tamtéž v trestní věci proti Andreji V., Štefanu O. a Ladislavu V. v Moldavě n. B. pro přestupek chování zakázané zbraně.
(Rozsudek ze dne 5. června 1931 č. 749.)
Výrok: Příslušný je okresní úřad v Moldavě n. B.
Důvody: Dne 3. února 1928 učinila četnická stanice v Moldavě n. B. okresnímu úřadu tamtéž oznámení, že shora jmenovaní tři obviněni dne 2. února 1928 v podnapilém stavu na ulici v Moldavě povykovali, že při tom jeden z nich vykřikl na četnického závodčího K.: »Isten bassza meg a csendoroket«, když pak byli zadrženi, udali Andrej V. a Štefan O. jak o sobě tak i o Ladislavu V. falešná jména a konečně že u posléz jmenovaného byla nalezena rákoska, zatěžkaná na jednom konci olověnou kuličkou (t. zv. olověnka). Oznámení toto odstoupil okresní úřad výměrem z 19. února 1928 okresnímu soudu v Moldavě n. B. na základě § 55 odst. 1 pol. tr. ř. k dalšímu příslušnému jednání a na dotaz státního zastupitelství v Košicích sdělil, že po jeho názoru z činů obviněným za vinu kladených zakládají skutkovou podstatu činů spadajících do kompetence soudní jednak výrok »Isten bassza meg . . «, v němž dlužno spatřovati veřejné rouhání se bohu, při čemž byl potupen bůh, jednak nošení zakázané zbraně (olověnky u Ondřeje V.), což je trestné podle § 34 zák. o přest.
Na to státní zastupitelství přípisem z 1. března 1929 vrátilo spisy okresnímu soudu s návrhem, aby je vrátil okresnímu úřadu k příslušnému jednání pro přestupek podle §§ 46 a 43 zák. čl. 40:1879. K tomu poznamenalo, že nošení zakázaných zbraní není přestupkem podle § 34 odst. 2 zák. o přest., ale podle § 6 vl. nař. č. 5476/1914 M. E. a trestá se podle posledního odst. § 7 zák. čl. 63: 1912, neboť z připojených spisů na spáchání trestního činu spadajícího do oboru působnosti okresního soudu není podezření. Trval-li by okresní úřad i nadále na svém stanovisku, nechť předloží spisy k řešení v otázce oboru působnosti nss-u ve smyslu § 3 zák. č. 3/18. Návrhu tomu okresní soud usnesením z 12. března 1929 vyhověl a postoupil spisy okresnímu úřadu k dalšímu pokračování z důvodů státním zastupitelstvem uvedených.
Okresní úřad v Moldavě n. B. předložil pak přípisem z 12. července 1929 spisy na zákl. § 11 pol. tr. ř. konfliktnímu senátu k řešení negativního konfliktu, při čemž uvedl, že svoji kompetenci k meritornímu rozhodování neuznává proto, že vl. nař. i zák. čl. 63: 1912, jimiž státní zastupitelství, resp. okresní soud odůvodňovali příslušnost okresního úřadu k rozhodování o přestupku nošení zakázané zbraně, involvuje mimořádné opatření pro případ válečný a proto vůbec neposkytuje zákonný podklad pro meritorní řešení předmětné trestní záležitosti, avšak § 43 zák. čl. 40:1879 stanoví kompetenci řádného trestního soudu.
K vyzvání předsedy konfliktního senátu z 11. dubna 1931 okresní soud v Moldavě n. B. podal vyjádření z 27. dubna 1931, v němž dovozuje, že žádný z činů, kladených obviněným za vinu, nezakládá skutkovou podstatu trestného činu, stihatelného řádnými soudy, pokud pak zejména jde o t. zv. olověnku, nalezenou u jednoho z obviněných, poukázal na to, že olověnka není vůbec zbraní zakázanou, z kteréhožto důvodu také státní zastupitelstvo neučinilo návrh na potrestání pro přestupek podle § 34 č. 2 uh. tr. zák.
Z děje právě vylíčeného je patrno, že okresní úřad popřel svoji kompetenci k rozhodování v předmětné záležitosti výhradně z toho důvodu, že po jeho názoru je k rozhodování o obvinění z chování t. zv. olověnky příslušným okresní soud a že proto podle § 8 uh. pol. tr. řádu je soud tento také příslušným k rozhodování o ostatních policejních přestupcích konexních. — Názor okresního úřadu je mylný. Přestupku § 34 bodu 2 uh. zák. čl. 40:1879, jehož trestání náleží ovšem podle § 18 bodu 4 a § 19 č. 1 uh. zák. čl. 34: 1897 do pravomoci okresních soudů, dopouští se ten, kdo zbraně, jichž chování je zakázáno, bez dovolení vrchnosti zhotovuje, zhotoviti dává, zaopatřuje nebo dává do oběhu. Předpokládá tedy tento soudně stihatelný přestupek, aby na jedné straně šlo o zbraň, jejíž chování je zakázáno, t. j. zakázáno vždy a za všech okolností, na druhé pak, aby pachatel takovouto zbraň bez dovolení vrchnosti buď zhotovoval, dával ji zhotovovati, zaopatřoval nebo do oběhu dával. Naproti tomu přestupku podle § 7 zák. čl. 63: 1912 — stihatelného podle § 19 bodu 4 zák. čl. 34: 1897 úřady veřejné správy — dopouští se ten, kdo jedná proti opatření min., učiněnému na základě odst. 1, 4 a 5 tohoto zák. ustanovení, tedy zejména, kdo chová zbraně jinak dovolené, přes to, že min. v základě zmocnění cit. zák. předpisu vydalo nařízení, jímž bylo dočasně chování zbraní i jinak dovolených zakázáno.
Jestliže tedy v daném případě státní zastupitelství prohlásilo, že neshledává důvodu ke stihání obviněných pro přestupky stihatelné okresním soudem, dalo tím na jevo, že v jednání obviněných — resp. Ondřeje V. — neshledává ani náležitostí přestupku § 34 bodu 2 zák. o přest., tedy buď že neuznalo olověnku za zbraň zakázanou, nebo že prosté chování zakázané zbraně nespadá po jeho názoru pod »zhotovování, zaopatřování atd.« zakázaných zbraní, jež podle tohoto zák. předpisu jediné jest trestné. Jestliže pak okresní soud vyhověl návrhu státního zastupitelství a trestní stihání obviněných pro tento přestupek zastavil, rozhodl tím zároveň meritorně o obvinění z přestupku spadajícího do jeho pravomoci.
Tím, že pak odstoupil spisy okresnímu úřadu k příslušnému jednání také ohledně přestupku § 7 zák. čl. 63: 1912, resp. vl. nař. č. 5476/ 1914 M. E., vydaného na jeho základě, neodepřel meritorně rozhodovati o obvinění z přestupku téže skutkové podstaty, nýbrž z přestupku jiného, jenž spadá nesporně do pravomoci úřadů veřejné správy, při čemž ovšem také otázku, zda cit. vl. nař. je dosud v platnosti, tedy otázku, jež v daném případě tvoří součást skutkové podstaty inkrimovaného činu, ponechalo k rozhodnutí příslušnému úřadu okresnímu.
Jakmile tedy okresní soud pravoplatně zastavil další stihání obviněných pro činy stihatelné tímto soudem, tedy zejména také pro přestupek § 34 bodu 2 zák. o přest., odpadl tím také důvod pro jeho příslušnost k rozhodování o ostatních přestupcích, náležejících o sobě do pravomoci úřadů veřejné správy, založený na § 8 uh. pol. tr. ř., a nebyl již okresní úřad oprávněn příslušnost svou k dalšímu jednání popírati.
LXXV. Domnělý záporný kompetenční konflikt mezi policejním trestním soudem v Bratislavě a okresním soudem v Bratislavě v trestní věci proti Ignáci T. pro přestupek § 111 zák. čl. 40:1879.
(Usnesení ze dne 5. června 1931 č. 750.) Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Na Ignáce T. v Králové n. V. bylo učiněno u policejního trestního soudu v Bratislavě oznámení, že dne 10. června 1930 naskočil na hlavním nádraží v Bratislavě na pohybující se vlak. Policejní trestní soud postoupil trestní oznámení okresnímu soudu v Bratislavě k jednání podle § 111 zák. čl. 40:1879. Okresní soud v Bratislavě však usnesením z 20. června 1930 postoupil spis okresnímu úřadu v Bratislavě k jednáni podle § 112 cit. zák., který ho odstoupil policejnímu trestnímu soudu v Bratislavě. Policejní trestní soud policejního ředitelství v Bratislavě v důsledku toho podal na senát pro řešení kompetenčních konfliktů návrh na řešení tohoto sporu.
K vyzvání předsedy konfliktního senátu z 10. ledna 1931 vyjádřil se okresní soud v Bratislavě dne 2. prosince 1930 v podstatě tak, že čin, který se trestním oznámením Ignáci T. klade za vinu, nezakládá skutkovou podstatu přestupku podle § 111 trest. zák. o přestupcích, který by příslušel stihati okresnímu soudu, nýbrž přestupek podle § 112 cit. zák., jehož stihání patří do oboru působnosti veřejné správy. — Policejní trestní soud setrval ve svém vyjádření ze 24. dubna 1931 na stanovisku, že čin, který se Ignáci T. za vinu klade, vykazuje skutkovou podstatu přestupku podle § 111 zák. čl. 40:1879 a dovolává se na podporu svého názoru ustanovení § 95 železn. řádu ze 16. listopadu 1851 inartikulovaného zák. čl. 14: 1865/7.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 3/18 záporný kompetenční konflikt předpokládá, že byla popřena příslušnost v jedné a téže věci jak řádným soudem tak i správním úřadem. Předpokládá tedy, že oba úřady zodpověděly otázku své příslušnosti záporně. V daném případě však tomu tak není.
Okresní soud tím, že vrátil spisy správnímu úřadu k potrestání obviněného pro přestupek podle § 112 zák. čl. 40:1879, současně prohlásil, že v činu, který se obviněnému za vinu klade, neshledal znaků skutkové podstaty trestního činu, který by spadal do trestní pravomoci řádných soudů. V usnesení okresního soudu jest spatřovati i výrok meritorního obsahu, který obviněného, pokud by byl stihán pro delikt podrobený pravomoci řádných soudů, sprošťuje obžaloby pro nedostatek známek, jichž souhrn činí skutkovou podstatu nějakého trestního činu spadajícího do pravomoci řádných soudů.
Otázka skutkové podstaty deliktu není však totožná s otázkou příslušnosti, jak to plyne již z toho, že soud, vynášeje rozsudek, nebyl by mohl sprostiti obžalovaného pro nepříslušnost soudu, nýbrž proto, že čin, který je předmětem obžaloby, nemá zákonem předpokládaných známek trestního činu, stihatelného soudem a není tedy trestním činem podle trestního zákona, tvořícího základ judikující činnosti řádného soudu (§§ 521 a 326 č. 1 uh, trest. ř.), tedy z meritorních důvodů.
Nejde tedy v daném případě na straně soudu o popření příslušnosti, nýbrž o rozhodnutí ve věci samé. V postoupení spisů soudem správnímu úřadu nelze shledávati nic jiného než opatření, aby správní úřad, shledá-li v činu, který se obviněnému za vinu klade a nemá známek trestního činu stihatelného řádným soudem, skutkovou podstatu přestupku stihatelného správním úřadem, podrobil tento čin své judikující činnosti. Z toho ovšem plyne, že správní soud může sice samostatně posuzovati skutkovou podstatu činu obviněného, ale nesmí se již vraceti k otázce, která byla soudem v jeho vlastní kompetenci náležitě a závazně i pro správní úřad vyřešena.
Ale není-li možno ve výroku okresního soudu v Bratislavě spatřovat záporné rozhodnutí o příslušnosti řádných soudů, pak není tu kompetenčního konfliktu, o kterém by měl konfliktní senát rozhodovati.
LXXVI. Domnělý kladný kompetenční konflikt, který prý vznikl mezi presidiem vrchního soudu v Praze a nejvyšším soudem v Brně ve věci odmítnutí odvolání z důvodů jazykových.
(Usnesení ze dne 7. prosince 1931 č. 729.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Ve sporu firmy »František H.« v D. — jako strany žalující — proti firmě »Bedřich A.« ve Vídni — jako straně žalované — vydal okresní soud v Roketnici rozsudek z 15. dubna 1930. Z tohoto rozsudku podala strana žalovaná odvolání sepsané v jazyce německém, jež krajský soud v Jičíně jako soud odvolací usnesením ze 4. června 1930 odmítl jako nehodící se k úřednímu jednání a to z důvodu, že žalovaná firma jako »cizinec« nemůže podle jazyk. zák. a nař. č. 17/26 platně učiniti podání u tuzemského soudu v řeči menšinové. — Do tohoto usnesení podala strana žalovaná jednak rekurs k nejvyššímu soudu, jenž usnesením z 2. října 1930 rekursu nevyhověl, jednak stížnost k presidiu krajského soudu v Jičíně, jež — jako státní orgán dohlédací podle § 7 jaz. zák. výměrem ze 14. října 1930 stížnosti nevyhovělo, vyslovivši zároveň, že náprava (čl. 96/3 jaz. nař.) není již možná, poněvadž usnesením nejvyššího soudu je věc již rozsouzena. — Do výměru presidia krajského soudu podala strana žalovaná další stížnost k presidiu vrch. soudu v Praze. Presidium vrchního soudu před svým rozhodnutím o této další stížnosti učinilo návrh na řešení kladného kompetenčního konfliktu, jenž podle jeho mínění vzešel tím, že o onom opravném prostředku proti odmítnutí odvolání strany žalované z důvodů jazykových, o kterém má nyní v cestě instanční rozhodnout presidium vrch. soudu jako úřad správní podle § 7 jaz. zák., rozhodl již — a to prý neprávem — nejvyšší soud.
O tomto návrhu uvážil konfliktní senát:
Jak patrno z ustanovení § 4 zák. č. 3/18, jest dán kladný kompetenční konflikt mezi úřady správními a řádnými soudy jen tehdy, když úřad správní s jedné a řádný sould s druhé strany osobují si příslušnost »k téže záležitosti«, t. j. tehdy, když si osobují příslušnost rozhodovati v téže věci. Při tom musí, jak plyne z pojmu »rozhodování«, na straně úřadu správního i na straně řádného soudu jíti o autorativní rozhodnutí o téže věci; musí tu tedy býti jak na straně úřadu správního, tak i na straně řádného soudu o téže věci výrok schopný právní moci. Řeší-li tedy jeden z těchto orgánu určitou otázku autoritativně, kdežto druhý orgán řeší tutéž otázku jen prejudicielně — jako podklad pro autoritativní řešení otázky jiné — pak nelze tu vůbec mluviti o vzniku nějakého kladného konfliktu kompetenčního mezi těmito orgány, neboť na straně onoho orgánu, který si tu kterou otázku, řešenou druhým orgánem autoritativně, řeší jen prejudicielně, nejde o osobování si příslušnosti, kdyžtě přece prejudicielní řešení otázky právě předpokládá, že orgán, který určitou otázku řeší prejudicielně — pro svůj obor — není k autoritativnímu řešení otázky té příslušným. Vide Hoetzel ve Slovníku veř. práva 1. díl str. 252. Ale pak není v takovémto případě dán základní předpoklad stanovený v § 4 cit. zák. pro vznik kladného konfliktu kompetenčního mezi úřadem správním a řádným soudem, totiž osobování si příslušnosti k autoritativnímu rozhodování o této věci oběma těmito orgány.
V daném případě jde na straně úřadů správních (presidia kraj. soudu v Jičíně a presidia vrchního soudu jako úřadů povolaných podle § 7 jazyk. zák. k rozhodování sporů o použití jazyka) nesporně o autoritativní řešení otázky, zda strana žalovaná v civilním sporu má podle jaz. zák. právní nárok na použití jazyka menšinového ohledně opravného prostředku ve sporu před civilním soudem. Jinak jest však tomu na straně řádných soudů, jak plyne z této úvahy:
Krajský soud odmítl odvolání — podané stranou žalovanou z rozsudku okresního soudu — z důvodu, že odvolaní to se nehodí, aby bylo o něm po zákonu zahájeno jednání, neboť u strany žalované nejsou dány podmínky stanovené v jazyk. zák. pro použití jiného než státního jazyka u soudu. Postavil se tedy krajský soud na stanovisko, že odvolání strany žalované nehodí se k tomu, aby bylo předmětem jeho meritorních úvah, neboť odvolání je formálně vadné a to proto, že bylo podáno v jiném jazyce než státním, ačkoliv tu nebyly dány ony podmínky, jež jazyk, zákon stanoví pro použití jiného než státního jazyka u soudů. Výrok kraj. soudu o odmítnutí odvolání jako podání nevyhovujícího s hlediska jazykového a nehodícího se tedy k meritorním úvahám odvolacího soudu, je aktem činnosti soudcovské, aktem judikatury. Na povaze tohoto výroku kraj. soudu jako aktu judikatury nemění nic okolnost, že kraj. soud uvažuje o tom, zda odvolání strany žalované, jež bylo podáno v jiném jazyce než státním, může a má býti předmětem meritorní úvahy soudu, řešil tu také otázku jazykovou, neboť tuto otázku řešil kraj. soud — a mohl také řešiti — jen jako otázku prejudicielní pro řešení otázky jiné, kterou jest povolán řešiti autoritativně, totiž pro řešení otázky, zda odvolání má pokládali za způsobilé k meritornímu projednáni aneb zda má je odmítnouti jako formálně závadné; vždyť k autoritativnímu řešení otázky jazykové jsou podle § 7 jazyk. zák. povolány jen úřady správní. Výrok kraj. soudu o odmítnutí odvolání zůstává tedy — i přes ono prejudicielní řešení otázky jazykové — judikátním výrokem soudním, jehož důvodem je pro stranu nepříznivé zodpovězení prejudicielní otázky jejího jazykového práva. (Vide nál. Boh. A 9075/31.)
Nejvyšší soud, jak je patrno z odůvodnění jeho usnesení, jednaje o rekursu proti usnesení kraj. soudu, shledal, že jest správné stanovisko, jež zaujal krajský soud. že totiž ono odvolání strany žalované nehodí se k meritornímu jednání, a zamítnuv rekurs potvrdil nejvyšší soud onen výrok krajského soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto jako nehodící se k úřednímu jednání. Jest tedy i výrok nejvyššího soudu zase jen aktem judikatury. Nejvyšší soud řešil ovšem ve svém usnesení také otázku jazykovou, ale opětně — stejně jako krajský soud — jen prejudicielně.
Z toho, co bylo uvedeno, jde tedy na jevo, že na straně řádných soudů nešlo vůbec o autoritativní řešení otázky, zda strana žalovaná v civilním sporu má podle jazyk, zákona nárok na použití menšinového jazyka ve sporu před civilním soudem, a tudíž také ne o osobování si příslušnosti k autoritativnímu řešení této otázky. Příslušnost k autoritativnímu řešení této otázky osvojily si v daném případě jen úřady správní. Nebyl tedy v daném případě splněn základní svrchu zmíněný předpoklad stanovený v § 4 zák. č. 3/18 pro vznik kladného konfliktu kompetenčního. Presidium vrchního soudu dovolalo se tedy neprávem konfliktního senátu, pročež bylo jeho návrh na řešení domnělého kompetenčního konfliktu zamítnouti jako nepřípustný.
LXXVII. Domnělý záporný kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem a řádnými soudy o příslušnosti k přezkoumání nálezu rozhodčí komise pro závodní výbory v Trnavě z 1. října 1926.
(Usnesení ze dne 7. prosince 1931 č. 744.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Rozhodčí komise pro závodní výbory v Trnavě rozhodla dne 1. října 1926 na návrh závodního výboru Mannesmann—Coburgových závodů v T. podle § 3 lit. g) zák. č. 330/21, že se výpověď daná dělníkům Josefu a Bronislavu P. prohlašuje za právně neúčinnou a že závody jsou povinny buď přijati oba dělníky zpět do práce za dřívějších podmínek zároveň s náhradou za výdělek zatím ušlý, buď postarati se jim o jiné zaměstnání v témž oboru a místě s přibližně stejným výdělkem, buď dáti jim odstupné ve výši čtyřtýdenní mzdy. Závodní výbor společně s Josefem a Branislavem P. podali do rozhodnutí rozhodčí komise stížnost k nss s návrhem, aby napadený nález byl zrušen a rozhodčí komisi bylo uloženo, aby sama přímo určila, kterou ze tři jim na výběr ponechaných povinností mají závody splnit. Nss usnesením z 2. září 1927 č. 25732/20 stížnost odmítl jako nepřípustnou z toho důvodu, že nález rozhodčí komise jest rozhodnutím správního úřadu o soukromoprávním nároku strany, proti kterému možno podle § 105 úst. listiny a zák. č. 217/25 dovolávati se nápravy pořadem práva, ale stížnost k nss jest podle § 3 lit. a) zák. o ss nepřípustná. Josef P. a Bronislav P. zažalovali pak Mannesmann—Koburgovy závody u okresního soudu v Trnavě a navrhli, aby nález rozhodčí komise, pokud jím bylo závodům ponecháno na libovůli, který ze tří závazků určených v § 3 lit. g) zák. o závodních výborech chtějí splnit, byl uznán za nesprávný, a aby závody byly odsouzeny, přijati žalobce zpět do práce a zaplatiti jim na ušlé mzdě 2000 Kč měsíčně. Procesní i odvolací soud zamítly žalobu, nejvyšší soud jako soud dovolací zbavil však usnesením z 25. října 1929 rozsudky obou nižších soudů i s předcházejícím řízením platnosti, zastavil spor podle §§ 180, č. 1 a 182 o. p. p., a odůvodnil toto rozhodnutí tím, že rozhodčí komise pro závodní výbory rozhoduje podle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech s platností konečnou, proto jest vyloučen i pořad práva podle § 105 ústavní listiny, že soudu nepřísluší rozhodovati o žalobním nároku.
Josef a Bronislav P. podali návrh na řešení záporného konfliktu kompetenčního, který — podle jejich mínění — vznikl mezí nss a nejvyšším soudem. O tomto návrhu uvážil konfliktní senát:
V daném případě odmítl nss stížnost navrhovatelů (a závodního výboru) do rozhodnutí rozhodčí komise podle zák. o záv. výborech z důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 úst. listiny do příslušnosti řádných soudů. Tento výrok nss-u jest podle § 4 zák. č. 217/25 (vydaného k provedení § 105 úst. listiny) pro řádné soudy závazným. Předpisem § 4 zák. č. 217/25 byla — za účinnosti tohoto zákona — odstraněna možnost záporných kompetenčních konfliktů mezi nss a řádnými soudy, pokud jde o příslušnost přezkoumávati rozhodnutí správních úřadů o soukromoprávních nárocích ve smyslu § 105 úst. listiny, a odpadla tím také možnost dovolávati se podle zák. č. 3/18 rozhodnutí konfliktního senátu v takových případech. (Srovnej: usnesení konfl. senátu, Boh. A 61/30). Zjednati nápravu v případech, kde by se snad řádné soudy nepokládaly za vázané výrokem nss, že v konkrétních případě jde o věc patřící podle § 105 úst. listiny do příslušnosti řádných soudů, vymyká se z kognice konfl. senátu.
I když by tedy snad v daném případě bylo lze usnesení nejvyššího soudu, kterým byl spor jak z odůvodnění tohoto usnesení patrno — zastaven proto, že nejde tu o věc pařící podle § 105 úst. listiny do příslušnosti řádných soudů, spatřovati výrok o tom, že nejvyšší soud nepokládá za závazné pro řádné soudy ono usnesení nss-u, kterým byla stížnost navrhovatelů do rozhodnutí rozhodčí komise odmítnuta z důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 úst. listiny do příslušnosti řádných soudů, nemohl tu — právě vzhledem k ustanovení § 4 zák. č. 217/25 — vůbec vzniknouti mezi nss a nejvyšším soudem záporný kompetenční konflikt, jehož řešení by náleželo do kompetence konfl. senátu.
LXXVIII. Domnělý záporný kompetenční konflikt, který prý vzešel tím, že advokátní komora v Turč. Sv. Martině odepřela rozhodnouti o žádosti Dra Vojtěcha H., advokáta v P., aby byl zproštěn povinnosti zastupovati jako zástupce chudých Gregora Š., ačkoliv krajský soud v Prešově již popřel svoji příslušnost rozhodnouti o oné žádosti.
(Usnesení ze dne 7. prosince 1931 č. 745.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Krajský soud v Prešově udělil usnesením ze 14. června 1930 Gregorovi Š., obyvateli v D., pro zamýšlený spor proti Dru Leo U., advokátu v Bardějově, pro 28500 Kč právo chudých a dožádal advokátní komoru v Turč. Sv. Martině, aby mu ustanovila advokáta chudých. Advokátní komora ustanovila Dra Vojtěcha H. v Prešově. Žádosti adresovanou na advokátní komoru, ale podanou dne 29. srpna 1930 u krajského soudu v Prešově, zažádal Dr. H., aby byl zproštěn tohoto zastupování, poněvadž podle nabyté informace zamýšlená žaloba nemá zákonného základu. V žádosti podotkl, že pro případ, že by se stav věcí dal lépe zjistiti ze spisů okresního soudu v Bardějově, by zastupováním měl býti pověřen některý advokát bardějovský. Krajský soud v Prešově obmezil se, vyřizuje usnesením z 27. září 1930 tuto žádost, na to, že ji odmítl pro svou nepříslušnost a postoupil advokátní komoře s odůvodněním, že podle § 28 zák. čl. 34: 1874 nepřísluší o ní rozhodnouti krajskému soudu, nýbrž advokátní komoře. Advokátní komora vrátila dopisem ze 14. října 1930 žádost krajskému soudu s vyjádřením, že krajský soud by měl rozhodnouti, zda udělené právo chudých nemá býti odňato a dodala, že Dr. H. bude povinen dále stranu zastupovati, jestliže krajský soud jí právo chudých ponechá, a doručila stejnopis svého dopisu i Dru H.
Krajský soud předkládá záporný kompetenční konflikt, který podle jeho názoru takto vznikl mezi ním a advokátní komorou, konfliktnímu senátu k rozhodnutí bez dalšího odůvodnění, advokátní komora popírá vznik kompetenčního konfliktu, poukazujíc na to, že se usnesení adv. komory týká jiné otázky, než usnesení kraj. soudu.
Konfliktní senát zamítl podle § 6 zák. č. 3/18 návrh krajského soudu pro nedostatek skutečného kompetenčního konfliktu.
Dlužno rozeznávati mezi rozhodnutím o odnětí práva chudých a rozhodnutím o zproštění určitého, chudé straně ustanoveného advokáta dalšího zastupování za ponechání práva chudých v platnosti. K prvému rozhodnutí jest příslušný podle § 118 o. s. p. soud, k druhému podle § 116 o. s. p. a §§ 28 a 50 zák. čl. 34: 1874 (advokátního řádu) výbor advokátní komory. Při odnětí práva chudých přestane další zastupování zástupcem chudých, při druhém rozhodnutí musí chudé straně místo zproštěného advokáta býti ustanoven advokát jiný. Žádost Dra H. nebyla dosti určitá, ale z jejích důvodů plynulo, že se domáhá zproštění především pro patrnou marnost zamýšleného sporu, tedy podle §§ 112 odst. druhý a 118 odst. druhý o. s. p., a teprve v druhé řadě o ustanovení jiného, v Bardějově sídlícího advokáta. Krajský soud nerozhodl o odnětí práva chudých, nýbrž jenom o zproštění navrhovatele dalšího zastupování za ponechání práva chudých v platnosti, a uznal s tohoto hlediska právem na svou nepříslušnost a příslušnost advokátní komory. Advokátní komora nejenom nepopřela svou příslušnost k tomuto rozhodnutí, jak se v návrhu na rozřešení kompetenčního konfliktu v rozporu se spisy tvrdí a předpokládá, nýbrž naopak ji uznala tím, že vyslovila, že Dr. H. bude povinen i nadále zastupovati chudou stranu, bude-li jí právo chudých ponecháno. V tomto směru není tu tedy kompetenčního konfliktu. Není ho však ani, pokud jde o odnětí práva chudých, neboř v této příčině krajský soud dosud vůbec nerozhodl, a to ani na návrh Dra H. ani na popud advokátní komory. Poněvadž jest podmínkou záporného kompetenčního konfliktu, aby obě strany popřely svou příslušnost k téže věci formálním a pravoplatným rozhodnutím, musil návrh krajského soudu býti zamítnut.
LXXIX. Domnělý záporný kompetenční konflikt, který vzešel tím, že expositura okresního úřadu v Šahách popřela příslušnost politických úřadů, rozhodovati o nárocích Pavla býv. hajného v H., proti Maxu a Hedvice B., velkostatkářům v P., pro bezdůvodné propuštění ze služby, ale krajský soud v Komárně spor z téhož důvodu o 10010 Kč zahájený, podle §§ 180 č. 1 a 182 o. s. p. zastavil pro nepřípustnost pořadu práva.
(Usnesení ze dne 7. prosince 1931 č. 746.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Navrhovatel Pavel J., býv. lesní hajný u manželů Maxe a Hedviky B. byl dne 15. června 1927 propuštěn bez výpovědi ze služby, a to podle svého tvrzení bez zákonného důvodu. Tvrdí, ale nijak neosvědčil, že si téhož dne stěžoval protokolárně u přídělového komisaře stpú-u, a když do tří měsíců neobdržel odpovědi, obrátil se v srpnu 1927 na paritní komisi okresního úřadu v Šahách, jeho stížnost byla však zamítnuta jako opožděná. Podle spisů okresního úřadu byl navrhovatel dne 9. září 1927 uvědoměn, že nelze jeho žádosti vyhověli, poněvadž nepodal proti výpovědi z 5. května 1927 v zákonné lhůtě stížnost a tím uznal její správnost. Dne 26. listopadu 1927 zažádal u župní paritní smírčí komise pro lesní zaměstnance ve Zvolenu, aby zjednala v jeho věci nápravu a přinutila manžele B., by ho buď opět přijali do služby anebo mu poskytli odbytné, neb nějaké zaopatření. Župní úřad ve Zvolenu odstoupil žádost přípisem ze 16. února 1928 exposituře okresního úřadu v Šahách s příkazem, aby se, ježto župní smírčí paritní komise jest jenom smírčím orgánem bez vlastní pravomoci a při župním úřadě dosud nemohla býti zřízena, podjal smírčí úlohy sám. Při tom projevil župní úřad názor, že se nařízení o paritní komisi při okresních úřadech nevztahuje na navrhovatele, nýbrž jenom na zemědělské zaměstnance podle zák. čl. 14:1907, za jakého lesní hajný nemůže býti pokládán, dále že není vůbec předpisu, který by tuto věc přikazoval do pravomoci politických úřadů, nýbrž že náleží před řádný soud, ač není-li žaloba již promlčena.
Okresní úřad jednal se stranami a rozhodl dne 11. května 1928 shodně s názorem župního úřadu, že věc nenáleží do pravomoci politických úřadů, nýbrž před řádný soud, že jest však otázkou, není-li žaloba již opožděná. Navrhovatel vzal toto ústně mu oznámené rozhodnutí dne 17. května 1928 na vědomí a udal, že odevzdá věc řádnému soudu. Dne 24. prosince 1928 podal u okresního soudu v Šahách na manžele B. žalobu na zaplacení 10010 Kč, jako náhradu za jednoroční peněžité i naturální služební požitky. První soud zamítl žalobu pro promlčení, krajský soud v Komárně jako soud odvolací uznal však usnesením z 25. října 1929, že se spor podle §§ 180 č. 1 a 182 o. s. p. zastavuje pro nepřípustnost pořadu práva z toho důvodu, že i pro lesní hajné platí zák. čl. 45:1907 a podle § 62 tohoto zák. rozhodují o nárocích na služebné požitky politické úřady. Nejvyšší soud potvrdil dne 12. května 1930 rozhodnuti odvolacího soudu z jeho důvodů a dodal, že pořad práva není přípustný ani podle zák. č. 217/25, poněvadž správní úřad o nároku nerozhodl. Po názoru navrhovatelovu vznikl tím kompetenční konflikt podle § 3 zák. č. 3/18; proto navrhuje, aby konfliktní senát rozhodl, kdo jest pro jeho věc příslušným. Manželé B. popírají, že by tu byl záporný kompetenční konflikt, poukazujíce na to, že si navrhovatel nevyžádal ve správním řízení rozhodnutí poslední přípustné stolice, za niž mylně pokládají nss, kdyby však přece bylo uznáno, že takový konflikt tu jest, navrhují, aby bylo podle § 23 zák. č. 244/22 uznáno na příslušnost řádných soudů, při čemž podotýkají, že ani u nich nelze nárok uplatňovat, poněvadž se již promlčel. Jiní účastníci projevu nezaslali.
Konfliktní senát nenašel ve vylíčeném dosavadním řízení tvrzeného kompetenčního konfliktu, k jehož rozřešení by byl podle § 3 zák. č. 3/18 povolán. Může jíti jenom o záporný kompeteční konflikt mezi politickými úřady na straně jedné a řádnými soudy na straně druhé. Nejde o konflikt mezi řádnými soudy a paritní komisí při okresním úřadě, zřízenou podle nař. min. pro Slov. ze 14. října 1920 č. 64 a 28. září 1923 č. 3, neboť paritní komise neodmítla rozhodovat o stížnosti navrhovatelově, poněvadž by se pokládala za nepříslušnou, nýbrž poněvadž stížnost byla podána po uplynutí předepsané osmidenní lhůty, nepopřela tedy své příslušnosti. Nemůže jíti ani o konflikt mezi řádnými soudy a župní smírčí paritní komisí neb přídělovým komisařem, neboť ani župní smírčí paritní komise, ani přídělový komisař o stížnosti vůbec nerozhodli a neměli ani pravomoci, aby o ní rozhodovali.
Pokud však jde o politické úřady a řádné soudy, jest podle § 4 zák. č. 3/18 podmínkou záporného kompetečního konfliktu, aby jak na straně správních úřadů, tak na straně soudů byla příslušnost popřena v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí a to formálním a pravoplatným rozhodnutím. Této podmínce bylo vyhověno jenom v řízení soudním. Tu bylo na stížnost navrhovatelovu nejvyšším soudem jaká soudem třetí a poslední stolice rozhodnuto, že rozhodovat o jeho nároku nepřísluší řádným soudům, nýbrž adm. úřadům. Naproti tomu bylo ve správním řízení o otázce příslušnosti rozhodnuto jenom jednou, a to nejnižší stolicí, totiž výměrem okr. úřadu v Sáhách z 11. května 1928. Navrhovatel se s tímto, příslušnost politických úřadů popírajícím rozhodnutím spokojil, ač si do něho podle zák. čl. 20: 1901 a prov. nař. z 18. prosince 1901 č. 4600 M. P. mohl, a podle § 4 zák. č. 3/18 měl stěžovati k župnímu úřadu. Tvrzení navrhovatelovo, že rozhodnutí okr. úřadu bylo potvrzeno župním úřadem ze Zvolenu, jest v rozporu se spisy. Župní úřad nemohl vůbec přezkoumávat rozhodnutí okr. úřadu, neboť nebyla do něho podána stížnost. Příloha B, na kterou se navrhovatel odvolává, neobsahuje žádného rozhodnutí. Jest to připiš župního úřadu zaslaný již 16. února 1928, tedy před rozhodnutím okr. úřadu, tomuto okr. úřadu s příkazem, by se podjal smírčí úlohy. Pro otázku kompetenčního konfliktu nemá významu, že v tomto přípisu projevil i župní úřad názor, že politické úřady jsou ve věci navrhovatelově nepříslušný, tímto názorem nebyl župní úřad pro případ, že by do výměru okr. úřadu byla podána stížnost, vázán a teprve rozhodnutí o stížnosti bylo by rozhodnutím vyšší stolice v předepsaném instančním postupu podle § 4 zák. č. 3/18. Protože navrhovatel si tohoto rozhodnutí nevyžádal, jest jeho návrh, aby konfliktní senát rozhodl o sporné příslušnosti, nepřípustný, a musil býti podle § 6 zák. č. 3/18 zamítnut.
LXXX. Domnělý záporný konflikt kompetenční mezi vrchním soudem v Brně a zemským úřadem v Brně k rozhodování o nároku obce M. proti obci S. na náhradu věcných nákladů, vzešlých prvjmenované obci ze smlouvy o přijetí dětí ze S. do německé školy v M.
(Usnesení ze dne 7. prosince 1931 č. 748.)
Výrok: Návrh se zamítá jako nepřípustný.
Důvody: Obec S., ve snaze snížiti co možná nejvíce počet dítek, navštěvujících její německou obecnou školu, aby následkem toho dosáhla u školských úřadů zrušení této školy a získala tak místnosti potřebné pro školu českou, požádala na radu zsk pro Slez. a v dohodě s mšr-ou přípisem z 10. září 1924 obec M., aby děti z německé školy s-ské přijala do německých škol svých za podmínek, že počtem přibylých dětí do německých škol m-ských ze S. se nezvýší v jednotlivých třídách německých škol m-ských stav dětí tak, aby musily býtí přijetím dětí s-ských zřízeny v M. u jednotlivých tříd pobočky, a nabídla obci M., že jí zaplatí věcné náklady na každého žáka připadající. Žádosti této obec M. přípisem z 15. září 1924 vyhověla za podmínek v žádosti té stanovených a přijala zejména také nabídku obce S. ohledně náhrady věcných nákladů.
Když pak následkem tohoto ujednání odpadly z německé školy s-ské všechny dítky, slezská zšr v Opavě výnosem ze 13. října 1924 na základě ustanovení § 9 zák. č. 189/19 tuto školu zrušila. Německé děti ze S. pak skutečně jak v tomto školním roce tak v letech dalších byly přijímány do škol m-ských. Ač potom obec M. opětovně žádala S., aby jí nahradila část věcného nákladu školního na děti ty připadajícího, zdráhala se tato žádosti té vyhověti, pročež obec M. podala na ni dne 20. září 1928 u kraj. soudu v M. žalobu na zaplacení těchto nákladů za léta 1924/1925 až 1926/27. Žalobu tuto krajský soud v M. usnesením z 26. ledna 1929 odmítl pro nepřípustnost pořadu práva, a odvolání, jež obec M. z usnesení toho podala, vrch. zem. soud v Brně usnesením z 5. března 1929 nevyhověl a napadnuté usnesení potvrdil, v podstatě z toho důvodu, že smlouva, jež byla uzavřena mezi oběma obcemi a z níž žalobkyně svůj nárok odvozuje, má povahu smlouvy veřejnoprávní, ježto jí byly smluvně upraveny veřejnoprávní povinnosti a to povinnosti uhrazovati věcný náklad na školy a povinnosti přijímati do nich školní dítky.
Když pak se obec M. obrátila o rozhodnutí v téže věci na úřady správní, odepřely i ty o ní rozhodnouti, a to v prvé stolici okresní úřad ve Frýdku výměrem z 26. května 1930, a v dalším postupu stolic zemský úřad v Brně rozhodnutím ze 17. listopadu 1930, postavivše se na stanovisko, že jde o nárok ze smlouvy soukromoprávní, ježto obec M. nejsouc povinna přijímati do svých škol děti ze S., dokud tam německá škola existovala, převzala na sebe smlouvou závazek dobrovolný, a stejně učinila také obec S., zavázavši se přispívati na věcné náklady německých škol m-ských, jež uhrazovati byla po zákonu povinna výhradně obec M.
O návrhu obce M. na řešení tohoto negativního kompetenčního konfliktu uvažoval konfliktní senát takto:
Nárok, o němž odepřely v daném případě rozhodnouti jak soudy, tak i úřady správní, opírala obec M. výhradně o smlouvu uzavřenou s obcí S. Je tedy pro řešení otázky, byly-li o tomto nároku příslušný jednati soudy či úřady správní, rozhodnou otázka, má-li uvedena smlouva povahu smlouvy soukromoprávní či veřejnoprávní.
Otázku tuto lze řešiti výhradně z obsahu uzavřené smlouvy. Za veřejnoprávní lze uznati jen takovou smlouvu, kde disposicí smluvních stran má býti upraven nějaký právní poměr, jenž by jinak mohl býti platně upraven jen úředním aktem správním. Všechny ostatní momenty, zejména také okolnost, zda subjekty, jež dotčenou smlouvu uzavřely, byly k takovéto smluvní úpravě vůbec způsobilé, zda právní poměr, o nějž jde, může býti vůbec platně upraven smlouvou, zda k platnosti uzavřené smlouvy bylo třeba ještě schválení nebo jinakého projevu některého úřadu správního atd., jsou pro otázku právní povahy uzavřené smlouvy a tedy také pro otázku kompetence k rozhodování o nárocích ze smlouvy té uplatněných nerozhodný a přicházejí v úvahu teprve pro řešení otázky, zda smlouva ta byla uzavřena platně, kteroužto otázku si ovšem může řešiti jen úřad příslušný.
Jest proto zkoumati, jaký byl obsah uzavřené smlouvy, resp. přesněji ještě, jakou povahu v této smlouvě má závazek hražení poměrné části věcných nákladů na školy m-ské, jejž v rámci této smlouvy obec S. na se vzala a jehož dodržení se obec M. na ní domáhala.
Jak z předeslaného děje vyplývá, žádala obec S. obec M. o přijetí dítek, navštěvujících dosud její obecnou školu německou, do škol m-ských z toho důvodu, aby počet dětí v její německé škole klesl na takové minimum, jež by mělo v zápětí zrušení této školy. Byl tedy závazek hraditi obci M. poměrnou část věcného nákladu na její školy převzat obcí S. již v předpokladu a pro dobu, až bude její vlastní škola zrušena. Avšak tím okamžikem, jakmile tato škola byla zrušena a jakmile dítky školu tuto dosud navštěvující byly poukázány navštěvovati německé školy v M. — a že se tak v daném případě stalo zejména i za souhlasu nadřízených úřadů školských, je ze zápisů jasně patrno — stala se obec S. ohledně německých škol obecných součástí školní obce M. ve smyslu §§ 2 a 12 zák. ze 6. listopadu 1901 č. 41 z. zák. slez. a § 9 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. m. Tím však vznikla také pro obec S. ve smyslu §§ 32 a násl. cit. zák. slez. a §§ 36 a násl. cit. zák. mor. povinnost přispívati na věcné náklady škol. m-ských. Z předpisů těchto je ovšem také zřejmo, že tu jde o povinnost rázu veřejnoprávního.
Za tohoto stavu dlužno však ve smlouvě, uzavřené mezi oběma obcemi, spatřovati smluvní úpravu veřejnoprávní povinnosti obce S. přispívati na věcné náklady německých škol m.-ských, a má proto ujednání to povahu smlouvy veřejnoprávní. Z toho již se podává, že k rozhodování o nárocích z této smlouvy řádné soudy povolány nebyly. Tím však není ještě zodpověděna otázka, zda byly k tomu příslušný úřady politické, na něž se obec M. obrátila, a jež o žádosti její rozhodnouti odepřely.
Obec M. žádala podáním z 18. března 1929. aby politický úřad rozhodl, že obec S. je povinna zaplatiti jí podle uzavřené dohody přílušnou část věcného nákladu na její německé školy. Vzhledem k tomu, že dohoda ta má ráz smlouvy veřejnoprávní a jako taková je vlastně sama již titulem exekučním — předpokládaje ovšem, že po stránce formální má veškeré náležitosti závazné smlouvy veřejnoprávní — lze vznesený petit pojímati jen jako žádost, aby byl vydán určovací výrok o právním obsahu této smlouvy a o její závaznosti. Otázka, kdo je příslušný vydávati ve formě určovacích rozhodnutí autoritativní výklad správních aktů, není v právním řádě positivně upravena. Pokud jde o takovýto výklad rozhodnutí neb opatření úřadů správních, uznává se všeobecně, že tak může učiniti jen ten úřad, o jehož rozhodnutí neb opatření právě jde. Ježto však smlouva veřejnoprávní jest svou podstatou pouhou náhradou za rozhodnutí úřadu správního, jenž by jinak byl příslušný dotčený právní poměr sám upraviti, dlužno přiznati také jedině tomuto úřadu kompetenci obsah uzavřené smlouvy veřejnoprávní autoritativně vyložiti.
Nutno tedy zkoumali, který úřad by byl býval příslušným rozhodnouti o povinnosti obce S., přispívati na věcné náklady německých škol m.-ských, kdyby otázka ta nebyla bývala upravena onou smlouvou. Ježto šlo o náklad na školu v M., nutno otázku tu řešiti podle zákonů platných pro obec M., tedy podle mor. zák. o zřizování škol z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. ve znění novel, jimiž později byl zákon ten doplněn a pozměněn.
Podle § 41 tohoto zák. ve znění novely z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. z r. 1906 byly k tomu příslušný úřady školní. Tato kompetence zůstala však úřadům školským zachována i za účinnosti zák. č. 77/27, jenž v § 4 ukládá místním školním radám povinnost sdělati rozpočet školní obce, k němuž mají připojiti též rozvrh rozpočtového schodku mezi přiškolené obce.
Podle toho nebyly tedy politické úřady ani v době, kdy o žádosti obce M. odmítly rozhodnouti, k rozhodování o této žádosti příslušný, a nejsou k tomu příslušný ani v době přítomné.
Z toho, co tu dovoděno, se tedy podává, že k rozhodnutí o žádosti obce M. nebyly v daném případě příslušný ani řádné soudy, ani politické úřady, jež dosud příslušnost svou k rozhodování o této žádosti popřely. Ježto pak úřady školské, jež po názoru konfliktního senátu byly tu povolány rozhodnouti, dosud ve věci té nerozhodly, zejména kompetenci svou v předepsaném postupu instančním nepopřely, není tu dosud kompetenčního konfliktu, na němž by se školské úřady byly zúčastnily (§ 5 zák. č. 3/18), a proto nemohl také konfliktní senát podle § 6 téhož zák. o konfliktu takovém rozhodnouti a snad ve formě rozsudku vysloviti, že pro záležitost, o niž tu jde, jsou příslušný úřady školské, nýbrž musil podaný návrh zamítnouti jako nepřípustný.
LXXXI. Záporný kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem a nejvyšším soudem ve věci vyplacení náhrady za převzatý majetek.
(Rozsudek ze dne 7. prosince 1931 č. 758.)
Výrok: Příslušný jsou řádné soudy.
Důvody: Dne 15. února 1923 uzavřel Hanuš C. se stpú-em písemnou dohodu o ceně za svůj zabraný velkostatek. Podle této dohody činila tato přejímací cena 850000 Kč a měla býti ve smyslu § 47 a násl. náhr. zák. soudem rozvržena; ohledně splatnosti oné částky přejímací ceny, kterou uzná soud za pohledávku majitele velkostatku proti státu, bylo v dohodě uvedeno, že částka 500000 Kč je splatná v hotovosti v 21 dnech po pravoplatnosti rozvrhového usnesení a že zbytek bude zajištěn v náhradové knize a splatný v dílčích částkách podle postupu přídělu a podle hotovostí, jež budou za příděly strženy od přídělců. V náhradové knize byla pak — po provedení soudního rozvrhu přejímací ceny — zapsána náhradová pohledávka majitele velkostatku 350000 Kč.
Podáním ze dne 23. února 1919 žádali dědicové jmenovaného — mezi tím zemřelého — majitele velkostatku u stpú-u, aby jim byla podle obsahu zmíněné dohody vyplacena v hotovosti částka 350000 Kč, ježto velkostatek byl již přidělen a ceny od přídělců zaplaceny. Výměrem z 10. června 1929 zamítl stpú tuto žádost jako předčasnou.
Do tohoto výměru podali dědicové majitele velkostatku stížnost k nss, který ji usnesením z 12. září 1929 č. 13624 odmítl podle § 2 zák. o ss jako nepřípustnou z těchto důvodů: Stpú nevystupuje v řízení o určení, rozvrh a výplatu náhrady za převzatý majetek jako judikující úřad správní, nýbrž toliko jménem státu jako strany, jíž náleží náhradu za převzatý majetek vyšetřiti a po jejím pravoplatném určení způsobem v §§ 59 a 60 náhr. zák. jako pohledávku býv. vlastníka vůči státu vyplatit. Výrok stpú-u zamítající žádost za vyplacení 350000 Kč v hotovosti není tedy rozhodnutím (opatřením) úřadu správního, nýbrž pouhým prohlášením strany, vyplacením přejímací ceny povinné a tudíž podle § 2 zák. o ss před nss nenaříkatelný.
Na to podali dědicové majitele velkostaku proti čsl. státu u kraj. civilního soudu v Praze žalobu o zaplacení 350000 Kč.
Nejvyšší soud — v pořadu stolic soudních — odmítl usnesením ze 4. září 1930 tuto žalobu pro nepříslušnost řádných soudů v podstatě z těchto důvodů: V daném případě jde o splacení pohledávky býv. vlastníka zabrané půdy, kterážto pohledávka je zapsána do náhradové knihy. Paragraf 7 zák. č. 330/19 stanoví výslovně, že stpú-u přísluší činiti opatření a rozhodovati ve všech věcech upravených zákonem záborovým aneb zákony, jež budou vydány k jeho provedení a k doplnění, vyjma ony věci, které těmito zákony přikázány budou soudům aneb úřadům jiným. Otázka splacení pohledávky býv. vlastníka, zapsané do náhradové knihy, není nikde přikázána soudům neb úřadu jinému, a spadá tedy nutně do příslušnosti stpú-u. Poněvadž otázka ta je otázkou práva veřejného, ať už má být řešena podle předpisů zákona (§§ 61—70 náhr. zák. a vl. nař. o náhradových knihách a bankách ze 7. prosince 1923 č. 360 Sb.), jež jsou předpisy práva veřejného, aneb podle dohody uzavřené mezi stpú-em a věřitelem, kterážto dohoda jest rovněž dohodou veřejnoprávní, nelze mluviti ani o tom, že by stpú rozhodoval tu jako úřad o věci soukromoprávní a že by tu tedy po jeho rozhodnutí nastávala příslušnost řádných soudů podle § 105 úst. listiny a zákona č. 217/25. Věc náleží jedině před stpú a nss.
Po té podali dědicové majitele velkostatku u předsedy konfliktního senátu návrh na řešení záporného konfliktu kompetenčního, vzniknuvšího mezi nss a nejvyšším soudem.
Senát pro řešení kompetenčních konfliktů uznal, že příslušný jsou řádné soudy, vycházeje při tom z těchto úvah:
Jak ve stížnosti k nss tak i v žalobě u řádných soudů uplatňovali dědicové býv. vlastníka státem zabraného a převzatého majetku pozemkového proti státu nárok, aby jim byla v hotovosti vyplacena ona část náhrady (přejímací ceny) za státem zabraný a převzatý majetek, která podle soudního rozvrhu přejímací ceny vypadla na bývalého vlastníka tohoto majetku, tedy nárok na vyplacení pohledávky býv. vlastníka zabraného a převzatého majetku proti státu (§ 59 zák. náhr. z 8. dubna 1920 č. 329 Sb.), kteroužto pohledávku odepřel stpú v hotovosti vyplatiti. Zákon náhradový, novelisovaný zákonem ze 13. června 1922 č. 220 Sb. upravuje v části 3 b) a v části 4 materielně i formelněprávní otázky týkající se náhrady za státem zabraný a převzatý majetek pozemkový.
V daném případě přicházejí v úvahu tato ustanovení obsažená v uvedených částech cit. zákona:
Náhradu (přejímací cenu) za převzatý majetek pozemkový vyšetří stpú podle určitých pravidel (§§ 41 až 43). Týž úřad určí výši této náhrady a vyrozumí o určené výši prostřednictvím řádného soudu vlastníka převzatých nemovitostí a knihovní věřitele a oprávněnce (§ 44 odst. 1). Do výroku (»rozhodnutí«) stpú-u o výši jest přípustná stížnost k řádnému soudu (§ 46). Náhrada může býti sjednána také dohodou mezi stpú a vlastníkem (§ 44 odst. 2.). Řádný soud rozvrhne k návrhu stpú-u přejímací cenu v řízení nesporném, stanoví náhradu za knihovně zajištěné služebnosti, výměnek a jiná věcná břemena a určí, jakou částkou mají na náhradě participovati oprávněnci ze smluv služebních, zaopatřovacích, pachtovních a nájemních a jakou subjekty oprávněné vybírati veřejné daně a dávky, a jaká částka má připadnouti vlastníku (§§ 47 až 52, § 59). Po pravoplatnosti soudního rozvrhového usnesení jest stpú povinen postarati se o vyplacení, resp. zajištění určitých pohledávek v rozvrhovém usnesení k placení přikázaných (§ 60). Částku vypadající z náhrady na vlastníka může stpú vyplatiti vlastníku hotově neb dáti ji zapsati jako pohledávku do náhradové knihy (§ 61). Náhrada za převzatý majetek, jakmile jest pravoplatně určena, tvoří, pokud není vyčerpána při rozvrhu soudními pohledávkami ze zákonného zástavního práva, knihovních věřitelů a oprávněnců a pohledávkami ze zaopatřovacího poměru, pohledávku býv. vlastníka proti státu (§§ 59 a 61).
Z cit. předpisů zákona náhradového jde zřejmě na jevo, že řízení v nich upravené, jehož předmětem jest určení náhrady za státem zabraný a převzatý majetek, jakož i stanovení, jakým způsobem, komu a kdy má býti náhrada ta vyplacena, jest ve své podstatě likvidací poměrů nastavších provedením záboru a převzetím zabrané půdy, a že státní pozemkový úřad nevystupuje v tomto řízení jako úřad judikující, nýbrž jen jménem státu jako strany, jejíž povinností jest způsobem v zákoně předepsaným zlikvidovati poměry založené záborem a převzetím půdy. K těmto povinnostem patří i likvidace oné pohledávky, která podle § 59 zák. náhr. přísluší býv. vlastníku zabrané půdy proti státu na náhradu za zabranou a převzatou půdu, kterážto pohledávka je pohledávkou soukromoprávní, jak patrno zejména z toho, že pohledávka ta má povahu odškodnění vlastníka půdy za odnětí vlastnického práva — tedy práva soukromého —, a že výše této pohledávky je formalisována rozvrhovým usnesením řádného soudu. Že stpú nevystupuje ve zmíněném řízení ve funkci úřadu judikujícího, jde zcela nepochybně na jevo, zejména také z toho, že zákon náhradový podrobuje výroky stpú-u o výši náhrady (přejímací ceny) přezkoumání řádných soudů (§ 42 cit. zák.), a že zákon ten také do kompetence řádných soudů přikazuje rozvrh náhrady (§§ 44, 47 až 52 cit. zák).
Stpú jedná tudíž jen jménem státu jako strany faké pokud jde o otázky, zda, kdy a jakým způsobem má býti bývalému vlastníku zabrané a převzaté půdy vyplacena ona část náhrady za tuto půdu, která po pravoplatném určení a rozvrhu připadá na vlastníka (§§ 59, 60 a 61 cit. zák.). Má tedy i výrok stpú-u, kterým tento úřad odepřel vyplatiti v hotovosti býv. vlastníku půdy zmíněnou náhradu, která — jak uvedeno — jest soukromoprávní pohledávkou, povahu pouhého prohlášení, jež stpú učinil jménem státu jako strany.
Mínění, že stpú vystupuje i v řízení náhradovém jako úřad judikující, nelze opírati ani o usanovení odst. 1. § 7 zák č. 330/19 o pozemkovém úřadu, podle kteréhožto ustanovení přísluší tomuto úřadu činiti opatření a rozhodnutí ve všech věcech upravených zákonem záborovým aneb zákony, jež budou vydány k jeho provedení a doplnění, mimo ony věci, které těmito zákony přikázány budou soudům nebo úřadům jiným; vždyť cit. ustanovením odst. 1. § 7 zák. č. 330/19 nebyl ještě nikterak veškerým úkonům stpú-u ve věcech pozemkové reformy vtisknut ráz aktů úřadu judikujícího, tedy ráz rozhodnutí neb opatření v techn. slova smyslu; otázka, zda stpú v té které věci spadající do oboru pozemkové reformy vystupuje jako úřad judikující a zda ten který jeho úkon jeví se vskutku jako opatření neb rozhodnutí v technickém smyslu, nelze vůbec posuzovati podle odst. 1. § 7 zák. č. 330/19, nýbrž podle vlastní povahy toho kterého úkonu (srov. rozsudek konfl. senátu Boh. 72/31).
Z hořejších úvah plyne, že rozhodovati o sporu, který — jak jest tomu i v daném případě — vzešel mezi státem a býv. vlastníkem zabrané a převzaté půdy tím, že stpú jménem státu jako strany odepřel vlastníku v hotovosti vyplatiti náhradu vypadající na vlastníka podle § 59 zák. náhr. — tedy vyplatiti pohledávku soukromoprávní — náleží podle § 1 jur. normy do příslušnosti řádných soudů.
LXXXII. Domnělý kladný kompetenční konflikt, který prý vznikl mezi presidiem vrchního soudu v Praze a nejvyšším soudem ve věci odmítnutí rekursu z důvodů jazykových.
(Usnesení ze dne 7. prosince 1931 č. 766.)
Prejudikatura: Boh. konfl. 76/31.
Výrok: Návrh zamítá se jako nepřípustný. Důvody: V exekuční věci vedené u okresního soudu ve V. podala vymáhající věřitelka Zentralgesellschaft fůr buchgewerbliche und graphische Betriebe A. G. ve Vídni do usnesení exekuci povolujícího z 29. srpna 1930 rekurs do výroku o útratách v německém jazyku. Tento rekurs byl usnesením krajského soudu v Jičíně z 18. listopadu 1930 odmítnut, poněvadž rekurentka jako cizinka nemá podle § 2 jaz. zák. práva používati menšinového jazyka. Do tohoto rozhodnutí podala vymáhající věřitelka ve lhůtě jazykovou stížnost k presidiu kraj. soudu v Jičíně, které stížnosti rozhodnutím z 24. prosince 1930 nevyhovělo. Do tohoto rozhodnutí podala vymáhající věřitelka ve lhůtě stížnost k presidiu vrch. soudu v Praze, které rozhodnutím z 12. ledna 1931 stížnosti vyhovělo a změnilo rozhodnutí presidia kraj. soudu v Jičíně v ten smysl, že usnesení kraj. soudu z 18. listopadu 1930 se zrušuje a kraj. soudu se ukládá, aby rekurs st-lky do usnesení okr. soudu ve V. vyřídil ve věci a to také v německém jazyku, nehledě k důvodům uvedeným ve zrušeném usnesení. Kraj. soud v Jičíně vydal na to usnesení z 29. ledna 1931, že stížnost vymáhající strany do usnesení okr. soudu ve V. z 29. srpna 1930 jest vyřízena odmítnutím s konečným účinkem a že nelze ji meritorně vyříditi znovu. Do tohoto usnesení kraj. soudu podala vymáhající věřitelka dovolací rekurs k nejvyššímu soudu a jazykovou a dozorčí stížnost jak k presidiu kraj. soudu v Jičíně, tak k presidiu vrch. soudu v Praze. Poslednější stížnost byla presidiem vrch. soudu v Praze podle § 78 zák. o org. s. zaslána k rozhodnutí p-esidiu krajského soudu v Jičíně.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu nevyhověl usnesením z 25. června 1931 a souhlasí v něm s názorem rekursního soudu, že rekurs byl vyřízen věcně již usnesením z 18. listopadu 1930.
Presidium krajského soudu v Jičíně stížnostem podaným do usnesení kraj. soudu v Jičíně z 29. ledna 1931 výše uvedeným rovněž nevyhovělo rozhodnutím z 22. února 1931 a z 24.února 1931.
Do obou těchto rozhodnutí byla podána další stížnost k presidiu vrch. soudu v Praze. Presidium vrchního soudu před svým rozhodnutím o této další stížnosti učinilo návrh na řešení kladného kompetenčního konfliktu, který podle jeho mínění vzešel tím, že o onom opravném prostředku proti odmítnutí rekursu vymáhající věřitelky z důvodů jazykových, o kterém má nyní v cestě instanční rozhodnouti presidium vrch. soudu jako úřad správní podle § 7 jazyk, zák., rozhodl již — a to prý neprávem — nejvyšší soud.
O tomto návrhu uvážil konfliktní senát:
Jak patrno z ustanovení § 4 zák. č. 3/18, jest dán kladný kompetenční konflikt mezi úřady správními a řádnými soudy jen tehdy, když úřad správní s jedné a řádný soud s druhé strany osobují si příslušnost »k téže záležitosti«, t. j. tehdy, když si osobují příslušnost rozhodovati v téže věci. Při tom musí, jak plyne z pojmu »rozhodování«, na straně úřadu správního i na straně řádného soudu jíti o autoritativní rozhodnutí o téže věci; musí tu tedy býti jak na straně úřadu správního, tak i na straně řádného soudu o téže věci výrok schopný právní moci. Řeší-li tedy jeden z těchto orgánů určitou otázku autoritativně, kdežto druhý orgán řeší tutéž otázku jen prejudicielně — jako podklad pro autoritativní řešení otázky jiné, pak nelze tu vůbec mluviti o vzniku nějakého kladného konfliktu kompetenčního mezi těmito orgány, neboť na straně onoho orgánu, který si tu kterou otázku, řešenou druhým orgánem autoritativně, řeší jen prejudicielně, nejde o osobování si příslušnosti, kdyžtě přece prejudicielní řešení otázky právě předpokládá, že orgán, který určitou otázku řeší prejudicielně — pro svůj obor — není k autoritativnímu řešení otázky té příslušným. (Vide Hoetzel: ve Slovníku veř. práva 2. díl. str. 252). Ale pak není v takovémto případě dán základní předpoklad stanovený v § 4 cit. zák. pro vznik kladného konfliktu kompetenčního mezi úřadem správním a řádným soudem, totiž osobování si příslušnosti k autoritativnímu rozhodování o téže věci oběma těmito orgány.
V daném případě jde na straně úřadů správních (presidia krajského soudu v Jičíně a presidia vrchního soudu jako úřadů správních povolaných podle § 7 jazyk. zák. k rozhodování sporů o užití jazyka) nesporně o autoritativní řešení otázky, zda vymáhající věřitelka má podle jazyk zák. právní nárok na použití jazyka menšinového ohledně opravného prostředku (rekursu) v exekučním řízení před řádným soudem. Jinak jest však tomu na straně řádných soudů, jak plyne z této úvahy:
Krajský soud odmítl usnesením z 18. listopadu 1930 rekurs — podaný do usnesení okresního soudu vymáhající věřitelkou — z důvodu, že rekurs ten se nehodí, aby bylo o něm po zákonu zahájeno jednání, neboť u vymáhající věřitelky (rekurentky) nejsou dány podmínky stanovené v jazyk. zák. č. 122/20 pro použití jiného než státního jazyka u soudu. Postavil se tedy kraj. soud v uvedeném usnesení na stanovisko, že zmíněný rekurs nehodí se k tomu, aby byl předmětem jeho meritorních úvah, neboť rekurs je formálně závadným, a to proto, že byl podán v jiném jazyce než státním, ačkoliv tu nebyly dány ony podmínky, jež jazyk, zákon stanoví pro použití jiného než státního jazyka o soudů. Výrok kraj. soudu o odmítnuli rekursu jako podání nevyhovujícího s hlediska jazykového a nehodícího se tedy k meritorním úvahám rekursního soudu, je aktem činnosti soudcovské, aktem judikatury. Na povaze tohoto výroku krajského soudu jako aktu judikatury nemění nic okolnost, že krajský soud uvažuje o tom, zda rekurs podaný v jiném jazyce než státním může a má býti předmětem meritorní úvahy soudu, řešil tu také otázku jazykovou, neboť tuto otázku řešil krajský soud — a mohl také řešiti — jen jako otázku prejudicielní pro řešení otázky jiné, kterou jest povolán řešiti autoritativně, totiž pro řešení otázky, zda rekurs vymáhající věřitelky má pokládati za způsobilý k meritornímu projednání aneb zda jej má odmítnouti jako formálně závadný; vždyť k autoritativnímu řešení otázky jazykové jsou podle § 7 jazyk. zák. povolány jen úřady správní. Výrok krajského soudu o odmítnutí rekursu zůstává tedy i přes ono prejudicielní řešení otázky jazykové — judikátním výrokem soudním, jehož důvodem je pro stranu nepříznivé řešení prejudicielní otázky jejího jazykového práva. (Vide nál. Boh. A 9075/31.)
Tutéž povahu judikátního výroku soudního má také další usnesení krajského soudu, totiž usnesení z 29. ledna 1931, v němž krajský soud vyslovil, že rekurs vymáhající věřitelky do usnesení okresního soudu byl již konečně vyřízen odmítnutím jeho, vysloveným v usnesení z 18. listopadu 1930, a že nelze tento rekurs meritorně znovu vyříditi.
Nejvyšší soud jednaje o dovolacím rekursu do usnesení krajského soudu z 29. ledna 1931 shledal, že rekurs do usnesení okresního soudu byl již vyřízen usnesením krajského soudu z 18. listopadu 1930, — a právě z tohoto důvodu potvrdil nejvyšší soud usnesení kraj. soudu ze dne 29. ledna 1931. Výrok nejvyššího soudu jest tedy zase jen aktem judikatury. Pokud by vůbec bylo lze v usnesení nejvyššího soudu spatřovali nějaké řešení otázky jazykové, mohlo by tu jíti opětně jen o prejudicielní řešení této otázky.
Z toho, co bylo uvedeno, jde tedy na jevo, že na straně řádných soudů nešlo vůbec o autoritativní řešení otázky, zda vymáhající věřitelka má v exekučním řízení před řádným soudem podle jazykového zákona nárok na použití menšinového jazyka, a tudíž také ne o osobování si příslušnosti k autoritativnímu řešení této otázky. Příslušnost k autoritativnímu řešení této otázky osvojily si v daném případě jen úřady správní. Nebyl tedy v daném případě splněn základní svrchu zmíněný předpoklad stanovený v § 4 zák. č. 3/18 pro vznik kladného konfliktu kompetenčního.
Citace:
Dodatek II.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 577-603.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).