Č. 9538.

Učitelstvo: Učitel veřejné školy národní nemá nároku na doplňovací přídavek podle § 193 zák. č. 103/26.
(Nález ze dne 9. prosince 1931 č. 18103.)
Věc: Jindřich D. v Z. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o doplňovací přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Jindřich D., tehdy zat. odborný učitel v Z., žádal podáním z 15. září 1928, aby mu vzhledem k tomu, že se dne 31. ledna 1925 oženil, poukázán byl jednotný drahotní přídavek podle 2. rod. třídy na základě výnosu min. škol. ze 14. července 1928, č. 79366, za dobu od 1. února do 31. prosince 1925. Žádosti této nebylo výnosem zšr-y mor. z 12. listopadu 1928 vyhověno, poněvadž změna rod. stavu nastala po 31. prosinci 1922. Cit. výnosu nelze se dovolávati, protože jedná o přídavku na děti a o doplňovacím přídavku podle §§ 192 a 193 zák. č. 103/ 26, které lze přiznati od 1. ledna 1926.
V odvolání tvrdil st-l, že nežádal za přiznání drah. přídavku podle 2. rod. třídy za dobu od 1. února 1923 do 31. prosince 1925, nýbrž pouze o to, aby při převodu do požitků podle zák. č. 104/26 k 1. lednu 1926 bylo přihlíženo k drahotnímu přídavku 2. rod. třídy, kterýžto nárok obšírně odůvodňoval. Považujíc odvolání to za novou žádost, vyřídila je zšr výnosem ze 4. ledna 1929 opět zamítavě takto: »Zmíněným podáním domáháte se, aby Vám byl přiznán doplňovací přídavek podle § 193 zák. č. 103/26, při čemž se dovoláváte ustanovení § 196 odst. 3 cit. zák., z něhož dovozujete, že výhoda ta vztahuje se na všecky zaměstnance, pro něž platí cit. zákon. Zmíněný doplňovací přídavek Vám nepřísluší, ježto ustanovení § 193 cit. zák. vztahují se pouze na zřízence, jak sám ve zmíněném svém podání doznáváte, kdežto § 196 odst. 3 cit. zák. neobsahuje ustanovení o nároku zaměstnance na přiznání zmíněného doplňovacího přídavku, nýbrž ustanovuje, kdy přísluší zaměstnanci nárok na vyrovnávací přídavek, při čemž jsou vyjmenovány jednotlivé součástky služebního platu, jež se u zaměstnanců všech skupin vůbec mohou vyskytnouti, mezi nimiž také jsou uvedeny případné doplňovací přídavky podle §§ 192 až 194 cit. zák. Mají-li proto podle § 193 cit. zák. nárok na zmíněné doplňovací přídavky pouze zřízenci, nelze z pouhého výčtu součástí služebního platu zaměstnanců, obsaženého v § 196 odst. 3 tohoto zák., dovozovati, že za daných okolností mají nárok na zmíněné doplňovací přídavky všichni zaměstnanci, na něž se vztahuje cit. zákon, kterýžto názor je v souhlasu s dovolávaným výnosem min. škol. ze 14. července 1928 č. 79366-S/3.«
St-lovo odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 193 zák. č. 103/26 obdrží doplňovací přídavek za podmínek tam blíže uvedených »zřízenci«. St-l, ač zřejmě »zřízencem«, ba ani vůbec zaměstnancem spadajícím přímo pod zák. č. 103/26 není, tvrdí, že ustanovení § 193 cit. zák. platí vůbec na všechny zaměstnance, pokud se týče též na učitele. Předpisy zák. č. 103/26 se přímo na učitele veřejných škol národních nevztahují, pro které platí zvláštní zák. č. 104/26, který »doplňovacího přídavku« nezná.
Leč i kdyby bylo lze uznati, že by § 193 plat. zák. č. 103/26 mohl snad vzhledem k zásadě stanovené §em 17 zák. učit. č. 104/26 — ovšem v mezích tam vyznačených — platiti pojmově též pro osoby učitelské na veř. školách národních, jejichž platové a služební poměry byly upraveny zákonem učitelským, nemohl by st-1 z toho nic vyvoditi pro domnělý nárok jím vznesený; neboť jednak nelze učitele veř. školy národní klásti na roveň zřízenci, jednak nelze přisvědčiti argumentaci st-le, jakoby předpis § 193 platil nejen pro zřízence, nýbrž vůbec pro všecky zaměstnance, podléhající zákonu č. 103/26, a to důsledkem předpisu § 196 odst. 3 zák. č. 103/26.
Předpis tento zní: »Pokud by služební plat příslušející zaměstnanci podle tohoto zákona spolu s osobním přídavkem podle § 171, s přídavky na děti, případně s doplňovacími přídavky (§§ 192 až 194) a s přídavky, které se podle tohoto zákona ponechávají, byl po srážce pensijního příspěvku menší, nežli úhrn služebních požitků uvedených v odstavci 1 po srážce pensijního příspěvku v den účinnosti zákona, obdrží zaměstnanec vyrovnávací přídavek ve výši rozdílu mezi obojími požitky.« Z toho, že za slovy »s doplňovacími přídavky« je poukázáno v závorce na §§ 192—194, vyvozuje st-1, že tím bylo ustanovení § 193, které původně platilo pouze pro zřízence, rozšířeno na všechny zaměstnance, na které se vztahuje zákon č. 103/26; při tom dovolává se st-1 pro svůj názor též výnosu min. škol. ze 14. července 1928 č. 79366-S/3, Věstník č. 78. Leč výnos tento nemůže míti než povahu instrukce pro orgány min. škol. podřízené, aniž mohl měniti něco na tom, co bylo ustanoveno zákonem, v němž jedině sluší hledati odpověď ke sporné otázce.
Zákon z 24. června 1926 č. 103 Sb. o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců, rozeznává hned v § 1 jednotlivé kategorie zaměstnanců (úředníky, zřízence, soudce, státní osoby učitelské atd.). V posledním odstavci § 1 pak zákon sice praví, že »5. až 7. část zákona platí pro všechny zaměstnance, na které se vztahují ustanovení předchozích částí,« leč disposici tu ihned omezuje dodatkem »pokud se ze zákona jinak nepodává«. Zákon pak i v dalším obsahu přesně rozlišuje jednotlivé kategorie zaměstnanců a označuje tu kterou kategorii určitým termínem, z čehož se podává, zdali ten či onen předpis má platnost pro všechny zaměstnance nebo pouze pro určitou kategorii.
Ustanovení § 193, v němž je používáno výlučně označení »zřízenci«, vztahuje se tudíž toliko na zřízence, jimž přiznává se za podmínek tam stanovených nárok na doplňovací přídavek. Naopak nutno ovšem ustanovení § 196, v němž užívá zákon důsledně výrazu »zaměstnanci«, vztahovati na všechny kategorie zaměstnanců, pro které zákon platí. Leč z toho, že tento paragraf ustanovuje, kdy přísluší zaměstnanci nárok na vyrovnávací přídavek, a že — určuje základnu pro vyměření vyrovnávacího přídavku — uvádí mezi druhy požitků, majících tu význam, též »doplňovací přídavky« (§§ 192 až 194), nelze činiti závěr, jako by tím byl zákon platnost §§ 192—194 vztáhl na všecky kategorie státních zaměstnanců.
Naopak zákon určil tu pouze způsob výpočtu vyrovnávacího přídavku platného ovšem u všech kategorií státních zaměstnanců, spadajících pod zák. č. 103/26, a jen proto uvedl všechny součástky požitků různých kategorií zaměstnanců, ke kterým jest přihlížeti, tedy i případné doplňovací přídavky poskytované zřízencům podle § 193. Tím však jest jenom řečeno, že u té které kategorie zaměstnanců jest při určení vyrovnávacího přídavku přihlížeti k druhům požitků pro tu kterou kategorii zavedeným, tedy k doplňovacímu přídavku podle § 193 jenom u zřízenců.
Konečně i z učitelského zák. č. 104/26 lze vyvoditi, že nebylo úmyslem zákonodárcovým, přiznati učitelstvu »doplňovací« přídavky, neboť tento zákon uvádí obdobně jako zákon č. 103/26 různé druhy požitků jako služné (§7), činovné (§ 8), výchovné (§ 9), přídavek na děti (§ 39), vyrovnávací přídavek (§ 40), nezmiňuje se však nikde o přídavku doplňovacím podle analogie § 193 zák. 103/26; ostatně také zákon č. 104/26 upravuje vyměření vyrovnávacího přídavku pro učitele veř., škol národních samostatně v § 40, nedovolávaje se při tom ani § 196 zák. 103/26, ani neuváděje přídavek doplňovací.

Citace:

Č. 9538. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 439-441.