Č. 9573.

Pozemková reforma: 1. Majitel zabraného majetku má nárok na propuštění ploch ze záboru podle § 20 záb. zák. z důvodu ochrany histor. památek jen tehdy, je-li sám vlastníkem historických památek, o jejichž okolí a ochrannou plochu jde. — 2. Historickou památkou není určitá plocha již proto, že byla dějištěm nějaké historické události. — 3. K výkladu pojmu »přírodní park« podle § 20 příd. zák. — věta jako 1. při Boh. A 9453/31. — 4. Lze žádost za ponechání ploch podle § 20 příd. zák. odvolati s výhradou, že nárok bude uplatněn později?
(Nález ze dne 22. prosince 1931 č. 17386.)
Prejudikatura: ad 2: Boh. A 7029/29, ad 3: Boh. A 9453/31. Věc: Rád Benediktinů v B. (adv. Dr. Jos. Machytka z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (min. rada Dr. Boh. Zamouřil) o ponechání ploch podle § 20 příd. zák.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím žal. úřad odepřel ponechali vlastníku podle § 20 příd. zák. žádané plochypo hoří h-ckého a O. a meritorně rozhodnoutí o žádosti z 12. prosince 1928 za ponechání nemovitost v kat. území B. a B 1., zrušuje se pro nezákonnost. Jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 31. října 1929 rozhodí stpú o žádosti kláštera Benediktinů v B. z 8. března 1926 za ponechání nemovitostí podle § 20 příd. zák., omezené a doplněné protokolem z 25. listopadu 1926 a rozšířené protokolem z 12. prosince 1928. Stpú ponechal řádu nemovitosti o výměře 201 ha, 39 a, 76 m2, mezi nimi z polesí O. i část lesa v L., a to část vyloučenou z hospodářského plánu. Žádost za ponechání dalších reklamovaných ploch, to jest: 1. všech nemovitostí požadovaných jako farní pozemky v B. a V., 2. dalších nemovitostí požadovaných s farou a kostelem sv. Jiří v M., s farou v H., R., Š. a N. V., 3. ostatních nemovitostí požadovaných jako h-cké pohoří a polesí O., zamítl žal. úřad v podstatě proto, že plochy ty nespadají pod ustanovení druhé věty § 20 příd. zák.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Pozemky reklamované v kat. území B. a V. jako úzké okolí a plochy mající za účel zajistiti a ochrániti kostely v B. a V. jako historické a umělecké památky, odepřel žal. úřad ponechati stěžujícímu si řádu proto, že kostely ty nejsou vlastnictvím stěžujícího si řádu, ani nepodléhají záboru a nelze proto reklamovaným plochám přiznati charakter okolí a ochranných ploch ve smyslu 2. věty § 20 příd. zák. Stížnost tvrdí, že vlastník má nárok na ponechání takových ploch i když mu historická památka nepatří a není zabrána, zejména má-li jako patron povinnost starati se o její udržování.
Názoru tomu nemohl nss přisvědčili. Ze znění první věty § 20 příd. zák., o něž se stížnost opírá, nelze nic vyvoditi pro uplatněný nárok, neboť základem právního nároku vlastníka zabraného majetku na ponechání nemovitostí je toliko druhá věta § 20 příd. zák., obsahu značně užšího než jeho věta první. Tato druhá věta zakládá nárok na ponechání jen ploch v ní uvedených, a mezi nimi i na ponechání ploch, jichž účelem je zajistiti a chrániti historické památky, a jejich okolí úzce s nimi související. Předmětem zajištění a ochrany jsou tu historické památky; okolí s nimi úzce související s případnými ochrannými plochami jsou jen prostředkem, jímž tohoto zajištění a ochrany má býti docíleno. Dovoluje-li zákon, aby byly plochy ponechány a propuštěny vlastníku vedle výměry půdy, na niž má nárok podle § 11 záb. zák., pak musí tu nutně jíti o plochy, které tvoří součást státem zabraného souboru reklamujícího vlastníka.
Dlužno proto míti za to, že majitel zabraného majetku má nárok na propuštění oněch ploch jen tehdy, je-li sám vlastníkem historických památek, státem zabraných. Není-li reklamující vlastníkem historické památky, nelze mluviti o jejím okolí a ochranné ploše ve smyslu 2. věty § 20 příd. zák. a nelze mu přiznati nárok na jich ponechání.
Stížnost sama doznává, že kostely, které jsou historickými památkami, nejsou zabrány a řádu nepatří. Není proto nezákonným, že stpú, zjistiv tuto okolnost, neponechal mu plochy, jež reklamoval jako příslušenství kostelu, mající je zajistiti a ochrániti. Na věci nic nemění, že stěžující si řád má jako patron povinnost kostely udržovati, když — jak výše uvedeno — je základem nároku jedině vlastnictví historických památek.
Brojíc proti dalšímu obsahu zamítavého rozhodnutí, vznáší stížnost především řádu námitek rázu procesního. Vytýká, že žal. úřad přes to, že již v roce 1926 vykonal a skončil místní šetření, bezdůvodně nařídil jeho doplnění, že místo doplnění provedl šetření nové tím způsobem, že jím byly vyvráceny a opraveny výsledky prvního místního šetření, že nového šetření nebylo třeba, ježto výsledky prvního šetření úplně stačily, aby mohl stpú o žádosti rozhodnouti, a namítá, že st-1, ježto mu nebyl podrobně a v přiměřené lhůtě sdělen účel nařízeného doplnění místního šetření, byl zbaven možnosti, aby si mohl připraviti podrobný materiál a mohl přednésti veškeré námitky, že se nové šetření konalo v nevhodné době zimní, i že se nového šetření zúčastnil znalec M., který byl znalcem i při prvním šetření, a společně s novým znalcem vydal nález a posudek, který je v rozporu s nálezem prvním, aniž bylo zjištěno, jak mohl k podstatně jinému posudku dojiti.
Nss uvážil toto:
Šetření na místě samém je pouhým přípravným aktem za účelem zjištění skutkové podstaty pro vlastní rozhodování úřadu. Stpú nemůže se ovšem ve svém rozhodnutí, nemá-li býti vadným po stránce skutkové, odchýliti od výsledků tohoto šetření a ocitnouti se s ním v rozporu, nelze mu však brániti, aby konal šetření nové a tím pro svoji potřebu doplnil skutkovou podstatu pro rozhodování potřebnou, shledá-li, že výsledek dosavadního šetřeni netvoří dostatečný podklad. Pokládá-li dosavadní šetření za dostačující, či považuje-li nové šetření za nutné, je věcí hodnocení úřadu, a nemůže tím býti nijak zasaženo do práv strany. Strana má jen nárok na to, aby skutková podstata byla za její součnnosti bezvadně zjištěna. Sdělil-li žal. úřad straně, že doplní místní šetření konané roku 1926 o nemovitostech, jež reklamovala podle § 20 příd. zák. žádostmi podrobně uvedenými, pak učinil se své strany vše, čeho slyšení stran a řádné vedení řízení vyžadují. Je pak již věcí strany, aby při místním šetření součinností svou přispěla k řádnému vyšetření všech okolností pro posouzení věcí směrodatných a důkazy, pokud jich nemůže hned předložiti, aspoň označila. Proto neshledal nss správným zásadní názor námitkou tou hájený, že úřad nesmí ustanoviti šetření nové, jestli dříve již šetření provedl.
O ostatním obsahu této námitky, ježto úzce souvisí s meritem věci, bude pojednáno, pokud toho potřebí, u každé z níže uvedených skupin samostatně.
Žal. úřad ponechal stěžujícímu si řádu jako památky historické a umělecké kostely a farní budovy v M., H., R., Š. a N. V. s jejich úzkým okolím i plochami, jejichž úkolem je památky ty a jejich úzké okolí zajistiti a ochrániti, odepřel však ponechati mu plochy, jež podle výsledků místního šetření v roce 1928 jsou od ponechaných budov vzdáleny, patří k farám hospodářsky a nelze je proto pokládati ani za okolí s historickou památkou úzce související, ani za jejich plochy ochranné.
Stížnost tu vytýká jako vadu řízení, že stpú, nemaje k lomu důvodu, rozhodl na základě výsledků nového místního šetření, jež popřely charakter sporných pozemků při prvním místním šetřením již uznaný. — Žal. úřad uvedl v nař. rozhodnutí, proč bylo třeba první šetření po této stránce doplniti. Důvodem toho bylo, že znalec při prvním místním šetření nečinil rozdílu při těchto historických apmátkách mezi blízkým okolím jejich a nemovitostmi, jež patří k nim pouze hospodářsky.
Stížnost má za to, že z protokolu o prvním místním šetření nijak nevychází na jevo, že by byl znalec tohoto rozdílu nečinil. Neodůvodněnost tohoto tvrzení stížnosti dosvědčuje protokol o místním šetření z 25. listopadu 1926 (str. 20. a 21.), v němž mluví se jen o farním kostele v M., H. a N. V. s farami, o pozemcích s nimi žádaných nečiní se však vůbec zmínky, popisují se kostel a fara v R. a Š. a uvádí se jen, že kostel a fara v R. s okolím jsou po stránce stavitelské a historické vynikajícím objektem krajiny vhodné situovaným, i že fara a kostel v Š. s okolím jsou úhledné stavby Dienzenhofferovy. Uváží-li se, že stěžující si řád s těmito nemovitostmi reklamoval desítky hektarů půdy věnované hospodaření zemědělskému a lesnímu, je patrno, že znalec z oboru památek historických vůbec se nezabýval zjišťováním charakteru reklamovaných pozemků, a je tudíž plně odůvodněn závěr žal. úřadu, že první znalec nečinil rozdílu mezi blízkým okolím a pozemky jen hospodářsky souvisejícími. Není proto vadou řízení, když žal. úřad, aby mohl rozhodnouti, skutkovou podstatu po této stránce dal novým šetřením doplniti.
Pokud tu stížnost vytýká žal. úřadu nesprávný výklad zákona, poukazujíc k tomu, že nemůže býti rozhodna výměra nemovitostí jako okolí žádaných, nelze stížnosti zcela přisvědčiti. Zákon mluví o okolí úzce souvisejícím, a má tedy zřejmě na mysli jen okolí velmi blízké, chtěje tím chrániti, aby právě toto blízké, s památkou úzce související okolí nebylo na úkor památky té nevhodně užíváno. Měl-li úřad zjištěno, že neběží o nejbližší okolí všech budov, že běží o nemovitosti, na nichž se dosud hospodaří jako na půdě zemědělské a lesní, že výměra jich činí u každé z budov kolem 20 ha, u jedné dokonce 72 ha, nelze mu vytýkati, že nesprávně vyložil pojem úzce souvisejícího okolí«, když tyto nemovitosti za takové okolí neuznal a žádost zamítl. Skutkové zjištění žal. úřadu po této stránce pak stížnost vůbec nenapadá. —Pokud poukazuje stížnost na to, že byly tu rozpory v nálezech při obou šetřeních, a že rozpory ty měly býti odstraněny, nebo že mel k nim úřad alespoň zaujmouti stanovisko, je výtka tato bezdůvodná, neboť nález prvního místního šetření týká se jen budov a nikoliv nemovitostí v jejich okolí.
Další skupinu, kterou stěžující si klášter podle § 20 příd. zák. reklamoval, tvoří část pohoří h-ckého a O. Skály, určité kamenné útvary a sluje vyskytující se na plochách v této skupině reklamovaných, žádal řád i jako historické památky těsně spjaté s historií země české. Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že zákon přídělový v § 20 se o místech historicky památných vůbec nezmiňuje, nýbrž jen o historických památkách, což podle názoru žal. úřadu jsou dva pojmy zcela různé. Stížnost má za to, že vlastník má nárok i na historická místa nesoucí podnes známky a stopy jistých historických a kulturních událostí, a tvrdí, že takovými místy jsou reklamované nemovitosti a mezi nimi zejména sluj, v níž se skrývali čeští bratři, s kamenem, na němž je vytesán letopočet 1627
V nál. Boh. A 7029/28 vyslovil nss, že není historickou památkou určitá plocha jen proto, že byla dějištěm nějaké historické události, nýbrž že musí jíti o něco, co na této ploše od delší doby již jest, a co je za historicky cenné považovati. Na tomto názoru nss trvá. Podle toho mohlo i podle tvrzení stížnosti za okolností běžeti o historickou památku jen u sluje českých bratří, v níž je prý kámen s vtesaným letopočtem 1627, nikoli však u ploch ostatních.
Podle výsledku obou místních šetření i znaleckého posudku vyloučil vlastník velkostatku k zachování dosavadního stavu v území skalních skupin, zejména na H., kočičím hradu a Sluji českých bratří z lesohospodářského plánu výměru 12 ha na parcele č. . . . v T . a byla tato část také řádu podle § 20 příd. zák. ponechána. Vyhověl tedy žal. úřad co do této sluje nároku vlastníkovu, a je proto stížnost, pokud týká se oné sluje, bezpředmětná. Jinak však je námitka stížnosti vytýkající, že i jiné plochy měly jako historicky památná místa býti propuštěna, bezdůvodná.
Nař. rozhodnutí zabývá se pak otázkou, zda celá tato st-lem reklamovaná skupina pohoří h-ckého a O. je plochou věnovanou přírodnímu parku. Dospěv k závěru, že o přírodní park nejde, zamítl žádost o její ponechání. Tomuto výroku vytýká stížnost nezákonnost a řízení, na němž spočívá, vady. Nezákonnost vidí v tom, že plochy, které podle jejího názoru jsou věnovány přírodnímu parku, nebyly žal. úřadem za takový uznány, ač znaky přírodního parku mají, kdyžtě na nich provedeny byly úpravy, jež jim dodávají charakter přírodního parku. Při tom zabývá se stížnost zejména otázkou, zda cny úpravy dály se v úmyslu, plochy ony okrášliti a dovozuje, že při všech oněch úpravách na straně stěžujícího si řádu takový úmysl, učiniti z lesa přírodní park, byl. Celým svým obsahem snaží se však stížnost dovoditi, že žal. úřad neprávem, protizákonně tuto část žádosti stěžujícího si řádu zamítl a že tedy nesprávně věc právně posoudil, vysloviv, že tyto reklamované plochy nejsou věnovány přírodnímu parku. To patrno i z věty, že žal. úřad svoji celkem správnou definici přírodního parku rozvíjí v liniích s definicí tou nesouhlasících. Vznáší tedy stížnost na spor otázku právního výkladu pojmu přírodní park podle § 20 příd. zák. Po té stránce uvážil nss toto:
Žal. úřad zabývá se na straně 14, 15 a 16 nař. rozhodnutí výkladem právního pojmu přírodní park a dospívá k závěru, že pojem ten vyžaduje plánovitou, cílevědomou činnost okrasnou a že je k pojmu tomu třeba projevu vůle vlastníka, že plocha slouží zvláštnímu okrasnému účelu. Proto má také žal. úřad za to, že v pojmu přírodního parku nutná je převaha kulturního činitele nad činitelem přírodním a cílevědomá činnost okrasná. Již z toho, jakož i z jiných míst důvodů nař. rozhodnutí (na př. str. 17 odst. 3. »nutno zkoumati, projevil-li žadatel cílevědomou snahu okrasnou«, str. 18 č. 3 »není na plochách nějakých úprav, které by nasvědčovaly plánovitým a cílevědomým snahám okrasným«), je patrno, že žal. úřad hlavní váhu klade na to, zda úpravami, jež žal. úřad poďe svého tvrzení na plochách oněch konal a koná, sleJoval a sleduje výhradně nebo převážně cíle okrasné. Opíraje se pak o dobrozdání znalecké, jež vyznělo v ten smysl, že všechny úpravy, na něž se stěžující si řád v řízení odvolával a o nichž tvrdil, že jimi reklamovaným plochám byl vtisknut ráz parku přírodního (úprava cest, zmlazovací způsob hospodaření a uchovávání i vysazování některých druhů stromů), nedaly se v úmyslu okrasném, nýbrž buď výhradně nebo převážně z důvodů účelného hospodaření na plochách těch, vyslovil, že plochy ony přírodním parkem nejsou.
Názor žal. úřadu, že, mají-li nějaké úpravy vlastníkem na plochách lesních provedené vtisknouti plochám těm ráz přírodního parku, musí úpravy ty býti výronem subjektivních okrašlovacích snah vlastníka, je však mylný a nedá se z ustanovení § 20 příd. zák. dovodili. To dovodil a vyslovil nss v nál. Boh. A 9453/31, kde vyslovil, že stačí, jestliže úprava vlastníkem provedená je s to objektivně dodati určité ploše ráz přírodního parku a že nesejde na tom, zda vlastník měl výhradně či aspoň převážně okrašlovací snahy na mysli a byly-li mu ty cílem.
Znalecké dobrozdání, které bylo podkladem nař. rozhodnutí, opírá se také o názor, že rozhodujícími jsou okrasné snahy, a poněvadž ty neguje, neuznávajíc cílevědomou snahu okrasnou při úpravách st-lem tvrzených, dospívá k tomu, že plochy reklamované nejsou přírodním parkem. Důsledkem svého mylného právního názoru položil žal. úřad za základ svého rozhodnutí tento znalecký posudek, který neobírá se otázkou, která měla býti řešena, zda totiž úpravy, které stěžující si klášter podle tvrzeni svého na plochách oněch provedl a jimž podle tvrzení svého další hospodaření tam přizpůsobuje, jsou objektivně způsobilé, aby plochám jako přírodním parkům reklamovaným dodaly rázu přírodního parku ve smyslu § 20 příd. zák. Zodpovědění této otázky nebylo předmětem znaleckého posudku, a také nař. rozhodnutí, jak z celého jeho odůvodnění patrno, zabývá se jen otázkou, byly-li tu na straně stěžujícího si řádu cílevědomé okrasné snahy, nikoli však tím, zda ony řádem tvrzené a skutečně provedené úpravy objektivně učinily z oněch ploch přírodní park. Ani tvrzení žal. úřadu v odst. 5 (sír. 22 nař. rozh.), že vlastník na požadovaných nemovitostech neprovedl nijaké úpravy, kterou by je změnil na přírodní park, nečiní tu výjimku, neboť běží zřejmě o závěr čerpaný z premis, jak shora uvedeno, vadných. To stalo se v důsledku nesprávného pojetí pojmu přírodního parku ve směru svrchu uvedeném. Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud reklamovanou plochu pohoří h-ského a O. neuznává za přírodní park, zrušeno podle § 7 zák. o ss. Nebylo pak již důvodu, zabývati se námitkami stížnosti, jež vznáší proti provedenému řízení. St-1 také vytýká, že žal. úřad, ačkoliv prý řád žádal in eventum i ponechání ploch všeobecně v mezích druhé věty § 20 příd. zák., nerozhodl o tom, nejsou-li reklamované nemovitosti plochami, které slouží i jinak k okrase krajiny, nebo jejichž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného. —
St-1 ve svých podáních nežádal, jak stížnost tvrdí, za ponechání reklamovaných nemovitostí podle druhé věty § 20 příd. zák. vůbec, nýbrž nárok svůj v mezích tohoto zákonného ustanovení precisoval. Byl proto žal. úřad povinen rozhodnouti jedině o tom, mají-li reklamované nemovitosti charakter ploch st-lem dovolávaných. Žal. úřad neponechal řádu reklamované nemovitosti ani jako krásy přírodní, ani jako plochy, jež jinak slouží k okrase krajiny, a výrok ten podrobně odůvodnil. O tom, mají-li charakter ploch, jejichž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného, žal. úřad nerozhodl, a to právem, ježto nároku tohoto obsahu řád v řízení správním vůbec neuplatnil. Je proto tato námitka bezdůvodná.
Namítá-li stížnost, že byly ponechány řádu jen enklávy, k nimž nebude míti přístupu, tu přehlíží, že žal. úřad vyhradil si dodatečně rozhodnutí, zdali a jaké služebnosti bude třeba zříditi ve prospěch půdy ze záboru propuštěné, zejména i co do přístupu na pozemky vlasníku propuštěné a ponechané. Že by taková výhrada dodatečné úpravy přístupu na pozemky ponechané byla v rozporu se zákonem nebo vadná, stížnost nenamítá.
Stížnost namítá konečně, že žal. úřad neprávem odepřel jednati o žádosti za ponechání nemovitostí ležících v kat. obcích B. a Bl., již st-1 při druhém místním šetření obnovil.
Při i prvním místním šetření odvolali zástupci stěžujícího si řádu, hledíce k výsledkům vykonaného šetření, původní žádost za ponechání nemovitostí podle § 20 příd. zák. ohledně celého komplexu označeného jménem Javory o výměře přes 1355 ha, a z komplexu označeného jménem h-ckého pohoří ohledně celé řady nemovitostí a doložili, že pokud byla odvolána tato žádost podle § 20 příd. zák., učinili tak za účelem zjednodušeni jednání a bez prejudice pro případné opětné uplatnění nároku podle § 20 příd. zák. v době pozdější. Při druhém místním šetření prohlásili pak, že žádost za ponechání nemovitostí rozšiřují o nemovitosti v B. a Bl., ohledně nichž byla žádost při prvním šetření odvolána.
Žal. úřad vyslovil, že ono odvolání žádosti přes onu výhradu pokládá za vzdání se nároku, ježto důvodem odvolání byla ekonomie řízení, aby nemusilo býti rozhodováno o plochách, které vůbec nemají charakteru ploch podle druhé věty § 20 příd. zák., sama pak výhrada uplatniti nárok v pozdější době bez udání bližších modalii, že je procesně bezvýznamná a nepřípustná, neboť uplatnění nároku podle § 20 příd. zák. je vázáno lhůtou § 3 náhr. zák., a uplatnění to, ponechané libovůli vlastníkově, bylo by stálou neodstranitelnou překážkou dalšího řízení přídělového.
Dlužno přisvědčili stížnosti, že odvolání žádosti, třeba se stalo pod dojmem výsledku místního šetření, nemá ještě za následek vzdání se nároku v ní uplatněného, vyhradil-li si žadatel právo uplatniti nárok svůj v době pozdější. Neobstál by tedy tento důvod. Nss shledal, že ani druhý důvod, že totiž ona výhrada je procesně bezvýznamná a nepřípustná, nemá opory v zákoně, neboť meritorní projednání nové žádosti mohl by žal. úřad odepříti jen tehdy, kdyby zjistil, že tato nová žádost byla skutečně vznesena teprve již po uplynutí lhůty § 3 náhr. zák. Bylo proto nař. rozhodnutí i pokud jím žal. úřad odepřel meritorně rozhodnutí o rozšíření žádosti z 12. prosince 1928 za ponechání nemovitostí v kat. území B. a Bl., zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 9573. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 521-527.