Č. 9493.

Školství. — Řízení správní: Učitel, který se ucházel o uprázdněné místo učitelské podle čl. 4. zák. č. 306/20, jest oprávněn k podání opravného prostředku proti výnosu zem. rady škol. o obsazení místa toho podle § 15 zák. č. 86/1875 čes. z. z. jure devolutionis uchazečem jiným.
(Nález ze dne 18. listopadu 1931 č. 16842.)
Prejudikatura: Boh. A 7556/28, 8334/30.
Věc: Emil K. v Ch. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti zemské školní radě v Praze o obsazení místa ředitele obecné a občanské školy v Ch., proti ministerstvu školství a národní osvěty o přípustnost opravného prostředku a proti zemské školní radě v Praze o přiznání odkládacího účinku.
Výrok: Nař. rozhodnutí zemské školní rady v Praze ze 3. dubna 192 9 a ministerstva školství a národní osvěty z 24. května 1929 se zrušují pro nezákonnost; stížnost na rozhodnutí zemské školní rady v Praze z 12. července 1929 se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Ošv v Ch. nevykonal v řízení o obsazení místa ředitele na 1. občanské škole chlapecké v Ch. v zákonné lhůtě své právo presentační, neboť neučinil ve svém zasedání z 30. ledna 1929 platného usnesení, poněvadž nedosáhl ani návrh okresního školního inspektora na presentování Adolfa W., ani návrh člena Dra K. O. na presentováni Emila K. — st-le — potřebné většiny hlasů. Předložil proto zšr-ě v Praze presentační spis s návrhem, aby podle § 15 zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. čes. obsadila místo bez ohledu na presentační právo.
V zasedání zšr-y z 12. března 1929 bylo usneseno jmenovati uchazeče Adolfa W. Poté oznámila zšr výnosem ze 3. dubna 1929 ošv-u v Ch., že místo definitivního ředitele na 1. občanské škole chlapecké v Ch. obsadila, ustanovivši na ně sama žadatele Adolfa W. podle § 15 zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. bez ohledu na právo presentační a nepřipouštějíc dalšího odvolání, poněvadž ošv neučinil stran obsazení zmíněného místa platného usnesení, nevykonal tudíž v zákonité lhůtě svého presentačního práva.
Ošv v Ch. intimoval st-li tento výnos výměrem z 12. dubna 1929 ve znění, že se za vrácení příloh uvědomuje, že místo ředitele na 1. občanské a obecné škole chlapecké v Ch. na základě usnesení zšr-y z 12. března 1929 jejím výnosem ze 3. dubna 1929 bylo zšr-ou samotnou podle § 15 zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. bez ohledu na právo presentační a nepřipouštějíc dalšího odvolání, zadáno jinému.
Proti tomuto výnosu zšr-y podal st-l jednak stížnost k nss-u, jednak odvolání k min. škol. V odvolání namítal vady obsazovacího řízení a zdůrazňoval, že se mu ve výnosu odpírá právo rekursu, ač mu přísluší, protože §em 15 zák. č. 86/1875 z. z. jest vyloučen opravný prostředek jen pro presentátora, nikoli však pro odmítnutého žadatele, jehož práva po rozumu článku 4. zák. č. 306/20 měla zšr respektovati. V meritu dovozoval rekurs, že z různých důvodů vytčených v cit. článku 4. přísluší rekurentovi přednostní nárok na udělení místa před Adolfem W.
Tento rekurs odmítlo min. škol. výnosem z 24. května 1929 podle § 15 zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. jakožto nepřípustný, ježto jmenování provedené ve smyslu citovaného zákonného ustanovení jest podle výslovného znění téhož zákonného ustanovení konečné a není tedy přípustným další opravný prostředek proti němu.
Proti tomuto výnosu min. škol. směřuje druhá stížnost.
V podání z 27. června 1929 zažádal st-l u zšr-y, aby byl přiznán odkládací účinek jeho stížnosti k nss-u, vznesené do výroku zšr-y, jímž byl dosazen Adolf W. na svrchu zmíněné místo, a uvedený výrok prohlášen byl za výrok instance konečné. Podle vývodů podání toho jsou prý splněny oba zákonné předpoklady pro přiznání odkládacího účinku, poněvadž jednak tomu není na odpor veřejný zájem, jednak by navrhovateli vzešla nenahraditelná újma, kdyby nebyl odklad povolen. Tuto žádost zamítla zšr výnosem z 12. července 1929 podle § 17 zák. o ss jakožto neodůvodněnou, jelikož veřejný zájem vyžaduje, aby vypsaná místa byla co nejdříve obsazena a definitivně ustanovenými osobami zastávána. Proti tomuto výnosu směřuje třetí stížnost. Rozhoduje o uvedených stížnostech, řídil se nss těmito úvahami:
Za působnosti zákona o právních svazcích učitelstva z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. česk. (doplněného a pozměněného zákony ze 13. května 1894 č. 36 z. z., z 8. září 1899 č. 67 z. z., z 2. listopadu 1899 č. 87 z. z. a z 27. ledna 1903 č. 16 z. z.) a před zákonem z 9. dubna 1920 č. 306 Sb. (čl. 4.) platila v Čechách při obsazování míst učitelů na veřejných školách národních cestou presentace zásada, že úřad školského dozoru, jemuž přísluší oprávnění presentovati, po případě zvoliti (dosaditi) učitele [okr. škol. rada (výbor), resp. zem. škol. rada (§§ 7, 11, 12, 13, 15)], byl oprávněn zvoliti uchazeče, jenž se mu zdál býti nejzpůsobilejším. V tomto svém oprávnění nebyl omezen jmenovaný úřad po stránce věcné žádnými předpoklady nebo podmínkami. Spočívalo tedy obsazení místa učitelského v jeho naprosto volné úvaze. Důsledkem této zásady bylo ovšem, že žádnému z učitelů-uchazečů nepříslušel právní nárok, aby byl cestou presentace ustanoven, jakož i že — kromě presentátora — nebylo strany v presentačním řízení. Řízení to bylo v poměru k uchazečům pouhým interním děním a vzcházelo uchazeči subj. právo vzhledem k místu teprve dodáním jmenovacího dekretu Za uvedeného stavu zákonného byly vytčené zásady uznávány též konstantní judikaturou nss-u (srov. nál. Boh. A 789/21, 1003/21, 1339/22, 1349/22).
Vydáním zák. č. 306/20 nastala změna. Forma obsazování učitelských míst cestou řízení presentačního, pokud byla dosud zavedena, zůstala sice zachována (čl. 1. cit. zák.), avšak za různých předpokladů článku 4., kteréž tu netřeba rozbírati jednotlivě, byl pro uchazeče s určitými kvalitami utvořen nárok, aby se jim dostalo místa i v případě, jde-li o jeho obsazení cestou presentace, resp. aby měli přednostní nárok na udělení místa před jinými uchazeči s kvalitami jinými. Tím byly školské úřady ve své dříve zcela volné úvaze omezeny a vázány, aby se řídily při výkonu svého jmenovacího práva předpisy cit. článku 4., které je při výběru uchazečů omezují. Z toho arci vyplynulo také uchazečům oprávnění, uplatňovati v řízení svůj příslušný nárok jako strana, jakouž dříve nebyli. Takto změněný stav právní dochází též výrazu v judikatuře nss-u, k níž došlo po vydání zák. č. 306/20 (srov. nál. Boh. A 7556/28 a 8334/30).
V konkrétním případě jde o výkon presentačního práva zšr-ou cestou devoluce. Svrchu citovaný český zákon o právních svazcích učitelstva ustanovuje po této stránce v § 15, že zšr může, nevykoná-li ten, kdo má právo presentační, práva toho ve lhůtě zákonem určené, přikročiti k obsazení uprázdněného místa, a to bez ohledu na právo presentační a nepřipouštějíc dalšího odvolání. Podle stavu platného před zákonem č. 306/20 nebyla zšr, jak vyplývá z toho, co bylo dovoženo svrchu, ve výběru mezi uchazeči v ničem omezena. Poněvadž žádný z uchazečů neměl práv strany, neměl také proti nepříznivému jemu výroku zšr-y opravného prostředku a nebylo třeba, aby zákon jeho opravný prostředek teprv výslovně vylučoval. Proto dikce § 15 zák. o právních svazcích učitelstva, »nepřipouštějíc dalšího odvolání, mohla se vztahovati jen na případný opravný prostředek presentátora, který by jinak byl podle zásady vytčené v posledním odstavci § 44 česk. zem. zák. o dozoru ke školám z 24. února 1873 č. 17 z. z. ve znění zák. z 24. června 1890 č. 46 z. z. přípustným býval, a to k min. škol. Jen opravný prostředek presentátora byl výše cit. §em 15 vyloučen, nikoli nějaký opravný prostředek činitele, který nebyl stranou a jehož odvolání k min. bylo již z důvodů všeobecně procesních samo sebou nepřípustným. Odvolání presentátora k min. bylo ovšem vylučováno z důvodů na snadě jsoucích, totiž proto, že presentátor svým opominutím, včas presentovati, jaksi upustil sám od další ingerence na obsazení místa (proto jinak v § 12 zák. o právních svazcích, kdež se právo presentátora na opravný prostředek k min. uznává). Byl tedy až do vydání zák. č. 306/20 po zmíněné procesní stránce takový stav, že podle všeobecných zásad procesních neexistovalo v případech cit. § 15 právo uchazeče na odvolání k min. škol., kdežto odvolací právo presentátora bylo mu normou obsaženou v § 15 výslovně odňato.
Podle toho, co uvedeno, musila však míti změna právního stavu, způsobená zákonem č. 306/20, i ten důsledek, že odmítnutému uchazeči, který čerpal svůj nárok na udělení učitelského místa z ustanovení článku 4. cit. zák. a byl v obsazovacím řízení stranou, musí zásadně příslušeti odvolací právo až k min. škol. (§ 44 čes. zem. zák. č. 17/1873, resp. 46/1890), i přes řečenou normu § 15. Předpis ten odnímá tedy příslušné právo odvolací toliko presentátoru na místo učitelské, nikoli však odmítnutému učiteli-uchazeči.
Rozhodla tedy v rozporu se zákonem jak zšr, když se prohlásila stran obsazení místa cestou devoluce zcela všeobecně a tedy zejména i vůči odmítnutému uchazeči — v tomto sporu st-li — za instanci v správním pořadí konečnou, tak také min. škol., když tento postup schválilo a vlastní meritorní rozhodování odmítlo. Oboje vytýká výslovně stížnost, i slušelo tato rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Pokud jde o rozhodnutí zšr-y, jímž tento úřad zamítl st-lovu žádost za přiznání odkladného účinku svrchu vytčené stížnosti k nss-u po rozumu § 17 zák. o ss a v němž se zšr neoznačila za instanci konečnou, je zřejmo, že tato záležitost (srovnej § 44 zák. č. 17/1873, resp. 46/1890) nedošla vyřízení instancí ve skutečnosti konečnou v pořadí instancí správních (min. škol.). Slušelo proto stížnost podanou proti tomuto výroku odmítnouti podle § 5 zák. o ss pro nepřípustnost.

Citace:

Č. 9493. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 325-328.